Home page – Divadla – Líbilo se

Archiv

Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Šoa jako odžité vyprávění

2011-03-17 09:16

Z cyklu Hyde Park ve Švandově divadle na Smíchově poněkud vybočuje projekt Šoa. V Hyde Parku jde o osobní výpovědi a postoje oslovených tvůrců a režisérů, ze kterých vznikají mini-inscenace. Šoa je spíše přepisem dvou závažných životních příběhů do podoby divadelního scénáře.

V Šoa se jedná v podstatě o dvě paralelní vyprávění, monology, o dva lidské osudy, které se v době nacistické okupace prolínají nejen osobními zážitky, ale i místně. Režisér Daniel Hrbek a dramaturgyně Lucie Kolouchová na scéně Studia Švandovo divadla hledají paralely mezi životem sportovce Miloše Dobrého a herečky Hany Pravdové. Nezačíná ona krásná paralela už u obou příjmení? Paradoxní však je, že tito dva se nikdy vzájemně nepotkali. Oba se ovšem ve stejné době stali obětí antižidovských nálad, které vyvrcholily transporty do koncentračních táborů. Do Terezína, jenž byl pro oba hrdiny proti následnému transportu do Osvětimy a před koncem války proti pochodům smrti jen slabým odvarem hrůzy...

Nejzávažnější momenty Šoa je tedy třeba hledat v samotných monolozích, které se trefně střídají, narážejí na sebe a mají bezesporu silnou výpovědní hodnotu. Jedná se více o scénickou skicu, než hotovou inscenaci. Neměnnou a funkční scénu rozřezávají vprostřed koleje plné poházených bot (podobně, jako to můžete vidět v osvětimském muzeu), po stranách stojí několik našikmo postavených kufrů, které okrajově suplují postavy a zároveň z výtvarného hlediska působí v perspektivě jako němí svědkové tragédie obou zúčastněných. Tedy tragédie... Fascinující je totiž životní entuziasmus Dobrého i Pravdové, se kterým se s křivdami, na nich páchanými, vyrovnávali. Ani v jedné rodině nešlo příliš o náboženství. Sportovec Dobrý, aby mohl hrát fotbal, strhával si tajně povinnou židovskou hvězdu, zatímco herečka tehdejšího Švandovo divadla Pravdová hrdě chodila se žlutou hvězdou Prahou, zavěšená do básníka Františka Halase. Ze svých vášní neslevili ani v prostředí lágrů a snad i díky nim si uchovali naději, že „to se přežije.“

Oba monology jsou samy o sobě úžasné, když dokáží pojmout i vtip, ale hlavně mrazivé: „Příděl potravy spočítaný na 800 kj denně vás za tři měsíce spolehlivě zničí, i když těžce nepracujete při vození kamení nebo mrtvol. Je to spočítáno vědecky tak, aby za šest měsíců přijel nový transport a lidé z toho předešlého byli zlikvidováni.“ Miloš Dobrý při pochodu smrti spořádal se svými vyhladovělými spoluvězni celé fotbalové hřiště pampelišek, jedl kopřivovou polévku z kastrolu, nad kterým se houpaly nohy exemplárně oběšeného kamaráda, Hana Pravdová prosila strážícího esesáka, ať ji na místě zastřelí nebo nechá při pochodu smrti uprchnout. A po návratu z koncentráku to neměl ani jeden z hrdinů lehčí, zažívali další křivdy, tentokrát však od vlastních. V tom tkví síla představení Šoa. V odžitém vyprávění, v silných lidech a osudech.

Režisér Daniel Hrbek se ani na nic jiného nesoustředil a přiznává to. Herci Zuzana Onufráková a Miroslav Hruška zvláště, ani tak nehrají jako vypráví. Jevištní akce i pohyb jsou otesány na minimum. Řada částí monologů je odříkána čelem k divákům, kdy herec stojí s rukama podél těla, avšak za ostnatým drátem. Ilustrující zvukové efekty, sem tam nějaká pára, maximální realismus... Nic vnějšího, efektního, co by diváka mohlo byť jen na chvilku odvést od příběhu, a nad čím by si lámal hlavu. A dobře zvolená délka představení, kterou může taková skica unést.