Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

IMAGINÁRIUM DR. PARNASSE: GILLIAMOVA SMLOUVA S ĎÁBLEM

2010-01-23 00:00

Nejnovější snímek Terryho Gilliama již proslul především nešťastnými okolnostmi svého vzniku. Ty se na výsledku jistě nepodepsaly v dobrém, přesto z nich režisér vyšel se ctí a stvořil film, který opět nezklame všechny fanoušky nespoutané imaginace. Imaginárium, v jehož neohraničeném prostoru si režisér mohl uskutečnit mnohé ze svých tvůrčích snů, je však zároveň jeho smlouvou s ďáblem: a jakkoliv jistě stojí za vidění, ukazuje i věčnou ošidnost podobných smluv.

Faustovské téma je jakýmsi pátkem třináctého divadelního a filmového světa. Stáčí si vzpomenout třeba jen na českou Lekci Faust, která se stala posledním filmem Petra Čepka. Jistě není náhodou, že po podobné látce šáhl i Terry Gilliam, vždyť Jana Švankmajera často uvádí mezi svými inspirátory – když si však připočteme pověst smolaře, kterou má Gilliam sám o sobě, můžeme s trochou černého humoru konstatovat, že pokud si Heath Ledger nechal namalovat na čelo okultní symboly a dal se pověsit za nohy po vzoru viselce z tarokových karet, už si tak trochu zadělával na problém.

Pokud se herec jedné z klíčových rolí v průběhu natáčení předávkuje prášky, zemře a jeho role pak musí být dokončena třemi dalšími herci podobně zvučných jmen, sice se to dobře vyjímá v distribučních materiálech, nelze však čekat, že se to v dobrém podepíše na kvalitě filmu. Terry Gilliam dokázal z nelehké situace obdivuhodně vybruslit, přesto se však můžeme – a nejspíš oprávněně – dohadovat, že Imaginárium by bylo lepším filmem, pokud by mohlo být dokončeno podle původního scénáře.

Jak už jsem naznačil, základní linie se točí kolem faustovsko-mefistofelské smlouvy doktora Parnasse, ztvárněného Christopherem Plummerem, a tajemného pana Nicka, jehož ďábelského charakteru se s chutí ujal Tom Waits. Kulisami jejich vzájemného souboje o duše zúčastněných je pak ono titulní Imaginárium – zvenčí bizarně archaická pouťová atrakce, připomínající kočovné barokní divadlo, za kouzelným zrcadlem se tu však skrývá prostor neomezené fantazie, v němž doktor Parnassus provádí zájemce jejich vlastními sny a tužbami.

V této neomezené fantazii je však zároveň kouzlo i kámen úrazu celého filmu. Samozřejmě jen díky kouzelnému zrcadlu bylo možné celý film dokončit a příběh přitom nepůsobí jako slátanina, i když postava původně ztvárněná Ledgerem v některých scénách náhle změní podobu. Navíc se tu otvírá pole, na kterém se Gilliam může opravdu vyřádit: staví žebříky čnící do mraků, řeky se mu pod rukama mění v syčící hady a ďáblové chodí v oblacích. Mnohé z jeho obrazu dokáží strhnout a uhranout. Na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že ve snímcích, kde měl tento režisér jasněji vymezený rámec (například Brazil, 12 opic, Strach a hnus v Las Vegas), dokázala jeho invence vydat plody daleko působivější, trvalejší a celistvější.

Jakkoliv můžeme nedostatek celistvosti tentokrát připočíst především na vrub okolnostmi vynucených změn ve scénáři, přeci jen se nelze zbavit dojmu, že jde i o celkovou stylizaci snímku, která mohla být jednotnější i přes nepřízeň osudu. Barokní jeviště vystavené v úvodu kontrastům současného nočního Londýna mělo v sobě potenciál, z něhož by se hádám dalo vytěžit daleko víc než z kouzel digitální animace.

Doktor Parnassus, který se v něčem podobá Gilliamovu alter egu, vymění košaté imaginární světy, které tak často končí katastrofou, v závěru snímku za loutky vystřižené z papíru. Tou scénou se snad i sám režisér ohlédl za svými Mothy Pythonovskými kořeny, kdy začínal jako animátor groteskních vystřihovánek. Kouzla, která mu dnes umožňuje počítačová animace a štědrý rozpočet, jsou v mnohém ohromující. Přesto se však nelze zbavit pocitu, že méně někdy bývá více. A nejde tu jen o počet herců na jednu roli.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.













Foto Hollywood Classic Entertainment
 

Vratislav Kadlec

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>