http://www.pragueout.cz Kina v Praze - program kin v Praze programy Fri, 17 May 2013 08:01:59 +0200 Fri, 17 May 2013 08:01:59 +0200 info@pragueout.cz (Cityout CZ) http://www.pragueout.cz http://www.pragueout.cz/images/cityout_logo.jpg cs-CZ info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) ...bude se vám chtít možná vykřiknout po shlédnutí celovečerní výpravné pohádky Kovář z Podlesí, kterou napsal a režíroval Pavel Göbl, do hlavní role obsadil Bolka Polívku a do vedlejších spoustu dalších sympaťáků.
...bude se vám chtít možná vykřiknout po shlédnutí celovečerní výpravné pohádky Kovář z Podlesí, kterou napsal a režíroval Pavel Göbl, do hlavní role obsadil Bolka Polívku a do vedlejších spoustu dalších sympaťáků. Budete-li se zabývat filmografií Bolka Polívky, najdete kde co, ale pohádkový žánr se v ní objevuje jen sporadicky. Nicméně se zdá, že jeho obsazením do role kováře, kápl spisovatel a režisér Pavel Göbl na toho správného herce. I když bylo pro Polívku natáčení poměrně bolestivou záležitostí (kovář má jednu nohu dřevěnou a schovat Bolkovu zdravou nohu nebylo vždy lehké), patřičně si to užil. „Roli kováře jsem od počátku psal s představou, že by ho měl hrát Bolek Polívka, kterého jsem měl odjakživa moc rád a byl jsem přesvědčen, že pro roli kováře bude ideální. A když bude mít knír, že bude dokonce naprosto dokonalý a on tuhle představu zcela naplnil,“ říká Pavel Göbl. Přece jen, režiséra i představitele hlavní role pojí jisté „valašské kumpánství“, což se odráží i v hlavní lokaci, kde se natáčelo – ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. „Pan spisovatel Göbl, který je také režisérem, je člověk, kterého mám rád a který navíc sdílí tu filosofii nás Valachů – že v Praze se nedá žít, protože tu v žádné hospodě nemají borovičku,“ zlehčuje vše Bolek Polívka. V dětských rolích se v Kováři z Podlesí objevují Gregor Bauer a Valérie Šámalová, starostu si zahrál Josef Somr, faráře Jiří Pecha, uhlířku tématicky Ivana Uhlířová a paní víl Barbora Seidlová. Ve filmu se objeví i Rosťa Novák nebo slovenská herečka a muzikantka Szidi Tobias. Hlasy propůjčili pohádkovým bytostem i další hudebníci jako Robert Nebřenský nebo Václav Koubek.   Ve filmu se spolu s herci totiž objevují i klasické loutky. (Jedná se o kovářovy pomocníky – pana Křečka a pana Veverku.) V době 3D animace, kdy do většiny produkce pro děti proniká čistá akce, působí metoda pookénkové animace trochu jako zjevení. Přesto jsou loutky díky moderní technologii propojeny s hranými scénami filmu přirozeně uvěřitelným způsobem. Ani o 3D animaci totiž nebudou diváci ochuzeni. Byl v ní například vytvořen krásný a realisticky působící drak, jenž se v příběhu objevuje, (mimochodem, hlas mu propůjčila undergroundová legenda a saxofonista Plastic People of the Universe,Vráťa Brabenec), a přesto se s klasickými technikami nijak nebije. Není divu, nad výtvarnou stránkou filmu bděl mladý výtvarník František Antonín Skála, který v tomto případě rozhodně nedělá žádnou ostudu jménu svého slavnějšího otce. Podařilo se mu vytvořit úžasnou, magicky poetickou atmosféru, což je jedna z deviz této nové české pohádky a také důkaz, že tento žánr u nás pořád ještě umíme.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/kovar-z-podlesi Fri, 17 May 2013 08:01:59 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/kovar-z-podlesi info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese se drží v chladném stínu uctívaného Indyho, ale dětskou duši spolehlivě projasní.
Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese se drží v chladném stínu uctívaného Indyho, ale dětskou duši spolehlivě projasní. Nejslavnější archeolog může být jen jeden, přičemž pomyslný titul Indianu Jonesovi nesebere ani Tad Stones, mladík přivydělávající si jako pomocná síla na stavbě. Nadšeného snílka to nemusí trápit, nesmrtelnou ikonu trpělivých kopáčů minulosti ani nezná. Tada od malička přitahovala pečlivá práce s lopatkou a štětečkem, osud mu však do hlíny prozatím naděloval jen bezcenné vázy a láhve od Coca Coly. Vzrušujícího dobrodružství, které adekvátně otestuje jeho schopnosti, se dočká během expedice napříč Jižní Amerikou, kam se v roli samozvaného poslíčka vydá po neúmyslném odstavení respektovaného profesora. Doprovod mu při honbě za bájným městem Inků bude dělat vedle sličné dívky také peruánský šmelinář, věčně hladový pes a papoušek dorozumívající se pantomimou a cedulkami.Trailer s českým dabingem Již původní název španělského animáku Las Aventuras de Tadeo Jones oznamuje, že se Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese ponesou v duchu indianajonesovsky ošoupaného klobouku a úžasných výprav za dávno ztracenými poklady. Zároveň asi nepřekvapí, že film koncipovaný primárně pro děti nenabídne sofistikovanou nadstavbu v podobě festivalu filmových konvencí, jakou disponoval jeho předobraz, nýbrž si vyzobe jen základní prvky archeologického dobrodružství. Právě čerpáním ze spielbergovských pramenů připomene jiné filmové napodobeniny jako Honbu za diamantem nebo Mumii, oproti kterým má Tad bohužel jednu nevýhodu. Klasické hollywoodské vyprávění rozehrává standardně dvě příběhové linie - linii pracovní, během které se ústřední hrdina žene za velkým cílem, a linii soukromou, v níž souběžně s překonáváním překážek dochází ke špičkování a budování vztahu mezi (nejčastěji) heterosexuální dvojicí. U Tada Stonese šlape dobrodružná část, v níž se zužitkovávají všechny motivy nastolené v úvodu, ale selhává část romantická. Namísto postupného budování vzájemných sympatií mezi Tadem a ženštinou se štědře vyplněným dekoltem je Tad do dívčiny zakoukán od prvního setkání, zatímco Sara randí s jiným. Její přeorientování na titulního dobráka povážlivě skřípe v jinak relativně schopně zkonstruovaném vyprávění. Ačkoliv nelze říct, že by Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese výrazně aktualizovala a ozvláštňovala žánrovou konkurenci, řítí se neustále kupředu prostřednictvím akčních scén, které na hodinku a půl děti solidně zabaví. Tu se před záporákem s rukou multifunkční jako kvalitní švýcarák utíká městem, támhle se sviští vlakem nebo letí horkovzdušným balónem. Lze omluvit i jednoduchou animaci očividně bojující s nízkým rozpočtem. Všechny postavy kopající za slušňáky mají zakulacený obličej tvaru hrušky, protivníci zase ostře řezané rysy. Na cílovou skupinu míří i humor složený převážně z přímočaře fyzických srandiček, přesto se v lidovém padání, mlácení a pitvoření dají najít i hravější gagy, o které se zpravidla stará němý papoušek. Režisér Enrique Gato se celovečerním debutem výrazně nezapíše do animované historie, ale vloženou energií částečně přehluší příběhové a technické nedostatky. Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese jsou proto dětským filmem s většinou potřebných atributů, aby potěšil cílovou skupinu.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/neuveritelna-dobrodruzstvi-tada-stonese Mon, 13 May 2013 11:27:43 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/neuveritelna-dobrodruzstvi-tada-stonese info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Oscarová herečka Penélope Cruz hraje ve filmové adaptaci knižního bestselleru spisovatelky Margaret Mazzantini.
Oscarová herečka Penélope Cruz hraje ve filmové adaptaci knižního bestselleru spisovatelky Margaret Mazzantini. Také jméno režiséra (Sergio Castellito) koprodukčního snímku, který vstupuje do českých kin pod názvem Příběh mého syna, je samo o sobě zárukou slušného filmu... Italka Gemma (Penélope Cruz) a Američan Diego (Emile Hirsch) se potkají na sklonku 80. let v Sarajevu a je to láska na první pohled. Jsou součástí místní umělecké komunity, která je jim prakticky rodinou. I přesto brzy začnou toužit po vlastní rodině. Jenomže Gemma po mnohých pokusech zjistí, že je sterilní. Díky Diegově minulosti jim není dopřána ani možnost adopce. Touha po dítěti a po tom, zůstat spolu, je tak veliká, že shodou náhod dojde na poněkud šílený plán, použít náhradní matku, která by jim dítě odnosila. Do velkého příběhu zrození však fatálním způsobem zasáhne válka na Balkáně... Režisér Sergio Castellito odkrývá další tajemství skrze dvě časové roviny. Gemma, provdaná za jiného muže, přijíždí v současnosti s patnáctiletým synem Pietrem do Sarajeva na pozvání Gojka, nejbližšího přítele, kterého s Diegem kdysi měli. Minulost se odkrývá současně s dramatem, které vzniklo v dnešní době.  Pravdou je, že některé detaily scénáře jsou až příliš vyumělkované a zbytečně přeromantizované  – například výjevy ze života umělecké komunity, bivakující „válka-neválka šťastně pospolu“ v jednom velkém domě, budou na leckoho moc. Také některé dialogy jsou tak trochu užvaněné a hranaté, válka se zdá být spíše divadelní kulisou, a vůbec klišé je v Příběhu mého syna až dost. Jenomže pak je tu rafinovaný scénář, který zpočátku působí poněkud růžově, ale v konci zapadá do prázdných míst jako poslední kostičky puzzle - vcelku melodrama, jak má být, bezpochyby v pravých chvílích vyvolávající emoce, podané s nadhledem a řeklo by se i životními zkušenostmi. Kromě sexy španělsko-anglického přízvuku Penélope Cruz si připočtěte slabost pro vycházející hereckou hvězdu Emile Hirsche a máte před sebou poměrně slušný výsledek. (Hirschovo jméno sice doposud nepatří mezi top herecké hvězdy, nicméně leckoho již stačil nadchnout svoji rolí po boku Shawna Penna v dramatu Milk, anebo hlavním a v podstatě jediným charakterem Pennova režisérského opusu Útěk do divočiny.) Pánové, na tenhle film vezměte svoje přítelkyně a ženy - objetí bude! Zajímavostí je, že když se film natáčel, Penélope Cruz ještě kojila (mimochodem na jejím profilu je to poznat a režisér Castellito o jeho obnažení neochudil ani diváky) svého syna Lea, kterého má s hercem Javierem Bardemem. Natáčení se často prolínalo i do jejího života. „Žena, která nechce mít děti, může být zpravidla šťastná i bez dětí. Ale žena, která je chce mít a nemůže, pro tu je to velmi těžké. Samozřejmě, že jsem těmto věcem nějak rozuměla i před porodem. Ale teprve až jsem sama dala život, porozuměla jsem v pravé hloubce tomu, co Gemma ve filmu postrádá,“ komentovala pro Guardian svoji postavu Penélope Cruz.   Dramaturgové festivalu v Torontu věděli proč souhlasit s tím, aby zde měl film premiéru. Anglický název filmu zní Twice Born. V tomto případě tedy platí – dvakrát narozený, dobře narozený.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/pribeh-meho-syna Fri, 12 Apr 2013 10:40:36 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/pribeh-meho-syna info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Richard Gere už dávno nešplhá za princeznou Vivian. V roli bohatého podnikatele má loajální manželku i atraktivní milenku na dosah ruky. Idylka ale přejde.
Richard Gere už dávno nešplhá za princeznou Vivian. V roli bohatého podnikatele má loajální manželku i atraktivní milenku na dosah ruky. Idylka ale přejde. Pretty Woman se řadí k romantickým pohádkám, které se o svátcích pravidelně točí na televizních obrazovkách. Lehce tajemným Edwardem Lewisem získal Richard Gere srdce milionů dívek a dam. Jaká žena by se ostatně nechtěla alespoň jednou nechat rozmazlovat milionářským workoholikem se sklony k nebetyčnému požitkářství. Dobrou zprávou pro divačky je, že se americký herec vrátil k roli majetného finančníka. Už ale nejde o prince v bílém Rolls-Roycu, nýbrž o sžíravější a realističtější vykreslení zámožného magnáta. Robert Miller má čuch na velké příležitosti. Vydělal mimo jiné na tom, že správně identifikoval překoupený trh s nemovitostmi. Vlastní prosperující podnik, který se chystá prodat za devíticifernou částku, věrnou ženu a obecně řečeno spokojenou rodinu, s níž může oslavovat 60. narozeniny. Prožívá navíc milostné avantýry s umělecky založenou dívkou, takže mu šediny očividně svědčí. Jenže částečně je to habaďůra před okolím. Ve skutečnosti firmu prodat musí, aby splatil dluhy a zalátal díry vytvořené podvodnými aktivitami. Když jede se svojí milenkou autem, udělá navíc s vozem několik divokých otoček, spolujezdkyně zemře a Robert s pomocí starého známého ujede z místa činu.Trailer s Richardem a českými titulky Děj Smrtelných lží režiséra a scenáristy Nicholase Jareckiho se zaměřuje právě na urputné snažení hlavního hrdiny zabránit veřejnému demaskování. Odhalení pravdy nesprávným lidem v nesprávný čas by pro Roberta znamenalo nejen konec obchodu a pár let ve vězení, ale také zdiskreditování společnosti a managementu, kam spadají i rodinní příslušníci. Ano, je to lehce arogantní defraudant, kterému peníze a sláva upravily systém etických hodnot, ale ani jednou nezapochybuje o správnosti svých činů. Dokonale zná komplexní pravidla této vysoké hry včetně ilegálních kliček, takže mu přijde správné finanční partii dohrát, ať by měla skončit jakkoliv. Motivace ústředního charakteru jsou zcela založené na racionalitě, divácky tedy film táhne prostá zvědavost, jestli se z toho magnát nakonec vyseká nebo ne, případně jak. Vtip je částečně i v tom, že Jarecki nechává pomyslnou společenskou masku téměř všem lidem na vysokých postech. V místních kruzích se pohybují chytré osobnosti, které se zbavují přetvářky pouze v situacích, kdy na tom mohou relevantně profitovat (manželka Millera), bez závazků se pobavit (kupec firmy) nebo musí kápnout božskou vnějšími okolnostmi (vedle Millera také například muž v účtárně). Inteligentní scénář všem přiřkl srozumitelné, i když morálně pochybné důvody pro jejich činy, přesto je minimálně při porovnání úvodní a závěrečné scény patrné, že polský tvůrce jejich hodnoty nesdílí. Prostřednictvím Smrtelných lží kriticky poukazuje na lapsy kapitalistického systému, dělá to však velmi subtilním způsobem. Nikdy nespadne do karikaturní polohy i proto, že nechává chybovat také stranu zákona. Smrtelné lži patří k chladně vypočítavým thrillerům s přesahem do detektivky. Právě detektivní linie je sice v určitých místech příliš matná na to, aby táhla děj, Jarecki ale pokaždé včas přepne zpátky k machinacím Roberta Millera. Do kin se tak po čase dostává opět solidní film s finanční tematikou, který sice zapadl ze strany filmových ocenění, ale kupříkladu významný americký kritik Roger Ebert ho zařadil mezi nejlepší tituly uplynulého roku. Kdo by to byl řekl, že prakticky neznámý polský tvůrce dokáže vytáhnout z Richarda Top Gera.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/smrtelne-lzi Thu, 04 Apr 2013 11:37:15 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/smrtelne-lzi info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Kontroverzní umělec Harmony Korine zužitkoval svoji léta budovanou estetiku ve filmu o prázdninovém divočení disneyovských holčiček.
Kontroverzní umělec Harmony Korine zužitkoval svoji léta budovanou estetiku ve filmu o prázdninovém divočení disneyovských holčiček. Harmony Korine obsadil do svého nového filmu komerční hvězdy studia Disney - Vanessu Hudgens, Ashley Benson a Selenu Gomez. Ten Harmony Korine, který nechal na úvod svého režijního debutu Gummo topit koťata. Ten Harmony Korine, který napsal scénář k pichlavým Kids neboli snímku o dekadentním chování newyorských teenagerů. A v neposlední řadě ten Harmony Korine, který natočil Vojížděče vodpadků, kde parta degenerátů, inu, ojíždí odpadky, konzumuje lívance s jarem a užívá si destrukci elektroniky. Znamenají Spring Breakers konec nezávislého tvůrce nebo děvčata spjatá s ikonickým myšákem představují výchozí pozici pro další podvratný zážitek? Jarní prázdniny jak se patří Všestranný Američan si naštěstí zachoval osobitý styl, kde se snoubí tvrdá realita s určitou éteričností. Centrem Spring Breakers jsou čtyři středoškolačky, jež chtějí jarní pauzu zaplnit kokainem, alkoholem a škádlením kluků promenádou v bikinách a falickými narážkami. Nedostatek financí řeší vyloupením fast foodu, a tak mohou utéct nudnému stereotypu všedních dní. Několikadenní oslavu svobody, kterou přerušují jen telefonáty příbuzným, zastaví až policejní maják. Holky z vězení ale vykoupí místní rapper a gangster Alien, v jehož přítomnosti jsou děvčata konfrontována s novou, temnější legrací. Korine se od standardních hollywoodských bijáků s večírky odlišuje stylisticky. U konkurence znamenají párty obyčejné atrakce pro potěchu pánů a dam. Hned úvodní scéna Spring Breakers ale nabízí vícero interpretací, jak nahlížet na svíjející se mladá těla. Zpomalené záběry v dubstepovém doprovodu Skrillexe ukazují detaily na dívky synchronizovaně olizující nanuky, v moři běsnící teenagery a řadu full-frontal nahoty. Ostentativně je zdůrazňováno, co si divák podvědomě přeje (promo materiály Spring Breakers zachycovaly takřka výhradně holky v plavkách), což v konečném důsledku vyvolává opačný efekt. Sledování vybízí oproti čistokrevné rozkoši k zpětnému hodnocení, jestli se cítíme provinile, když sledujeme sexuální napětí, a zdali na plátně běží ukázka morálního úpadku nebo ještě běžná zábava. V obdobně roztříštěném duchu se film nese i po zbytek stopáže. Korine míchá záběry profesionální technikou se záběry roztřeseně amatérskými a repetitivně ukazuje stejné úseky a hlášky. Nabízí jakési tekuté vyprávění, které se líně přelévá ze špinavé reality do neonově zabarvených snů, ze strachu, co hrozného se stane, když kontinuálně jedete naplno, s prostou touhou se toho také účastnit. Spring Breakers nestojí na striktní kauzalitě, spíše je tvoří scény nespoutané energie v kombinaci s obyčejnou a leckdy bolestivou skutečností. I kamera ostatně překonává konkrétní hranice - v bazénu i moři například snímá nejen to, co se děje nad hladinou, ale noří se také do vody. Film nechává ústředním představitelům jen takový prostor, na který mají dispozice. Dvacetiletá Selena Gomez by se zřejmě jen těžko mohla přetavit do role tvrdé holky, a tak ztvárnila křesťanku, která jako první z bujarého kolotoče alkoholu a drog couvne. Ashley Benson s Vanessou Hudgens naopak dokážou i přes svoji disneyovskou minulost prodat nezletilé chlípné divošky. Největší transformací ale samozřejmě prošel James Franco, jehož copánkový dealer inspirovaný rappery Riff Raffem a Dangerousem osciluje mezi karikaturou a uvěřitelným šílencem. Nejasné prolínání autentických prostředí s fantazií, vytváření transcendentálního zážitku z nekončících veselic, bizarní využití skladeb Britney Spears, motivy masek a cyklického opakování, které byly již v předchozí tvorbě kontroverzního režiséra. A ve vedlejších rolích také ATL Twins, šílená identická dvojčata, která hrají sebe sama. V reálném světě nepijí vodu, jedí ze stejného talíře a dělí se o opačné pohlaví. Jednoduše řečeno mají Spring Breakers co nabídnout.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/spring-breakers Thu, 21 Mar 2013 13:30:31 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/spring-breakers info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Každý byl v určité etapě života šílencem, a kdo tvrdí, že ne, je traumatizovaný dodnes. V Terapii láskou to platí bezvýhradně.
Každý byl v určité etapě života šílencem, a kdo tvrdí, že ne, je traumatizovaný dodnes. V Terapii láskou to platí bezvýhradně. Filmoví producenti se nafutrovali čokoládovými a lososovými soškami, po bujarých večírcích se vygruntovalo a zlatí rytíři se spokojeně nakvartýrovali k novým majitelům. Oscarový ceremoniál a klasické rituály spojené s nejprestižnějším filmovým oceněním zkrátka skončily. Letošní ročník neměl jednoznačného favorita. Plešouni se rozdělili způsobem, kdy uzmul každý film něco. Kupříkladu Terapie láskou proměnila z osmi nominací pouze jednu, když si pro téměř čtyřkilové zlato došla herečka Jennifer Lawrence za hlavní roli. Počet naháčů však nemění skutečnost, že nový film neurotika Davida O. Russella reflektuje aktuální problémy běžných Američanů silněji než ostatní kandidáti.Zafunguje Terapie láskou? V centru stojí učitel dějepisu Pat, kterému ruply nervy, když nachytal svoji ženu ve sprše s jiným šamstrem. Přišel o dům, práci i celý dosavadní život, jelikož strávil osm měsíců na psychiatrii. Po propuštění se vrací do domu rodičů, odkud hodlá korigovat těžké návaly vzteku, začít v pozitivním myšlení, najít cestu k manželce a odstartovat další etapu života, tentokrát už klidnou a pohodovou. Seznámí se dokonce s Tiffany, která se mu rozhodne pomoct. Ostatně sama je plná problémů. Když ji zemřel manžel, vyplňovala náhlou prázdnotu tím, že se vyspala s každým v okolí. Ačkoliv je Pat v Terapii láskou jediným, kdo může mávat papírem s klinicky diagnostikovanou nemocí (konkrétně bipolární poruchou), všechny hlavní postavy mají trable. Namísto prášků se ale opírají o vlastní metody, o určité sociálně přijatelné způsoby uvolnění, kvůli kterým na ně ostatní nekoukají skrz prsty jako na Pata, před kterým utíkají bývalí spolupracovníci. Někdo vyprázdněný vztah kompenzuje přehnaným materialismem, další citové strádání nahrazují sexem, sportem, vařením nebo tancem. Z pohledu diváka dává David O. Russell, který stojí za režií i scénářem, jasná znamení, že postavy nejsou úplně v pořádku a upnutím na odlišné činnosti pouze přenáší své problémy. Ze strany samotných postav je ale jejich chování přirozené. Člověk zkrátka musí dát občas průchod iracionálnu, aby dokázal najít nějaký pevný bod, o který se bude moci v budoucnu opřít. Dle všeho jde v Terapii láskou právě o prosté, ale nadmíru pravdivé a nestrojené hledání druhého člověka, který je sice taky na hlavu, ale společně si porozumíte a najdete v groteskně dramatických situacích vlastní logiku. Než ale nechá Russell postavy dojít k dvojitému happy endu, kterým se pospojují vyřčené motivy, probrodí se charaktery psychickým bahnem, nejasným tápáním i staromilsky romantickou koláží, což může být pro někoho atraktivní i emočně zcela odtažité.  Vše ostatně nahrává tomu, aby se nálady měnily s prudkou živelností a bez načančaného budování atmosféry. Kamera těká mezi postavami podobně jako myšlenkové pochody Pata a Tiffany (a stejně jako choreografie jejich tanečního čísla), z poklidného debatování se impulzivně přechází k hysterickým záchvatům a dokonce je přítomna scéna, kde emoční výbuch vyvolá kniha Ernesta Hemingwaye, protože spisovatel nenechal postavám dobrý konec. David O. Russell skvělým hercům jako zmiňovaná Jennifer Lawrence, Bradley Cooper, Robert De Niro nebo Jacki Weaver šťastný konec dopřál. Těžko říct, nakolik jde o finále pomíjivé, ale Terapie láskou rafinovaně předvádí, že by léčba spřízněnou duší měla mít šanci na úspěch.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/terapie-laskou Thu, 28 Feb 2013 10:05:10 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/terapie-laskou info@pragueot.cz (kaca) Nechť mě filmoví fanoušci rozcupují, ale návštěvu 3D Hobita, který u nás právě vstupuje do kin, byste měli určitě zvážit.
Nechť mě filmoví fanoušci rozcupují, ale návštěvu 3D Hobita, který u nás právě vstupuje do kin, byste měli určitě zvážit. Kdybych na něj chtěla někoho pozvat, určitě volím 2D verzi, u které vás celou dobu nebude rušit podivná (ne)ostrost a nemožnost uchopit obraz na plátně jako celek. Jinak se jedná o film, který neurazí, ale přílišná očekávání může nepříjemně schladit. Film Hobit: Neočekávaná cesta je prvním dílem z chystané trilogie režiséra Petera Jacksona, který už s Tolkienovými příběhy má zkušenosti z trilogie Pán prstenů. První díl Pána prstenů v roce 2003 přišel jako zjevení a bezprostředně se stal filmovou senzací. Kdo by ale podobnou událost čekal od Hobita, který v toku vyprávění Pánu prstenů předchází, bude zklamaný. Příběh hobita Bilba Pytlíka začíná retrospektivním vyprávěním Pytlíka jako starce, který chce svému synovci Frodovi (z následného Pána prstenů) předat své paměti, a tak je sepisuje. Snaha propojit oba příběhy a rozběhnout linii vyprávění k dalším dvěma chystaným dílům trilogie, je zjevná. Projeví se hned na začátku a podstatně také na konci, který se uzavírá popisným příslibem dějů budoucích.Trailer v původním znění s titulky Mužný král trpaslíkůVýznamné a všeříkající pohledy do očí a bitvy se skřety a zlobry. To jsou motivy, které se ve filmu mnohokrát vracejí. Doslovné a epické zfilmování na tak velkém prostoru, jakým bezesporu téměř tři hodiny filmového času jsou, by zasloužilo odlehčit. Rozvinout příběh a charaktery jednotlivých postav. Možná chtěl Jackson zůstat věrný onomu “velkému vyprávění“, které tolik ohromilo právě v Pánovi prstenů. V Hobitovi je ale spíš na škodu. Precizní řemeslná filmařina, velkolepé efekty a triky nezabrání dojmu, že něco podobného tu už bylo. Nakonec, proč ne. Když se vykašlete na celý ten humbuk - premiéra minutu po půlnoci, 3D a jiná nej, můžete z kina odcházet celkem spokojení. První část příběhů o Hobitovi je slušně natočená adaptace, ke které můžeme mít spoustu výhrad z hlediska intepretace původního díla, ale jedno je jisté, jak to dopadne s tím drakem, chceme vědět všichni.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/hobit-neocekavana-cesta-9145 Mon, 25 Feb 2013 10:11:43 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/hobit-neocekavana-cesta-9145 info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Na loňský „sněhurkový boom“ (v distribuci se také u nás objevili hned dva filmy přímo tématizující tuto slavnou pohádku) letos navazuje tak trochu „jiný příběh.“
Na loňský „sněhurkový boom“ (v distribuci se také u nás objevili hned dva filmy přímo tématizující tuto slavnou pohádku) letos navazuje tak trochu „jiný příběh.“ Je jím film Pabla Bergera Sněhurka: Jiný příběh, který nám Sněhurku předkládá opravdu jinak, než bychom ji v našich končinách čekali. A to po formální i dějové stránce.   Snímek Blancanieves (Sněhurka: Jiný příběh) je od prvního pohledu viditelně ovlivněný německým expresionismem. Především v interiérech dokazuje, že pouhým nasvícením té které scény se dá i v němém filmu vyjádřit mnoho. Španělský režisér Pablo Berger jej připravoval dlouhých osm let a opravdu to neměl jednoduché. Stačí vzít v potaz, že týden před plánovaným začátkem natáčení jeho vysněné pocty němému filmu přišla ze sousední Francie zpráva, že Michel Hazanavicius už točí podobně laděný film. The Artist nakonec o několik měsíců později dobyl nejen Oscary, ale celý filmový svět. I když Berger točil dál, za mořem náhle vypukl jakýsi „sněhurkový boom“ - loni prošly i českými kiny hned dva americké filmy inspirované tímto slavným příběhem bratří Grimmů. To znamenalo pro tvůrce španělské Sněhurky další posun od oficiální premiéry. Přesto je Blancanieves, jak zní Sněhurka v originále, něčím speciální. Přestože v místních reáliích počátku minulého století zachovává základní děj i vztahy mezi postavami – dívka, která nikdy nepoznala matku a jejíhož otce zahubí macecha, uteče a začne žít s bandou trpaslíků – jsou zde dějové kudrlinky související se španělskou horkokrevnou kulturní tradicí. Jedná se třeba o všudypřítomné flamenco, jehož rychle tleskané takty často určují rytmus střihačské práci anebo naopak tklivé zpěvné pasáže s orientálním ocasem, které ve chvíli skutečného pohnutí srdce snímek zbrzdí a útočí na ty nejzákladnější city. Dalším příkladem je zasazení příběhu do tradice národního sportu – jakkoli krutých, tak také vzrušujících býčích zápasů a světa adorování hvězdných toreadorů. Sněhurka, která se v jednu chvíli málem utopí, ztratí paměť. Zachrání jí banda šesti potulných trpasličích toreadorů, jejichž spíše cirkusové umění povýší jednoho dne Sněhurka na špičkovou koridu, když v sobě náhle objeví umění, kterému se naučila od otce – legendárního toreadora. Trpaslíci jsou sami o sobě velmi zábavná partička (pobaví transsexuální Josefa) a z pohledu diváka je úžasné sledovat, jak Berger v několikasekundové zkratce dokáže beze slov vykreslit, jejich sice nekomplikované, nicméně rozdílné charaktery. Podobně je tomu i s ostatními hereckými výkony, jež přesně slouží záměru. Mimikou nebo pouhým pohledem odehrávají daleko více, než by tomu bylo ve zvukovém filmu, a přesto neustřelují do nějakého pitvoření. Kromě toho snímek září vypravěčskou čistotou a předvádí výbornou a moderní práci s kamerou, která ovšem nejde proti Bergerově rozhodnutí vzdát hold žánru.                        Není divu, že film Sněhurka: Jiný příběh získal na festivalu v San Sebastianu zvláštní cenu poroty a také ocenění za nejlepší ženský herecký výkon pro Macarenu García. A není divu, že jej Španělé vysílají do boje o nejlepší zahraniční film v rámci letošních Oscarů. Snímek bude uveden do českých kin premiérou v rámci festivalu španělsky mluvené kinematografie La Película 19. února v pražském kině Světozor.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/snehurka-jiny-pribeh Tue, 19 Feb 2013 11:04:06 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/snehurka-jiny-pribeh info@pragueot.cz (Martin Čuřík) O svátku všech zamilovaných přichází titul, který chce penetrovat srdce všech adolescentních dívek.
O svátku všech zamilovaných přichází titul, který chce penetrovat srdce všech adolescentních dívek. Upírsko-vlkodlačí sága Twilight ukázala, že se dají dějově řídké romance cílené na dospívající slečny přetavit na velmi výnosnou dojnou krávu. Když pátým dílem vyčerpala produkční společnost Summit Entertainment bezmezně milovaný i nenáviděný materiál, je logické, že se úspěch pokusí zopakovat novou látkou s franšízovým potenciálem. Jedním z kandidátů, který by očividně rád zalátal mezeru na trhu a na několik let uspokojil natáčecí harmonogram, je do kin tento měsíc vstupující snímek Nádherné bytosti. Už při zběžném pohledu je zřejmé, proč dostal projekt zelenou. Jedná se o eponymní adaptaci první části z čtyřdílné knižní série Kami Graciové a Margaret Stohlové, která v českém provedení nese krkolomný název Kronika prokletých zaklínačů. Autorská dvojice ji vystavěla okolo obyčejného kluka a neobyčejné čarodějnice, přesněji řečeno zaklínačky. Kvůli vzájemným sympatiím budou muset stejně jako Edward a Bella a desítky dalších fiktivních párů překonat mnohá nebezpečenství. Fantasy prvky spojené s romantikou sice táhnou, ale tentokrát se bude muset nejspíš loajální čtenářská základna snažit, aby se vyhovělo finančním potřebám hrané verze.Nádherné bytosti s českými titulky Ačkoliv to totiž vypadá, že twilightský vzorec zůstává takřka dokonale zachován (samozřejmě s obměnou upírů a vlkodlaků za zaklínače), výsledné produkty dávají odlišné zážitky. Zatímco skotačení po jehličnanech, nevinné tokání o vzájemných citech a házení zamilovaných kukučů budilo převážně vyhrocené reakce, a je jedno, jestli šlo o nekritický obdiv nebo čistou nenávist, Nádherné bytosti působí jako strojově chladné a bezhlavé naplnění předdefinovaných pokynů, kvůli kterým se nemá cenu rozptylovat. Roli vypravěče zastává školní oblíbenec Ethan, který žije v silně křesťanském zapadákově Gatlin County. Nechce se smířit s únavným opakováním každodenní rutiny, a tak dává své rebelantství najevo čtením zakázaných knih a plánováním úprku z města. Ve snech opakovaně vídá tajemnou černovlásku, z níž se vyklube nová spolužačka Lena Duchannesová, neteř místního podivína Macona Rawenwooda, kterého zdejší lid považuje za ďábla. Lena i její příbuzní jsou skutečně výjimeční - jde o zaklínače, mocné bytosti s pozoruhodnými schopnostmi. U mladé studentky akorát není jasné, kam se přidá. U zaklínačů se totiž v šestnácti rozhoduje, zdali pro ně bude jasnou volbou dobro, zlo nebo pekařina. Ačkoliv je povinná mytologická výbava komplikovanější a v papírové podobě pravděpodobně i solidně rozvedená, Nádherné bytosti na plátně nesmažou dojem, že jde o prostý výtah původně obsáhlejších knižních pasáží. Během rodinného boje se kupříkladu efektně rotuje kolem stolu, dokud jedna z postav neproletí oknem, ale není už kdovíjak osvětleno, co to vlastně znamenalo. Hlavní dějové twisty, které jsou spojené s magickými schopnostmi, jsou na tom podobně. Dopředu není rozvedeno, jakými konkrétními schopnostmi postavy disponují, a tak se určité věci prostě jen stanou, když je potřeba. Jelikož se ledabyle zachází s dějotvornými motivy, předlohou nepolíbený divák jen nezaujatě sleduje více či méně vykalkulovaně se tvářící obrazy. Ústřední dvojice, jejichž láska je od první minuty předurčená, obstojně zahraje, co je potřeba, Jeremy Irons si krade scény pro sebe a Emma Thompsonová s očividnou radostí používá svěcenou vodu jako parfém. Hlavně kvůli hercům nejsou Nádherné bytosti vyložená mizérie, ale jen režisérsky a narativně matnou fantasy romancí. Těžko říct, jestli mladá děvčata očaruje neupřímná a odosobněná představa, co by se jim dle studiových hlavounů mělo líbit.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/nadherne-bytosti Fri, 15 Feb 2013 09:54:51 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/nadherne-bytosti info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Překvapivě lehkou vahou je zdramatizovaná biografie Alfreda Hitchcocka, velikána po filmařské i tělesné stránce.
Překvapivě lehkou vahou je zdramatizovaná biografie Alfreda Hitchcocka, velikána po filmařské i tělesné stránce. „Natáčení této scény trvalo sedm dní a pětačtyřicet sekund filmu obsahuje sedmdesát různých postavení kamery. Pro tuto scénu mně vyrobili skvělou figurínu, z níž měla pod ranami nože prýštit krev, ale nepoužil jsem ji. Raději jsem natáčel s dívkou, nahým dvojníkem, který zastupoval Janet Leighovou. Z Janet vidíme jen ruce, ramena a hlavu. Všechno ostatní byl dvojník. Nůž se přirozeně ani jednou nedotkl těla, všechno se dělalo montáží.“ Je to trochu smutné, ale krátký úryvek z knihy Rozhovory Hitchcock - Truffaut vygeneruje o něco hmatatelnější představu, jak se natáčelo slavné sprchové mordování, než stihne za devadesát minut režisér Sacha Gervasi. Není to úplně scestné srovnání, jelikož těžištěm jednoduše pojmenovaného Hitchcocka je právě zrod fenoménu s názvem Psycho. Dalo by se tedy očekávat, že když se hovoří o výjimečných natáčecích praktikách, bude také konkrétně sděleno, v čem tkvělo Hitchcockovo lišáctví v inscenování napětí. Jak to dopadne? Slíbil jsem matce, že to neprozradím. Dějová linie si ale nedává za cíl hluboký ponor do filmařských postupů korpulentního režiséra, spíše jen klouže po povrchu hned několika různých komplikací, které vyvstávaly jak z dobových norem, tak z osobního života. Mnoho lidí je obeznámeno se samotným Psychem z roku 1960, které dostává nálepku jednoho z nejlepších thrillerů všech dob. Mnohem menší množství diváků už si ale dokáže představit, jaké problémy pramenily během výroby ze strany produkčního studia Paramount, jaké se musely zdolávat cenzurní překážky, případně jaký byl vztah mezi Hitchcockem a jeho ženou Almou a jaký vliv měla Alma na výslednou podobu filmů. Přestože filmová dramatizace knihy Stephena Rebella Alfred Hitchcock and the Making of Psycho všechno zjednodušuje (způsob, jakým se překonají kupříkladu zmiňované cenzurní trable je až komický) a rozhodně nejde o realistickou interpretaci ústředního Alfreda (divák si na základě snímku možná říká, že Hitch byl pro dámy akorát „ten šmírák za bukem“), zůstal přítomen alespoň základní kontext o mistrovi napětí a Hollywoodu šedesátých let. Hitchcock je paradoxně ke svému tématu lehkým a oddechovým pohledem za zdi kinematografického průmyslu, kde namaskovaný Anthony Hopkins žárlí na svoji filmovou ženu Helen Mirren, nakukuje ve fešně vypravených kulisách do kabinek hereček a vede ve své hlavě rozhovory se sériovým vrahem, o kterém natáčí. Cesta za dalším, i když pro většinu krajně neočekávaným úspěchem působí překvapivě přímočaře a v podstatě neřeší nic z toho, o čem se snažila vyprávět. Hitchcockův temný pasažér bez jakéhokoliv vysvětlení zmizí, krásnými blondýnkami bude režisér i nadále až obsesivně fascinován a Psycho se stane jeho největším finančním úspěchem, když investice 800 tisíc dolarů vytáhla z amerických pokladen 32 milionů dolarů. Zábavná a vizuálně pěkná exkurze vyhlídkovým vláčkem zkrátka podává přibližně stejné množství zaručeně pravdivých údajů jako jakákoliv informační brožurka.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/hitchcock Wed, 06 Feb 2013 10:45:28 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/hitchcock info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Do kin přichází láska tak silná, že překoná gravitaci. Ambiciózní filmový projekt ale táhne k zemi nedostatek scénáristické potence.
Do kin přichází láska tak silná, že překoná gravitaci. Ambiciózní filmový projekt ale táhne k zemi nedostatek scénáristické potence. V letech 2011 a 2012 se mohli diváci rochnit v pravidlech fikčních světů hned u několika stylových, příběhově neotřelých a za relativně malý peníz realizovaných sci-fi. Správci osudu schroustali dle serveru Box Office Mojo 50 milionů dolarů, Vyměřený čas 40, Zdrojový kód 32 a Looper 32 milionů dolarů. Zápletky filmového kvarteta se stočily kvůli lásce hlavního hrdiny do boje proti systému a autoritám, do pokusů utéct předepsanému osudu a ustáleným konvencím.Představení Paralelních světů s českými titulky S totožným schématem pracují i Paralelní světy, které s odhadovaným rozpočtem 60 milionů dolarů neskrývají ctižádost zapadnout do společnosti výrazných vědeckofantastických snímků. Základní koncept staví na dvou planetách, které existují bok po boku. Vzdálené jsou od sebe přibližně kilometr, na některých vyvýšených místech dokonce jen pár desítek metrů. Jsou jedinými planetami ve vesmíru, které mají dvojitou gravitaci, díky níž se nesrazí. Na vzájemnou kooperaci je ale potřeba zapomenout, jelikož vrchní planeta představuje zbohatlickou, čistou a organizovanou společnost, zatímco spodek ryje kvůli přežití takříkajíc rypákem v zemi a je vykořisťován horní vrstvou. Snahy o sociální přesah a kritiku systému jsou jasně zřetelné. Hned v úvodu však sdělí ústřední štramák Adam z chudých krajin, že jde o příběh lásky, kterak obyčejný kluk získal dívku Evu (v originále se jmenuje Eden, takže biblické aluze přetrvávají). Jejich vztah by měl být od počátku zapovězen v duchu staroslavných rodů Williama Shakespeare, díky vlastní invenci ale překonají fyzikální zákony i vyhlášky zakazující meziplanetární komunikaci. O lámání fyzikálních okovů jde především, jelikož samotná romance je plochá a téměř přímočará. Adam s Evou se milují od útlého věku, kdy se spolu cukrovali na zasněžených vršcích. Eva pádem utrpěla částečnou amnézii, a tak se jí musí nápadník dalším namlouváním připomenout. Komplikace proto pramení z okolního prostředí. Je potřeba najít způsob, jak pokořit gravitaci a dostat se na delší dobu na druhou stranu. Jinými slovy se do popředí dostávají pravidla, která si film během prvních minut sám nadefinoval. A Paralelní světy selhávají právě kvůli jejich nedodržování. Spousta dějově významnějších situací je v rozporu se vzdělávacím úvodem, kde se mimo jiné oznámí, že věci z jedné planety se zahřívají a nakonec shoří, když je jejich váha vyrovnávána objekty z druhé planety. Příliš proto neštymuje, když se během Adamových návštěv začnou navlečená závaží podpalovat jednou během chvíle, podruhé až po několika hodinách. Pochybné jsou i pády z malé výšky, kvůli kterým dojde ke ztrátě paměti, a mnohasetmetrová žuchnutí do vody, kdy se nikomu nic nestane. Tímto způsobem by se dalo opravdu dlouze pokračovat. Režisér a scenárista Juan Diego Solanas si vlastní poučky upravuje dle aktuálních potřeb, což na sebe samozřejmě váže nežádoucí pozornost, jelikož romantická linie nijak výrazně netáhne. Slibný potenciál se podařilo přetavit pouze do uchvacující vizuální podoby. Obrazy dvou nad sebou existujících světů zaplňují plátno digitálními panoramaty nejen po celé šířce, ale symetrickým zdvojením i výšce. Obdobným efektem se mění i obyčejný kancelářský frmol v podmaňující atrakci.   Na Paralelní světy se proto pár desítek minut dobře dívá, ale scénáristickou nemohoucnost se v tomto případě nepodařilo zamaskovat efektním pozlátkem. Romantická pohádka se navíc doklouže vstříc dobrému konci natolik zkratkovitě, že se výsledný dojem nemůže držet jinde než při zemi.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/paralelni-svety Thu, 31 Jan 2013 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/paralelni-svety info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Posedlost dokonalou tváří, touhou po pomstě, citlivost otázky dnešního pokroku v plastické chirurgii a hranice bioetiky.
Posedlost dokonalou tváří, touhou po pomstě, citlivost otázky dnešního pokroku v plastické chirurgii a hranice bioetiky. Již devatenáctý film Pedra Almodóvara se dotýká tak trochu jiných témat, než jsme u něj dosud byli zvyklí. Šarmantní muže a okouzlující ženy tentokrát nečekejte. Pro svůj zatím poslední snímek si Pedro Almodóvar vybral téma, které je už samo o sobě dost citlivé – změnu pohlaví, oblast plastické chirurchie a výzkum, jež je na hranici s bioetickými pravidly. Ke spolupráci na snímku, jež vznikl volně podle románu Tarantule Thierryho Jonqueta, přizval barda španělského filmu Antonia Banderase, jehož obsadil do hlavní role renomovaného plastického chirurga. Plastický chirurg Roberto (Antonio Banderas) se snaží po smrti své manželky vyvinout dokonalý typ odolné umělé kůže. Taková kůže by totiž mohla zachránit jeho ženu, jež spáchala sebevraždu poté, co se zotavovala z rozsáhlých popálenin a neunesla pohled na své zohavené tělo. Když se mu experiment podaří, neváhá jej ihned testovat na člověku. Rozhodně ale ne v souladu s bioetickými a lékařskými pravidly. Ve svém rozhodnutí kůži testovat je Roberto neoblomný, nezastaví jej ani striktní lékařská nařízení a doporučení kolegy chirurga. Je hnán zvrácenou touhou po dokonalosti a po pomstě, která se ale míjí účinkem, neboť zničí život dalšího člověka. Sám se pomalu stává zrůdou, která se neptá, ale jedná a to jen ve svém vlastním zájmu. Nabízí se otázka, zda by tak posedle a slepě jednal, i kdyby netrpěl ztrátou své ženy a dcery, ale film nám pro takový typ uvažování vlastně vůbec nedává prostor. Naopak jsme ale přímými svědky toho, jak se pod jeho rukama mění nejprve pohlaví a potom celý vzhled muže, který byl shodou okolností na tom samém večírku, kam vzal Roberto svou mladičkou dceru, aby trochu rozptýlila svůj smutek po zemřelé matce. I pokud Antonia Banderase na smrt milujete, vsadím se, že v roli Roberta pro vás bude jen nechutným postarším posedlým bláznem. Nechutné jsou i některé scény (a ještě větší „ups“ si řeknete, když se později objeví určitá fakta), což by ale nevadilo, pokud by byly dějově opodstatnělé. Nedobrovolná změna pohlaví a dokonalost umělé krásy – silná témata, při nichž mrazí. Jenže u Almod´vara na to nějak nejsme zvyklí. V „Kůži“ s nimi Almodóvar bohužel nedokáže tak pěkně „kouzlit“ jako ve svých dřívějších filmech o „takových těch běžných nebo i pokroucených, ale stále více hmatatelně lidských osudech“. Roberto v podání Banderase je povahově bezemotivní, strnulý a chladný, jednající velice připraveně a promyšleně. Několik vedlejších postav – bratr Roberta nebo jeho matka – jsou vlastně téměř identické jako Roberto – bezkrevné, chladné, smutné a trochu šílené. Nic moc o nich není řečeno a i to málo je nám vlastně úplně jedno. V kůži, kterou nosím chybí ta pro almodóvarské filmy charakteristická dravá a za srdce rvoucí španělskost, to nepopsatelné dýchající tajemno, které vás vtáhne natolik, že si sami sebe dokážete představit v ději. Nejsou tu žádné chutě, vůně, ani emoce, vše se děje tak nějak naplánovaně, že si pomalu zvyknete a ani nebudete překvapeni. Chybí ten pocit, kdy civíte na film v křeči a po shlédnutí  vás bolí krční páteř. Krev a vítr, upřímné a dychtivé oči mladých Španělů, šarmantnost starších mužů a planoucí oči havranních žen... Nic z toho v tomto filmu bohužel nenajdete. Zato ale budete zavírat oči při krájení kůže a trochu vás přitom zabolí žaludek.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/kuze-kterou-nosim Wed, 30 Jan 2013 12:01:02 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/kuze-kterou-nosim info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Krasavec Justin Timberlake a jindy také krásná, ovšem tentokrát do helmu připomínající paruky navlečená, Amanda Seyfried bojují s časem v blíže nespecifikované budoucnosti, v níž se známé pořekadlo, že čas jsou peníze, stalo tvrdou realitou.
Krasavec Justin Timberlake a jindy také krásná, ovšem tentokrát do helmu připomínající paruky navlečená, Amanda Seyfried bojují s časem v blíže nespecifikované budoucnosti, v níž se známé pořekadlo, že čas jsou peníze, stalo tvrdou realitou. V této budoucnosti je každému člověku na světě vyměřeno pouze 25 let. V den pětadvacátých narozenin začnou všem na předloktí tikat fosforeskující digitální hodiny, které nemilosrdně odpočítávají zbývající roky, dny, minuty a sekundy na Zemi. Ovšem z času se také stalo univerzální platidlo, a tak existují lidé, kteří mají na svém kontě tisíce let a jsou tudíž v podstatě nesmrtelní. A na druhé straně jsou chudáci, jež se mnohdy nedožijí ani třicítky. Jedním takovým chudákem je i Will Salas v podání Justina Timberlakea, který se rozhodne že takto nespravedlivého systému, kdy bohatí žijí na úkor chudých, bylo dost a vydá se na křížovou výpravu za jeho zničením. Na jeho stranu se přidá poněkud nečekaná parťačka, dcera toho největšího vydřiducha, který si nashromáždil miliony let tím, že ostatním půjčuje čas za velmi vysoké úroky. Tolik v kostce zápletka nové sci-fi Andrewa Niccola, zažraného žánrového fanouška z Nového Zélandu. Zajímavý nápad, který ale nic nemění na tom, že Vyměřený je jeden z těch filmů na které se podíváte a za pár hodin už ani nevíte, že jste ho viděli. Stejně jako, bohužel, velká část nejnovějších sci-fi trpí i Vyměřěný čas jedním základním problémem - je úplně, ale úplně prázdný. Pod pěknou fasádou, kterou zeleně blikající hodiny na předloktí jistě jsou, nic není. Ano, film se nám snaží vnutit představu o tom, že všechno je trochu složitější než se zdá a že jde o víc, než adrenalinovou honičku, hlavní hrdinové sem tam prohodí hlášku jako “Ale stejně narušujete světovou vyváženost” a “Čas není pro všechny”, ale to, co zoufale chybí jsou odpovědi. Proč lidé platí časem? Kdo do nich ty hodiny instaloval? Kdo je ten tajemný konglomerát, o němž nás režisér přesvědčuje, že za vším stojí? Proč se děj odehrává v tomhle světě? Jaké jsou jeho zákonitosti? Kdo chce vyprávět příběh z jiného světa, musí myslet na to, že aby se stalo jeho vyprávění úspěšným, musí novou realitu postavit tak, aby jí bylo rozumět a aby logicky, byť podle své vlastní logiky, fungovala. Jinak z toho vyjde skoro dvouhodinová zběsilá jízda, kde se lupiči skrývají stejně jako se skrývali bankovní lupiči ve třicátých letech jen s tím rozdílem, že jim na rukou tiká čas a do jejich dobrodužství se občas přimíchá fakt, že čas skoro dojde a hrdinové se efektně podělí o minuty, které jim zrovna zbývají. Jinými slovy, Vyměřený čas je vlastně čistokrevný akčák, kde rychlost umocňují tělesné hodiny. Stejně tak dobře by se tohoto úkolu ale zhostil budík přidělaný ke svazku dynamitových tyčí. Prostředí Vyměřeného času je úplně zbytečné, protože to, co se před námi odehraje není žádný příběh se začátkem a koncem, ale série za sebe poskládaných akcí, která končí výhledem na další akci a je tedy úplně jedno, jestli se děj odehrává v budoucnosti, kde se platí časem, na planetě Tatooine nebo mezi bíle natřenými ploty nějakého líného městečka, jeho zápletka by všude fungovala stejně. Vedle toho je Vyměřený čas je také ukrutně naivní, zejména postava Sylvie, boháčovy dcery-rebelky v podání Amandy Seyfried, která se v podstatě jen tak dá na dráhu lupičky času, protože podle všeho, nemá příliš dobrý vztah se svým otcem. Z poslušné dcerky se v dcerku ochotnou otce pomalu i zabít promění během nanosekundy. Evidentně ví, jak je čas drahý. A o moc lépe na tom není ani Will, kterému musí teprve kdosi odhalit krutou pravdu, že bohatí tím, že jim chudí platí bohatnou - to je získávají více času zatímco chudým ubývá - a až na to, se mladý rváč rozhodne novodovým kapitalistům pomstít. Nepřipomíná Vám to něco? Shrnuto, Vyměřený čas je takový výlet jinak, nakouknutí do jiné dimenze, o které vůbec nic nevíme a z níž můžeme díky tomu být maximálně tak rozpačití. Je možné si tak zkrátit odpoledne, ale nastejno asi vyjde podívat se i na Rychle a zběsile.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/vymereny-cas Wed, 30 Jan 2013 12:00:34 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/vymereny-cas info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Štěstí? Co je štěstí? Podle norského filmu o dvou rodinách zřejmě nic, co by se dalo s klidem doporučit.
Štěstí? Co je štěstí? Podle norského filmu o dvou rodinách zřejmě nic, co by se dalo s klidem doporučit. Debutový snímek Anne Sewitsky, který byl oceněn na festivalu Sundance a za Norsko vyrazí do oscarového boje, začíná zpěvem mužského kvarteta. Čtveřice pánů v kvádrech se v průběhu dění objeví hned několikrát. Jejich přítomnost sice nemá reálné opodstatnění, ale pění gospelů je celkem veselé a připomene tuzemské Starce na chmelu nebo jugoslávské Kdo to tam zpívá. Jelikož oproti zmiňovaným dílům písně neposunují děj nebo se jejich prostřednictvím neinformuje o dobovém kontextu, dají se chápat jako drobná legrácka v jinak neradostném vyprávění.Trailer k Happy, Happy V centru kdesi v zasněžené norské vesničce stojí Kaja, zarytá optimistka a oddaná manželka, která partnerovi promíjí celonoční lovecké výpravy s kamarády i nedostatek sexuálního apetitu. U syna kdovíjaký respekt také nebudí, ale s úsměvem bere život takový, jaký je. Když se do sousedství přistěhuje nový manželský pár, Kaja v nich vidí vysněný prototyp ideálního soužití. Jsou krásní, jsou úspěšní a mají černošského chlapce. Již během úvodní seznamovací večeře přesto začne být patrné, že ani oni nebudou pomyslný vzor lásky, která K2ky přenáší. Jak naznačuje trailer, mezi páry se budou odehrávat významná škatulata. Vztahové peripetie, nejistota ohledně sexuální orientace, léta ukrývané frustrace. V zasněženém Norsku, kde se zdá, že široko daleko nenajdete jediné funkční elektronické zařízení, jsou dané problémy o to očekávanější. Chladné a ponuré prostředí svádí k domněnkám, že je člověk na všechno sám, a tak se i v pocitech jednotlivých aktérů dá velice snadno zorientovat. Když mají postavy trable, sdělují je v náznacích nebo jsou čitelné z výrazů v jejich tvářích. Hra „Jak dobře znáte svého partnera“ nabízí mnoho příležitostí k letmým pohledům. Když se naopak radují, což se děje zřídkakdy, samou extází vybuchnou a vyráží si polonazí nebo rovnou na Adama zaklusat do bílé nadílky. Je jednoznačné, jaké nálady prožívají herci, situace se ale komplikuje u samotných diváků. Snímek Happy, Happy bývá označován jako komedie. S humorem je to samozřejmě u každého velmi specifické, ale tak či tak se zde snad nedá hovořit o nějaké řachandě. Jedině možná za předpokladu, že se plácáte do kolen, když sousedova psa přejede parní válec, který předtím srovnal se zemí cirkus. Zde se nepoužívají prvoplánové srandičky, potenciální zábava vychází spíše z detailů, kupříkladu jak rychle se nálada charakterů změní v souvislosti s novým podnětem. Hranice mezi komedií a seriózním dramatem se téměř stírá, takže záleží na osobních preferencích, kam se film náladou přikloní. Zatím ještě nebyla řeč o motivu, kterému je dán značný prostor, leč působí zcela nedotaženě. Jde o syny obou párů. Kaja má s manželem bílého kluka, nováčci si adoptovali sirotka z Afriky. Kluci si po většinu stopáže hrají bez přítomnosti rodičů, a to takovým způsobem, až se zdá, že se o ně vlastně nikdo nestará a nikoho nezajímají. V každém případě na sebe přebírají role majitele/vládce a otroka. Již je ale na vás, zdali pro tento explicitní rasový podtext naleznete v rámci příběhu uplatnění ve formě nějaké reflexe. Mně se souvislosti nalézt nepodařilo. Happy, Happy je proto solidní filmařinou s několika nevyplněnými místy.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/happy-happy Wed, 30 Jan 2013 11:36:24 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/happy-happy info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Nespoután lidskými komunikačními a etickými konvencemi, bourá jazykové bariéry, může oslnit, zazářit, pomáhat i ničit.
Nespoután lidskými komunikačními a etickými konvencemi, bourá jazykové bariéry, může oslnit, zazářit, pomáhat i ničit. Hřeje a hladí, spílá i křičí – je to oheň i voda, vzduch i země. Tanec je život. Pro někoho ale také nepochopitelný rozmar, pro druhého třeba hezká podívaná, ale pro dalšího zásadní životní potřeba. A hlavně těm druhým a třetím je určena Pina, první evropský 3D film, jež byl natočen jako pocta německé taneční choreografce Pině Bausch. Film byl nejprve zamýšlen jako společný projekt dvou přátel – režiséra Wima Wenderse a právě choreografky Piny Bausch, jež od konce sedmdesátých let minulého století  stála v čele souboru německého divadla Tanztheatre Wuppertall. Oba umělce spojovala dohromady především stejná generační zkušenost a také vzájemný respekt k tvorbě druhého. Svůj společný záměr – zdokumentovat práci na výjimečných tanečních choreografiích, však již nestihli uskutečnit. Během hledání vhodného konceptu pro film došlo totiž bohužel ke smutné události – na samém počátku příprav na natáčení v červnu 2009 slavná německá choreografka zemřela. Rozsáhlé dílo – přes třicet let práce s tanečníky, z nichž někteří působí v souboru od jeho založení a desítky choreografií, jež zásadním způsobem ovlivnily vývoj tance a divadla poslední třetiny 20. století. Wenders měl před sebou nakonec mnohem větší práci, než si prve myslel – ležela před ním hlavně otázka, jak natočit film „o ní bez ní“? Jenomže po Pině zůstalo nejen velké teoretické dílo zapsané v její hlavě, ale především celá její „škola“ – tanečníci, jež si pamatovali nejlépe způsob práce ženy, která je přes 30 let vedla po tanečním parketu. Právě oni se tak po její smrti stali tím pravým materiálem, jež mohl o umělkyni předat určitou výpověd. Při hledání vhodného konceptu filmu vyhrála tedy nakonec polodokumentární forma, jež vlastně nakonec funguje velice dobře – je to jakýsi oficiálně posmrtně udělený hold její tvorbě. Režisér dokumentuje především výpovědi – vzpomínání jednotlivých tanečníků, k tomu využívá některých archivních záběrů a ve specifických prostředích inscenuje také její nejznámější choreografie: Café Müller, Svěcení jara, Vallmod a Kontakthof. Tanečníci vzpomínají na Pininu osobnost, na její způsob práce, umění komunikace s velkou skupinou tanečníků a na to, jak je vlastně zásadním způsobem ovlivnila.Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni! A jaká teda Pina vlastně byla? Jistá v rozhodnutí, přímá, stručná a výstižná? Filmovým okem nahlédnete do velkého tanečního světa a dostanete určitý obraz o umělkyni, jež dokázala klidně jen dvěma stručnými slovy, nehybně sedící za stolkem, rozproudit krev v žilách více než 20 tanečnic a tanečníků. Máte možnost uvědomit si, jak náročná práce choreografky může být, ale na další otázky nedostanete jednoznačné odpovědi. Těmi už je jedině sám tanec. Pokud sami tančíte, nebo jste aspoň trochu tanečně citliví, můžete se díky technologii 3D a opravdu famózním záběrům tance v exteriérech přenést z kinosálu doslova přímo na plátno a na chvíli pocítit, že máte neskutečnou potřebu se roztančit s nimi. Ale i přes efektní trojrozměrnost obrazu, je to stále „jen“ film. Pokud byste si chtěli tanec opravdu zažít na vlastní kůži, musíte se do něj opravdu pustit sami. Je to řeč těla, jazyk, který má svá specifická pravidla. Je to radost z těla, je to hra, je to způsob odreagování nebo i celý způsob života. Je na každém, ze které strany svůj přístup k tanci uchopí. Podtitul filmu ale jasně říká: Tančete, nebo budete ztraceni!Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/pina Wed, 30 Jan 2013 11:32:20 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/pina info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Nejnovější počin J. J. Abramse je příjemně nostalgickým ohlédnutím za sedmdesátými léty optikou sedmdesátých let.
Nejnovější počin J. J. Abramse je příjemně nostalgickým ohlédnutím za sedmdesátými léty optikou sedmdesátých let. J. J. Abrams už dostatečně výmluvně předvedl, že se ve filmové branži umí pohybovat. Seriálem Ztraceni přikoval k televizím i diváky, kteří kouzelnou bedýnku pravidelně nesledují, třetím dílem Mission: Impossible poslal agenta Hunta vstříc autentičtější a neméně zábavné podobě a kolem Monstra vystavěl natolik tajemné promo akce, že konzumenti přicházeli, aby vlastně zjistili, co se to sakra děje. A mimochodem také znovuvzkřísil fenomén Star Trek. Zkrátka svůj talent demonstroval na tolika případech, že by bylo celkem troufalé prohlašovat, že mu něco zásadního nejde nebo že neví, co dělá.Trailer plný tajemství a otázek Právě v souvislosti se Super 8 se dá narazit na spoustu článků, které tvrdí, že je film tajemnou hororovou sci-fi a zároveň rodinnou podívanou, přičemž se prý zdá, jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, kam snímek nasměrovat. Super 8 se totiž opravdu tváří jako napínavá záležitost s velkolepými digitálními efekty, ale hlavní postavy posléze předvedou několik „absurdních“ hrdinských činů a samotný závěr se zabalí do velkého množství patosu s povinným moralizováním. Neznámé podněty se transformují na stokrát viděný obsah, který v dnešní době příliš nefunguje. Jenže celé se to zcela záměrně drží stylu, jakým pracoval Steven Spielberg na rodinných filmech v sedmdesátých a osmdesátých letech. Samotný snímek se ostatně na sklonku sedmdesátých let odehrává a Spielberg tuto poctu své tvorbě produkoval.Další ukázka s již specifikovaným obsahem V centru dění pobíhá skupinka teenagerů, kteří v jednom americkém městečku natáčí zombie horor. Při tvorbě jedné komplikované scény u nich ale havaruje vojenský vlak s neznámým materiálem. Z jednoho vagonu vezme něco podivného kramle a vydá se do ulic. Divák samozřejmě až později zjistí, co konkrétně uniklo, nejprve se buduje tajuplná atmosféra řádně oldschoolovými způsoby. Když bytost zaútočí na obsluhu benzinové pumpy, vidíme pouze mutantské nohy, ale kdykoliv by se potvora měla ukázat tváří v objektiv, něco se „připlete“ do záběru. U keřů zase sledujeme jen zlověstné šustění a křik. A na podobně pozvolném odkrývání stojí první polovina filmu. Je přitom očividné, jak detailně má Abrams nastudované a nacvičené vypravěčské postupy. Snímkem, který dítka natáčejí, se posléze odkazuje na prvotní filmařské kroky. Na onu radostnou tvorbu, kdy se od oblíbených umělců pracovní metody okoukávají. Mladý režisér kupříkladu pozměňuje svůj amatérský flák dle pouček, které si přečetl v knize o psaní scénářů. Romantická linie prohlubuje vztah k postavám? Potřebujeme tedy do příběhu zakomponovat lásku! Nakolik je ale natáčený zombie horor ve své jednoduchosti a dětském nadšení zábavný (a během titulků se ukáže jeho finální podoba), samotná Super 8 dodržuje pravidla s vážnou tváří. Ačkoliv by tedy primárně mělo jít o film pro děti, užijí si ho zřejmě víc rodiče, kteří pamatují, jak se chodilo do kina na E.T.ho. Super 8 k sedmdesátkám přistupuje citlivě a uctivě, takže bude teenagerům pravděpodobně připadat jako pomalý příbuzný současných akčňáren typu Transformers. Doba pokročila a dnes už se letní oddychovky točí jinak. A jen málo náctiletých sleduje filmy minulého století. Jestli tedy něco vyčítat Abramsovi, tak zřejmě skutečnost, že jde „jen“ o nápodobu. Pečlivou, sympaticky nostalgickou, ale stále jen nápodobu, která emocionálním dopadem originály nepředčí.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/super-8 Wed, 30 Jan 2013 11:29:49 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/super-8 info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Nebuďte lenošiví a nechoďte na Strom života kvůli tomu, že v něm hraje Brad Pitt.
Nebuďte lenošiví a nechoďte na Strom života kvůli tomu, že v něm hraje Brad Pitt. Nejnovější snímek Terrence Malicka vyžaduje značnou spolupráci ze strany diváka, pásově vyráběná zábava pro masy se v žádném případě nekoná. Což je zřejmě hlavním důvodem, proč ho takové množství návštěvníků není schopno rozdýchat. Publikum na filmových festivalech je zpravidla ochotné akceptovat více autorských výpovědí, depresivních osudů malomocných a tříhodinových dramat o záclonách v průvanu než divák, který je odkázán na běžnou distribuci. V Karlových Varech se přesto skupina filmových fajnšmekrů mísí s lidmi, kteří celou událost považují za jeden velký večírek, což se samozřejmě projevuje také na atmosféře při samotných projekcích. Na Strom života spousta lidí dorazila jako „na ten film s Pittem“. Po pár desítkách minut však zjistili, že Terrence Malick nepoužívá tradiční vyprávěcí postupy, a tak zase hromadně odcházeli, nebo svým smíchem prozrazovali, že nejsou schopni dekódovat, o čem film vlastně je. Trailer k Stromu života Mylné by byly domněnky, že se Strom života chce povyšovat nad konzumního diváka a záměrně ho hodlá mást. Snímky amerického režiséra totiž nikdy nebyly jednoduše přístupné a pokaždé se dívají na plynutí času osobitou optikou. Jsou takovými filmovými básněmi, které si namísto slov vystačí s obrazem, přičemž nejnovější přírůstek do tohoto konceptu stoprocentně zapadá. Je to dáno i tím, že se Strom života zamýšlí nad otázkami jako „co je věčnost“, „jaký smysl má lidská existence“, „jaký smysl má rodina, víra, smrt a život“. Přenáší nás do Texasu 50. let minulého století, kde se otec s matkou dozvídají, že jedno z jejich dětí zemřelo. K tématu ztráty se přidává úspěšný zaměstnanec velké firmy, který neví, co si počít se životem. Z kariérního hlediska splnil vše důležité, avšak stále mu unikají odpovědi na základní otázky bytí. Esteticky uhrančivé kreacionistické sekvence se taktéž vzpírají jednoduchým interpretacím, stejně jako fragmenty z komplikovaného vztahu mezi otcem a synem. Christopher Nolan a David Fincher hovoří o Stromu života Malick neinformuje o ději navyklým způsobem a nepřináší jednoznačné odpovědi. V úvodních sekvencích rodiče zjišťují, že jejich syn zemřel. A jelikož se jedná o věřící, je logické, že se začnou ptát, proč se tato tragédie musela stát zrovna jim. Proč to Bůh - všudypřítomná, vševědoucí a všemocná bytost (či jak ho správně označit) - dopustil? Správnou otázkou by ale zřejmě mělo být, proč by se naopak daná událost měla právě jim vyhnout? Čím se zrovna tato rodina odlišuje od ostatních, co by mělo u Stvořitele vybudit prominentní přístup? Vždyť v kontextu celého světa, který následně vidíme vzejít z ničeho, znamenají stejně malé nic jako všichni ostatní. Když poté nádherné obrazy evoluce vystřídají neméně krásné střípky vyrůstání dětí, o nějaké výjimečnosti či bezproblémovosti nemůže být již vůbec řeč. Strom života svojí netradiční prací s obrazem, hudbou a vedením herců buduje všemožné emoce a nálady stejně rychle, jako je pro další diváky neguje do nudného kýče plného pseudofilozofického žvatlání. Nedá se proto vlastně v krátkosti popsat, jakým způsobem všechny složky fungují a jak můžou na někoho působit, ale rozhodně bude zajímavé si přečíst podrobné analýzy, kterých se zajisté objeví celá řada. Malick si v každém případě zaslouží uznání za to, kam posunul filmovou řeč a možnosti znázornění přírodních krás, náboženských témat a nejasností okolo lidské existence. Ve Stromu života se dá najít spousta motivů, je nutné k nim ale přistupovat s otevřenou myslí. A leckdy ani to nemusí stačit.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/strom-zivota Wed, 30 Jan 2013 11:26:23 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/strom-zivota info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Tučňáci v kuchyni, tučňáci v toaletě, tučňáci v ložnici, tučňáci ve výtahu, tučňáci na výstavě, tučňáci na ulici, tučňáci, tučňáci, tučňáci.
Tučňáci v kuchyni, tučňáci v toaletě, tučňáci v ložnici, tučňáci ve výtahu, tučňáci na výstavě, tučňáci na ulici, tučňáci, tučňáci, tučňáci. A k tomu Jim Carrey, který blbne jako za starých dobrých časů, kdy rozkopával poštovní balíky, nosil dvoje rukavice a utrácel pudlíky se vzteklinou. No dobře, to s tím Carreym není tak úplně pravda. Ještě půl roku a Jim Carrey bude slavit padesátku. Dalo by se říci, že už to bude věk, kdy by bylo na místě vyprdnout se na fyzické pitvoření a začít roli seriózního pána. Jenže šílené grimasy jsou Carreyho trademarkem od samotných počátků, kdy ještě dělal stand-up komika. A nutno říct, že když se gumový Kanaďan propracuje přes silnou vrstvu vrásek k nějakému ksichtění, stále to má své osobité a sympatické kouzlo. Alespoň pro ty, co adorují Masku, Blbého a blbějšího a Ace Venturu. Nebo Truman Show a Muže na Měsíci, pokud jde o ty serióznější komedie. Vzpomínky na zábavné hrdiny zkrátka zůstanou.Pan Popper a jeho tučňáci v traileru Ačkoliv si v Panu Popperovi a jeho tučňácích Carrey vystřihl ústředního chlapíka z názvu, za hlavní zdroj srandiček se dají považovat nelétaví ptáci. Šestice roztomilých potvůrek se totiž dostane do krásného bytu v centru New Yorku, přičemž se pustí do podrobného průzkumu luxusního vybavení. Je celkem logické, že úspěšný podnikatel, který si byt pronajímá, není z náhlého demolování kdovíjak nadšen. Když od otce, velkého cestovatele, dostanete jako dárek živé tučňáky, zřejmě taky nezačnete samou radostí tancovat kozáčka. Jak se však ukáže, nezvané návštěvníky si zamilují Popperova dítka. A jelikož s nimi věčný workoholik nemá zrovna nejlepší vztah, mohla by milá stvoření suplovat plynulé budování rodinných pout. Tučňáci jsou zdrojem slapstickového humoru, který se dá snadno odvodit s ohledem k jejich jménům – máme tu Hlučouna, Hryzouna, Kapitána, Pitomu, Miláčka a Smraďocha. Pitoma tedy do všeho naráží, Smraďoch si pod seznamovací formulí představuje ulevení od plynatosti a Hryzoun zase každého počastuje zobákem. Zvířena očividně cílí na nejmladší diváctvo. Prckům se ostatně přizpůsobuje i samotný příběh o důležitosti rodiny, který vychází z dětské knížky. Pan Popper a jeho tučňáci v ještě delším traileru Pan Popper a jeho tučňáci se tváří jako vyprávění z našeho světa. Figurují zde moderní byty a kanceláře, používají se mobilní telefony, na které se natáčí videa jako důkazní materiály, smajlíci účinkují v několika vtípcích. Velmi brzy ale vezme realistické vyznění za své a na události se nahlíží nespoutanou dětskou logikou, kde se koupelna může zaplnit vodou od podlahy až po strop a šest roztomilých tučňáků si to šupajdí metropolí, aniž by někdo měl chuť zasáhnout. Což není bráno jako zápor, jelikož děti se zajisté tímto způsobem budou hodinku a půl dobře bavit. Horší už je to, že podnětů pro dospělé se najde opravdu minimum. Příběh, který vyústí v tradiční oceňování rodinných vztahů, nabízí běžnou dávku žánrových klišé. Nepřekvapí, neurazí, ale zároveň nefunguje jako hlavní zdroj radosti pro postarší diváky. Narážení do předmětů a vylučování sekretu v podání tučňáků taktéž není zrovna ideální řachanda, pokud se věk konzumenta dostal do dvouciferných hodnot. Snímek nabízí alespoň asistentku Pippi, která má při komunikaci drobné trable - při pochůzkách plácá a povídá pomocí slov začínajících písmenem P. A přestože se k ní přidá pár chvilek s Carreym, stále se hodí jen použít heslo „lepší než nic“. O neutrálnosti Pana Poppera a jeho tučňáků vypovídají mimo jiné i recenze, které si povětšinou musí vystačit s prostým odškrtáváním kladů a záporů. Jinak totiž není o čem psát. Mark Waters vytvořil běžný žánrový snímek pro děti, u něhož rodiče nebudou ani trpět, ani jásat, jen ho v kině prosedí. Proto se zdá, že bude vhodnější film pustit na televizní obrazovku, k níž se dětičky v klidu usadí a jejich uzurpátoři budou mít v kuchyni pár desítek minut klid. Případně si společně sednou k Lháři, lháři, který děti naučí podobná moudra jako pan Popper a zároveň adekvátněji zužitkuje Jima Carreyho.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/pan-popper-a-jeho-tucnaci Wed, 30 Jan 2013 11:25:06 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/pan-popper-a-jeho-tucnaci info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Je léto, a tak je čas na pořádně ujeté filmy. Fantasy parodie Princ a pruďas mezi ně jednoznačně patří.
Je léto, a tak je čas na pořádně ujeté filmy. Fantasy parodie Princ a pruďas mezi ně jednoznačně patří. Oficiální promo popisuje Prince a pruďase jako “urážku všech pohádek a fantasy filmů. Zatraceně vtipnou a povedenou urážku.” Pokud máte rádi fekální humor á la Scary movie, bude se Vám líbit i Princ a pruďas. Pokud ale takovému typu srandy příliš neholdujete, raději se kinu tentokrát vyhněte. Bylo nebylo, v jednom království žil udatný princ Slavomír, jehož nevěstu Belladonu unesl zlý černokněžník Lůzer, aby s ní mohl zplodit draka. Tomu chce Slavomír samozřejmě zabránit, proto se se svým extrémně nešikovným a neochotným bratrem Honimírem vydává svou milou zachránit.  Cestou se k nim přidá ještě nepříjemná lučištnice Isabel, která má s Lůzerem také nevyřízené účty. Nesourodá skupina zažívá na svém putování jedno neuvěřitelné dobrodružství za druhým. Celá sranda stojí na tom, že Honimír je totální pako a ostatní kolem něj větší či menší blázni a mimoni. Parodie je pak založená na všudypřítomných pubertálních sexuálních narážkách, jež mají jediný úkol - zesměšňovat a shazovat základní pilíře epických pohádkových příběhů. Postavy neustále mluví o pronikání, prznění a sexuálním otročení. Po skolení minotaura si Honimír jako trofej místo rohu uřízne jeho penis a podobně. Tedy opravdu nic nového, jakoby parodie už nešla udělat bez pořádné dávky sprostoty a mírné nechutnosti. Komičnost přece není o tom, že někdo bude s kamenným obličejem pronášet trapné felační fórky a navlékne je i na situace, kam absolutně nepatří. Ovšem trend je právě takový a je vlastně i pochopitelný. Podobný humor nestojí moc práce a přemýšlení, je rychlý a ve výsledku i levný. A zejména, má své publikum, takže proč si vlastně lámat hlavu a dělat chytré parodie, tak jak je dělali například Monty Python. Na druhé straně má Princ a pruďas alespoň celkem dobře postavený příběh, který není založený na neutuchajícím přílivu gagů a rádoby vtípků a obstál by i bez nich. V takovém případě by Vám určitě hodně připomínal slavné fláky osmdesátých let jako jsou Barbar Conan či Rudá Sonja. Jenže o příběh jde až v druhé řadě. Autorem scénáře a zároveň představitelem hlavní role prince Honimíra je komik Danny McBride, kterého jste mohli vidět už v Tropické bouři, Superbad, Travičce zelené a v mnoha dalších filmech. Vedle něj se ale můžete těšit na Jamese Franca coby Slavomíra, Zooey Deschanel coby Belladonu a Natalie Portman v roli Isabel. Na parodii poněkud nesourodá skupina, ale zejména James Franco, jako by si pronášení nesmyslných replik doopravdy užíval. A podobně založeným divákům, podle reakcí publika usuzuji, že zejména mužům, se bude Princ a pruďas líbit. Jen úplně nechápu proč je třeba všechno tolik urážet. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/princ-a-prudas Wed, 30 Jan 2013 11:24:37 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/princ-a-prudas info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Po oživlých mrtvolách a neschopných policistech si britská scénáristická dvojice Simon Pegg a Nick Frost vzala na paškál další věčné téma - mimozemšťany.
Po oživlých mrtvolách a neschopných policistech si britská scénáristická dvojice Simon Pegg a Nick Frost vzala na paškál další věčné téma - mimozemšťany. Autoři bláznivých komedií Soumrak mrtvých či Jednotka příliš rychlého nasazení mají své zaryté fanoušky a jak napovídají ohlasy roztroušené na internetu, dvojka střelených Angličanů u nich bude mít úspěch i tentokrát. A to je Paul vlastně dost jiný než snímky, jež Pegga a Frosta prosvavily. Hlavními hrdiny je opět dvojice ňoumů v podání Pegga a Frosta - Graeme a Clive - kteří se, coby fandové scifi, vydávají z ostrovního království do Ameriky na cestu po slavných místech spojených s UFO. A někde mezi Roswellem a oblastí 51 najdou Paula - mimozemšťana, který před 50 lety havaroval na Zemi a od té doby byl vyslýchám americkou vládou. Už ale řekl všechno, co mohl, a tak přišla řada na jeho likvidaci. A před ní se Paul snaží utéct. Graeme a Clive se mu po počátečních rozpacích rozhodnou pomoc a tím začíná ztřeštěná roadmovie. Paula totiž pronásledují arcineschopní agenti a trojici se také podaří omylem unést dceru nevybíravého náboženského fanatika, jež se za nimi samozřejmě také pustí. Předchozí filmy Pegga a Frosta měly své kouzlo, které vycházelo z tradice černého britského humoru. To se ale přesunem děje do USA rozplynulo jako pára nad hrncem a z Paula se tak stala klasická uprděná a ukrkaná komedie typu Prci, prci prcičky - přisprostlá, prvoplánová a už párkrát viděná. Vedle osvědčených komiků má být hlavním trumfem mimozenšťan Paul, který do sebe během pobytu na Zemi nasál nejrůznější lidské neřesti. Mluví jak dlaždič, rád se drbe v rozkroku, kouří trávu a provádí druhým nepříjemné legrácky. Tak jako leckterý hrdina průměrného teenagerovského hitu. Bezelstní Graeme a Clive, mimoňští fanoušci sci-fi, v takto nasteveném prostředí také nejsou ničím zvláštní. Filmů o looserech, kteří se nakonec najdou, tu už byla spousta a slečen, které stejně jako unesená dcera náboženského fanatika, objevují svoji sexualitu a s ní spojený slovník, už jsme taky pát viděli. Paul zkrátka nabízí plejádu dobře známých postav, které už nemůžkou ničím překvapit a proto z nich ani originální Britové nedokázali nic originálního vymačkat. Sice do své komedie nacpali nejrůznější odkazy na slavné ufonské filmy, ale jimi se pobaví pouze zarytí žánroví fanoušci, kteří je odhalí. Doopravdy vtipnou a univerzálně srozumitelnou je jen epizodní role legendární sci-fi matadorky Sigourney Weaver. Věrní fanoušci jsou ale věrní fanoušci a Paul je zejména pro ně. Ideální film na páteční pánskou jízdu, kdy se z pánů stanou zase tak trochu kluci. Ostatní diváci ale z Paula tak nadšení nebudou. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/paul Wed, 30 Jan 2013 11:24:05 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/paul info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Melancholii Larse von Triera už asi nikdo neodpáře skandální nálepku, kterou dánský režisér na svůj zatím poslední film nalepil díky nejapným řečem o nacistech.
Melancholii Larse von Triera už asi nikdo neodpáře skandální nálepku, kterou dánský režisér na svůj zatím poslední film nalepil díky nejapným řečem o nacistech. Na jedné straně tak sice vyvolal obrovské pohoršení, na straně druhé tím ale svému melodramatu zaručil celkem slušnou pozornost. Je totiž otázka, nakolik by si ji Melancholia byla schopná získat sama o sobě. Von Trier, enfant terrible evropského filmu, se proslavil temnými snímky jako jsou Prvek zločinu, Dogville či Antikrist a jemná, vztahová a mírně zvráceným způsobem přívětivá Melancholia ničím neodpovídá tomu, na co jsme u von Triera zvyklí. A i přestože jde vlastně o apokalyptický film, který popisuje poslední dny života na zemi, chybí mu pořádný tahák, bomba, kontroverze, něco co by překračovalo konvence, to co von Trier tolik umí a co zajišťuje jeho filmům diváky. Abychom si dobře rozuměli, Melancholia je velkolepá - její výprava Vás usadí už během prvních minut, kdy von Trier dopředu představuje klíčové momenty svého příběhu. Superzpomalené záběry působí jako plastické obrazy, jejichž dramatičnost podtrhuje dodatečné dobarvení a dunivá hudba z opery Tristan a Isolda od Richarda Wagnera. Po této monumentální úvodní sekvenci, kdy von Trier dopředu ukáže, že svět tentokrát opravdu nikdo nezachrání, začíná film samotný a my diváci, dopředu poučení, jak to dopadne,  se můžeme plně soustředit na jemné předivo vztahů, o které jde v Melancholii především.  Hlavními postavami jsou sestry Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Charlotte Gainsbourg), rozdílné jako noc a den a mající přitom tolik společného. Melancholie se vlastně půlí na dva díly - první se věnuje Justine, melancholické, depresívní a psychicky nemocné reklamní textařce, jež se právě vdala a snaží se přežít náročnou svatební oslavu - druhá část pak patří Claire, vdané za škrobeného boháče, jež obětavě pečuje o svého malého syna i nemocnou sestru a již upřímně děsí pomyšlení na to, že všechno, co tolik miluje zničí blížící se planeta, v jejíž dráze bohužel stojí Země. Melancholia je psychologickým rozborem obou sester, které spojuje právě smutek. Justine trpí onou nepopsatelnou melancholií, která provází každou  depresi, je zhnusená ze světa kolem sebe a má opravdu co dělat, aby se udržela na uzdě. To všechno von Trier poctivě ukazuje na příkladu svatební hostiny. Ta je ale snad až moc dlouhá, co Justine vadí a proč, pochopíte velice dobře už po půl hodině, ještě jednou tak dlouho Vás ale bude von Trier jejími zhnusenými pocity zahlcovat, abyste i Vy naplno pocítili marnost bytí. Oproti tomu stojí ryzí touha Claire po životě, který jí ale utíká mezi prsty a ona tomu neumí zabránit. Třebaže má Melancholia doopravdy působivé exteriéry, je to v podstatě velice komorní dílo, s omezeným počtem postav i dějů. Jejím cílem je  pravděpodobně přenést na diváky nefalšovaný pocit prázdnoty, který dokonalá výprava jen podtrhuje. U von Triera si ale nemůžeme být nikdy ničím jisti. Díky nepěkným výrokům o pseudosympatiích k nacismu připravil Melancholii o možnost stát se nejlepším filmem letošního festivalu v Cannes. Úspěch se od něj čekal jaksi automaticky, ovšem rozvířená kontroverze jistě přiláká více zvědavých diváků než intelektuální ocenění zlatou palmou. Jak už jsem napsala, pořádné lákadlo Melancholii chybí, propagační slogan “Překrásný film o konci světa” jež příliš klubový. Ovšem Melancholia v Cannes naprázdno nevyšla, cenu za nejlepší herečku si odnesla Kirsten Dunst. Charlotte Gainsbourg ji dostala už za Antikrista.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/melancholia Wed, 30 Jan 2013 11:21:44 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/melancholia info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Na co všechno se dá hrát? Většinou tedy na různé hudební nástroje, občas někomu na nervy...
Na co všechno se dá hrát? Většinou tedy na různé hudební nástroje, občas někomu na nervy...  Ale zahrát doslova a přímo na tělo, na dráty elektrického vedení, před klienty za přepážkou v bance nebo  vyrazit bagrem na hudební piknik před městskou filharmonii, to vyžaduje notnou dávku umu a také odvahy. Chytré hudební drama francouzsko-švédské produkce Zvuk hluku právě vstoupilo do českých kin. Pozor, životu nebezpečno! Hukot a puls města. Spletitá síť silnic a dálnic. Světelný smog. Ulice zamořeny nejen výfukovými plyny, ale také nekvalitní hudbou, jež nepříjemně vříská z otevřených okýnek automobilů, z obchodů s oblečením, nočních klubů. Přesycenost a komerce všude. Takové znechucení nad životem velkoměsta cítí šestice bubeníků (Sanna Persson, Magnus Börjeson, Marcus Boij, Frederik Myhr, Anders Vestergard, Johannes Björk), jež se s tím hodlá vyrovnat po svém – tedy bubnovat. Své umění ale nehodlají prezentovat jen tak v klubech nebo klasických koncertních sálech. Ale třeba v nemocnici či v bance. Místa pro svá vystoupení si zvolili ne zrovna nejsnadněji přístupná a jsou si plně vědomi, že se při jejich dobývání budou pohybovat na hranici se zákonem. Na to jsou ale připraveni. Se skladbou zkomponovanou pro 6 bubeníků a 4 veřejné prostory jdou do boje s šedivou každodenností – vyhlašují proti městu guerillový hudební útok. Hned na počátku se jim ale dostane na stopu policista Amadeus (Bengt Nilsson), který má sám s hlukem problém také – ač sám pochází z rodiny hudebníků, paradoxně k hudbě cítí odpor. Přesto, že si je Amadeus téměř jistý, kdo za nápadem hudebních útoků stojí, bubeníci mu po celou dobu  svého „turné“ s úspěchem unikají...Umělecký lov zvuků nebo hudební terorismus? Způsoby prezentace bubenického umu ve filmu se pohybují na hranici teroristických útoků (jejichž cílem ale není ničit nebo dokonce zabíjet) a velmi netradičního uměleckého počinu. Je to jakési guerillové hraní, jehož pravidlům rozumí především sami performeři. Narušit, šokovat (ale neublížit) a hlavně hrát a to všemi na místě dostupnými prostředky. Film je pln originálních nápadů a drobností, které jsou pro celkový pocit z filmu možná i mnohem důležitější než dějová linie. Ta je totiž v první polovině dobře (i když dost punkově) rozjetá, když se ale začne muzikantům do bubnování míchat policie, děj svůj počáteční drive ztrácí a při čekání na úder bubnu se i sem tam trošku nudíme. Tvůrci - Johannes Stjärne Nilsson a Ola Simonsson spolu natočili již několik úspěšných krátkých hudebních filmů. Ani jeden ale nemají filmové vzdělání (Nilsson studoval výtvarné umění a Simonsson hudební konzervatoř.) a je to v jejich filmech znát. Ale tématu, jakým je hudební guerilla, by možná odborná znalost filmových postupů byla spíše na škodu. Díky jejich profesnímu zaměření na hudbu a výtvarnictví, můžeme ve filmu žasnout nad výtvarně velice zajímavě zvolenými prostory, nad skvělým zvukem a v neposlední řadě nad přímo geniálním sountrackem. Celovečernímu filmu Sound of Noise předcházel v roce 2001 krátký film Music for One Apartment and Six Drummers (Hudba pro jeden byt a šest bubeníků), jež posbíral řadu cen na evropských festivalech krátkometrážních filmů. V České republice měl premiéru v roce 2004 na festivalu hudebních filmů Music On Film – Film On Music. Sound of Noise byl uveden na festivalu v Karlových Varech 2010, kde sklidil velký úspěch.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/zvuk-hluku Wed, 30 Jan 2013 11:19:59 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/zvuk-hluku info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Třicátá léta měla své nezaměnitelné kouzlo a jistá magie vždy dýchala i zpoza plachet cirkusového stanu. A neméně kouzelný je i film Francise Lawrence, Voda pro slony.
Třicátá léta měla své nezaměnitelné kouzlo a jistá magie vždy dýchala i zpoza plachet cirkusového stanu. A neméně kouzelný je i film Francise Lawrence, Voda pro slony. Aby ne, vždyť vypráví o cirkusu ve třicátých letech. Hlavním hrdinou je mladý Jacob Jankowski, skoro dostudovaný veterinář, který se nevyzpytatelnou hrou osudu stal hlavním ošetřovatelem zvířat v cirkuse Benzini. Jeho principálem je krutý násilnický August a hlavní hvězdou Augustova krásná manželka Marlena. Jsou ale třicátá léta a ani cirkusu se příliš nedaří. August proto zoufale hledá něco, co by diváky i přes všechny nesnáze nalákalo. Svého tahouna záhy nachází ve slonici Rosie, již svěřuje do péče právě Jacobovi a Marleně. Co ale mezi těmito dvěma cirkusáky začalo jako společná láska ke zvířeti, se záhy mění v lásku vzájemnou. Ovšem despotický August se své ženy jen tak nevzdá... Voda pro slony je obrazově velice působivá a poetická, film jako takový se ale rozpadá na dvě poloviny, z nichž opravdu dobrá je pouze jedna - ta první. V ní Lawrence s úžasnou lehkostí vykresluje právě onen magický, dobou podmíněný svět cirkusu - svět velké parády, za níž se ale skrývá velká dřina, bolest, pot a také nespravedlnost. V druhé polovině už hraje prim romantický příběh mezi Jacobem a Marlenou, ale ten i přesto, že je zasazen do neokoukaného prostředí, nic neviděného a výjimečného nepřináší. Může za to i fakt, že mezi představiteli hlavních rolí - Robertem Pattinsonem coby Jacobem a Reese Witherspoonovou coby Marlenou - není žádná chemie a jejich osudové lásce chybí právě onen nádech nehrané osudovosti. Ani jeden ale nehraje špatně, upíří ságou Twilight proslavený Pattinson se typově do třicátých hodí úplně dokonale a Witherspoonová už mnohokrát dokázala, že věrohodně zahraje v podstatě kohokoliv. Jen to mezi nimi prostě nezvoní... Naopak tím, komu jeho role sedle se vším všudy je démonický Christoph Waltz, coby vztekloun August. Z jeho očí sice pořád probleskuje ono šílenství, které sužovalo plukovníka Landu v Tarantinových Hanebných panchartech, ale to je tak to jediné, co mají tyto dvě postavy společné. Do řad herců stoprocentních padouchů tak evidentně přibyla další tvář. Ale zpět k Vodě pro slony, vedle mírně utahaného romantického příběhu jí také ubírá grády úvod a konec. Vypravěčem příběhu je totiž sám Jacob, už více jak devadesátiletý stařec, který se při návštěvě cirkusu rozpomíná, na mládí. Přechod mezi současností a minulostí je dost ostrý, nemluvě o tom, že podobný úvod a epilog ani nejsou potřeba. Naopak, díky posledním minutám, které se odehrávají v současnosti z vás dojem třicátých let vyprchá ještě předtím, než stačíte odejít z kina. A to je škoda, protože, jak už napsala výše, zprostředkování atmosféry je hlavní devizou tohoto snímku. Voda pro slony je zfilmovanou verzí poměrně úspěšného románu kanadsko-americké spisovatelky Sary Gruenové zaměřující se na zvířecí tematiku a díky jejím očividným epickým aspiracím, bývá občas přirovnávána k slavným Vzpomínkám na Afriku. Taková síla to ale není. Voda pro slony je velice povedený film, ale prvotřídní ne.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/voda-pro-slony Wed, 30 Jan 2013 11:19:06 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/voda-pro-slony info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Ve dnech, kdy celý svět žije smrtí Usámy bin Ládina míří do našich kin film o tom, jak se americká vláda rozhodovala pro invazi do Iráku.
Ve dnech, kdy celý svět žije smrtí Usámy bin Ládina míří do našich kin film o tom, jak se americká vláda rozhodovala pro invazi do Iráku. Když se v roce 2003 Spojené státy vydaly zničit režim Saddáma Husajna , doprovázely jejich rozhodnutí mnohé skandály a jedním z nich bylo i prozrazení identity agentky CIA Valerie Plameové. Ta o všem později napsala knihu Fair Game a podle té nyní natočil Doug Liman stejnojmenný film. Malý historický exkurs: Záminkou pro útok na Irák se stala domnělá existence rozvinutého programu na výrobu jaderných zbraní. V rámci vyšetřování zda je to pravda či ne, byl bývalý diplomat Joe Wilson, manžel Valerie Plameové, vyslán do Afriky, aby ověřil pravdivost dohadů o prodeji obohaceného uranu do Iráku. Žádné podezřelé obchodování ale neodhalil a v reakci na vyhlášení války o tom napsal článek do The New York Times a rozpoutal tak vlnu diskuzí a kontroverze. Brzy nato byla novináři odhalena Valeriina utajovaná identita a její život se obrátil na ruby. Pozdější oficiální vyšetřování ukázalo, informace o Valeriině identitě unikla z blízkého prezidentova okolí a pravděpodobně proto, aby zdiskreditovala Wilsonovy informace. A zpět k filmu. Mezi jeho trumfy by mohlo patřit to, že složitý příběh plný jemných souvislostí a politických intrik vypráví s úžasnou lehkostí a srozumitelně, v hlavních rolích nabízí zvučná jména - Valerii Plameovou hraje Naomi Watts a jejího manžela, Joea Wilsona, Sean Penn - a samotné téma je krajně kontroverzní a proto velmi přitažlivé. Jenže jedna věc všechna esa spolehlivě zabíjí - tendenčnost. Fair Game v přeneseném slova smyslu znamená “snadná oběť”. A to, že takto svou knihu nazvala sama Valerie Plameová  - a dodala k podtitul “můj život špiona a jak mě zradil Bílý dům” - jasně naznačuje, v jakém duchu se předloha i film ponesou. Ano, agentku semlela mašinerie tisíckrát větší než ona sama a jistě to bylo to poslední, co odměnou za své služby čekala, jenže pohled raněného nevinného zvířátka není příliš důvěryhodný. V až příliš dlouhém úvodu je Plameová vykreslena jako superagentka, která nejenže zvládá přísně tajné operace kdekoliv na světě, ale zároveň je vzornou matkou, manželkou i kamarádkou, empatickou, vlasti věrnou a skromnou - chtělo by se říci - nadženou. Neustále zdůrazňovaní jejích kladů je až ukrutně naivní a tím i otravné. Do žánru politického thrilleru, kam film jednoznačně směřuje, podobné černobílé vidění nepatří. Nemluvě o tom, že černobílé je v současnosti máloco. Čímž nechci Valerii Plameovou z ničeho vinit, ale když Vám někdo skoro 2 hodiny neustále opakuje jak úžasná a poctivá je, zcela logicky o tom začnete pochybovat. Fair Game sice nabízí potenciálně zajímavý pohled do zákulisí americké politiky, ale protože až příliš okatě padá na jednu stranu, tak trochu sama sebe podráží a to je velká škoda. Není na místě chtít po filmařích objektivitu, ale soudnost by mít mohli.  Američtí novináři celou aféru v odkazu na slavnou Watergate pojmenovali Plamegate. Podobná paralela ale mezi filmy fungovat nebude, Všichni prezidentovi muži jsou totiž úplně jiná liga.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/fair-game Wed, 30 Jan 2013 11:18:26 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/fair-game info@pragueot.cz (Alžběta Jílková) Do kin přichází nový český film mladého talentovaného režiséra Tomáše Řehořka, který má ve svých 24 letech na svém kontě už dva celovečerní hrané snímky.
Do kin přichází nový český film mladého talentovaného režiséra Tomáše Řehořka, který má ve svých 24 letech na svém kontě už dva celovečerní hrané snímky. Třetí počin Czech made man pojednává o skutečném životním příběhu nejmenovaného českého byznysmena a šmelaře. Na plátnech kin zazáří v hlavní roli Jan Budař od 28. dubna. „S poctivostí leda pojdeš“ – tak zní motto černé komedie Czech made man. Ve skutečnosti se ale podle něj neřídil ani filmový hrdina Jakub Vrána, ani výše zmíněný byznysmen, jenž je filmu inspirací. V prvé řadě Jakub Vrána drží slovo a svým komplicům ať už bývalým, či současným své dluhy vždy splatí. To samé ale neplatí pro zbytek společnosti. Jak by mohlo, když chce Jakub Vrána vydělávat miliony přes noc. To už ale předbíhám. Vše začalo dětskými čórkami, podváděním a darebáckými kousky vůbec. Otec alkoholik a matka ignorantka ho po několika průšvihách ve škole poslali do pasťáku, kam se ale naštěstí díky strejdovi u VB nedostal. Naučil se spoléhat hlavně sám na sebe a na své štěstí. Strávil nějaký čas v blázinci, ve vězení, na dostihách. Jeho život šel nahoru a zase dolu. Potkával blázny a rozené obchodníky, šejdíře a mazané zlodějíčky. Štěstí mu však přálo a nejeden záznam na černé listině mu vybělil strýc Čáp. Po návratu z vězení se setkal se známým z blázince Nohou a začali spolu obchodovat v Číně. Vránovi se rozjel byznys s českým křišťálem Made in China, o němž se mu ani nesnilo. Našel si krásnou ženu, denně se koupal ve vířivce a užíval si vydělaných peněz, ale závist a černé podsvětí ho všude dostihlo. Vrátil se zpět do Čech a začínal od píky. Tak šel den za dnem a později milion za milionem, miliarda za miliardou. Ale člověk si může za peníze koupit vše, že? Tohle je život fiktivního Jakuba Vrány, ale opravdový příběh jednoho českého muže, který toužil po penězích, a tak je prostě dostal. I v takto schematickém duchu se nese celý film. Příběh je stříhán dynamicky, na české prostředí až klipovitě rychle. Detail střídá detail, časoprostor vplouvá v jiný. Přesto je příběh vyprávěn retrospektivně a lineárně. Divák od dětství poslouchá vyprávění jednoho života, jedné éry, jedné země. Jednotlivá schémata se od sebe odlišují atmosférou, barevným filtrem, ale hlavně zevnějškem Jana Budaře alias Jakuba Vrány. Postava Vrány se mění přímo před očima. Postava a její motivace se mění podle období, podle situace, podle finančních možností. Příběh zaznamenal přerod nemotorného outsidera v sebevědomého a ničím si hlavu nelámajícího muže, užívajícího si sexu, drog, alkoholu a hlavně peněz. Počet vypitých lahví, gramů vyšňupaného kokainu a vykouřené marihuany jde ruku v ruce s vydělanými miliony. Životní situace se ale stále a neočekávaně mění… Snímek Tomáše Řehořka je natočen svérázným způsobem netradiční současné české kinematografii. Odlišuje se především výše zmíněným klipovitým střihem, opakujícími se záběry, detaily sledující detaily a zase další detaily. Narativní způsob spočívá v rukou ústřední postavy Jakuba Vrány, který často část životního příběhu odvypráví za ostatní filmové postavy. V české kinematografii tak vznikl snímek 24letého režiséra, jenž ve svém věku umí mluvit nevšedním filmovým jazykem, nebojí se experimentů a her s barvami, ale hlavně dokázal překonat ustrnulost současného filmového prostředí a vystihl možnost obchodování před revolucí a po ní.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/czech-made-man Wed, 30 Jan 2013 11:17:38 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/czech-made-man info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Sláva a peníze ještě neznamenají spokojenost. Důležité je najít svoji spřízněnou duši, kterou může reprezentovat manželka, dcera nebo dlouholetý přítel.
Sláva a peníze ještě neznamenají spokojenost. Důležité je najít svoji spřízněnou duši, kterou může reprezentovat manželka, dcera nebo dlouholetý přítel. Soffia Coppolaová sice natočila snímek o všedních myšlenkách, ale uchopila ho velmi nevšedním způsobem. Běžné představy o bohatství nejsou u svobodných jedinců nijak komplikované. Mít pořádný balík peněz, pořídila by si většina vymazlený sporťák a cestovala po celém světě. Na hotelový pokoj by jednou za čas mohly pro rozptýlení zaskočit třeba dvě blonďaté tanečnice u tyče. Příležitostný sex s neznámými kráskami odnaproti už beztak spadá k automatickým benefitům majetného člověka. A když byste patřili k všeobecně známým osobám, projevila by se spousta dalších možností, jak si užívat života. Hlavní postava Odnikud někam, hollywoodský herec Johnny Marco, sice má nebo může mít záležitosti, po kterých ostatní jen tajně touží, ale o užívání se nedá mluvit. Po nějaké době se pro něho staly kroutící se dívčiny nudnou rutinou a své černé Ferrari protahuje na okruhu spíše ze zvyku. Většinou fáro používá k převážení nákupů a dalším každodenním úkonům. Těžko říct, kam zmizel sladký život. Jelikož ale stráví pár dní se svojí jedenáctiletou dcerou Cleo, jediným úspěchem jinak nevydařeného manželství, má ideální příležitost o tom popřemýšlet.Trailer k filmu Odnikud někam (česká premiéra 14. 4.) Nové emoce a způsoby chování se do hlavy Johnnyho derou extrémně pomalu a nenásilně, stejně pak působí film na diváka. Pomalu. Velmi pomalu. A nenásilně. Již v první scéně statická kamera snímá dvě minuty černý bourák, který brázdí okruh dokola a dokola. Zcela absentuje zdůraznění síly a rychlosti daného vozu, hlavní přednosti se naopak potlačují. Podobná změna tradičního pohledu se ukazuje i u tančících dívek na pokoji. Na vysněné představě vlastně v reálu není nic moc zajímavého – dívky se sice kolem tyče pěkně kroutí, ale když si nemůžete šáhnout a jste na pokoji sám, po pár minutách je představení ubíjející a nudné. Situace se zlepší v momentě, kdy na scénu přistoupí malá dcerka. Kousky  Johnnyho a Cleo jsou v souvislosti s předešlým děním emočně plnější a vděčnější. Ze společného blbnutí Elle Fanningové a Stephena Dorffa je ihned patrné uspokojení. Coppolaová se však ani v těchto momentech neopírá o výraznější formální stránku. Pocity vybublávají primárně díky tomu, jak se herci chovají. Bez manipulace střihem, bez strhávání pozornosti hudebním doprovodem. Odnikud někam v lecčems připomíná režisérčino Ztraceno v překladu. Nejpatrnější posun je však v onom nekompromisnějším přístupu. Zatímco tápání v Japonsku obsahuje spoustu intimních či vtipných scén, přičemž jsou snadno rozpoznatelné, Odnikud někam působí mnohem chladněji. Spousta pasáží vyznívá zcela do ztracena, obdobně jako Johnnyho tápání. Tradiční dějovost by se ostatně teoreticky mohla objevit za předpokladu, že by film pokračoval další hodinu. V tomto stavu musí divák hledat mezi řádky, aby se k něčemu dopracoval. Samozřejmě je k tomu potřeba vůle po něčem pátrat. Ono je totiž velmi snadné Odnikud někam odsoudit jako nepůsobivou hru na umění či prázdnou a banální recyklaci působivějšího Ztraceno v překladu. Jenže ono je zřejmé, že přesně takto si Coppolaová film představovala. Může se vám tempo zajídat, nemusíte ho vůbec akceptovat, ale to je (ono obligátní) všechno, co s tím můžete dělat. Na tom, že našla čtyřicetiletá dcera Francise Forda Coppoly zase trochu jinou cestu, jak se dívat na běžné události, se nic nezmění.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/odnikud-nekam Wed, 30 Jan 2013 11:16:18 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/odnikud-nekam info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Láska a jiné závislosti je takový filmový chameleon.
Láska a jiné závislosti je takový filmový chameleon. Nějakou dobu můžete totiž celkem oprávněně váhat nad tím, o co režisérovi Edwardu Zwickovi, muži, který má na kontě Posledního samuraje nebo Legendu o vášni, vlastně šlo. O retro, (o ano, už i devadesátá léta jdou takto podat), o vhled do světa tvrdého farmaceutického průmyslu, nebo je to stará dobrá Lovestory? Materiály distributora snímek prezentují jako komedii o vztahu založeném za viagře, v níž nechybí odvážné milostné scény. A ano, obojí - nahá těla hlavních hrdinů i viagra - se ve filmu objeví, ale říct, že jde o to hlavní, by mohl snad jen ten, kdo zbytek filmu prospal. Dost dlouho totiž trvá než se k jednomu či druhému děj dopracuje a stejně tak i po inkriminovaných okamžicích ještě dost dlouho pokračuje. Podobně by se pak taky dalo říct, že film je o bratrovi hlavního hrdiny, nebo o tom, jak se žije lidem s Parkinsonovou chorobou. Hlavní hrdina Jamie (Jake Gyllenhaal) je okouzlující krasavec, který nevydrží u žádné práce. Jediné, co ho doopravdy baví, je svádět ženy a ve svém koníčku je zkrátka borec. Po řadě pracovních neúspěchů nabídne Jamiemu jeho bratr, aby se stal zástupcem velké farmaceutické firmy a dělal pro ni takzvaného repa. Tj. něco jako podomního prodejce léků, s tím rozdílem, že tito prodejci nechodí po bytech, ale po ordinacích a snaží se své výrobky vnutit přímo lékařům. Poměrně dlouho sledujeme, jak se Jamiemu jeho snažení tu daří, tu nedaří a poznáváme, jak to ve světě bílých plášťů chodí. Až jednoho dne potká Jamie JI, Maggie (Anne Hathaway), dívku v prvním stadiu Parkinsonovy nemoci. Éterická kráska mu na místě učaruje a je z toho láska jako trám. Jenže Maggie žádný vážný vztah nehledá, má dost starostí s vlastní nemocí a s pomáháním podobně postiženým lidem. Na úspěch zvyklý Jamie se ale nedá jen tak odradit.... Zhruba někde v tomto bodě se začně profesní dějová linka protínat s tou milostnou. Na konci už ale samozřejmě zůstane jen jedna a vzhledem k tomu, že se film jmenuje Láska a jiné závislosti, není těžké uhodnout, která. Na to, že jde o obyčejný romantický film, má příběh Jamieho a Maggie až moc nepotřebných pomocných berliček, které ději nijak zvlášť nepomáhají. Vše se totiž stejně točí kolem jednoho problému - Maggiina Parkinsona. Přijmout tuto nemoc je těžké jak pro ni tak pro Jamieho. A s tím by si Láska a jiné závistlosti bohatě vystačila. Ony jiné závislosti stejně děj skoro vůbec nerozvíjí. Že byla v 90. letech hitem viagra? To byli i Backstreet Boys. Že jsou lékaři povrchní? To ví každý, kdo někdy zavítal do jejich ordinace. Že si rádi užívají života a že mnoho z nich se v soukromí pohybuje na hranici úchylnosti? Kdo ne? Ale hlavně, nic z toho vztah Jamieho a Maggie neovlivňuje. Jen v tom všem spočívá velký komediální potenciál, který příběhu o vztahu s nemocnou dívkou přirozeně chybí. Láska a jiné závislosti proto není žádný zázrak, s trochou trpělivosti se ale vidět dá. Už jen proto, abyste si zavzpomínali, jaká byla poslední dekáda minulého století.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/laska-a-jine-zavislosti Wed, 30 Jan 2013 11:15:17 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/laska-a-jine-zavislosti info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Nový anglický král, Jiří VI. má vadu řeči. Koktá. Před sebou několik zásadních projevů.
Nový anglický král, Jiří VI. má vadu řeči. Koktá. Před sebou několik zásadních projevů. Bojí se, že jako mluvčí britského lidu selže a že mu pak lidé budou přezdívat Král kokta. Britské historické drama Krá krá... Králova řeč, vítěz letošních Oscarů, od režiséra Toma Hoopera a scenáristy Davida Seidlera, vstupuje ve čtvrtek 10. března do českých kin. Rok 1936. Tři roky do rozpoutání 2. světové války. Anglický král Jiří V. (Michael Gambon) umírá, na trůn nastupuje jeho starší syn Eduard (Guy Pearce). Avšak ještě během téhož roku se trůnu vzdává ve prospěch svého mladšího bratra Alberta (Colin Firth), vévody z Yorku. Ten ale neměl mnoho času se na vládnutí a s ním spojené královské povinnosti připravit, od dětství totiž počítal s tím, že po smrti otce bude vládnout jeho starší bratr. Ten ale kralování vyměnil za příjemnosti se svou přítelkyní a pozdější manželkou Wallis Simpsonovou. Albert tedy musí nečekavě náhle začít vládnout. Jeho žena, královna Alžběta (pozn. později byla nazývána královnou matkou, zemřela v roce 2002 ve věku 101 let) se rozhodne svému muži pomoci. Vyhledá neobyčejného logopeda Lionela Logue (Geoffrey Rush) a objedná u něj návštěvu.Shání se logoped pro krále! „Fuck! Fuck! Fuck! Shit! Fuck! Bitch! Motherfucker!“ Král křičící z plných plic svého majestátu při návštěvě u logopeda. Nezvyklá situace nejen pro krále. Australský logoped Lionel má své netradiční terapeutické metody a ne každý je dokáže ocenit. Také Bertiemu (tak familiérně si mu Lionel dovolí říkat) trvá nějakou chvíli, než si zvykne. Na počátku terapie sehrává vnitřní boj a nemá chuť spolupracovat. Je neklidný, nevěří si, své neúspěchy vyčítá Lionelovi. Ten ho ale pomalu navádí na cestu. A během terapeutických sezení (ale i stání, chození, běhání i ležení) nejen že svou vadu řeči razantně zlepší, ale odhalí svému terapeutovi část ze svého nitra, kterou by podle etikety královské rodiny raději nikomu otvírat neměl. Mezi Lionelem a Bertiem se pomalu ale jistě tvoří silné přátelské pouto.Kvalitní filmařina se cení Citlivá kamera, vynikající herecké výkony (Firth dostal Oscara a Zlatý Glóbus, Rush alespoň nominaci, neboť Oscara mu vyfoukl Christiane Bale za vedlejší roli ve filmu Fighter), velmi kvalitní práce s dialogy, které plynou lehce, jsou snadno vstřebatelné, ale živé a dobře dramaticky propracované. Silný příběh, v jehož centru stojí osobní problém hlavního hrdiny a ač jsou historické události kolem (rozpínající se Hitlerovo Německo a s ním hrozba 2.světové války) nezanedbatelné, vypravěč se drží jedné dějové linie a historická fakta a souvislosti vlastně hrají až druhořadou roli (např. ve skutečnosti od seznámení Bertieho s Lionelem do králova zásadního proslovu uplynulo přibližně 10 let, ale ve filmu jsou to jen roky dva). Scenárista David Seidler vycházel z vlastní válečné zkušenosti, kdy jako malý kluk válečné projevy krále Jiřího poslouchal.   Ve filmu sledujeme dobře vykreslenou proměnu vztahu Bertieho a Lionela, nahlížíme do života rodiny modré krve, kde jsou ctnostmi vznešenost a vybrané chování, ale za okázalými ceremoniály a uniformou se skrývá uvězněnost a nemožnost svobodného jednání, neboť porušení královské etikety se trestá. Koktne či nekoktne? Naučit krále správně mluvit rozhodně není žádná hračka – ba naopak, je to pěkná fuška. A tak se několikrát společně s Bertiem trochu zapotíme – soucítíme s ním hned při nepovedeném projevu na stadionu, kdy se z amplionů během zahajovací řeči rozléhá jen přeskakování hlasu a my ucítíme tu jeho bezmocnost a celkovou trapnost okamžiku. Když na sobě začne s pomocí Lionela pracovat, postupně si získá naši důvěru a chceme, aby u terapie vytrval a koktavost vyléčil. Společně s Alžbětou mu pak před závěrečnou řečí držíme palce, jako bychom tam seděli s ním.Za kvalitní trhák Co udělá z filmu kasovní trhák? Kvalitní produkce? Velkolepá výprava? Světoznámá jména? To vše určitě, ale neméně důležitá je též síla příběhu, divácké sympatie k hrdinovi a určitá nadčasovost. Ta všechna plus Králova řeč rozhodně má. navíc tu filmový příběh zatraceně dobře působí na naše nitro – nějaký komplex si přece z dětství nese téměř každý. Ačkoliv může i méně zkušený divák směřování děje celkem dobře odhadnout, není to na škodu, spíš naopak. Všechno sedí, jak má, nikde se zbytečně nestřihá. Příjemná je absence zbytečných přehnaných zvratů nebo okázalých emočních výlevů podle kterých je hned jasné, že film není hollywoodské produkce. Král letošních Oscarů získal z celkem 12 nominací 4 zlaté sošky – za nejlepší film, nejlepší režii, nejlepší scénář a nejlepšího herce v hlavní roli. Dodala bych pátou a to scenáristovi a režisérovi zároveň za skvělý až básnický jazyk ve filmu. Některé dialogy a možná i závěrečná řeč krále by se totiž daly považovat za zdramatizované básně. Král je mrtev, ať žije král!Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Photos © Speaking Film Productions Ltd 2010 / Laurie Sparham
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/kralova-rec Wed, 30 Jan 2013 11:12:29 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/kralova-rec info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Micky a Dicky. Dva bratři, oba boxeři. A před nimi slibná dráha na vrchol. Dicky už svoji šanci boxovat o titul mistra světa promarnil.
Micky a Dicky. Dva bratři, oba boxeři. A před nimi slibná dráha na vrchol. Dicky už svoji šanci boxovat o titul mistra světa promarnil. A Micky na ni zatím čeká. Dostane ji? The Fighter, film režiséra David O. Russella se skvělým obsazením, sedmi nominacemi na Oscara, které proměnil ve dvě sošky za druhoplánové mužské a ženské herecké role, právě vstoupil do našich kin. Autobiografický příběh boxera walterové (lehké) váhy Mickyho Warda (Mark Wahlberg), se odehrává ve městě Lowell, v americkém státě Massachusetts koncem devadesátých let minulého století. Dicky (Christian Bale) je sice místní boxerskou legendou, bohužel se ale utápí v závislosti na cracku a jeho milá rodina strká hlavu do písku. A tak i když má plno řečí o svém slavném boxerském comebacku, nedá se mu věřit. A zatím jeho brácha Micky, který odmala stál ve stínu svého staršího a úspěšnějšího bratra, má naopak téměř všechny dispozice k tomu, aby se vyšplhal box po boxu na vrchol boxerského snažení, tedy k titulu mistra světa. Jedno mu ale chybí a to je dostatek sebejistoty. Micky Ward o sobě pochybuje a potřebuje pořádnou herdu do zad. V posledních zápasech se mu totiž lepí smůla na paty. Za špatný výběr spoluhráčů ale nese odpovědnost jeho povedená rodinka v čele s trochu afektovanou a zároveň despotickou matkou – hlavou rodiny (Melissa Leo), která je ale zároveň taky Mickyho manažerkou. Trenér – bratr Dicky, se zapomíná v crackových opojeních a tak se Micky rozhodne dát části své rodiny vale a najde si nový management. Boxer Micky Ward není žádná vymyšlená rockyovská figurka, je to skutečný boxer, který si spokojeně žije v boxerském důchodu ve městě Lowell. Filmová Wardova tělocvična je jeho skutečná tělocvična a filmový trenér O´Keef kdysi pravého Warda opravdu trénoval. Prolínání hraného s kdysi skutečným tu přidává příběhu na autentičnosti. Vykreslení americké maloměststké rodiny je dokonalé – velký dům, matka hlava rodiny, hodně přerostlých dětí (a děti dětí) žijících stále v jednom domě spolu s rodiči, společné sledování televize, společné rozhodování, hloupé výrazy, sem tam slovní i fyzická facka a celkově přehnané emoce. Dcery sedící na pohovce vyrovnané jak slepice v řadě spolehlivě připomenou známé americké (pro Evropany zvláště směšné) seriálové rodinné situace – jaké známe například ze seriálů Krok za krokem nebo Ženatý se závazky. Ze sedmi nominací na Oscara se vyklubaly dvě sošky – za vedlejší mužskou (Christian Bale) a vedlejší ženskou (Melissa Leo) hereckou roli. To zcela oprávněně. Melissa Leo v roli matky-manipulátora s pštrosí hlavou a postavičkou ham ham obstála znamenitě. A Christian Bale, který musel kvůli roli celkově dosti zchřadnout (ve skutečnosti je Bale o tři roky mladší než Wahlberg!), se v roli vychrtlého závisláka s crackovým úsměvem předvedl taktéž velmi přesvědčivě. Opravdovost scény, kdy spolu zcrackovaný Dicky s ubrečenou matkou jedou v autě zpívajíc nápěv oblíbené písně opravdu dojme stokrát víc než cibulová slza v oku Rockyho. (Promiň, Rocky!) The Fighter opravdu není jen o boxu a honbou za titulem. Je o vzestupech a pádech, o vlivu rodiny na životní rozhodnutí a o tom, jak je těžké se vyrovnat s neúspěchem a kam až může vést. O vztazích dvou nevlastních bratrů, o americkém způsobu uvažování, prostě o životě.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto HCE
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/fighter Wed, 30 Jan 2013 11:10:34 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/fighter info@pragueot.cz (MacTer) Bylo, nebylo. Žily byly vedle sebe dva na smrt znepřátelené rody. Jednoho dne synek z jednoho rodu spatřil dcerku z rodu druhého.
Bylo, nebylo. Žily byly vedle sebe dva na smrt znepřátelené rody. Jednoho dne synek z jednoho rodu spatřil dcerku z rodu druhého. Láska na první pohled. Dcerka se jeho vyznání nebránila, ba naopak. Přeletěla jiskra a byla tu láska jako trám. Jenže mezi znesvářenými sousedy se takové lásce obvykle nepřeje. A tak se ti dva museli scházet potají... Je vám tato zápletka příběhu povědomá? Jak by ne, je totiž vypůjčená z nejslavnějšího shakespearovského příběhu o lásce, jemuž  se nyní dostalo 3D provedení. Nový 3D animák Gnomeo a Julie je v českých kinech k vidění od 17. února 2011. Romeo je celý z porcelánu, má modrou trpasličí čepičku a vlastně se jmenuje Gnomeo. Julii sice shakespearovské jméno zůstalo, ale je celá červená a s čapkou na porcelánové hlavince vypadá trochu jako Karkulka. Své domovy mají trpaslíci ve dvou sousedících zahradách na veronské ulici. O zahrady se mají oba trpasličí rody, Červeňáci a Modráci, co nejlépe starat, tedy sekat trávu, okopávat záhonky, zastřihávat květiny, zalévat a rosit, a tak dále. Když jejich domácí nejsou doma, porcelánoví trpaslíci oživnou a hned se pouštějí do práce. Kosí a sází, až se z nich kouří, ale razí heslo po práci legraci, o zábavu rozhodně nouzi nemají.Ne! On se nám rozbil! Z klasického shakespearovského dramatu toho v této akčně romantické trpasličí komedii sice moc nezůstalo, ale dramatických scén si užijete dost. Trpaslíci spolu závodí v jízdě na sekačkách a podnikají tajné výpravy k sousedům s cílem těm druhým co nejvíce zaškodit. Vzájemně si ničí pečlivě opečovávané záhonky s květinami, s odhodlanými výrazy na porcelánových obličejíčkách se nebojácně pouštějí do boje „porcelán na porcelán“ nebo „sádra na sádru“. Jsou ale dosti křehcí, takže co se dá dělat, čas od času se prostě někdo rozbije. Nad rozbitým porcelánem sice může ukápnout nějaká ta slzička, ale jen do té doby, než na vás vybafne velká 3D zelená žabí tlama nebo vyděsí hrající, zpívající a tancující zahradní fontána či reklama na šílenou obrovitou terminátorskou zahradní sekačku. Zvukově geniální rozdíl mezi ťukáním porcelánuMezitím vším trpasličím tetelením je ale budoucnost velké lásky dvou trpaslíků pořád ve hvězdách.Docela roztomilý kýč? Jsou ti trpaslíci spíš roztomilí nebo spíš kýčovití? Nebo možná obojí? Nad těmito otázníky můžete dumat mezitím, co si vaši potomci, bráškové či sestřičky budou v kině užívat velmi kvalitní zvuk a 3D zpracování. A díky dobře odvedené práci dabingu se snad i vy trochu pobavíte. V hlavních rolích uslyšíte Jana Dolanského (Gnomeo), Terezu Bebarovou (Julie) a dalším trpasličím postavám propůjčili hlas například Taťána Vilhelmová nebo Pavel Liška, který k dabingu přičichnul vlastně teprve nedávno (daboval například ve filmech Kuky se vrací, Vzhůru do oblak). Tvůrci dali filmu přívětivou stopáž 75 minut, což je tak akorát ten správný čas, aby se oba znesvářené rody udobřili, aby se vaše děti v kině nazačaly ošívat a aby vám obroučky plastových 3D brýlí na nose nezanechaly nepěkné 3D otlaky. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto HCE
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/gnomeo-a-julie Wed, 30 Jan 2013 11:08:25 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/gnomeo-a-julie info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Zrušit otroctví, Yay or Nay? O to běží v politické hře šestnáctého amerického prezidenta, jehož osobnost glorifikuje Steven Spielberg.
Zrušit otroctví, Yay or Nay? O to běží v politické hře šestnáctého amerického prezidenta, jehož osobnost glorifikuje Steven Spielberg. Jak elegantně demonstruje několik scén filmu Lincoln, intrikánské metody byly v devatenáctém století rutinním způsobem, jak protlačit politickým aparátem změny v zákonech. A to i takové, které měnily dějiny. Poslední dílo Stevena Spielberga, jež se bude 24. února pokoušet převést 12 oscarových nominací na zlaté sošky, se nesnaží mapovat život vousaté legendy americké historie. Popisuje výhradně období čtyř měsíců Lincolnova prezidentování, během kterých byl propasírován Kongresem 13. dodatek k Ústavě neboli definitivní osvobození otroků. Úkol to byl nepřekvapivě komplikovaný. Někteří poslanci jsou pro, někteří proti a další jen bezpáteřně žmoulají tužku a nevědí, kam se přidat. Lincoln má na své straně trojici vyjednávačů, kteří bez skrupulí nahazují do politické říčky macaté udice a zpět vytahují pozitivní hlasy. Není ale potřeba vědět, jak se jednotliví participanti jmenují, i když jsou jich desítky. Ve výsledku jde o vyobrazení hlavního vizionáře, člověka přesvědčeného o své pravdě a oddaného svému názoru natolik, že na svoji stranu přitáhne jakýmikoliv fintami dostatečný počet přívrženců a stane se legendou.Trailer s českými titulky Alespoň takovým způsobem s Lincolnem nakládá Steven Spielberg, jehož filmový náhled na milovaného amerického lídra osciluje mezi mýtem a historickou postavou. Jsou sice zobrazeny nekalé praktiky, rodinné trable i jistá vnitřní nejistota, výrazně však dominuje obraz rozvážného, sebejistého a lingvisticky zdatného státníka, který hodlá pomoci co největšímu počtu lidí. Není prostor na pochyby, že prezidentovy kroky předznamenávají příznivý obrat budoucích událostí.' Zatímco v reálu neměl Lincoln v otázkách otroctví zcela jednoznačný názor, v dvouapůlhodinovém dramatu ho Spielberg od začátku patriotisticky považuje za toho, kdo se zapsal do učebnic dějepisu a získal osvobozením otroků status nadčlověka. Umisťuje ho do slunečních paprsků, kde z jeho postavy světlo tesá nedotknutelnou siluetu. V momentě schválení 13. dodatku nepřihlížíme konečnému verdiktu, nýbrž se obraz přesouvá do prezidentovy pracovny, kde Lincoln vstupuje do jasné záře za závěsy a otevírá okno, čímž symbolicky nabývá ikonického postavení. Lincoln je jak narativně, tak formálně akademicky vypulírovaným kusem filmařiny, herecky přesně vedeným a perfekcionisticky ztvárněným. Povinnou zmínku si samozřejmě zaslouží Daniel Day-Lewis, jehož pomalá dikce funguje během dlouhých a vážných promluv na jeden záběr stejně dobře jako v případě zábavných historek vyprávěných na odlehčení.  „Odjakživa jsem chtěl vyprávět Lincolnův příběh. Je jednou z nejvíce strhujících postav historie i mého života,“ říká Spielberg. Sen si splnil. Vyhnul se patetismu, ale záměrně se na Lincolna dívá optikou, která nenabízí výraznou možnost konfrontace. Snímek je zkrátka filmovým ekvivalentem Lincolnova památníku, upřímnou poklonou šestnáctému americkému prezidentovi.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/lincoln Thu, 24 Jan 2013 11:23:06 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/lincoln info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Režisér Paul Thomas Anderson (Boogie Nights, Magnolia, Až na krev) opět dostál své pověsti a natočil něco, co nikdo jiný neumí.
Režisér Paul Thomas Anderson (Boogie Nights, Magnolia, Až na krev) opět dostál své pověsti a natočil něco, co nikdo jiný neumí. Přijít se podívat na Joaquina Phoenixe, bojujícího ve filmu Mistr s vlastními běsy, jež si odnesl z druhé světové války, nebude chyba.    Paul Thomas Anderson natočil šest celovečerních filmů a všechny byly něčím výjimečné. Už od uhrančivé Magnolie, pro níž se mu podařilo získat i Toma Cruise, se u tohoto režiséra dá hovořit o charakteristickém filmovém rukopise. Shrneme-li zásadní témata jeho filmů, všechny se potkávají u odhodlání, lidských možností, cílů a vášní, jež nakonec ústí ve vnitřní boj o sebe sama a sebepoznání, k němuž se dochází jen za drastického průběhu a i za cenu obětí. Tam jsou Andersonova úchvatná, pomalu plynoucí a s velkorysou stopáží zobrazovaná dramata. Tentokrát se Paul ponořil do 50. let 20. století, do USA, kde z poválečné frustrace vyrašela celá řada nejrůznějších spirituálních frakcí a nových náboženství. Do jedné z nich, nazývané Zdroj, se náhodou dostane také Freddie, jenž se svými vzpomínkami a nezvladatelnou prudkostí marně bojuje a zároveň vše přiživuje litry vlastní samohonky. Jediné, co ještě umí, je zmizet, utéct, často proto, že musí kvůli vlastním průserům způsobeným v opilosti. Zdá se, že Freddie je dokonale asocializován, navíc když se napije, začne řádně fungujícímu světu vracet rány, které někde jinde, někdy jindy a díky někomu jinému utrpěl. Mistr sekty je ale Freddieho deprivací fascinován a rozhodne se jej vrátit do života za užití vlastních psychologických metod. Mezi oběma muži tak vznikne velmi silné pouto, čímž Anderson rozšiřuje dramatickou linii. Vztah Mistra a Freddieho je oboustrannou závislostí vzniklou na odlišných základech, neustálým soubojem násilnických démonů s nepřiznanou křehkostí, funkčních psychologických technik s demagogií a touhou po moci. Předlohou pro postavu Mistra byl skutečný zakladatel scientologické církve L. Ron Hubbard, což vzbudilo u části americké veřejnosti vlnu nevole. „Když film sleduji nyní, vidím Freddieho a Mistra jako dva lidi, kteří se spolu zoufale snaží zůstat a napojit se na sebe,“ poznamenává Anderson o hlavních postavách svého filmu. „Myslím, že jeden z druhého čerpají sílu a zároveň pociťují touhu vnutit druhému vlastní slabosti.“ Zvláště postava Freddieho je rolí, pro kterou by mohli herci zabíjet. Joaquin Phoenix (doposud dvakrát „pouze“ nominovaný na Oscara, což by se mohlo změnit) tohle asi dobře vycítil. Roli vyděšeného muže, který pro svou vnitřní bolest nemá slova, ani prostor pro sdílení, si užil se vším všudy. Iracionální nevyzpytatelnost z něj jen stříká - zatímco tělo je nakloněno díky kulatým zádům prudce dopředu, ve Freddieho tváři se skelným a přesto vyděšeným pohledem se něco neustále cuká. Do role Mistra, jenž nakonec narazí na svou omezenost, ale zamete ji pod koberec, protože moc mu nese hmotné plody, byl vhodně obsazen další ze skvělých herců, kteří si umějí vyhrát s charaktery – Philip Seymour Hoffman. Výkony obou dvou hlavních rolí budou jedním z důvodů, proč si u tohoto Andersonovo filmu divák přímo libuje v tom, jak pomalu plyne, jak do postav nevidíte od začátku, ale musíte je objevovat. Napětí je uvnitř.     Mistr je za několik posledních desetiletí prvním celovečerním filmem, který byl natočen na formát 65mm – a skutečně jde rovněž o vizuálně velkolepé dílo, i když je většinu času kamera zaostřena na dění v interiérech.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/mistr Sat, 12 Jan 2013 09:14:35 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/mistr info@pragueot.cz (Cityout Praha) Projekce a dialogy
3D FILMY V KNIHOVNĚ Ústřední knihovna, Velký sál (Mariánské nám. 1, Praha 1) Ke každé 3D projekci je třeba zakoupit v pokladně 3D brýle (25 Kč) určené k opakovanému použití. 19. 1., 16:00, HOBIT: NEOČEKÁVANÁ CESTA (USA-Nový Zéland 2012, Peter Jackson) Vstupné: 150 Kč 31. 1., 17:00, CARMEN (ČR 2012, F. A. Brabec) Vstupné: 155 KčHUDBA A FILM Ústřední knihovna, Velký sál (Mariánské nám. 1, Praha 1) 22. 1., 19:00,  ZAŽÍT WOODSTOCK (USA 2009, Ang Lee) Vstupné: 70 Kč 29. 1., 19:00, ZVUK HLUKU (Švédsko, Francie 2010, Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson) Vstupné: 70 Kč SPIRITUALITA A FILM (ve spolupráci s Akademickou farností Praha) 23. 1., 19:00, Ústřední knihovna, Velký sál (Mariánské nám. 1, Praha 1) Uvádí: P. ThLic. Ing. Petr Vacík, SJ a Mgr. Lukáš Jirsa, Ph.D. TURÍNSKÝ KŮŇ (Maďarsko, Francie, Německo, Švýcarsko, USA 2011, Béla Tarr, Ágnes Hranitzky) Vstupné: 70 Kč  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/mlp-praha-film Tue, 08 Jan 2013 19:07:14 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/mlp-praha-film info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) 3. ledna vtrhne do českých kin výpravný a velkolepý muzikálový projekt oscarového režiséra Toma Hoopera Bídníci.
3. ledna vtrhne do českých kin výpravný a velkolepý muzikálový projekt oscarového režiséra Toma Hoopera Bídníci. Skvělé herecké výkony jsou u jmen jako Hugh Jackman, Russel Crow anebo Anne Hathaway v podstatě samozřejmostí, v Bídnících vás ale tito a další herci uhranou i živými a mnohdy excelentními pěveckými party v uchvacujícím hudebním aranžmá, které je samo o sobě předpokladem úspěchu nejnovější filmové adaptace slavného románu Victora Huga.  Komu byly na základní škole znechuceny romány Victora Huga zařazením „jeho bichlí“ do povinné četby, má dnes šanci na reparát.  Bídnici už nejsou jen románem a legendárním divadelním muzikálem, ale i muzikálem filmovým. Jenže není muzikál jako muzikál. Až budete sedět v kině, hned na začátku tohoto muzikálu si nejspíš řeknete: „Počkejte, tohle je přeci opravdu hlas Russela Crowe. On ty party doopravdy zpívá a zpívá dobře! Stejně jako hlavní postava Jean Valjean v podání Hugh Jackmana.“ To by asi málokdo čekal. Aranžmá písní je šité hercům na míru a vše je nazpíváno před kamerou živě. Režisér oscarového snímku Králova řeč Tom Hooper chtěl po svých hercích dvojnásobně obtížný úkol, když se rozhodl oprostit své Bídníky od obvyklé muzikálové topornosti, z níž máte často pocit, že je sice profesionálně podaná, nicméně postprodukčně dodaná pěvecká čísla nezpívají herci, ale voskové figuríny. Tom Hooper k tomu říká: „Chtěl jsem zariskovat a udělat v rámci tohoto žánru něco úplně jiného. Od začátku jsem věděl, že tím hlavním lákadlem pro mě je, točit to živě. Nevzal bych to, pokud by se ukázalo, že není možné režírovat naživo, protože bez ohledu na to, jak skvělá je synchronizace herce s playbackem, publikum cítí, že něco nesedí. Není tam ten pocit spojení s tím, co se děje na plátně.” Hooper nadřadil herectví nad studiovým hudebním účinkem a přítomní herci hrají tedy přesně to, co právě zpívají. Zakuckání, křik i šepot, ba i posmrkávání nebo polykání slz tam patří a nejednou je to fascinující zážitek. Za všechny je třeba zmínit do srdce bodající sólo do hola ostříhané Anne Hathaway v písni I Dreamed I Dream, během níž tovární dělnice Fantine, jež je okolnostmi donucena šlapat chodník, teskní za svou dcerkou. Nepřehnaně řečeno, Oscar bude za tento výkon málo.  Celá hudební složka je adaptací původního jevištního muzikálu Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga, přičemž oba autoři se podíleli i na filmovém scénáři. Notoricky známý příběh napraveného galejníka Jeana Valjeana, který na pozadí Velké francouzské revoluce prchá s adoptovanou dcerkou Cosette před policejním inspektorem Javertem, jenž s ním má nevyřízené účty, nechme stranou. Jsou lidé, kteří muzikály milují, a lidé, kteří je nesnášejí. Osobně patřím mezi ty druhé - jednoduše, když si dvě postavy deset minut vyznávají lásku zpěvem, nemám chuť se citově roztéct, ale naopak utéct. Ani takových scén a chvil nebudete v Bídnících ušetřeni. Ono to ale patří k žánru. Důležité je, že v Hooperových Bídnících neubírají tyto situace ději na dramatičnosti ani energii a zároveň zachovávají svoji lyrickou muzikálovou úlohu. Mluvené slovo prakticky ve filmu neuslyšíte - často z toho vzniká nový experimentální tvar - jakýsi pěvecký dialog, jemuž ustupuje i doprovodná hudební složka. Experiment je už to, že Hooper stojí rozkročený nad dvěma póly. Odehrát děj a dialogy prostřednictvím zpěvu je samo o sobě stylizací a film se přitom snaží o maximální realističnost. Nejen monstrózní výprava (jen kostyméři museli vypracovat asi 2 200 kostýmů pro herce a komparzisty) a kamera schopná soustředit se na statický detail, fyzickou akci i monumentální záběry dála tvůrcům Bídníků zelenou k téměř tříhodinové stopáži. Na diváky tak čeká nejen podle synopse, ale i v reálu bitva, sen, naděje i láska.    Až půjdete z kina a budete mít pocit, že melodie z filmu musíte slyšet ještě jednou, vzpomeňte si, že písně z filmu vychází současně také na doprovodném soundtracku. Nových interpretací se tak dočkaly známé kusy jako I Dreamed A Dream, Bring Him Home, One Day More anebo On My Own...
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/bidnici Thu, 03 Jan 2013 10:06:37 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/bidnici info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Nový snímek s Jeanem Reno zbrojí proti standardizovaným receptům filmovým ekvivalentem rychlého občerstvení.
Nový snímek s Jeanem Reno zbrojí proti standardizovaným receptům filmovým ekvivalentem rychlého občerstvení. Obdobně jako se Zdeněk Pohlreich nebo Roman Vaněk snaží povznést českou gastronomii nad kuře s broskví, bojuje nadšený kuchař Jacky Bonnot proti steaku s hranolkami a špatnému párování dobrot s vínem. Jde na to ale naprosto hloupě, jelikož energii vkládá do míst, kde to není potřeba. Když někdo chce hromadu rychlého a levného jídla, těžko ocení filetované prsíčko z kukuřičného kuřátka podávané na restovaném baby špenátu s petrželovým pestem. Jacky je navíc v tíživé finanční situaci, do které se dostal pouze kvůli své obsesi a nesmyslným požadavkům. Přestože má vědomosti a schopnosti, s nimiž by během pěti minut dokázal přesvědčit jakéhokoliv prestižního kuchaře, aby ho zaměstnal, dělá stále podřadnější práce. Těžko říct proč, asi jen z toho důvodu, aby mohl film Oui, šéfe vůbec začít.Konichiwa, Oui, šéfe s českými titulky Daniel Cohen, scenárista a režisér v jedné osobě totiž pro mladého, vitálního a nápaditého kuchtíka připravil náhodné setkání s Alexandrem Lagardem, který již několik let postává na gastronomickém Olympu. Je tváří restaurace s třemi michelinskými hvězdami a účinkuje v televizním pořadu, díky němuž ho poznávají lidé na ulici. S vydobytou hvězdnou aurou se z něho ale vytrácí potřebný glanc a kreativita. Jednoduše stagnuje, a tak se zdá, že ztratí status muže, který udává nové trendy. A pokud nedokáže vyprodukovat luxusní nové menu, ztratí také milovanou restauraci a další příjemné věci. Kdyby se to ale stalo, byl by překvapenější divák než Lagarde, jelikož se Oui, šéfe nese v zcela očekávatelném duchu filmových taškařic. Jean Reno se s Michaëlem Younem špičkují, jeden druhému pomáhají a postupně si uvědomují pravé hodnoty, které jsou v životě důležité. Jednotlivé dějové trable jsou sice motivované, ale natolik triviálním způsobem, že si každý složí celek během prvního náznaku. Ačkoliv tedy snímek pracuje s velice krátkou stopáží, standardní žánrové propriety z něho výrazný komediální zážitek sami o sobě neudělají. Pokud by někdo z nedostatku invence sáhnul po jídelních metaforách, sdělil by, že Oui, šéfe ohřívá předpřipravenou polívčičku, případně že výsledný pokrm zasytí, ale stejně jako smažák s hranolkami nepřekvapí a chuťové pohárky nepolaská. Přitom právě kulinární stránka mohla být hlavním tahákem, ale trochu nepochopitelně není kupříkladu za celou dobu rozveden proces tvorby těch nádherně načančaných talířů. Ukážou se pouze osekané verze v rámci zmiňovaného Lagardova pořadu. Zatímco animovaný Ratatouille dokázal na diváka přenést lásku k jídlu a opakovaně a detailně předváděl zrod voňavých chodů, Daniel Cohen raději postavy nechává o dobrotách mluvit, kouká na ně z dálky skrz okénko ve dveřích, případně se střihem z kuchyně přenese úplně jinam. Po zhlédnutí traileru uvidíte vlastně vše, co se konkrétních jídel týče. Michaël Youn s Jeanem Reno, který si po filmu Felix a Rose zahrál znovu kuchaře, zkrátka neurazí, ani nenadchnou. Obdobně jako je Alexandre Lagarde svázán konvencemi, tvoří Daniel Cohen konverzační komedii, která zapadne v řadě. Když zábavu z kuchařského prostředí, tak Ratatouille nebo seriál Whites, když zajímavý náhled na kuchařské umění, tak Jiro Dreams of Sushi. Oui, šéfe v ničem nevyniká.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/oui-sefe Wed, 05 Dec 2012 20:23:28 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/oui-sefe info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Nový film Martina McDonagha je zábavný a krvavý, předností se však dá napočítat mnohem víc.
Nový film Martina McDonagha je zábavný a krvavý, předností se však dá napočítat mnohem víc. Zaprvé: Sedm psychopatů je fajn název Kdyby nic jiného, vždycky na sebe upoutá pozornost titul, který by měl obsahovat jedince s duševními poruchami. Snímek v průběhu stopáže několikrát pochválí sám sebe a navíc se odvděčí mnohem větším počtem podivných individuí, než avizuje. Což potěší stejně jako informace, že sedíte v baru ve šťastnou hodinku. Zadruhé: Scenáristi jako zloději Hlavní roli v příběhu o hafanovi, kterého dva chlápci unesou psychopatickému gangsterovi, hraje scenárista a alkoholik Marty. Zoufale se snaží dokončit nejnovější dílo, ale zatím se nedostal za název Sedm psychopatů. Sice dělá ramena, že se od ostatních pouze inspiruje, jenže za celou dobu nepřijde s žádným nápadem a jen doslovně přeříkává vyslechnuté historky. Že by reflexe Hollywoodu, kde se často kradou nápady?Sedm psychopatů s českými titulky Zatřetí: Snímek se nebere vážně K Sedmi psychopatům se může přiřadit několik výtek, ale je celkem zbytečné je vytahovat. Jde totiž o film s neprůstřelným konceptem. Na své chyby drzým způsobem upozorňuje, dává je na odiv a střílí si z nich. Významné množství fórků se nachází také ve druhém plánu. Jméno neúspěšného spisovatele se shoduje s hrdinou rafinované Adaptace, kde se bojovalo s tvůrčí krizí. Jedna z postav se jmenuje Billy Bickle, který má podobnou scénu jako Travis Bickle z Taxikáře. A tak dále. Jde zkrátka o sebevědomou gangsterku, kde je přiznanou doménou humor a dobrá nálada. Pokud se tedy zasmějete u rozstřelené hlavy. Začtvrté: Herecké obsazení Colin Farrell, Sam Rockwell, Christopher Walken, Woody Harrelson, Olga Kurylenko, Tom Waits, Abbie Cornish. Na pár chvil se objeví i  Gabourey Sidibe nebo Michael Pitt. Už jen kvůli castingu se vyplatí do kina zaskočit. Hvězdy si zablbly před kamerou u krvavé jízdy, kde se kombinuje brutální násilí s filozofickým přesahem a žánrově sebereferenčními scénami. Když scuknete Quentina Tarantina s Charliem Kaufmanem, dostanete Sedm psychopatů.Necenzurovaná ukázka s řádnými psychopaty Zapáté: Kladný vztah ke zvířatům Snímek Sedm psychopatů je zabydlen lidmi, kteří se neštítí explicitního násilí. Mají pochybné morální hodnoty k ostatním člověčiskům, ale i ten nejšílenější jedinec miluje zvířata. Bílý králíček je poznávacím znakem zabijáka, který likviduje jiné vrahy, za roztomilého Ši-tzu je extrémně brutální gangster Charlie ochoten postřílet každého, kdo má s jeho zmizením něco společného. Něha se dává do kontrastu s masakrem, takže budou mít členové PETA určitě radost. Zašesté: Více příběhů v jednom Nezamlouvá se vám hlavní linka s uneseným hafanem, kterého chce agresivní majitel získat zpátky? Třeba se do vkusu trefí některá z vedlejších zápletek. Prolínající se příběhy zahrnují například maskovaného sériového vraha, jenž u své oběti nechává karetní poznávací znamení, vietnamského kněze v americkém hotelu nebo zamilovanou dvojici brutálních zabijáků. Zasedmé: Martin McDonagh Britský dramatik irského původu si Sedm psychopatů napsal i zrežíroval. Nepřekonal sice svůj nekorektní celovečerní debut V Bruggách, který je okouzlující gangsterkou z prostředí gotického města, ale splnil parametry řádně krvavé zábavy. Pokud sníží rozptyl mezi jednotlivými film pod čtyři roky, nikdo si stěžovat určitě nebude.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/sedm-psychopatu Fri, 30 Nov 2012 10:45:14 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/sedm-psychopatu info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Autenticky postihnout ve smyšleném příběhu pravidla, která fungují v neonacistkém gangu, nebude jednoduché.
Autenticky postihnout ve smyšleném příběhu pravidla, která fungují v neonacistkém gangu, nebude jednoduché. Německému režisérovi Davidu Wnendtovi se to ve filmové podobě podařilo. Jeho snímku Bojovnice pravděpodobně uvěříte. „V létě 1998 jsem pracoval na jednom fotografickém projektu ve východním Německu. Cestováním po zemi jsem potkával mnoho teenagerů, kteří byli snadno rozpoznatelní neonacistickým stylem oblékání. Překvapilo mne, že mezi nimi byla řada dívek. Když jsem s nimi hovořil, sdíleli své názory na svět a své divoké politické názory. Všichni označovali cizince za největší problém jejich životů a všeobecně Německa. Po těchto setkáních jsem začal více zkoumat subjekt fašistických dívek. Byl to aspekt neonacistické scény, které nikdo nevěnoval pozornost. Tento materiál jsem začal zpracovávat do scénáře Bojovnic. Bojovnice jsou realistickým, nepřikrášleným vyobrazením, které se varuje stereotypů, jež jsou často prezentovány ve filmech o neonacistech. Prozkoumává důvody a motivace, které vhání mladé dívky do náručí extrémistických demagogů,“ říká o svém filmu režisér David Wnendt, jenž mimochodem studoval jeden čas i na FAMU. Scénáři předcházel rozsáhlý průzkum. David Wnendt investoval dva roky do prozkoumávání německé neonacistické scény. Hovořil s mladými ženami zapojenými do pravicového hnutí, trávil spoustu času s takto ovlivněnými partami, navštěvoval demonstrace a studoval literaturu. O filmu se nejen proto dá napsat, že zprostředkovává dotek reality. Přispívá k tomu rovněž výborná práce s ruční kamerou, jež je nejednou blíže, než dokáže vůbec zaostřit. Působí to potom, jako byste se snímanou postavou dýchali - nedokážete se sice ztotožnit s jejími „světonázory“, ale cítíte obrovský vnitřní neklid a osobní drama.  Příběh Bojovnic nechme stranou, v jeho jednoduchosti a přímočarosti je síla - zdá se být dobře mířenou záminkou, aby vzniklo syrové a znepokojivé dílo, od kašírky na hony daleko. Neuvidíte v něm proto herce namaskované jako neonacisty, uvidíte v něm herce, které by jste si na ulici s neonacisty pravděpodobně spletli, obešli je obloukem nebo si hleděli přejít rychle na druhou stranu chodníku. Vynikající Alinu Levshin, která v roli Marisy odhaluje nejednoznačné nitro, psychologické pochody a nelehká rozhodnutí hlavní hrdinky, už kritici odměnili na filmovém festivalu v Mnichově. Postava Marisy je ve vztahu k divákům poměrně složitá - dochází u ní k přerodu anebo alespoň korekci z antihrdinky v “hrdinku s limity”. V tomto směru je třeba zmínit i výkon Gerdyho Zinta (Sandro - Marisin přítel), který ve své vedlejší roli předvedl, co mohl. Jestli film uvidíte, určitě vás nemine jeho nevyzpytatelný pohled - nelze od něj čekat nic než impulsivnost a frustraci hledající východisko v nenávisti. Ani v té nejintimnější chvíli si nemůžete být Sandrem jisti, jestli tenhle buldok z ničeho nic nenaloží také své milé za nějakou pitomost. Jak to s Marisou, která paradoxně díky afghánskému přistěhovalci jednoho dne zjistí, že na světě není pouze černá a bílá, dopadne, zjistíte v českých kinech od 25. října.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/bojovnice Fri, 26 Oct 2012 11:20:20 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/bojovnice info@pragueot.cz (kaca) Na Kampě se o víkendu otevřelo muzeum věnované jednomu z našich nejznámějších a nejoceňovanějších filmařů, Karlu Zemanovi. Muzeum je sice přímo v turistické zóně, ale jeho návštěva potěší každého filmového fanouška.
Na Kampě se o víkendu otevřelo muzeum věnované jednomu z našich nejznámějších a nejoceňovanějších filmařů, Karlu Zemanovi. Muzeum je sice přímo v turistické zóně, ale jeho návštěva potěší každého filmového fanouška. Zákulisí cesty do pravěku Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil, kdo by neznal perly české kinematografie? Výstava je koncipovaná chronologicky a seznámit se můžete i s těmi méně známými Zemanovými snímky jako je vůbec první loutkovo-hraný film Vánoční sen, který získal ocenění v Cannes, nebo příběhy pana Prokouka a jiné loutkové pohádky. Ceny sbíral Karel Zeman za svou práci celý život, jenom Vynález zkázy se v New Yorku promítal v 96 kinech najednou a koupilo ho na 72 zemí, navíc si tento snímek odnesl hlavní cenu v soutěži Světového filmu při EXPU 58. V muzeu se ale kromě těchto faktografických informací dozvíte mnohé z toho, jakými postupy Zeman vytvářel pozoruhodnou atmosféru svých snímků, odhalíte postupně všechny podstatné filmové triky, kterých při své práci využíval, a navíc si je budete moci vyzkoušet sami. Cestu do Pravěku jsem viděla už v dětství a na tu přízračnou atmosféru dobrodružné výpravy čtyř kluků po řece času do prehistorických časů nikdy nezapomenu. Nebo oživené rytiny z prvních verneovek a lehce bláznivá nálada Barona Prášila. Ukázka z filmu Cesta do pravěku, 1955 Nutno říct, že tohle všechno se tvůrcům expozice, kterými jsou Jakub Fabel a Ondřej Beránek, povedlo zdařile evokovat. Pomáhá jim v tom i doprovodná hudba, kterou na svých akustických nástrojích nahráli hudebníci z Clarinet Factory. Jednotlivé skladby se do sebe harmonicky prolínají a vy se dostáváte z jedné hudební atmosféry do druhé. Záchrana krásné trosečnice ve filmu Vynález zkázy, 1958 Vykreslením nezaměnitelné poetiky Zemanových filmů to ale nekončí. Kromě technických podrobností jednotlivých trikových scén, si můžete na několika modelech vyzkoušet, jaké by to bylo hrát v Zemanových filmech. Fotografování a natáčení je v muzeu přísně doporučeno! „V budoucnu se připravená expozice bude dále vyvíjet a rozšiřovat. Přibývat budou i další aktivity muzea. Jedním z nejdůležitějších kroků v prvním roce bude vydání kolekce všech stěžejních filmů Karla Zemana na DVD, poprvé v restaurované a digitalizované podobě,“ představuje plány muzea Ondřej Beránek. Navíc se chystají například animátorské workshopy pro děti i pro dospělé. Veškeré další podrobnosti a novinky týkající se Muzea Karla Zemana najdete TADY.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/muzeum-karla-zemana-3788 Fri, 26 Oct 2012 11:18:56 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/muzeum-karla-zemana-3788 info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Uběhlo 110 let od prvního a dnes již ikonického zapíchnutí vesmírné rakety do oka Měsíce. Slavnou kolizi si můžete osvěžit obnovenou verzí na velkém plátně.
Uběhlo 110 let od prvního a dnes již ikonického zapíchnutí vesmírné rakety do oka Měsíce. Slavnou kolizi si můžete osvěžit obnovenou verzí na velkém plátně. Ústřední klučina navrací ve filmu Hugo zapomenutou slávu Georgesovi Mélièsovi, jednomu z nejvýznamnějších tvůrců rané kinematografie. Události fiktivního světa je možné přenést na svět reálný, jelikož obdobnou službu udělal výjimečnému umělci i režisér Huga Martin Scorsese. V podstatě se dá říci, že mladík reprezentuje právě Scorseseho. Pocta filmařině obdržela mimo jiné 11 oscarových nominací, z nichž 5 proměnila. Snímku se dostalo hojného mediálního pokrytí, čímž se jméno eskamotéra Mélièse vyhouplo zpět před masové publikum. Pakliže patříte mezi diváky, kteří podlehli kouzlu Huga, zajisté tušíte, že na tom pánovi s fešáckým knírem „něco“ bylo. Nyní máte jedinečnou příležitost zjistit co.Restaurovaná verze s moderním hudebním doprovodem Nahlédnutí do filmové historie zprostředkují dva filmy za cenu jednoho. Nejprve se představí restaurovaná kopie Cesty na Měsíc. Jedná se o kolorovanou variantu, která byla ručně barvena, aby výsledek maximálně odpovídal původnímu snímku z roku 1902. Hravé putování pozemšťanů na Lunu, kterou zaplňují fascinující bytosti a roztodivná flora, je pestrobarevnou ukázkou bujné fantazie. Vybuchující houby a obyvatelé Měsíce, deštníková výzbroj průzkumníků, cestování na Měsíc vystřelením z děla a návrat pádem do moře. Výjimečnost nestojí primárně na efektech a výpravě. Méliès kouzelnická čísla předváděl již v krátkých filmech, kde si kupříkladu nafukoval nebo sundával hlavu. V Cestě na Měsíc ale triky pospojoval do jednoduchého příběhu, který se odehrává v osobitě snovém prostředí. Pokud by bylo v roce 2012 těžko pochopitelné, čím Méliès předběhl svou dobu a radikálním způsobem pozměnil kinematografii, vypomůže druhá část programu. Hodinový dokument Podivuhodná cesta nejprve zmapuje Mélièsovu kariéru a historické pozadí. Ukáže se několik raných snímků s neskutečnou ekvilibristikou a trháním končetin, předvede se Mélièsovo natáčecí studium, kde byla vytvořena Cesta na Měsíc a kde se pokusil Tom Hanks spolu s dalšími fanatiky veselou výpravu věrně zrekonstruovat. Na kameru promluví také známí tvůrci jako Michel Gondry, Costa Gavras, Michel Hazanavicius nebo Jean-Pierre Jeunet, jejichž láskyplné výpovědi fungují především jako zpestření mezi odbornějším výkladem. Především druhá polovina, která se věnuje samotné restaurátorské činnosti, by měla být hodnotná pro diváky vnímající především obraz na plátně. Podivuhodná cesta totiž klade důraz na fyzickou povahu filmů. Ukazuje nestálost nitrátu celulózy, na který se tehdy natáčelo, nebo extrémně pracné ruční barvení. Probíhalo jednoduše tak, že se v továrních halách krčily desítky dělnic se štětečky nad filmovými okénky. Přiblíží se také způsob natáčení v době tzv. kinematografie atrakcí. Pojem označuje období rané kinematografie, během něhož snímky nabízely primárně atraktivní podívanou, nikoliv vyprávění. Cesta na Měsíc spolu s Podivuhodnou cestou tvoří netradiční zážitek. Obrovské restaurátorské práce nebývají dávány na odiv, o to více ale potěší, když se podobná díla protlačí do kin. Obnova filmu, který se považoval za ztracený a jehož oprava trvala deset let, si prezentaci v absolutní kvalitě na velkém plátně plně zaslouží.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/cesta-na-mesic Thu, 18 Oct 2012 11:09:29 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/cesta-na-mesic info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Za 30 milionů dolarů bylo vytvořeno povedené sci-fi s Brucem Willisem, Josephem Gordon-Levittem a cestováním v čase.
Za 30 milionů dolarů bylo vytvořeno povedené sci-fi s Brucem Willisem, Josephem Gordon-Levittem a cestováním v čase. Trailery ve většině případů odkrývají víc informací o hotovém filmu, než by bylo z diváckého hlediska vhodné. Leckdy navodí natolik trefnou představu, co se bude při potenciální návštěvě kina promítat, že se stominutová stopáž zdá jako zbytečný přepych, když k převyprávění stačí devadesát vteřin. Ukázka, která jen naláká na nápaditou podívanou bez prokecnutí trumfů, je ale o to příjemnější. Nejnovější film scenáristy a režiséra Riana Johnsona zamlčuje kupříkladu hlášky i ústřední zápletku. Pravidla jsou jednoduchá, efektní a efektivní Looper svoji marketingovou strategii postavil chytrým způsobem. Do popředí tlačí Josepha Gordona-Levitta a Bruce Willise, kteří hrají jednu a tutéž postavu pocházející z různých časových rovin. Mladší verze Joea pracuje v roce 2044 jako looper. Loopeři jsou nájemní zabijáci, kteří musí být v určený čas na určeném místě, kam jim zaměstnavatelé transportují z budoucnosti roku 2074 nepohodlného člověka na odstřel. Při jedné ze zakázek se ale objeví před hlavní mladého Joea on sám o třicet let starší. Propagované dilema „být, či zabít“ není tím hlavním, oč tu běží, jelikož zastřelení vlastního já patří k základním pravidlům místního světa. Johnson uhrane v prvních desítkách minut právě nápaditým, přehledným a dravým výkladem, jakým způsobem looperové fungují a v jakém prostředí si užívají svých tučných výplat. Zabijáci totiž od počátku souhlasí, že jednoho dne budou muset zavraždit sebe sama. Když se tak stane, dostanou velkorysé odstupné, za které si mohou třicet let užívat. Posléze budou přesunuti a usmrceni, čímž se dokončí kýžená smyčka neboli loop. Jak ještě prozradí ukázky, Willis popravě unikne a Levitt ho potřebuje zneškodnit. Rozličné motivace ale zůstávají utajené stejně jako specifická schopnost několika individuí, přičemž film stojí většinu času právě na nich. Johnson z vysvětlovacího módu, který je zaplněný akcí a výbornými, i když občas jen zlehka načrtnutými nápady, přechází do vykreslování nových figurek a prohlubování stávajících. Důsledně se rozehrávají pohnutky pro finální zúčtování. Je ale škoda, že zrovna k přeměnám charakterů dochází skrz tradiční žánrová pravidla, když se v úvodu nacházelo tolik vynalézavých řešení, že by jejich rozpracování vystačilo na samostatný film. V této podobě je až příliš citelná potřeba šetřit. Zmiňované scény se ostatně odehrávají výhradně na farmě uprostřed kukuřičných polí. Looper se přesto bez problému přiřazuje k hravým sci-fi z posledních let jako Zdrojový kód, Správci osudu nebo Vyměřený čas, u nichž nemusí jít rozpočet do devíticiferných hodnot, aby měli co nabídnout. A co se týče samotného cestování v čase a s tím spojených paradoxů, samozřejmě se zde okatých „chyb“ nachází několik, jako ostatně v každém filmu s podobným námětem. Je ale na jednu stranu sympatické, že Johnson prostřednictvím staršího Joea nabádá, abychom si film zkrátka jen dobře užili a nijak zásadně nad tím nebádali. Což se u akční sci-fi, která solidně šlape, zdá fér.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/looper Fri, 12 Oct 2012 10:26:16 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/looper info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Dvoumetrový pořízek, pod jehož svaly se ukrývá citlivá a plachá povaha. Roztomilý plyšák k tulení. Mazel.
Dvoumetrový pořízek, pod jehož svaly se ukrývá citlivá a plachá povaha. Roztomilý plyšák k tulení. Mazel. Stejně jako sovy nejsou tím, čím se zdají být, ani kulturisté nemusí naplňovat stereotypní vzorce o hoře svalů. Alespoň za předpokladu, že je onou ustálenou představou vložené rovnítko mezi vypracovanou muskulaturu a zájem žen, vysoké sebevědomí, schopnost vyřešit každý konflikt, případně dominantní vystupování. Profesionální bodybuilder Dennis je totiž přesným opakem. Je mu třicet osm, živí ho svalnatá figura a stále žije s matkou pod jednou střechou. Ta má v domě hlavní slovo, ačkoliv váží přibližně stejně jako balení Dennisových výživových doplňků. Syna kontroluje a citově vydírá, přičemž frustrovaný kulturista zatím nesebral odvahu vymanit se z matčina diktátu. V podstatě jde o majestátního, ale vnitřně prostého chlapa, který zná jen prostředí posilovny, kde si nedokázal najít vhodnou partnerku. Skutečný vztah by totiž mohl představovat kýženou změnu. Onen krok do neznáma, na který si netroufl. Po vzoru strýce, jenž se vrátil z posledního thajského výletu s životní partnerkou, odlétá Dennis do Pattaye, hlavního města sexuální turistiky, aby si konečně našel nevěstu.Dennis hledá spřízněnou duši v traileru V ukázkách k snímku Mazel nechybí zmínka, že vyhrál cenu za režii na filmové přehlídce Sundance. Festivalové dítko Roberta Redforda je známé podporováním nezávislých děl, které se na první pohled vymykají vysokorozpočtovým flákům. Filmy zde mívají tendence řešit komplikované sociální případy způsobem, aby byl divák nakonec okouzlen dobrým koncem. Většinou nedochází na zobrazování reálného tnutí do problémů včetně bolestivých řešení. Mazel kritéria splňuje. Hlavnímu hrdinovi budete díky charismatickému Kimu Koldovi fandit, aby se dostal z domácího teroru a negativních zkušeností s dívkami. Jeho cesta je tragická i lehce komická, ale nepojmenovává všechny trable, které by vylíčili Dennisovu pokřivenou a plachou povahu. Respektive se neúspěchy dají vyložit i jiným způsobem, když jsou zobrazovány skrz thajské prostitutky. Režisér Mads Matthiesen vytvořil pět let před Mazlem osmnáctiminutový snímek Dennis, v němž také hraje Kim Kold i představitelka matky Elsbeth Steentoftová. Právě v porovnání mladšího a staršího díla se ukazuje, že na krátkém prostoru jsou problémy vykreslovány intenzivněji. Konkrétně mohou posloužit scény, kdy dívky obdivují svalnaté tělo. Zatímco v krátkém filmu je Dennis postaven do ponižující role cvičené opice, v celovečerním provedení po něm chmatají exotické holky, protože si myslí, že tím získají kšeft, nikoliv vlastní zábavu. Přímočarý Mazel (v originále Teddy Bear) je tedy příjemným a solidně zpracovaným kouskem, který ale postrádá silnější a pamětihodnější momenty. Vypracované tělo zde funguje jako zajímavě kontrastní prvek vedle něžných krásek a vetché matky, s tématem nesmělého kulturisty se ale dalo pracovat důmyslněji a takříkajíc méně na jistotu, jak už ostatně dánský režisér Matthiesen v minulosti ukázal.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/mazel Wed, 10 Oct 2012 12:32:01 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/mazel info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Je to podezřelé, ale ani Ben Stiller, Vince Vaughn, Jonah Hill a Richard Ayoade nestačí k řachandě.
Je to podezřelé, ale ani Ben Stiller, Vince Vaughn, Jonah Hill a Richard Ayoade nestačí k řachandě. Vezměte ochranu své čtvrti do vlastních rukou! Zní to pěkně, ale jak ukázal floridský případ v únoru letošního roku, může to skončit vraždou sedmnáctiletého kluka, kterého koordinátor jedné hlídkující skupiny zastřelil v údajné sebeobraně. Kvůli smrti Trayvona Martina musel ostatně film Sousedská hlídka na americké půdě vyškrtnout označení „Sousedská“. Každý by sice měl mít právo vybrat název dle svého uvážení, ale i kdyby tentokrát přišel soudní příkaz stáhnout film z distribuce, diváci by o nic nepřišli. Sousedská hlídka není přehnaně urážlivá, ani neznevažuje tragickou událost. Jde pouze o slabou komedii, což zamrzí hlavně v souvislosti s hereckým obsazením. Dvě a půl minuty s českými titulky Evan (Ben Stiller) miluje městečko Glenview. Natolik, že když někdo brutálním způsobem zabije nočního hlídače v obchoďáku, kde dělá manažera, založí vlastní domobranu. Do týmu nabere křupana Boba (Vince Vaughn), který si chce oddychnout od rodinného stereotypu, Franklina (Jonah Hill), jenž hodlá dokázat, že policisté udělali chybu, když ho kvůli nedostatečným fyzickým, vědomostním a psychickým výsledkům vyrazili ze školy, a nově přistěhovaného kudrnáče Jamarcuse (Richard Ayoade). Nikdo jiný se ani nepřihlásil, jelikož samozvolené ochranářství neberou obyvatelé Glenview vážně. A čtveřice si reputaci nezlepší ani zjištěním, že za násilí mohou emzáci. Krátká obhlídka nebezpečného předměstí Sousedská hlídka se snaží navázat na úspěch sprostých komedií typu Tropická bouře nebo nedávná 21 Jump Street, přičemž by se zápletka dala považovat za neoficiální a značně utahaný remake Lidí z předměstí z roku 1989. Pátrání po mimozemšťanech, kteří se usídlili v supermarketu, protože se tam přeci nachází všechno pod jednou střechou, je především sledem více či méně improvizovaných scének. V předešlých snímcích se členové čtyřčlenné skupinky prokázali solidní schopností rozesmát bez předchozí přípravy. Ani kvalifikovaná herecká síla ale nezachrání mizerný koncept. Nejde o to, že příběh sám o sobě nedává příliš smysl a zaběhnutá dějová klišé ničím nepřekvapí, když postrádají osobní invenci. Hlavní mizérie vychází z toho, že se veškerý humor staví na vulgaritách a siláckých sexuálních hláškách, které se mohou opakovaně setkávat s úspěchem snad jen u čekatelů na první občanku. Ústřední charaktery se ostatně většinu času chovají jako hloupoučcí puberťáci, z nichž se většina nějakým neznámým způsobem dopracovala k manželství a spojeným problémům. Hlídka ale těžko cílí na mladé, když obdržela Rkový rating, což v zámoří oznamuje, že mládež do 17 let bude vpuštěna v doprovodu dospěláka a mladší 12 let utřou nos úplně. U nás je film přístupný od 15 let. Režisér Akiva Schaffer, který je znám především členstvím v komediální skupině The Lonely Island (trojice se na krátkou chvíli objeví také v Sousedské hlídce), najde jen výjimečně tón, který by opravdu bavil. Většinu času působí bizarnosti Sousedské hlídky pouze mdle. Americká komedie se může krčit před 5x levnějším britským příspěvkem Útok z věžáku, který vítězí ze strany frků, strašidelné atmosféry i akční zábavy s invazí z vesmíru. Hlídat hlídače tentokrát nemá význam.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/sousedska-hlidka Thu, 27 Sep 2012 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/sousedska-hlidka info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) 20. září vstupuje do českých kin výjimečně napsané drama debutujících režisérů a scénáristů Briana Klugmana a Lee Sternhala.
20. září vstupuje do českých kin výjimečně napsané drama debutujících režisérů a scénáristů Briana Klugmana a Lee Sternhala. Známkou kvality může být pro dílo do té doby neznámých tvůrců získání zvučného hereckého obsazení anebo uvedení filmu na letošním festivalu Sundance...     Scénář filmu je sám o sobě chytrý a chvílemi až povznášející. Vždyť přesvědčil i největší hereckou hvězdu filmu – Jeremy Ironse, který si v The Words ovšem zahrál (i když trochu nakašírovaného, tak devadesátiletého) starce. „Ani jednoho z režisérů jsem neznal, ale věděl jsem, že napsali úžasný, inteligentní příběh, s velmi zajímavými postavami. Proč jsem řekl ano? Když máte hlad a vidíte nějaké jídlo, tak si myslíte: ´To chci.´ Je těžké v tu chvíli říci přesně, proč chcete zrovna tohle v tuhle dobu. Je to věc instinktu. A mým instinktem bylo, že tenhle film bude dobrý,“ říká k tomu Irons. Celovečerně debutující scénáristé a režiséři  Brian Klugman a Lee Sternhal zvládli v případě The Words hladce přebíhat mezi třemi příběhovými vrstvami, které jsou vzájemně propojeny. Když Rory Jansen (Bradley Cooper) konečně vydá svou první knihu, je výjimečná. Je to událost, která se přihodí jednou za generaci a která rozbouří literární svět i veřejnost. Rory se okamžitě stává literární hvězdou. Charismatický, talentovaný, inteligentní, mladý autor má zdá se všechno: báječný život, milující manželku (Zoë Saldana) - svět mu leží u nohou. A to vše jen díky jeho slovům. Ale čí to jsou slova? A čí životní příběh ta slova tolik ovlivnila? Rory totiž není úplně tak autorem svého bestselleru, nalezl jej v aktovce v pařížském antikvariátu... Skutečný autor nikdy nevydaného rukopisu byl pravděpodobně již desetiletí po smrti. Anebo tomu tak není? Zajímavou zápletku vám odhalí až návštěva kina – a bude to stát za to. Někomu možná budou jisté pasáže v The Words připadat příliš nasládlé. Hlas vypravěče, který přechod do jiné roviny filmu vždy provází, je tak trochu pohádkový, což je ostatně záměrem. Koresponduje to s jednoduchostí prezentovaného příběhu Rorym nalezené knihy, který opravdu pohádkově zestručňuje. Velkou a prudkou lásku mezi pařížskou servírkou a americkým vojákem, jež vznikla na první pohled, nabourá smrt dítěte zúčastněného páru. Co se dítěti stalo je odbyto formulkou: „She was sick.“ Podobně jako motiv opuštění manželky po tragédii opsaný sdělením: „Záhy však začal tolik toužit po domově, že jednoho dne odjel a do Francie se již nikdy nevrátil.“ Taková literární nekomplikovanost by mohla mít v reálu úspěch asi opravdu jenom v USA, zarážející však je, že výše zmíněná kniha má ve filmu úspěch i u kritické veřejnosti. Přemýšlíte-li o tom tam i zpět, s filmem se smíříte, pokud se zaposloucháte do potoka podmanivé hudby a tu hru na pohádkovost beze zbytku přijmete. Objevíte pak další indicie – například na maximální míru zromantizovanou představu o tom, co to znamená být velkým spisovatelem. Skutečně musíte v nuzných podmínkách roky pracovat na knize, kterou odmítnou všichni nakladatelé s odůvodněním, že je příliš umělecká, abyste nakonec prorazili s něčím, co přišlo a bylo napsáno nonstop během jedné noci jako vnuknutí múz? Skutečně se pak můžete stát okamžitě společenskou hvězdou, jejíž tvář je známější než tvář amerického prezidenta? Je v Americe literatura opravdu tolik sexy, že se vám díky tomu budou cpát do pracovny polonahé studentky a vlhnout nad společnou četbou z vašeho nového románu? Nakonec i herectví je částečně podřízeno přehrávání – Rory objevuje román ve staré aktovce s více než nepravděpodobným zaujetím a každé dámě lze jen doporučit přímý pohled spisovatelské hvězdy v nejvyšší rovině příběhu, jíž hraje Dennis Quaid, který přímou úměrou odpovídá jeho brisknímu intelektu a hlavně je „ták móc“ charismatický...      Psát a tvořit příběhy, které zasahují lidská srdce, je podle autorů snímku The Words výsostnou magií - po formální stránce tedy stvořili magický, uhrančivý a také trochu americký film.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/the-words Tue, 18 Sep 2012 10:41:22 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/the-words info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Výlet od pondělí do neděle, od Benicia Del Tora po Laurenta Canteta, od hlavního města Kuby po, ehm, hlavní město Kuby.
Výlet od pondělí do neděle, od Benicia Del Tora po Laurenta Canteta, od hlavního města Kuby po, ehm, hlavní město Kuby. Přibližně 2,3 milionu obyvatel;  rozloha 721 km²;  hlavní jazyk španělština; od roku 1982 světová památka UNESCO;  Paříž Karibiku; jedna z 15 kubánských provincií. Podobně strohé informace většinou poskytují cestovní průvodce, sedmička režisérů na hlavní město Kuby ale naštěstí nahlíží atraktivnější optikou. Po městských povídkových filmech jako Paříži, miluji Tě, Tokio! nebo New Yorku, miluji Tě!, u nichž je dle samotných názvů očividné, jaké metropole adorují, se diváci mohou seznámit s rozličnými pohledy na vášnivou Havanu.7 dní v Havaně a 111 sekundová ukázka Během jednotlivých dní v týdnu se místní prostředí ukazuje z pozitivních i negativních stránek. Jsou patrné kulturní změny v duchu moderního Západu, ale taktéž stále přetrvávající tradice, archaické myšlení i důraz na rodinné hodnoty. Místní lidé se dostávají do kontaktu s cizinci, kteří k nim dorazili kvůli pracovním povinnostem nebo turistickým legráckám, a v některých případech by nejraději zpřetrhali všechny dosavadní kontakty a jednoduše prchli pryč. V jednom z příběhů si tak režisér Emir Kusturica přijíždí na Kubu převzít ocenění za přínos světové kinematografii, zatímco jeho osobní život strádá. Pomoc najde až u taxikáře a příležitostného trumpetisty. S novodobou hudební produkcí se dostaneme do kontaktu v prvním příběhu, kde Američan Teddy využije průvodcovských schopností svého řidiče a prozkoumá místní kluby a hispánská děvčata. Naopak školačka Yamilslaida se vrátí do papírově dávno přežitých dob, jelikož ji její rodiče nechají podstoupit očistný rituál, který by z ní měl vyhnat lesbické choutky. Přestože se prakticky v každé povídce dají nalézt závažné motivy (odchod od rodiny, manželská krize, homofobie, aj.), 7 dní v Havaně se nesnaží odpovídat na všechny otázky, které se k daným problémům váží. Jednotlivé části se více než na souvislý příběh s uzavřenou pointou zaměřují na jeden den ze života obyčejných lidí, vykreslení pohodové atmosféry, v níž je vždycky čas dát si panáka, a současně naznačení, s čím se musí bojovat. Sobotu například sledujeme perspektivou Mirty, pracovité ženy, která potřebuje upéct dorty a zákusky a včas se dostat do televizního pořadu. Ačkoliv se zdá, že největším problémem za celý den bude veskrze banální nedostatek vajec, podivné chování její dcery připraví intenzivnější finále. Stejně jako Mirta víme, co se stalo, ne však proč se to přihodilo nebo jaké bude mít daná situace následky. Na tom se bude pravděpodobně pracovat až následující dny. 7 dní v Havaně se prožije poklidně a bez výraznějších emocí. Jde o týden, který se téměř zcela vyhýbá politickým otázkám a kontroverznější náplni. Gaspar Noé, jenž působivě zpracoval pasáž s vymýtáním homosexuality, ve své podstatě také netne do nijak živého materiálu. Náklonnost ke stejnému pohlaví patřila v kubánské kinematografii desítky let k tabu, ale již v roce 1994 natočili Juan Carlos Tabío a Tomás Gutiérrez Alea Jahody a čokoládu, kde se homosexualitou zabývají. Dvouhodinový výlet do kubánské metropole je tedy pěkný, ale nezanechá výraznější stopu.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/7-dni-v-havane Thu, 23 Aug 2012 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/7-dni-v-havane info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Newyorský neurotik, který od svého přestěhování do Evropy posílá do světa filmové pohlednice z fascinujících metropolí se po Londýně (Match Point), Barceloně (Vicki Cristina Barcelona) a Paříží (Půlnoc v Paříži) chytil Říma.
Newyorský neurotik, který od svého přestěhování do Evropy posílá do světa filmové pohlednice z fascinujících metropolí se po Londýně (Match Point), Barceloně (Vicki Cristina Barcelona) a Paříží (Půlnoc v Paříži) chytil Říma. Ten tentokrát posloužil Woody Allenovi jako kulisa pro jeho poslední projekt Do Říma s láskou. A zdá se, že kulisa je skutečně pravé slovo. Allen totiž ani nemá ambici vyšší, než využít Řím jako město s geniem loci, jenž je koktejlem historie, kultury a italské plnokrevnosti – tolik přitažlivým pro turisty z celého světa. Vcelku jednoduše ve filmu rozehraje čtyři paralelní příběhy, především ale proto, že se nijak neprolínají. Vcelku jednoduše vás několikrát rozesměje prostřednictvím vršených dialogů na svá oblíbená témata (neuróza, psychiatr, partnerské vztahy nahlížené shora...), protože to prostě umí a nepřekvapí ani angažováním vypravěče, nebo staršího alter ega, které z pozice zkušenosti neustále radí, poučuje a nakonec má vždycky pravdu. Jediné, co tak nějak drží čtyři příběhy, k nimž se na přeskáčku vracíme, při sobě, je motiv světské slávy – respektive, jak je křehká a co s lidmi udělá. Nejvíce vás patrně zaujme linie, v níž hraje sám Allen hudebního producenta na důchodku, který v otci svého zetě objeví geniálního operního pěvce. Chyba je jen v tom, že dokáže zpívat jen v koupelně pod tekoucí sprchou, a tak je třeba sprchový kout zakomponovat do každé opery, do níž bude obsazen. Jde o krásný, absurdně humorný epizodní prvek, stejně jako v příběhové linii, kde se z obyčejného úředníka stane přes noc z nějakého důvodu mediální hvězda (rozumějme – jsme tak zpitomělí všemi reality show, že prostě potřebujeme modly – jakékoli). Nadměrný časový prostor, který je této epizodě z pohledu režiséra ponechán, mohl tak dobře ustát jen báječný Roberto Benigni – ale i on už musel mlít v jistých chvílích z posledního. V neposlední řadě by vás mohla potěšit rolička exkluzivní prostitutky, kterou s chutí ztvárnila Penélope Cruz. Musí se nechat, že i když jí už není dvacet let, ani dvacet pět, její nohy sahají v těch převysokých podpatcích až na zem, zatímco dolní okraj minisukně směřuje zcela opačným směrem, až k nebezpečným výšinám...               Woody Allen tentokrát vyprodukoval film plný nedůsledností, který přesto vzhledem ke stopáži lehce uplyne a neurazí, a v některých momentech možná i potěší. Můžete se na to dívat dvěma způsoby. Pokud chcete skutečně vypnout a stát se konzumenty bez hlubšího smyslu, budete patrně spokojeni. Anebo vám přijde, že natočit standart je u filmaře, který umí, lajdáctvím. Proč si také kazit leporelo natáčením snímku s evidentně slabým scénářem, když mám na kontě více než 40 dobrých filmů?
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/do-rima-s-laskou Fri, 27 Jul 2012 10:52:50 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/do-rima-s-laskou info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Americký prezident vaří pod heslem „Zabij upíra, zachráníš otroka“ sekyrkovou.
Americký prezident vaří pod heslem „Zabij upíra, zachráníš otroka“ sekyrkovou. Není potřeba znát eponymní knižní předlohu, aby bylo zřejmé, na čem si snímek Abraham Lincoln: Lovec upírů postavil základy. Ano, správně, je to dokument o vyjednávání George Washingtona se sádrovými trpaslíky. Jak se dá odhadnout ze samotných názvů fikčních dítek, Seth Grahame-Smith zálibu v brakové literatuře nijak neskrývá. Poté, co si střihnul příběh Pýcha a předsudek a zombie, který se dočkal nečekaně pozitivních prodejních čísel, převyprávěl v absurdním duchu biografii jednoho z největších amerických prezidentů. A jelikož slavný vousáč nebude nikdy dostatečně adorován, Grahame-Smith vytvořil pro Hollywood i filmový scénář.Abe kosí upíry s českými titulky poprvé Do kin proto naskakuje starý dobrý Abe, který sekyrkou utíná končetiny, obličeje proměňuje v kašovitou hmotu a podporuje armádu, aby upírům nastřílela čajové lžičky do očí. Hnacím motorem pro boj s upíry se stala smrt milující matky, kterou jeden krvežíznivec pokousal. Za těch pár let, kdy byla Abrahamovi nablízku, mu však dokázala vštípit, že otroctví je špatné a nikdo by ho neměl provozovat. Abe tedy nejenže touží po pomstě na konkrétním jedinci, ale postupně se dostává do konfliktu s celou upírskou organizací, jelikož největším byznysem hladových potvor jsou kšefty s černošským obyvatelstvem.Abraham si klestí cestu podruhé Pakliže si ještě někdo seriózně říká, že tohle bude nebetyčná konina, nepatří k divácké cílovce. Smyslem Abrahama Lincolna je přeci očividně zábava, pramenící z vykreslení oblíbeného státníka co nejbizarnějším možným způsobem, který ještě reálie dovolí. Když se v průběhu zaměříte na jisté styčné body, je zřejmé, že si scenárista Abeův život nastudoval a parafrázoval s pomocí brakových rekvizit. Historie se transformuje dle tužeb popkulturních fanoušků, kteří chtějí vidět krvavé gejzíry a nadnesenou akci. Čehož se samozřejmě dočkají, jelikož režisér Timur Bekmambetov opětovně dokazuje, že i za relativně malý peníz, jakým byl v tomto případě rozpočet kolem sedmdesáti milionů dolarů, dokáže efektně a dlouhodobě likvidovat nadržené zubatce. Jedna pasáž kupříkladu trefně naplňuje pořekadlo „ty po mně kamenem, já po tobě koněm“. Ačkoliv akční scény solidně šlapou, film nezamaskuje, že je vyroben na prakticky jediné ozvláštňující myšlence. Když se zobrazuje Abrahamovo dětství, je spojováno s akčními scénami s upíry. Jeho dospívání lemují akční scény s upíry a během prezidentování dostávají pro změnu hlas akční scény s upíry. Jednotlivé pasáže nedrží příliš pohromadě a jsou vystavěné dle okoukaných a jasně předvídatelných konvencí, které celovečerní stopáž dostatečně nevyplní. Abraham Lincoln: Lovec upírů se zasekl na půli cesty obdobně jako před týdnem do kin nasazený Iron Sky. U obou projektů je patrné, že vycházejí z nápadu, který na krátkém prostoru může vypadat epesně. Když se však zrealizuje do více jak třicetiminutového projektu, fórek přestává účinkovat a bez dalších spodků v rukávu postrádá význam. A bohužel u obou filmů je spodků na plnohodnotnou řachandu přeci jen málo.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/abraham-lincoln-lovec-upiru Sat, 21 Jul 2012 08:12:45 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/abraham-lincoln-lovec-upiru info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Režisér Alexandr Sokurov si pohrává s filmovými postavami a záměrně dává čočku také divákům.
Režisér Alexandr Sokurov si pohrává s filmovými postavami a záměrně dává čočku také divákům. Červenec, třicítky, vysušená zem, z rozpáleného betonu sálá horko a jediné, nad čím se dá přemýšlet, jsou druhy zmrzliny, které by bylo dobré si rozblemcnout na obličej a které by šlo hodit za triko bez okatých fleků. Za klimatizací se dá utéct do kina, ale je potřeba počítat s tím, že ačkoliv většina současné produkce nabízí oddych, objevují se taktéž slepé uličky. Faust Alexandra Sokurova kupříkladu neposkytuje vzpruhu a osvěžení. Je možné ho naopak klasifikovat jako špinavého, hlasitého, provokativně tělesného a těžko srozumitelného společníka.Faust s českými titulky Homunkulus umírající na prašné cestě, opice na měsíci, vejce vytáhnuté z ženských partií, kde se vajíčka se skořápkou standardně nevyskytují, a jeho následná konzumace rozesmátou majitelkou. Faust obsahuje řadu událostí, které se odvrací od racionálního chápání. Těžko dané situace zařazovat do souvislostí po vzoru klasické narace, kde mají prvky svůj přesně daný význam, který podporuje snadnou srozumitelnost příběhu. Putování Fausta a ďábla za srdcem fešné Markétky a pochopením života jako takového je na pomezí snu a reality. Zážitek by (zřejmě) neměl pramenit ze složení uceleného obrázku, co se děje a proč se to děje, nýbrž z pocitových vjemů daných scén. Dominují přitom zmatek a nejistota. Dá se říci, že zmatek a nejistota na straně diváků koresponduje s emocemi hlavního hrdiny. Faust je myslitel, který touží po dalších informacích, avšak zároveň účinkuje jako anonymní člověk z masa a kostí, kterého ovládají vnitřní popudy chamtivosti a chtivosti jako všechny ostatní. Neustále se střetává s okolím, o které nemá vůbec zájem. Bojuje s dotěrnými žebráky, otírá se o pokřikující prodavače, kvůli Mefistovi se dostává do konfliktu s muži v hospodě, přitom touží po fyzickém kontaktu s něžnou dívkou. Prostředí i místní lidé jsou zaneřádění, hluční a nepříjemní, ostatně i jeho průvodce se v lázních obnaží, aby ukázal své odpudivě znetvořené tělo. Sokurov diváka staví do obtížné pozice hned několika způsoby. Během dialogů Fausta s lichvářským ďáblem je zvuková stopa zaplněná spoustou okolních ruchů i částí rozhovorů okolostojících postav, které jsou stejně hlasité, leckdy i hlasitější, než stopa, která by byla klasicky zdůrazněná. Zásadně se tím poškozuje orientace v prostoru, jelikož není přesně patrné, kdo vlastně zrovna mluví nebo co je skutečně důležité. Také obraz je deformován, a to optickými triky. Během jednoho záběru jsou postavy i okolní prostředí roztáhlé do šířky či do výšky, aby hned další záběr ukázal běžnou perspektivu. Jakoby se upozorňovalo na promítací techniku, která by diváka ze světa příběhu vracela do reality a říkala, že věci na plátně jsou jen smyšlené a snové. Magický realismus s několika lynchovsky bizarními okamžiky, naturalistický obraz zlých dob minulých, reinterpretace známého mýtu o zaprodání duše ďáblovi. Pakliže je konzument ochoten ve Faustovi Alexandra Sokurova hledat, může najít mnoho zajímavých prvků a stylových hrátek. Pokud by měl ale film přinést odpočinek, vyšlo snad najevo, že dílo ruského režiséra si k zábavě vytváří zřetelnou distanci.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/faust Thu, 12 Jul 2012 11:01:24 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/faust info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Do českých kin vstoupil snímek DonT Stop. Oceňovaný kameraman a reklamní tvůrce Richard Řeřicha vypráví ve svém celovečerním debutu příběh několika teenagerů, kteří se vzepřou šedi 80. let minulého století hudbou i životním stylem.
Do českých kin vstoupil snímek DonT Stop. Oceňovaný kameraman a reklamní tvůrce Richard Řeřicha vypráví ve svém celovečerním debutu příběh několika teenagerů, kteří se vzepřou šedi 80. let minulého století hudbou i životním stylem. Co je pravdy na tom, že punk není mrtvý? Píše se rok 1983. Pro Mikiho a Dejvida se jeví život (v tehdejším Československu) nesnesitelným a přirozenou revoltou se pro ně stane punk. Založí kapelu jménem Emile Buisson... Film DonT Stop má skvělou kameru, rychlý střih a atraktivní vizuální zpracování. Řeřichovi zkušenosti z reklamní branže oceníte zvláště v prvních momentech, kdy příběh startuje a základ kapely hledá obsazení dalších nástrojů. Žádné reálie nepůsobí jako kašírka – kostýmy, účesy, dobové interiéry, předměty i exteriéry mají tvůrci vychytané do posledního detailu. Dokonce se jim podařilo s filmem propojit řadu tehdejších dokumentárních záběrů, aniž by to vypadalo násilně. Přičtete-li k tomu skutečně znějící, řízné, punkově kytarové rify, musíte filmu zatleskat.      Umně sestříhaný a provedený trailer k snímku budí (možná tak trochu záměrně) pocit, že půjde alespoň částečně o genealogii punkového hnutí v Československu, anebo o snahu zachytit širší dobové kontexty. (O punku se však nedozvídáme více, než co v sobě nese výkřik: „No Future!“) Na to však Řeřichův scénář abstrahuje a staví tak mikrosvět obou hlavních hrdinů do jisté izolace. Mikrosvět proto, že jejich příběh je opravdu velmi prosťoučký, charaktery příliš jasné a jejich jednání předvídatelné. Z toho, jak si režisér, autor námětu i scénárista v jedné osobě postavy napsal, mohl skutečně jen těžko vykřesat něco hlubšího. Není to trochu škoda, když od začátku jste indiciemi okatě připravováni na to, že punk bude u slušňáka Mikiho (Patrik Děrgel) jen krátkou životní epizodou, že Dejvid (Lukáš Reichl) se naopak napije ode dna, Inža (Oliver Cox) hraje v punkové kapele jen proto, že nemá kamarády, a že Vicious (Jakub Zedníček) se jednou zabije na motorce? Navíc jakkoli mladí herci, které obsazením do filmu Řeřicha zviditelnil, věrně punkově vypadají (a to i když se chopí nástrojů), některé repliky jim trochu drhnou v ústech. Jakoby v textu scénáře bylo příliš mnoho autobiografického nadšení, než je možné jako herec přijmout: „Jednou až skončíme tlustý, plešatý a připosraný a budeme si už jenom stěžovat, že nejlepší roky jsou v prdeli, dobře budeme vědět, že nejlepší to bylo právě teď...“ I ze slibně rozehrané epizodní role do té doby vynikajícího Richarda Fialy se v posledku stává karikatura. Přesto má film spoustu energie, kterou dokáže předat. Díky výše zmíněnému atraktivnímu řemeslnému zpracování i hudební složce, o kterou se postaraly současné punkové kapely (The Prostitutes, Dead Popes Company, Barockers), i dobovým skladbám (The Clash nevyjímaje), nenudí a můžete jej vnímat třeba jako delší videoklip.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/dont-stop Tue, 19 Jun 2012 23:12:42 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/dont-stop info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Dramedie s boháčem na vozíčku zaplnila francouzská kina a nyní do potemnělých sálů zkusí nahnat tuzemáky.
Dramedie s boháčem na vozíčku zaplnila francouzská kina a nyní do potemnělých sálů zkusí nahnat tuzemáky. Francie minulý rok zažila kinematografickou senzaci. Nedotknutelní režisérsko-scénáristické dvojice Olivier Nakache a Eric Toledano do kin přitáhli přes devatenáct milionů návštěvníků, díky čemuž se zařadili na druhé místo nejnavštěvovanějších francouzských filmů všech dob (prvním je snímek Vítejte u Ch'tisů, který si utahuje z jazykových rozdílů v různých částech země baget a croissantů). S připočtením celosvětové produkce by posléze spadli pouze o jednu šprušli za Titanic Jamese Camerona.Trailer s českými titulky Bylo by hezké říci, že diváky oslnil skutečný příběh bohatého kvadruplegika Philippa a jeho senegalského opatrovníka, kteří k sobě přes všechny rozdílnosti najdou cestu a užijí si spolu spoustu zábavy. V úvodu se ostatně na plátně objeví informace, že byl příběh inspirován skutečnou událostí. Očividně tedy od samého startu Nedotknutelní pracují s tím, že by měl být zážitek ze sledování jednoho krásného přátelství umocněn oním sociálním aspektem, spřízněností s osudem ochrnutého muže, protože „se to stalo.“ Philippe s Drissem, mladíkem z předměstí, kterého nedávno propustili z vězení a který má trable s rodinou, zažívají moderní pohádku, v níž se dva diametrálně odlišné světy spojují a vzájemně prolínají. Philippe učí Drisse poslouchat vážnou hudbu, Driss mu pouští taneční hitovky. Nepohyblivý aristokrat je zvyklý na seriózní vystupování, živelný černoch se neostýchá vysmát opeře během produkce. Pán si zakládá na slovech, sluha na činech. A přestože se na jisté záležitosti musí nějaký čas adaptovat, oběma se vlastně líbí nové možnosti a zkušenosti, které vzájemnou komunikací a porušováním svých komfortních zón získávají. Jenže postava Drisse v reálném osudu Philippa nefiguruje - jeho pomocníkem a přítelem je běloch Abdel. Tento fakt samozřejmě nijak nepopírá zajisté veselé i těžké chvíle, které si oba museli v průběhu dlouhých let užít a vytrpět, přičemž některé momenty jistě nalezly cestu v původní podobě také do filmu. Jde však o dokumentaci, nakolik volně se autoři opravdovým osudem inspirovali. Přikrášlení do filmové podoby muselo být markantní – náznaky pokusů o určitou sociální sondu do černošské rodiny patří k těm nejočividnějším, když to „takhle“ zkrátka prokazatelně být nemohlo. Nedotknutelní se především snaží působit dojmem našeho světa, ale je zřejmé, že jsou hlavně hezkou fantazií s přesně nadefinovanými situacemi po vzoru hollywoodských filmů. V první polovině má prostor zábava, v druhé se děj pomalu převáží k dramatu a dojemnému závěru. Především zábavné části mají díky skvěle zvolenému Omaru Sy do role Drisse jednoznačně pozitivní účinek. Osmá příčka nejlepšího filmu na Česko-Slovenské databázi a hodnocení 8,5 z deseti možných na Imdb jasně ukazuje, že se Nedotknutelní trefili do vkusu diváckých mas. Jsou vtipní, zaštiťují se skutečnými událostmi a vytvářejí kolem sebe auru těžkých problémů, které ale ukazují pohodovým způsobem, aby se nikoho nedotkli a neurazili. Rozhodně se jedná o nadprůměrně kvalitní dramatickou komedii, ale výjimečné prvky se dají nacházet v diváckém přijetí, nikoliv filmu samotném.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/nedotknutelni Thu, 07 Jun 2012 09:34:21 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/nedotknutelni