FILM 12 JE JAKO DIVADLO PŘENESENÉ NA PLÁTNO

Filmová premiéra: Je asi jen málo filmů, které divákovi nastolí problém, provedou ho průběhem jeho řešení, bez skrupulí mu naservírují jednoznačné vyvrcholení děje, a přesto ho ještě dlouho po skončení titulků nutí hloubat nad netušenou marností lidského života... Sláva bohu, jeden takový je právě v českých kinech.

Možná je v tom vliv ruské realistické literatury (a později i kinematografie), které jsou typické svým důrazem na charaktery postav. Snad je v tom osobnost samotného režiséra Nikity Michalkova, ale ať je to cokoli, film s výřečným názvem 12 nám konečně po dlouhé době představuje nový kinematografický přístup ke zpracování příběhu.

Leitmotivem filmu jsou zejména současné vztahy mezi Čečenci a Rusy, které dodnes vycházejí ze vzájemného válečného konfliktu v devadesátých letech (v širším měřítku je ale snímek sondou do vzájemných vztahů mezi Rusy a „Nerusy“).

Děj nás přenáší do chvíle, kdy končí soudní líčení a dvanáctičlenná jura má nyní rozhodnout o vině nebo nevině jistého čečenského mladíka, který byl obviněn z vraždy svého otčíma. Zprvu se zdá, že porota složená z mužů různých profesí i povah vynese verdikt okamžitě a pošle hocha na doživotí do žaláře. Ovšem do takřka mechanického procesu hlasování náhle, jako deux ex machina, zasáhne prvek lidskosti, který nakonec roztáčí kolotoč úvah, osobních zpovědí i původně neplánovaného zájmu o jeden lidský život. Ironií toho všeho ale je, že po celonočním maratónu porotci zjišťují, že ať se rozhodnou jakkoli, nikdy to nebude správně.

Trailer rusky s anglickými titulky

Příběhová linie rozhodovacího procesu je místy přetnuta – a dlužno říci i oživena – odbočkami do chlapcovy minulosti i jeho vzpomínek na válku (která je tu však zobrazena ve své nejdrsnější podobě, od mrtvých vojáků po psa nesoucího v zubech utrženou ruku, čímž kontrastuje s občasnými úsměvnými momenty v reálném ději). Místy nás ale kamera zavádí také do cely, kde obviněný netrpělivě čeká na verdikt poroty.

Film Nikity Michalkova je naprosto dokonalou syntézou filmu a divadla, přičemž z obého těží to nejlepší. Michalkov si dal evidentně záležet na tom, aby nenatočil ani „pouhý“ film, ani „pouhou“ divadelní inscenaci. Z divadelního jeviště si bere typickou aktérskou výrazovost, explicitní výjevy, vypočítané pohyby i důkladné rozestavení herců a kulis po ploše (zde po ploše tělocvičny, kde se odehrávají tak tři čtvrtiny filmu). 

Nevynechal ani pro divadlo tak příznačnou symboličnost a nadsázku (každý porotce jako ztělesnění jedné části ruské společnosti, ptáček uprostřed krušné ruské zimy, „náhodné“ odhození injekční stříkačky přímo do terče, televize v tělocvičně, neboť se v „zrovna hodí do děje“ atd.). 

Z filmových metod naopak využil možnost na okamžik si bez větších problémů „odskočit“ do právě probíhajících bojů stejně tak jako do chlapcových vzpomínek, aniž by se musel trápit náročnou výměnou kulis. To, co mu z filmu však pomohlo nejvíce, je kamera: pečlivý důraz na detail, výtvarno a dynamiku záběrů nebo rychlé přechody mezi scénami – to je něco, co vám divadelní prkna nikdy nenabídnou.

ukázka z filmu pro rusky vládnoucí

Stává se už takřka pravidlem (a je to možná dobře), že i na výborných snímcích je co vytknout. Michalkov si například mohl odpustit onen laciný filmařský trik, při kterém nechá bezprostředně po tiché scéně prostřílet salvou kulek celý kinosál, až se vystrašení diváci choulí do sedaček a modlí se, aby už bylo po boji. Nejenže samotná válka hraje ve filmu až druhotnou roli, ale co je důležitější, najdeme v něm hned několik dalších momentů, které i bez předchozího šoku dokážou vyvolat patřičné napětí.

Příběh nepochází přímo z Michalkovovy hlavy, neboť ve skutečnosti jde o remake filmu Dvanáct rozhněvaných mužů režiséra Sidneyho Lumeta z roku 1957, který se zas inspiroval dramatem Reginalda Roseho. Obě filmová zpracování byla nominována na Oskara, obě mají podobný příběh, ale i přesto přese všechno tu před sebou máme dva úplně jiné pohledy na totéž: jeden americký, a druhý ruský...

Film12 získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách a na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech dostal Diváckou cenu. V současné době pracuje Nikita Michalkov na „dvojce“ svého slavného filmu Unaveni sluncem. Mezi další jeho uznávané režisérské počiny patří také například Lazebník sibiřský.

Místa a časy projekcí najdete zde





















Lucie Černá