Archiv

„Niance autorové duše“ aneb život a dílo Nikoly Čulíka

2013-01-21 09:54

Galerie hlavního města Prahy poskytla velkorysý výstavní prostor 2. patra Staroměstské radnice nenápadné hvězdě mezi současnými mladými umělci. Jak to dopadne, když se do zdí a stěn zakousne podstatou kreslíř, který neodděluje svůj život od svého díla, se můžete přesvědčit až do 24. února 2013.

Název výstavy možná záměrně mystifikuje a přirozeně provokuje - čekali bychom pod ním spíše retrospektivu, což by u čerstvého, devětadvacetiletého absolventa AVU mohlo být chápáno jako troufalé. Naopak v hlavní části výstavy jde o poměrně úzký časový fragment zhruba jednoho roku autorova života, který lze chápat jako kreslený deník bez datace. Páteří instalace jsou desítky Čulíkových drobných (pouze formátem) kreseb na starém zažloutlém papíru s razítkem ÚTIA ČSAV (Ústav teorie informace a automatizace), který dostal od svého dědečka. Kresby jsou poskládány do osmi kapitol a ty navzájem propojeny v celek s názvem „Román kterej sem napsal“. Jako nit vás všednodenními a zároveň o to více zneklidňujícími komentáři života provádí texty psané přímo na zeď, šipky i „Ariadnina nit“ z papírové lepenky.


Nikola Čulík, Zvláštní miminko, 2011 

Pokaždé jde o jeden obraz, sen nebo událost, výsledkem je však jakási instalace vlastního života. Podivné sny a osobní denní záznamy, které pro všednost patrně už dávno nevnímáme (Umyvadlo, Snídaně - vajíčko s topinkou), se tu konfrontují se světovými událostmi, jež nám zprostředkovávají media (Obětí šíleného střelce může být přes 100, 10 uživatelům se to líbí), mísí s ryze poetickými obrazy (Řeka je tvor, hýbe se a dýchá), dadaistickými a až nonsensově originálními texty typu: „Duše zajíčka: Ta je na vodstřel / ta moje duše / říkal si zajíček suše / ve svý vohrádce“ i citáty: „Božena Správcová jednou napsala, že to musí bejt těžký, bejt člověkem a nebejt přitom zrůda.“ Technicky dokonalé ale neformální kresby jako by měly svůj základ v art brut, jenž z nich občas strašidelně vyštěkne.  Texty se stávají obrazem a obrazy snově proplouvají texty, až ke konci prohlídky Románu dojdete k odloženému mikrofonu připoutanému k topení s velkým nápisem: „Lžete!“.      


Fotografie z výstavy Nikoly Čulíka na Staroměstské radnici, 7. 1. 2013, GHMP, foto Tomáš Souček     

Těžko odhadnout do jaké míry je autorem odhalovaná duševní křehkost hrou a do jaké míry realitou. A také do jaké míry je psychologicky nestandardní osobnost Nikoly Čulíka mystifikací. V rukou psaném medailonu autora se na výstavě Život a dílo dozvíte, že Nikola Čulík je jedním nejzajímavějších a nejprovokativnějších amerických básníků a prozaiků, v Česku ještě nedoceněným... (Jisté je jen to, že Čulík se v Česku úspěšně věnuje knižní ilustraci.) V sáhodlouhé předmluvě k instalaci Román kterej sem napsal, jež je psaná s pravopisem dyslektika diletantskou češtinou mísící se odbornými termíny v er formě, jako by schválně občas ujede do ich formy, a nebojí se začít až parodujícími slovy na podobný artikl: „Autor má široký záběr a velice originální hloubku myšlenek.“ „Niancím autorové duše“ tedy nechybí ani nadhled ani otevřenost, s níž se pustil do druhé části instalace. Jako by jste právě vstoupili do umělcova pokoje - rozsvícená lampa s nápisem „tma“, v popelníku nedopalek, rozepsaný text v psacím stroji, na polici odložené propouštěcí rozhodnutí z psychiatrické léčebny, v rohu matrace, peřina z níž jako by právě vstal a poslušně připravené pantofle.




Fotografie z výstavy Nikoly Čulíka na Staroměstské radnici, 7. 1. 2013, GHMP, foto Tomáš Souček

• galerie, výstava, kresby, výtvarné umění