Název „lapidárium“, odvozený od latinského pojmenování kamene („lapis“, 2. pád „lapidis“), se vžil v novější době jako označeni pro sbírky kamenných soch a architektonických fragmentů středověkého i novověkého původu.
Nejběžnějším důvodem pro vznik lapidárií byly rekonstrukce gotických katedrál, probíhající v mnoha případech od 19. století. Poškozené originální architektonické články a skulptury, vyměňované při těchto opravách, esteticky a historicky i přes své poškození stále cenné, byly často ukládány do interiérů, aby byly chráněny před další zkázou. Tak vznikaly zárodky prvních lapidárií.
Lapidária se často stávala součásti sbírek muzeí, která je mohla obohacovat i dalšími přírůstky z různých zdrojů. Rekonstrukční práce byly důvodem ke vzniku lapidárií při mnoha francouzských katedrálách, takto bylo založeno např. i lapidárium při dómu v Řezně. Skulptury pocházející z pařížské Notre Dame se staly jádrem lapidária v Muzeu Cluny v Paříži, kamenné sochy z chrámu sv. Štěpána daly základ sbírce skulptur Historického muzea města Vídně, podobně byly založeny kamenné sbírky v Germánském národním muzeu v Norimberku.
Specifickým případem je pařížské Muzeum francouzských památek v Trocadéru s obrovskou sbírkou sádrových odlitků celých bloků i jednotlivých článků středověkých architektur a soch, Přestože tu nejsou originály, je přednosti této sbírky to, že podává poměrně celistvý přehled o vývoji francouzského středověkého kamenosochařství a dokumentuje stav těchto památek dokonalou a relativně trvalou formou.
Lapidárium Národního muzea v Praze má sice také fragmenty z pražské katedrály, ale to je jen malá část jeho sbírek, jejichž skladba je mnohem bohatší. V dnešní podobě sestává kolekce Lapidária Národního muzea asi ze dvou tisíc sbírkových předmětů, z nichž přes čtyři sta nejlepších kusů je vystaveno, zatímco ostatní jsou udrženy v depozitářích. Obecně lze říci, že jde o doklady kamenického řemesla a sochařských prací v kameni z českých zemí, zejména však z Prahy, v časovém rozsahu 11. až 19. století, výjimečně i z počátku 20, století. Jsou to vesměs práce z materiálů užívaných v českých zemích nejčastěji: z opuky, různých pískovců a ze známého sliveneckého mramoru, výjimečně i ze žuly. Sbírky obohacují i příklady architektonických prvků z pálené hlíny (reliéfní středověké dlaždice, renesanční tvárnice) a ze štuku (domovní znamení) i vzácně dochované originální sádrové modely pro kamenná sousoší (z 19. století) a v malé míře i starší odlitky vzácných či nedostupných originálů, v některých případech již nedochovaných. Doplňkem sbírky Lapidária jsou i tři bronzové plastiky Františka l., maršála Radeckého a Františka Josefa I. Ve dvou největších sálech dokresluji atmosféru historických sbirek také gotické, renesanční a barokní trámové stropy pocházející ze zbořených pražských budov.