http://www.pragueout.cz Pražský kulturní přehled Praha - kultura, kina, divadla, výstavy, koncerty, galerie v Praze. Zábava a volný čas. Sun, 16 Mar 2014 11:20:20 +0100 Sun, 16 Mar 2014 11:20:20 +0100 info@www.pragueout.cz (Cityout CZ) http://www.pragueout.cz http://www.pragueout.cz/images/cityout_logo.jpg cs-CZ info@pragueot.cz (Cityout Praha) Centrum Prahy láká od března novou atrakcí.
Centrum Prahy láká od března novou atrakcí. Je jí jeden z největších zrcadlových labyrintů v České republice, doplněný o jedinečné křišťálové bludiště, zábavná zakřivená zrcadla a trojrozměrné kaleidoskopické kino. Na Můstku tak na návštěvníky čeká nevšední zážitek v podobě cesty bludištěm s více než 80 zrcadly, které je zakončeno netradičním uměleckým pojetím zpracování filmového materiálu podle Radúze Činčery. Jeden z největších zrcadlových labyrintů v Čechách je navržen tak, že svým vzájemným odrazem vytváří efekt nekonečných chodeb a optických klamů. Člověk tak nikdy přesně v bludišti neví, kudy se v soustavě více než 80 totožných zrcadel vydat. Po zdolání nesnadné cesty na zájemce však čeká ještě větší oříšek. Na labyrint navazuje další bludiště, tentokrát pouze z čirých skel, která ještě více ztěžují možnost orientace, takže je pro jeho zdolání nutné naprosté soustředění a opatrnost. A pokud by se náhodou stalo, že návštěvník do některého ze skel či zrcadel omylem narazí, nemusí se bát. Všechna zrcadla i skla jsou bezpečnostní a odolají všem nárazům. Bludiště je zakončeno sérií zábavných zakřivených zrcadel, které udělají radost především dětem. Na konci bludiště na návštěvníky jako odměna za úspěšné zdolání všech překážek čeká promítání ve formě kaleidoskopického kina, což je jedinečný koncept, který funguje na principu dětského kukátka. Optický kaleidoskop prezentuje pomocí sestavy zrcadel a zadní projekce umělecké filmové záběry tak, aby vznikl dojem, že se návštěvník dívá na obrovskou trojrozměrnou kouli o výšce 70 metrů. Divák tak získává pocit, že sleduje nespočet miniaturních zmnožených promítacích pláten. V pražském kaleidoskopickém kině budou promítány dva filmy, které byly pro tento typ reprodukce Činčerou speciálně vytvořeny. Vysílané filmy s názvy „Praha ve vichřici dějin“ a „Poklady české kultury“ zachycují historii a architekturu českých zemí.Trojrozměrné kaleidoskopické kino společně s jedinečnými bludišti můžete navštívit každý den od 10:00 do 20:00 hodin na adrese Na Můstku 3, 110 00 Praha 1. Vstupné pro dospělou osobu činí 90,- Kč, pro děti a studenty 60,-Kč a zvýhodněné vstupné pro rodiny pak 240,- Kč.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/mesto/articles/zrcadlovy-labyrint-a-kaleidoskopicke-kino Sun, 16 Mar 2014 11:20:20 +0100 http://www.pragueout.cz/mesto/articles/zrcadlovy-labyrint-a-kaleidoskopicke-kino info@pragueot.cz (Cityout Praha) Svěží francouzská komedie o tom, jak snadné je narušit dlouholeté přátelství...
autor: Carole Greep překlad: Anežka Svobodová režie: Jiří Seydler hrají: Tereza Kostková, Miroslav Vladyka, Nela Boudová a Radek Holub Svěží francouzská komedie o tom, jak snadné je narušit dlouholeté přátelství... aneb Co způsobí neopatrné zacházení s mobilem při cestě autem na návštěvu nejlepších přátel. Pierre a Marie jedou za svými dlouholetými přáteli Charlesem a Carole, kteří žijí v půvabném venkovském domě. Cesta je dlouhá a Pierre s Marií si krátí čas svou oblíbenou zábavou - pomlouváním. Není těžké uhodnout, kdo je v centru jejich pozornosti a na kom nenechají nit suchou. Bohužel víc než drobným nedostatkem se ukáže nepatrný detail. Pierre nezamkl klávesnici na svém jinak úžasném mobilu a omylem vytočil číslo svých hostitelů. Charles a Carole díky tomu v přímém přenosu poslouchají vše to, co si o nich jejich nejlepší přátelé myslí... Jsou šokovaní a taky naštvaní. Ačkoli by bylo jednodušší návštěvu zrušit, rozhodnou se, že si se svými "nejlepšími přáteli" trochu pohrají. Bez servítek a ohledů využijí všech pravdivých i nepravdivých informací, které se o sobě dozvěděli, aby Pierrovi a Marii ukázali, že pomlouvat se opravdu nevyplácí! Výsledkem je samozřejmě skvělá zábava. Komedie, která měla ve Francii premiéru v roce 2003, se nejen v zemi galského kohouta stále úspěšně hraje a herci i diváky je velmi oblíbená. Vždyť jenom v Paříži ji doposud vidělo přes milion diváků. Česká premiéra: 15.2. 2014 Termín: 5.3., 11.4. 2014
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/uhlavni-pratele Sun, 09 Mar 2014 19:03:55 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/uhlavni-pratele info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Ačkoli byl polský básník a dramatik Tadeusz Różewicz (1921) několikrát navržen na Nobelovu cenu míru, v Česku se jeho hry téměř nehrají.
Ačkoli byl polský básník a dramatik Tadeusz Różewicz (1921) několikrát navržen na Nobelovu cenu míru, v Česku se jeho hry téměř nehrají. Jeho hra Past z roku 1982 ale dobře zapadla do vyhraněné dramaturgické linie repertoáru nového souboru Divadla Komedie. Past se nevymyká z Różewiczovy celoživotní „posedlosti“ silnými existenciálními tématy, ke které jej předurčuje tragický polsko-židovský válečný odkaz. Završuje jeho dlouholetou fascinaci Franzem Kafkou a je jeho nejhranější hrou. V rámci repertoáru Divadla Komedie tématicky volně navazuje na inscenaci Słobodzianekovy Naší třídy. Past je ale inscenačně v autorském smyslu mnohem vyhraněnější. Nejlepším příkladem je výrazná scéna Milana Davida, která připomíná labyrint. Zadní části vévodí mnoho východů, které jsou schopny herce vrátit do stejného výchozího místa, přičemž pokřivené dveřní rámy nebezpečně ujíždějí a ubíhají k všudypřítomnému pocitu, že je „cosi na spadnutí“.  Pro autora článku to bylo ovšem možná to nejdramatičtější, co Past přináší. Po slibném začátku, který naštěstí osvětluje propojení některých později přicházejících motivů, se Past začne zasekávat. V zacykleném, plačtivém a zoufale (sebe)obviňujícím dětském verdiktu: „To Židi, to židi, to židi...,“ v podání Jana Hofmana jako malého Franze Kafky, si to zatím nepřipouštíte, ale ještě v první části už vám možná začnou významově unikat hustě se vyskytující symboly a alegorie, které zřejmě mají za každou cenu rozproudit kolísající tempo inscenace. S hypochondrem Kafkou, soustředěným jen na své dílo a křehké zdraví, se po scéně pohybuje i jeho statečnější „alter“ (Jiří Racek) - čím víc je Kafka skutečně nemocný, tím víc jsou oba zabalováni do obvazů, což vede až k dojemné karikatuře spisovatelovy humanistické, ale zároveň sebezahleděné osobnosti, neschopné vést běžný, natož rodinný život. Patrně proto, že je Różewiczův text prost viditelného dramatického momentu a nejiskří to viditelně ani v dialozích, se snaží režisér Štěpánek sem tam vyskočit z běžně inscenované hry do groteskních cirkusových zkratek, které formou (včetně umělého potlesku) s nadhledem glosují to nejhorší, co lze čekat od dnešní televizní zábavy. Jednička za snahu, čtyřka za realizaci v souvislostech - lze to totiž považovat za dost průhledný pokus o změnu tempa, který nestojí na zcela ujasněném konceptu nebo inscenačním názoru. Autoři inscenace chtějí být jednou tajemní – v cyklech se na scéně objevuje a zapojuje do děje skříň, což ještě k něčemu vede, ale vedle ní také cosi symbolizující muž v masce nebo bříza, kde už máte hádat – a podruhé zbytečně opakují vyslovené – charakter Kafkova otce je Vilémem Udatným vykreslený na první dobrou, tak proč musí ještě vypadat jako Trautenberg, včetně kravaty s „buřtama“?    Nudu na jevišti, a především druhá půlka je vysloveně užvaněná a příšerně dlouhá, tak občas zahání Eva Vrbková, která si pro roli Felice našla vtipnou a přitom ne hloupou hereckou polohu na pomezí oddané ošklivky a naivky, i břitké ženské glosátorky Kafkových slabostí. V závěru tak zaniká i nejsilnější myšlenka hry, propojující Kafkovu vyvrženost z vlastní rodiny a do jisté míry i z lidských vztahů (ani jeho věrný přítel Max Brod nemohl s jistotou říci, že Franz se sám považuje za jeho přítele) s následným osudem celého židovského národa, který se málem podařilo vyhladit v koncentračních táborech. Kafka však zemřel ještě předtím a z holokaustu se „vyzul.“ Když na konci řve despotický otec na Franze: „Ty do tý naší almary nelez, ty nenávidíš lidský teplo, rodinný teplo!,“ je to pro diváka spíše úlevné, než mrazivě rezonující.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/past-komedie Mon, 09 Dec 2013 11:20:49 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/past-komedie info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Hra Králíček mladé finské autorky Saary Turunen v podání Divadla Letí je překvapením v krabičce ovázané růžovou mašlí, anebo velkým zmrzlinovým pohárem se spoustou šlehačky – tak krásným, když je čerstvý, a tak ohyzdně rozteklým, když ho rychle nesníte.
Hra Králíček mladé finské autorky Saary Turunen v podání Divadla Letí je překvapením v krabičce ovázané růžovou mašlí, anebo velkým zmrzlinovým pohárem se spoustou šlehačky – tak krásným, když je čerstvý, a tak ohyzdně rozteklým, když ho rychle nesníte. Ve Studiu Švandova divadla na Smíchově máte šanci vidět, jak má vypadat současná inscenace současného dramatu.    Saara Turunen je finská dramatička a divadelní režisérka známá odvážným a přímým stylem jak ve svých textech, tak i v inscenacích. Dosud největší úspěch nejen ve Finsku, ale i v zahraničí zaznamenala její hra Puputyttö, v češtině Králíček, z roku 2007. Hra měla světovou premiéru v roce 2009 v Městském divadle v Helsinkách v autorčině režii a dále byla uvedena na mnoha zahraničních festivalech, buď jako inscenace nebo v podobě scénického čtení. To je poměrně důležitá informace, protože když se zamýšlíte nad strukturou textu, rychle dojdete k tomu, že pro úspěšné inscenování si musí tvůrci naložit na záda plný bágl empatie. Králíček je totiž poměrně divokou záležitostí, kde se střídá jeden obraz za druhým, dialogů je poskrovnu a ironie a sarkasmus z něj stříká jako z fontány. V pohledu na stereotyp životních rolí a vztahů, ve výrazném ironickém akcentu upozorňujícím na genderově nevyvážené „moderní“ lidské bytí, si nic nezadá se „spravedlivou“ naštvaností a záměrným přepoetizováním skutečnosti, ani s brutální energií, která se skrývá v textech Elfriede Jelinekové. Za oblíbený nástroj si Turunen vybírá sbor, kterým podtrhuje osamocenost hlavní hrdinky – mladé dívky, trochu nablblé boubelky, semleté konzumním životem, odkojené seriály, toužící jen po trošce „té lásky.“ Pokud už se ve hře nějaký dialog objeví, je ilustrační, nebo se odehrává ve snění či v televizi. „Používám sbor, abych spojila osobní či soukromou rovinu příběhu s tím, co je vlastní celé společnosti. Sbor považuji právě za hlas společnosti, možná mu dávám i politickou funkci, podobně jako ji měl v antice nebo v Brechtových hrách,“ říká autorka. Přestavení má několik devíz, které pomáhají rozháraný text Saary Turunen udržet v kompaktním celku. Patří mezi ně režie Natálie Deákové, nápaditá ve sto a jedna variacích, vědomá si možného úskalí přeironizování, balancující nad propastí, ale vždy udržující rovnováhu, především díky klipovitému střihu, odpovídajícímu mentalitě hlavní postavy. U Králíčka je všechno „jako“, vše je naznačené, nedotažené, naivní a odněkud převzaté. Společně s hlavní hrdinkou tak divák skáče ze snu do reality, z reality do minulosti, z minulosti do budoucnosti, z budoucnosti do časopisu pro dívky nebo do televizní reklamy. V inscenaci to samozřejmě „odnášejí“ herci, nutno však podotknout, že snad i rádi, a že se v desítkách různých rolí, situací, ba i představování neživých věcí cachtají radostně jako ve vaně plné pěny. Přesto je Deáková udrží na uzdě, aby z toho nebyla levná exhibice. Pavla Beretová, schopná přecházet okamžitě z extatické dětské radosti do velké nedělní nudy před telkou, byla pro hlavní roli Králíčka naprosto přesnou volbou. Na sto procent byl také uplatněn komediální talent Tominy Jeřábka, ale v pozadí nestojí ani Tomáš Kobr, Marta Vítů a Václav Vašák. A lví podíl na kompaktnosti výsledku má i výtvarně vyhraněná scéna Lukáše Kuchinky, uplatňující projekce na plátno ze želuzií, stejně jako v zájmu věci „mírně přestřelené,“ bělostné i růžolící kostýmy Daniely Klimešové.          Ve Studiu Švandova divadla na Smíchově máte šanci vidět, jak má vypadat současná inscenace současného dramatu. Nadsázkou prošpikovaný a společensky nekorektní Králíček je „bez nadsázky“ jedna z nejlepších věcí, které kdy Divadlo Letí udělalo.   
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kralicek Tue, 12 Nov 2013 19:31:22 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kralicek info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Debutový film Rufuse Norrise ukazuje tolik roztříštěných osudů, až na to doplácí a tříští se sám.
Debutový film Rufuse Norrise ukazuje tolik roztříštěných osudů, až na to doplácí a tříští se sám. Je starým známým pravidlem, že se názor na filmové dílo formuje především podle začátku a konce. Pokud film diváka v úvodu zahákne a v závěru emocionálně strhne, je snadné přistupovat k mezidobí benevolentněji, i kdyby šlo jen o vatu s výraznými logickými trhlinami. Funguje to samozřejmě také obráceně, kvůli mizerné koncovce se může rychle rozpadnout bytelná narativní konstrukce, kterou bylo doposud možné sledovat se zaujetím a příslibem lákavého vyústění. Debutový snímek Rufuse Norrise Rozbitý svět sice do svého názvu absorboval především roztříštěné sociální vztahy mezi třemi rodinami z britského předměstí, název lze však vztáhnout na film jako takový, když se z fragmentárního vyprávění náhle přeskočí do finále s kýčovitými metaforami a rozbijí se předchozí snahy o celkem příjemný film o nepříjemných věcech.Rozbitý svět s rozbitými osudy Bylo by však nefér odsoudit Rozbitý svět jen kvůli neobratně sešněrovanému konci, který skládá z několika rozjetých linií agresivně slzopudnou katarzi. Než k ní totiž dojde, má vyprávění, jehož středobodem je mladá diabetička Skunk, schopnost vtáhnout diváka do světa, z něhož se pomalu vytrácejí bezstarostné radovánky i dětská nevinnost. Hned úvodní scéna položí základy pro vnímání komplikovaných vztahů mezi dospělými, když jedenáctiletá dívka přihlíží, jak jeden ze sousedů zničehonic napadne mentálně labilního mladíka odvedle. Cukrovkářka, postižený kluk a agresivní otec tří dcer jsou pouze několika protagonisty z mnoha zahrnutých postav s většími či menšími problémy, jež se pohybují v onom rozbitém světě, kde se může zdát, že se vždycky všechno pokazí. Snímek na motivy knihy Daniela Claye zobrazuje osoby, kteří bez ohledu na věk nebo společenské postavení prochází těžkým obdobím a všelijakými krizemi, ať už je to šikana, ztráta blízké osoby nebo partnerská nedůvěra. Jednotlivé trable jsou do značné míry separátní, přesto se v konečném důsledku míchají s osudy dalších rodin. Norris kombinuje složité vztahové propletence s bezstarostnými momenty, jakými jsou první nesmělé polibky nebo úsměvné konverzace mezi otcem a dcerou, v nichž exceluje především kouzelně přirozená Eloise Laurence ztvárňující ústřední Skunk. Mladá debutantka ukazuje ve filmu zasazeném do slepé uličky britského předměstí a vrakoviště, že malé holce stačí k zastínění jmen jako Tim Roth nebo Cillian Murphy bezelstný úsměv. Stále je zde však přítomen onen neuspokojivý závěr, během kterého se odstřihne pozornost od většiny rozehraných linií. Střípky obyčejných životů s množstvím (ne)obyčejných problémů se kvůli přehnané symboličnosti změní v jedno nadměrně sentimentální a manipulativní tahání emocí. Najednou z Rozbitého světa unikají předešlé snahy o realismus a naplno se projevuje fiktivní podstata, stejně jako u mladé trojice děvčat postupně vyplouvají na povrch jejich dětské lži. Jak lze ale usuzovat z ocenění na British Independent Film Awards nebo na tuzemském Febiofestu, na spoustu diváků zřejmě nemá divoký konec zásadní vliv. Posuďte ostatně sami, zdali vás osudy postav rozhodí nebo zanechají v klidu.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/rozbity-svet Mon, 21 Oct 2013 11:18:27 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/rozbity-svet info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Zdvořilého Bernieho měla v oblibě většina obyvatel texaské vesničky. Jeho popularita kupodivu nepolevila ani potom, co vraždil.
Zdvořilého Bernieho měla v oblibě většina obyvatel texaské vesničky. Jeho popularita kupodivu nepolevila ani potom, co vraždil. Svou osobností k sobě lidi neustále přitahoval, zpívat uměl jako pták a pohřeb dokázal zorganizovat s profesionální zručností. Kladl důraz na každý aspekt související se zemřelým. Odvezl tělo, s pozoruhodnou pečlivostí ho upravil v balzamovací místnosti, doporučil truchlícím důstojnou schránku a s úctou uspořádal smuteční obřad. Asistent ředitele pohřebního ústavu Bernie Tiede patřil k nejrespektovanějším obyvatelům texaského městečka Carthage. Funebráka, který zpíval v kostelním sboru a vždy ochotně pomohl každému, kdo za ním přišel, si oblíbila dokonce i protivná Marjorie Nugentová. Bernie s bohatou vdovou často cestoval, spravoval její bankovní účty a investiční portfolio a šlechetně jí dělal společnost, kdykoliv bylo potřeba. Akorát jednou se mu kvůli narůstajícím požadavkům zatmělo před očima a jednaosmdesátiletou paní střelil čtyřikrát do zad. A lidé ho měli stále rádi.Dobrák Bernie v traileru Na podivném příběhu zarazí především informace, že ho režisér Richard Linklater vystavěl podle reálného Bernieho. Na pravdivý základ aktuálně uváděného filmu upozorňuje vedle úvodních titulků také forma, jakým je celý snímek vystavěn. Linklater totiž vyprávění nechává rozvíjet inscenovanými výpověďmi lokálních Texasanů, jejichž silný jižanský akcent prozrazuje jednoduší, ale o to upřímnější povahu komentujících. Využití rádoby dokumentárního přístupu s mluvícími hlavami je logickým ozvláštněním jinak klasické chronologické struktury biografických filmů, jelikož celý případ vlastně netáhne osud Bernieho, nýbrž vztah vesnické komunity vůči kníratému pohodáři. Divák přesto musí ústředního hrdinu, kterému znenadání praskly nervy, sledovat se zaujetím. Po osmi letech od komedie Škola ro(c)ku obsadil Linklater do hlavní role Jacka Blacka, pro kterého je nejasný Bernie příležitostí, jak ze sebe vytáhnout kus seriózního herectví. Mezi nejvýraznější role čtyřiačtyřicetiletého komedianta a hudebníka patří úlohy v taškařicích jako Boží zápasník, Tropická bouře nebo Králové ro(c)ku. Na tyto legrácky je třeba tentokrát zapomenout. V pravděpodobně latentním homosexuálovi Berniem tlumí Black své sklony vytvářet okázale rozdivočelou show. Jeho zženštilá gesta místy nutí k úsměvům, ale stejně jako celý film osciluje mezi morbidní komedií a vážným dramatem. Bernieho lze atmosférou přirovnat k tvorbě Wese Andersona. I zde se nachází absurdní prvky a mnoho scén, které kladou důraz na precizně vystavěné rekvizity v záběru, jež ve výsledku připomínají svébytně stojící obrazy. Zatímco pestré barvy a důmyslné rozložení objektů v mizanscéně prostupuje tvorbou Wese Andersona kontinuálně a patří k jeho rozpoznávacím znakům, v Berniem se jejich používání důsledně nedodržuje. Když se však objeví přesně rozvržený záběr, podporuje a do jisté míry zdůrazňuje onen nejasný žánrový tón. Linklater možná ponechal nápovědu, že natáčí ambivalentní dílo, v úvodní scéně, v níž Bernie předvádí studentům správnou úpravu těla k závěrečnému rozloučení. „Vždy musíte dávat pozor i na tu nejmenší mezeru mezi rty. I malinkatý kousek zubů může být katastrofální. Nemůžete dopustit, aby došlo k tragédii, kdy se ze zármutku stane komedie.“ K juchání nedošlo, k zármutku také ne. Bylo to celé zkrátka stejně zvláštní jako titulní postava.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/bernie Wed, 16 Oct 2013 11:36:09 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/bernie info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Rozpustilá Juliette Binoche zjišťuje, jak se deformuje lidský charakter po patnácti letech partnerského soužití. Inu, dost.
Rozpustilá Juliette Binoche zjišťuje, jak se deformuje lidský charakter po patnácti letech partnerského soužití. Inu, dost. Sylvie Testud, výrazná francouzská herečka z filmů Strach a chvění, Edith Piaf nebo Lurdy, tentokrát vyměnila dramaticko-komediální etudy před kamerou za pozici jedné z hlavních realizátorek adaptace knihy Frédériqua Deghelta Život té druhé. Na eponymním filmu se podílela scenáristicky a také se pro ni stal tajemnem načichlý příběh Marie Speranské celovečerním režijním debutem.Život té druhé se představuje v traileru S hlavní hrdinkou se setkáváme během úspěšného pracovního pohovoru do marketingové společnosti, který překvapivě nekončí jen kariérním postupem. Marie totiž při odchodu omrkne šéfova syna a nadějného komiksového výtvarníka Paula, z čehož se vyklube ukázkový příklad lásky na první pohled. Probuzení po vášnivé noci ji ale překvapí podobně jako předem neinformované diváky - rozverná duše mladé dívky se ocitne ve velkoryse pojatém bytě situovaném v těsné blízkosti Eiffelovky a především v těle, které je o patnáct let starší než před spokojeným sexuálním výkonem. V pařížských obchodech se platí Eurem, zemřel Michael Jackson a americkým prezidentem je nějaký Obama. Navíc se zdá, že je Marie matkou malého kluka, řídí nadnárodní společnost s cennými papíry a je provdaná za zmiňovaného Paula. Jejich vztah se ale z neznámých důvodů nachází v troskách a blíží se finále rozvodového papírování. Život té druhé se při prvotních rozpacích z nově nabytého stáří drží poměrně nenáročných komediálních přehmatů a karambolů, vycházejících částečně z náhlé fyzické proměny, částečně z nutnosti čelit neznámým povinnostem, aby okolí nic nepoznalo. Juliette Binoche přitom vede rozpustilou variaci na Toma Hankse z filmu Velký, případně Jennifer Garner z lehké srandičky Přes noc třicítkou. S postupným rozkrýváním, co vedlo k chladnému manželství, ztraceným přátelům a prapodivně nadšeným reakcím syna na běžné rodičovské podněty, se naťukává také hlubší rozměr knižní předlohy. V původní verzi dožene náhlá ztráta paměti Marii k návštěvě psychoterapeuta, který jí pomáhá najít cestu zpátky k manželovi a třem dětem. Filmový Život té druhé také odkrývá, z čeho pramení vztahové nezmary. Ono patnáctileté vzpomínkové vakuum umožňuje zmatené ženě podívat se na potíže zvenčí, čímž odhalí, kam se poděla ona svobodná holka z úvodu a jak ze vztahu snadno mizí vášeň. Přímé pojmenování problémů a jejich bolestivé řešení ale film bere raději oklikou - veškeré trable se mažou laskavou zkratkou a humorem. Nemusíte být feministky zbrojící za genderovou rovnoprávnost, aby vám v tom něco nesedělo. V Životu té druhé je proto vidět potenciál na silné drama, evropský tvůrčí tým (film vznikal v koprodukci Francie, Lucemburska a Belgie) ale zvolil raději variantu lehké a sterilně univerzální komedie ve stylu hollywoodských výměn/proměn těl. Přesahy si proto musí divák sám rozvést do štiplavé výpovědi o současném partnerském soužití, protože spontánní hopsání Juliette Binoche ukazuje jen základní směrovky, kudy se lze vydat.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/zivot-te-druhe Thu, 15 Aug 2013 12:25:14 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/zivot-te-druhe info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Woody Allen nechal svého vyznávání lásky evropské kultuře a velkoměstům a zapracoval na hlubší látce, která se v jeho filmografii vrací jako bumerang.
Woody Allen nechal svého vyznávání lásky evropské kultuře a velkoměstům a zapracoval na hlubší látce, která se v jeho filmografii vrací jako bumerang. V tomto kontextu a srovnání je zajímavé, jak rozdílný film Allen natočil od svého posledního, poměrně plytkého kousku Do Říma s láskou. A jak je jako filmař disciplinovaný, když upozadí sám sebe z hlavních rolí. Snímek Jasmíniny slzy je toho zářným příkladem. Většinou když už nečekáte nic (moc), něco vás překvapí. Alespoň v případě Woodyho Allena a jeho neúnavné filmové „nadprodukce“, která do kin chrlí jeden film za druhým. Snímek Jasmíniny slzy ovšem netrpí obvyklými nešvary jeho tvorby. Zacyklenost na různých formách neuróz je nám v tomto případě zprostředkována příběhem absolutního psychologického rozkladu vyčerpané ženy.    Úzkost, noční můry a nervová zhroucení. Kolik nervových šoků dokáže člověk vydržet, než vyjde do ulic a začne křičet? Ptá se skrze svoji hlavní, veskrze spíše antihrdinku na pozadí finanční krize, v níž nemoralizuje, ale pozoruje, režisér a scénárista v jedné osobě. Jeho Jasmine je psychologicky vyprofilovaná postava, která absolutně podlehne vnější destrukci. Kdysi studovala antropologii, ale sbalil jí bohatý magnát. Dost dlouho měla všechno, ale nakonec se ukázalo, že ten její byl gauner. Navíc jí zahýbal s její kamarádkou. Přišla úplně o všechno a je nucena se přestěhovat k sestře do dělnické čtvrti v San Franciscu. Žila v luxusu a neumí to dodnes jinak (do San Franciska letí první třídou, i když na to nemá), s obyčejnými lidmi už ale neumí ani jednat. Neustále se drží lahve vodky a prášků. Jestli je něco volný pád, tak přesně tohle. Kdybychom hledali pro Blue Jasmine odpovídající podtitul, v angličtině by nic neznělo lépe než Lost Control. K Jasmine je Allen jako k vlastní figuře až cynický. Nechá ji trpět a trestá ji vlastně jenom za to, že žila léta ve skleněném zámku a uprostřed iluzí, v nichž byla jako on cynická a přehlíživá k okolnímu světu. Ani herečka formátu Cate Blanchet, jakožto představitelka hlavní role, nedostává takhle herecky zajímavé nabídky každý den. Chcete-li vidět herectví, které umí bleskově přeskakovat z komických poloh do tragických a neustále je elektrizující, soustřeďte se na Blanchet. S ní totiž objevíte Jasminin příběh pěkně kousek po kousku po malých dávkách vzpomínek. Na určitou ukecanost jsme u Allena zvyklí. V jeho filmech se vždycky mluví trochu víc, než je snesitelné. Ale je to také jedna z jeho největších zbraní. V tomto případě to režisér dotahuje k dokonalosti, když nechá Jasmine žbrblat samu se sebou, což od prvotních úsměvů vede až ke strašidelnému mrazení. Dialogy jsou přitom nejednou ostré jako břitva. Jamíniny slzy jsou již čtyřiačtyřicátým filmem Woodyho Allena. Nepochybně se řadí mezi ty nejzdařilejší.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/jasmininy-slzy Wed, 07 Aug 2013 13:52:17 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/jasmininy-slzy info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Snímek Ziada Doueiriho prozradí, proč je vhodné svěřit ženě sebevražedný útok, problematiku atentátů však do hloubky nezkoumá.
Snímek Ziada Doueiriho prozradí, proč je vhodné svěřit ženě sebevražedný útok, problematiku atentátů však do hloubky nezkoumá. Filmy zabývající se náboženským fanatismem, teroristickými útoky a izraelsko-palestinským konfliktem si takřka automaticky zadělávají na kontroverzi a plamennou rétoriku zainteresovaných skupin. Distributoři se vyhrocených názorů rádi chytají, jelikož s jejich pomocí snadno rozvedou propagaci ožehavého titulu. Ráj hned teď z roku 2005 bojoval například s peticí, kterou podepsaní žádali o stáhnutí snímku z oscarových nominací, protože údajně oslavoval palestinské atentátníky. S aktuálně uváděnou Černou vdovou se pro změnu táhne pověst filmu, který byl zakázán na Blízkém východě, a tak ho libanonský režisér Ziad Doueiri nemůže promítat ani ve své domovině. Důvod? Doueiri natáčel adaptaci knihy alžírského spisovatele Yasmina Khadraua mimo jiné v Izraeli, čímž překročil zákon. Trailerová pátrání po činech Černé vdovy Proti vědomému porušení se těžko odvolává, přestože by se z obsahové stránky dal Černé vdově těžko přiřknout štempl „kontroverzní“. Doueiri, který v letech 1987 až 1997 pracoval za kamerou filmů Quentina Tarantina, totiž výbušným tématem kličkuje s obezřetnou nestranností. V úvodní části představuje úspěšného arabského chirurga Amina Jaafariho, jehož talent dávat tělesné schránky dohromady bez ohledu na náboženské vyznání a geografické preference majitelů mu umožnil pracovat na lukrativní pozici v telavivské nemocnici. Modernímu Arabovi, který obdržel izraelské občanství, se ale rozsype svět v okamžiku, kdy mu policie ukáže k identifikaci torzo manželky s obviněním, že šlo pravděpodobně o sebevražednou atentátnici. Nevěřícné zavrhnutí přechází pod návalem důkazů do zdrcujícího akceptování, že společné roky byly pouze iluzorním vztahem bez skutečného porozumění. Zatímco Amin je tedy v příběhu doktorem, jenž pod Hippokratovou přísahou zachraňuje životy, jeho žena preferovala přesný opak, když detonací smetla mimo jiné i několik dětí. Právě v zahajovacím přiblížení náhlé bezradnosti z objeveného dvojího života je Černá vdova nejpůsobivější. Poklidné uvedení do situace se intenzivními výslechy a flashbackovým vzpomínáním mění ve vypjaté drama, které táhne především komplexní výkon Aliho Sulimana v ústřední roli. Následná honba za skutečnými motivacemi však nesmaže navzdory zručnému zpracování a několika silně emočním scénám dojem, že byly nejpodstatnější myšlenky nastolené v koncentrované podobě hned v úvodu a podrobnější rozbor jim spíše ubližuje, respektive nepřináší objevnější myšlenky, než k jakým by se divák dobral vlastní interpretací. Černá vdova není primárně politickým filmem, ani si nedává za cíl detailně zkoumat ideologii chodících bomb. Namísto analyzování a odůvodňování teroristických útoků se Doueiri zaměřuje na nábožensky neutrální tajemství ukrývaná před nejbližšími a vyrovnávání se s nimi. Což je v souvislosti s použitým tématem ozvláštňující přístup, který disponuje množstvím přesahů. Na jejich rozvedení by ale divák čekal marně.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/cerna-vdova Tue, 06 Aug 2013 13:03:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/cerna-vdova info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Po osmi letech se Frédéric Fonteyne pustil do dalšího průzkumu vztahových permutací, tentokrát veden smyslným rytmem argentinského tance.
Po osmi letech se Frédéric Fonteyne pustil do dalšího průzkumu vztahových permutací, tentokrát veden smyslným rytmem argentinského tance. Belgický režisér Frédéric Fonteyne se dostal do širšího povědomí šmrncovním Pornografickým vztahem z roku 1999, ve kterém s uhrančivou citlivostí sledoval na půdorysu heterosexuálního milostného poměru možnost striktního oddělení sexu od citů. Peripetií s láskou, vnitřními frustracemi a zadržovanými emocemi se držel také o pět let později ve filmu Gillesova žena, tím však na dlouhou dobu tvůrce, který studoval televizní režii a byl v roce 2005 členem poroty na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, sesednul z režisérské židličky a lektorsky se věnoval zájemcům o herectví a natáčení.Tango Libre se protančilo trailerem Přemítal taktéž nad další filmovou prací, jelikož byl v jeho očích evropský trh přesycený pesimismem a těžkou, dramatickou látkou, kam více méně patřily i jeho vlastní snímky. Pánskou volenku vyhrálo Tango Libre, které si udržuje nadhled i přes to, že se převážně odehrává za mřížemi a pojednává o komplikovaném vztahovém čtyřúhelníku. Středobodem příběhu je Alice, matka problémového mladíka, která si ráda odfrkne na tanečním kurzu argentinského tanga. Stejný způsob relaxace preferuje také ňoumovitý, nešťastný a osamělý vězeňský dozorce Jean-Christophe. Překvapivě se však setkají i mimo vymezené hodiny, jelikož Alice chodí se synem navštěvovat manžela do nápravně výchovného zařízení, kde pracuje Jean-Christophe. Jak se navíc ukáže, v káznici sedí ještě další její amant. Do zašmodrchané pavučiny mezilidských vztahů je nakonec chycen i rozpačitý dozorce, když se muklové dozví, že Alice si s bachařem občas poskočí na parketu. Titulní jihoamerický tanec charakterizovaný vášní a emocemi metaforicky zastupuje svobodu a složitou síť romantického života ústředních postav. Obsese po smyslných krocích se totiž prodere až k tvrdým kriminálníkům, kteří se začnou pod bedlivým dohledem ostrahy a argentinského spoluvězně s tangem v krvi společně vlnit při každé volné příležitosti. Zemití chlápkové, kteří bok po boku skládají se začátečnickou toporností správně nohy, v sobě mají sympatickou dávku grotesknosti připomínající volejbalový turnaj starých kardinálů z Máme papeže! Nanniho Morettiho. Zatímco italský filmař ale rozehrával úsměvnými situacemi depresivně skeptickou polemiku o smyslu lidského bytí, Frédéric Fonteyne si nabral několik témat, mezi nimiž nepříliš důvěryhodně přeskakuje. Alice musí z vyhroceného konfliktu vybruslit, její syn objeví zbraň a nechce se smířit s tím, že by mohl mít nového otce, Jean-Christophe tutlá své city, aby mezi vězni nerozdmýchal ještě větší rozkol. Humor spojený s tancem zde funguje spíše jako laskavá berlička než dějotvorný prvek, což podporují i naprosto zmatené dějové kotrmelce v závěru. Tango Libre přejde do čistě naivního fantazírování, kde chování postav nekoresponduje s předešlými činy, předchozí žánrové hrátky jsou zapomenuty a dosavadní přikrášlování vězeňského prostředí se nezvratně láme pod tíhou regulérního nesmyslu. Silně rozkolísaný dojem nezachrání ani charismatický Sergi López s výraznými licousy ani Anne Paulicevich, scenáristka Tango Libre a mimochodem také životní družka belgického režiséra. Frédéric Fonteyne sice přešel k výrazně odlišnému filmu, než byl jeho kariérně přelomový Pornografický vztah nebo formálně zajímavá a silně pocitová Gillesova žena. Výraznější tvůrčí stagnace by v jeho případě však nebyla úplně na škodu.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/tango-libre Mon, 29 Jul 2013 22:49:03 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/tango-libre info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Po syrové exkurzi vězeňským prostředím vyplouvá Tobias Lindholm na Indický oceán, aby zaznamenal Únos.
Po syrové exkurzi vězeňským prostředím vyplouvá Tobias Lindholm na Indický oceán, aby zaznamenal Únos. Tobias Lindholm patří v současnosti k nejvýraznějším dánským filmovým tvůrcům. Spolu s Thomasem Vinterbergem vyrazili v loňském roce na zdrcující Hon, během něhož bez překotné manipulativnosti ukázali, jak udělá nahodilá lež z oblíbeného pedagoga štvance. Dva roky předtím sepsal Lindholm pro Vinterberga scénář filmu Submarino, drsného a depresivního příběhu dvou bratrů s nevyřešeným traumatem z dětství. V roce 2010 si šestatřicetiletý filmař také poprvé kecnul na režijní sesli děsivým dramatem z vězeňského prostředí R a ve výmluvně jednoslovných názvech pokračuje aktuálně uváděným Únosem, který opět napsal i režíroval.Únos v traileru s českými titulky Nemělo by překvapit, že Únosem Lindholm navazuje na observačně dokumentární estetiku předešlých snímků. Navzdory silným námětům ignoruje dramatické přikrášlování a vsází na maximální pocit autenticity, který diváka o to víc psychicky drásá. Tentokrát se zaměřil na nelítostné vyjednávání somálských pirátů, kteří násilně obsadili nákladní loď v Indickém oceánu s plánem vyloudit od vedení rozsáhlé korporace balík peněz výměnou za členy posádky. Problémem však je, že v burzovní firmě sedí ostřílení vyjednávači a Somálci budou jen těžko křičet mezi prvními kvůli povážlivě řídnoucím zásobám proviantu. Několikaměsíční bezvýchodnost situace se tak stává hlavním zdrojem dusného, znepokojivého napětí, jelikož je jasné, že konflikt musí nějakým směrem nakonec vyhnít. Potenciálních cest, kudy zápletka může směřovat, předkládá Lindholm důmyslným způsobem celou řadu. Cíleně totiž přepíná mezi situací zevnitř a zvnějšku. Přesvědčivě ukazuje vztahové proměny na okupovaném plavidle, kde z prvotního tlaku dochází k uvolnění a po týdnech nedobrovolného, ale nutného spolužití také k jistému druhu sounáležitosti, i chladně vypočítavé prostředí kodaňských kanceláří, kde se zohledňují vedle lidských životů i finanční cifry a motivace protivníků. Chytře vystavěný a do poslední chvíle neodhadnutelný scénář má tendenci v divákovi rezonovat i po skončení, což vychází jak z přesného vedení herců, které kamera sleduje i pár vteřin poté, co skončily dějotvorné dialogy, tak ze střídmého používání nediegetické hudby. Důraz se klade na inscenování realismu. Když se objeví hudební motiv nespadající do fikční reality postav, je hodně tlumený a pouze citlivě dokresluje scénu, než aby na sebe burácivě upoutával pozornost. Tobias Lindholm si zkrátka udržuje auru až dokumentárně přesného pozorovatele. V Únosu se pro něho zdánlivě statický a jednotvárný průběh stává výchozím předpokladem pro navození klaustrofobické atmosféry, která se proměnlivě přelévá z moře na souš a zpět. Oproti loňskému Honu, který napsal spolu s Vinterbergem, v něm sice postrádám silnější, mnohovrstevnatější a štiplavější výpověď, pozornost si v současné nabídce kin přesto plně zaslouží.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/unos Fri, 12 Jul 2013 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/unos info@pragueot.cz (Martin Čuřík) V ortodoxních klášterech na pískovcových skalách lezou na mladého mnicha a jeptišku hříšné myšlenky. Potěš pánbůh!
V ortodoxních klášterech na pískovcových skalách lezou na mladého mnicha a jeptišku hříšné myšlenky. Potěš pánbůh! K tradičním výletnickým destinacím středního Řecka patří mohutný komplex skalních věží, na jejichž vrcholech si lebedí 24 klášterů. Fascinující stavby známé pod souhrnným názvem Meteora se staly domovem mnichů, jeptišek a poustevníků, kteří za sebou v mnoha případech po dokončení pálili mosty, respektive strhávali lešení, tudíž veškerý kontakt s okolím probíhal výhradně formou sítí spouštěných kladkami. Na majestátní ukázku lidského odříkání a nezlomné houževnatosti situoval svůj snímek Spiros Stathoulopoulos.Málomluvná Meteora v traileru Řecký režisér na sebe upoutal pozornost již svým celovečerním debutem P.V.C.-1 z roku 2007, kterým experimentoval s reálným časem natáčením na jediný záběr. V Meteoře už sice střihačských nůžek využívá, nelze však říci, že by šmikáním plýtval. Příběh mladého mnicha Theodora a jeptišky Uranie, kteří jsou k sobě přitahováni navzdory přísným rituálům a asketickým zvyklostem, natočil v meditativně dlouhých, převážně statických záběrech, z nichž nejdelší má devět a půl minuty. Zádumčivě málomluvné pasáže se věnují především vnitřnímu rozkolu ústředních charakterů procházejících životní zkouškou – bude silnější vzájemná náklonnost a chtíč nebo duchovní oddanost? Stathoulopoulos, který Meteoru napsal, natočil, zrežíroval a podílel se také na produkci, citlivě využívá krajiny k psychologickému prokreslení jednotlivých postav.  Herce kompozičně umísťuje před masivní kamenné monolity a snímá je ve velkých celcích, aby vyniklo, jak je lidská schránka oproti přírodním útvarům směšně malá. Dlouho sleduje, jak ženský klášter bez přístupové cesty využívá nebezpečných sítí k vytáhnutí potravin či osob, případně zachycuje Theodora sestupujícího po stovkách schodů. Rozpaky obou hlavních postav jsou i se spořivými dialogy snadno srozumitelné. Kouzelné je například dorozumívání zrcátky z jednoho klášteru na druhý, jelikož odrazná prasátka jsou často jedinou cestou, jak být s druhou osobou v kontaktu. Z odloučení ostatně vychází onen značný prostor věnovaný melancholickému přemítání, jestli žít v duchu stereotypně ortodoxních zásad nebo akceptovat fyzické radosti. Stathoulopoulos psychické pochody ozvláštňuje sekvencemi vyvedenými staromódně ploškovou animací, které ústřednímu vnitřnímu dilematu dávají vizuální podobu. Meteora nechává nakouknout do míst zapsaných v seznamu světového dědictví UNESCO, zobrazuje detaily spojené s klášterním zásobováním a přibližuje veskrze monotónní harmonogram tamních mnichů. Nejedná se o dílo výjimečných kvalit, ale multifunkční tvůrce svůj záměr naplňuje s dostatečnou jistotou, aby si divák z jeho nového filmu něco odnesl. Jestli půjde o myšlenky spjaté s teologií nebo obyčejné tipy na exkurzi, to už záleží čistě na něm.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/meteora Mon, 24 Jun 2013 15:49:19 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/meteora info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Zanedbaný ochránce zákona, barové vysedávání a zlověstně vyhlížející hasičáky ve filmu oceněném šesti filmovými cenami Goya.
Zanedbaný ochránce zákona, barové vysedávání a zlověstně vyhlížející hasičáky ve filmu oceněném šesti filmovými cenami Goya. Španělsko se do hledáčku filmových konzumentů dostávalo během posledních let především v souvislosti s nápaditě vystavěnými horory a thrillery, které zvládaly překvapit, nebo rovnou pocuchat nervovou soustavu  i ostříleným nebojsům. Pekelně gradující série Rec, neotřelá hra s žánrem La Cara Oculta nebo poctivá óda na optickou radost Los Ojos de Julia spadají k názorným ukázkám, že se lze v zemi siest, fiest a maňán úspěšně dohrabat ke kvalitní žánrové produkci. Ani v traileru s českými titulky Nemají pokoj svévolníci Film Nemají pokoj svévolníci od proudu nadpřirozených lekaček uhýbá směrem k složitým konspiracím, kde hrají významnou roli prvky, které byly na plátně delší dobu nedostatkovým zbožím. Centrální roli totiž přebírá staromódně málomluvný policajt Santos Trinidad, zkorumpovaný a charismatický drsňák, jenž ve své kariéře zažil už lepší časy. Všechny si drží záměrně od těla a většinou jen osaměle popíjí rum s colou po madridských barech a hospodách. Jeden z tradičních večerů s neúspěšným automatovým cvrlikáním se mu přesto vymkne kontrole, když v prázdném nočním klubu zabije majitele podniku, barmanku a personál, protože mu taktně naznačili, že nejsou ochotni podporovat jeho alkoholický čundr do ranního kuropění. Z místa činu ale utekl jeden svědek, čímž se rozvětvuje několik pátracích linií. Nemilosrdného trojnásobného vraha, který se umí zbavovat důkazů, hledá detektiv Leiva, do vlastního vyšetřování se pouští soudkyně Chacón a hledaný Santos postupně odhaluje, že přeživší nebyl jen obyčejný floutek spojený s drogovým byznysem, ale možná měl co do činění s islámskými extrémisty a plánovaným atentátem. Režisér a scenárista Enrique Urbizu se drží vyprávění, které nikam zvlášť nespěchá. Nejakčnější scénu vytáhne hned v úvodu a následně pomalu rozkrývá titulní případ. Paralelní dějové linie odlišuje stylově - zatímco během pátrání policejních složek jde o standardní výslechy, rozhovory a hledání stop, které se posouvají kupředu polopatickými dialogy, scény s hlavním antihrdinou si vystačí s obrazem. Santos Trinidad se přesouvá z lokace do lokace, šmíruje podezřelé a zjištěné informace si sumíruje vnitřně, kolem poloviny filmu jsou proto na divákovu pozornost kladeny zvýšené nároky. Identifikaci pronásledovaných postav a orientaci v Santosových duševních pochodech komplikuje samozřejmě i jeho samotářská povaha, kdy počínající konverzace a zvídavé otázky opouští s cynickou úsečností. Hlavně díky charismatickému představiteli José Coronadovi zachytí problémový desperát divácké sympatie a pustí je až s nevyhnutelně finálním rendezvous. Je ostatně osvěžující zase se držet noirově chmurné postavy, která si jde za svým a bezpečně vyprázdní zásobník, ačkoliv se ještě před chvíli potácela v alkoholovém deliriu. Myslí si to také akademie filmových cen Goya, která Svévolníkům nadělila šest národních ocenění.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/nemaji-pokoj-svevolnici Fri, 14 Jun 2013 09:33:45 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/nemaji-pokoj-svevolnici info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Vlčí smečka je zpět - sešli se už potřetí. A když se tihle tři sejdou, dějí se hrozné věci. Ano, ale o to jde! Je to zábava! Anebo by měla být, když je to Pařba na třetí...
Vlčí smečka je zpět - sešli se už potřetí. A když se tihle tři sejdou, dějí se hrozné věci. Ano, ale o to jde! Je to zábava! Anebo by měla být, když je to Pařba na třetí... Režisér Todd Phillips navazuje na své divácky úspěšné, „nekorektní“ bláznivé komedie Pařba ve Vegas a Pařba v Bankgkoku. Pařba na třetí je už ale od začátku nastavovaná polívka. Stejný koncept asi nelze se stejnými herci omílat donekonečna. Je vám to jasné už od začátku, kdy se poloretardovaný Alan, žene po dálnici v kabrioletu s přívěsným vozíkem, v němž má žirafu. „Ahoj, jmenuju se Alan a koupil jsem žirafu! Je superkamarádská,“ křičí na kluka do okénka okolo projíždějícího auta. Těsně před tím, než žirafě urazí hlavu na nízkém přejezdu. Navíc Alanovi zemře otec, právě když vysadil své léky. Matka by pro něj chtěla to nejlepší, chtěla by jej uklidit do léčebny s názvem Nové obzory. Prý tam stačí chvíli pobýt a člověk se vrátí... ...jako jiný člověk. „Pořád nemůžu uvěřit, že táta umřel. Napadá mě spousta lidí, kteří by měli umřít dřív. Třeba moje máma,“ řeční pak Alan na pohřbu otce (jeden z lepších fórů filmu). Naštěstí jsou tady ale staří kamarádi, kteří jej odvezou vstříc Novým obzorům. Na cestě do léčebny se všechno zvrtne. I když už jsou to čtyři roky, Vlčí smečku dostihne minulost a stín psychopata Chowa. Někdo jej hledá, někdo, komu dluží peníze. A když právě Chow uprchl z Bangkokského kriminálu, hoši z Vlčí smečky budou tou nejlepší návnadou a lovci zároveň. Mají tři dny na to, aby jej přivedli. Takže se plán mění, podíváme se do Mexika a nakonec také tam, kde to všechno začalo – do Las Vegas. A je to tady. Las Vegas, město, které by se mělo vypálit od základů, jak kluci správně říkají. Film je možná protentokrát obohacen i mnoha akčními scénami, respektive parodií na tento žánr, ale to mu na atraktivitě nepřidá. Jen málo fórů navíc zůstává ještě vtipnými, nějak to všechno vyčpělo. To, co bylo dřív dementně vtipné, je už jenom dementní. Originální název trilogie zní Hangover, a třetí díl, prý už skutečně poslední, tak příznačně plní celý význam anglického slova. Je to kocovina. U představitele obtloustlého Alana, Zacha Galifianakise, vám to ani nepřijde, protože v jiných filmech snad ani nehraje, ale u Bradleyho Coopera nebo Johna Goodmana, jde tak trochu o ničení kariéry. V případě Pařby na třetí nejde o impozantní finále, jak lákají diváky trailery v kinech, ale spíš o impotentní finále.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/parba-na-treti Mon, 03 Jun 2013 10:53:47 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/parba-na-treti info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Poslední Čechovova hra, předposlední premiéra v sezoně, poslední dny současného vedení Divadla Na Zábradlí - tím vším je a s tím vším vyrostl zdejší Višňový sad.
Poslední Čechovova hra, předposlední premiéra v sezoně, poslední dny současného vedení Divadla Na Zábradlí - tím vším je a s tím vším vyrostl zdejší Višňový sad. V inscenaci se pracuje s náladou očekávání velkých změn, které divadlo zasáhnou. Jsme totiž v samém závěru sezony, po které se obmění klíčoví lidé, kteří formovali scénu Na Zábradlí posledních několik let (v případě ředitelky dokonce dvě desetiletí). Ředitelce Doubravce Svobodové a uměleckému šéfovi Davidu Czesanymu se proto sluší poděkovat za koncepční práci s vlastním názorem a originálním rukopisem, kterému nechyběla odvaha občas trochu škrabat. Jejich přičiněním plnilo divadlo v posledních letech svoji společenskou funkci, reflektovalo současná témata, která se nás denně dotýkají, za předpokladu udržení vysoké umělecké laťky. Ačkoli o uvedení poslední Čechovovy dokončené hry (a také poslední jeho zásadní hry Na Zábradlí dosud neuvedené) bylo rozhodnuto daleko dříve, než o výměně vedení tohoto kulturního stánku, mladý režisér Jan Frič našel mnoho paralel mezi textem a „osobním stavem“ divadla. Autoři inscenace text v některých místech aktualizují a po vzoru souboru Pražského komorního divadla, které vystavělo v Divadle Komedie jednu z nejprogresivnějších domácích scén, tématizují a také vykrádají sami sebe, své loučení a reflexi za jednou důležitou a nesmazatelnou érou. V Čechovově hře je garnitura venkovské šlechty, topící se zničehonic v dluzích, střídána podnikatelskou třídou, která je jako ve vodě v novém, dravém společenském prostředí. Prodán musí být i višňový sad. Scéna je koláží rekvizit a kulis z nejrůznějších místních představení, je zanesená desítkami předmětů, jež reprezentují jediné, co zbylo – vzpomínky. A i ty postupně umírají a scéna se kousek po kousku vyprazdňuje. Kulisáci nakonec exekuují i první řadu sedaček, věnovanou největším osobnostem Divadla Na Zábradlí. Zaražená slova Natálie Drabiščákové jako hraběnky Raněvské tváří v tvář hledišti: „Nikdy jsem si nevšimla, jak vlastně vypadají tyhle stěny,“ jsou v tu chvíli zcela na místě. Mnohem více, než se sentimentem, se tu však pracuje s ironií, respektive se sebeironií. Často se přehrává a hraje se někdy až s odosobňujícím afektem degradujícím herce na strojky na emoce. V předvečer dražby višňového sadu se koná bujarý večírek s levnými kouzly a v playlistu nechybějí takové vyčpělosti světové pop music jako Money, Money, Money od Abby, ale naopak také The End od kapely Doors. Atmosféra představení je tak místy až úpadkově kabaretní, nicméně působivá a fascinující.     Přesto není třeba se před budoucností divadla mračit. Za Doubravku Svobodovou přichází umělecký šéf brněnské Reduty Petr Štědroň a na místo uměleckého šéfa nastoupí po Davidovi Czesanym jeden z nejoriginálnějších režisérů mladé generace, Jan Mikulášek. Znáte-li jejich práci, nemusíte mít o osud Divadla Na Zábradlí obavy.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/visnovy-sad-na-zabradli Tue, 28 May 2013 19:43:07 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/visnovy-sad-na-zabradli info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Pedro Almodóvar především v počátcích své režisérké dráhy tíhl ke komediím, kterým vládli gayové (skrze ně Almodóvar mimochodem nastartoval kariéru Antonia Banderase), lesbičky anebo v lepším případě nesnesitelně hysterické a afektované ženské.
Pedro Almodóvar především v počátcích své režisérké dráhy tíhl ke komediím, kterým vládli gayové (skrze ně Almodóvar mimochodem nastartoval kariéru Antonia Banderase), lesbičky anebo v lepším případě nesnesitelně hysterické a afektované ženské. Ostatně autor, který se svým sexuálním zaměřením nijak netají, poctivě pašuje téma sexuální identity prakticky do každého svého filmu již tři desítky let. Jeho novinka Rozkoš v oblacích je v tomto směru ovšem skutečný úlet! Do dnešní doby jste filmům Pedra Almodóvara mohli vytknout přílišnou ukecanost, těžko vyvažitelné balancování na hraně kýče, nebo pro mnoho diváků těžko uchopitelnou a přílišnou horkokrevnost, s níž se noří do nejhlubších citů. Tento Fénix španělské kinematografie se však nyní rozhodl vrátit se do méně komplikované doby svých méně náročných snímků (a to i rozpočtově) a ještě si pořádně přisadit. Děj evidentně nízkonákladového snímku Rozkoš v oblacích zasadil do letícího porouchaného letadla, jehož pasažéři si možné poslední chvilky života zpestří úchylnými historkami ze soukromí (většina jich je jiné, než heterosexuální orientace, a ti co nejsou, tak budou) a jednou velkou „lechtivou párty,“ konající se několik tisíc metrů nad zemí. Z čehož také vyplývá, že prakticky celý film se odehrává v interiéru. Výjimkou je například „hvězdný štěk“ Almodóvarových oblíbenců Penélope Cruz a Antonia Banderase. I když splňují úlohu taháku na plakátech, moc si jich neužijete. Jednoho z kapitánů letounu (i oni si ve filmu vyzkouší lásku mezi mužem a mužem) si vystřihl krasavec Hugo Silva. O hudbu se opět postaral režisérův dvorní skladatel Alberto Iglesias. Hvězdami jsou v tomto filmu však především tři afektovaní gayové – stevardi (Javier Cámara, Raúl Arévalo a Carlos Areces), kteří cestujícím zpestřují poslední chvilky vším možným, jen ať je to afektované. Když dojde i na sladce úlisné muzikálové číslo Joserra, Ulloa a Fajase, jak se stevardi ve filmu jmenují, budete se muset rozhodnout, jestli se do nich a do způsobu, jak si společně s režisérem s chutí a bez zábran hrají, zamilujete anebo odejdete znechuceni z kina. Pokud trpíte byť jen drobnou homofobií, ani tam raději nechoďte. Celé je to šílenější, než šílené, barevné a nagelované. V multikině zkuste namísto popcornu žužu anebo gumové medvídky, budou se k filmu hodit víc. Na Rozkoš v oblacích by měl jít možná povinně prezident Miloš Zeman (ostatně i Almodóvar je v řadě dialogů politicky nekorektní vůči současné španělské politické garnituře), až zase bude mít chuť štěkat, že transparent „Katolické buzny zdraví Bátoru“ je nevkusný a pohoršující. Od 23. května, kdy film vstupuje do distribuce, tak může učinit každý.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/rozkos-v-oblacich Thu, 23 May 2013 10:51:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/rozkos-v-oblacich info@pragueot.cz (Martin Čuřík) „Maloval jsi obrázky, krásně, ale bez lásky,“ zpívá Hanka Zagorová zřejmě o Bazi Luhrmannovi a jeho Velkém Gatsbym.
„Maloval jsi obrázky, krásně, ale bez lásky,“ zpívá Hanka Zagorová zřejmě o Bazi Luhrmannovi a jeho Velkém Gatsbym. Moderní převyprávění románu Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby plýtvá, kde se dá. Rozpočet pohybující se údajně kolem 110 milionů dolarů se rozfofroval na herecké hvězdy, kterým scénář neumožňuje adekvátně prověřit rozsah jejich schopností, na opulentní večírky s digitálními ohňostroji, hektolitry šampáňa a orchestrem vprostřed bazénů, i na nadbytečně rychlopalnou střihovou skladbu. Škaredí se také se zajímavě načrtnutými motivy i kamerovými nájezdy.Velký Gatsby v traileru S ohlášením Baze Luhrmanna na pozici režiséra bylo jasné, že se Velký Gatsby ponese v typicky přepáleném vidění filmového světa, jež patří k trademarkům padesátiletého Australana. Zatímco v kouzelně postmoderním muzikálu z prostředí pařížského šantánu zkombinoval moderní hudební doprovod s kýčovitou romancí a výrazným vizuálem do strhující pohádky, Velký Gatsby stejnými prostředky mlátí převážně jen prázdnou slámu. Nelze přitom říct, že by Luhrmann neměl příležitost k zinscenování řádného dramatu s potenciálním přesahem. Příběh z New Yorku 20. let 20. století, z doby burzovního boomu, kdy jakékoliv řeči o možném pádu akciových trhů byly považovány za kacířské, je vyprávěn Nickem Carrawayem, nově přistěhovaným chlapíkem, který si chce díky prudce vzrůstající ekonomice splnit svůj americký sen. Zabydlí se vedle sídla záhadného Gatsbyho, kam se o víkendech sjíždí zámožná a umělecká smetánka upustit páru na velkolepých večírcích. Carraway může zároveň přes zátoku koukat na dům sestřenice Daisy, která žije se záletníkem Tomem, jenž příležitostně navštěvuje svoji bokovkou v chudinské čtvrti. Jak se postupem času ukáže, právě kvůli Daisy pozve Nicka Gatsby do své rezidence, jelikož by se s křehkou dívkou rád po letech opětovně shledal.Gatsbyovské trailerování podruhé Přestože Velký Gatsby zdánlivě rozehrává vyprávění na více frontách (záběry na billboard, na kterém zobrazené oči shlíží jako Velký bratr na útrapy dělnické třídy, nebo linie s Carrawayem a chladnou herečkou), vše je velmi brzy zastíněno romantickým trojúhelníkem, kde samotný vypravěč paradoxně zastupuje roli nečinného diváka, a dramaturgickou roztržitostí. Zdá se, jako by nehrálo prim citlivé zadaptování knihy, u níž jisté prvky vyplouvají na povrch nepřímo, ale Luhrmannova potřeba udělat film podle svého. Průlety kamerou v klidných pasážích a naopak zběsilý střih v místech, kde by slušely delší záběry pro vychutnání pompézní výpravy, koláže s Fitzgeraldovými úryvky, až monochromaticky šedivé prostředí dělnické třídy v kontrastu s barvami hýřícími automobily a oblečením bohatých, zaplňování prostoru i postav okázalými doplňky, to všechno je hezké, ale vnitřně prázdné. Gatsby v jedné scéně nacpe do Nickova bytu hromadu květin a proběhne přibližně následující rozhovor: „Nemyslíš, že je to moc?“ „Myslím, že je to tak, jak si přeješ.“ „Taky se mi zdá.“ Baz Luhrmann s obdobnou samozřejmostí tlačí do Velkého Gatsbyho všechny předchozí manýristické propriety bez ohledu na názory ostatních i bez ohledu na narativní funkčnost. Leonardo DiCaprio se potom může snažit, jak chce, ale jen s několika málo scénami látku z hezky se lesknoucího hýření na silnou emoční notu nepřeladí.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/velky-gatsby Wed, 22 May 2013 11:22:16 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/velky-gatsby info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) ...bude se vám chtít možná vykřiknout po shlédnutí celovečerní výpravné pohádky Kovář z Podlesí, kterou napsal a režíroval Pavel Göbl, do hlavní role obsadil Bolka Polívku a do vedlejších spoustu dalších sympaťáků.
...bude se vám chtít možná vykřiknout po shlédnutí celovečerní výpravné pohádky Kovář z Podlesí, kterou napsal a režíroval Pavel Göbl, do hlavní role obsadil Bolka Polívku a do vedlejších spoustu dalších sympaťáků. Budete-li se zabývat filmografií Bolka Polívky, najdete kde co, ale pohádkový žánr se v ní objevuje jen sporadicky. Nicméně se zdá, že jeho obsazením do role kováře, kápl spisovatel a režisér Pavel Göbl na toho správného herce. I když bylo pro Polívku natáčení poměrně bolestivou záležitostí (kovář má jednu nohu dřevěnou a schovat Bolkovu zdravou nohu nebylo vždy lehké), patřičně si to užil. „Roli kováře jsem od počátku psal s představou, že by ho měl hrát Bolek Polívka, kterého jsem měl odjakživa moc rád a byl jsem přesvědčen, že pro roli kováře bude ideální. A když bude mít knír, že bude dokonce naprosto dokonalý a on tuhle představu zcela naplnil,“ říká Pavel Göbl. Přece jen, režiséra i představitele hlavní role pojí jisté „valašské kumpánství“, což se odráží i v hlavní lokaci, kde se natáčelo – ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. „Pan spisovatel Göbl, který je také režisérem, je člověk, kterého mám rád a který navíc sdílí tu filosofii nás Valachů – že v Praze se nedá žít, protože tu v žádné hospodě nemají borovičku,“ zlehčuje vše Bolek Polívka. V dětských rolích se v Kováři z Podlesí objevují Gregor Bauer a Valérie Šámalová, starostu si zahrál Josef Somr, faráře Jiří Pecha, uhlířku tématicky Ivana Uhlířová a paní víl Barbora Seidlová. Ve filmu se objeví i Rosťa Novák nebo slovenská herečka a muzikantka Szidi Tobias. Hlasy propůjčili pohádkovým bytostem i další hudebníci jako Robert Nebřenský nebo Václav Koubek.   Ve filmu se spolu s herci totiž objevují i klasické loutky. (Jedná se o kovářovy pomocníky – pana Křečka a pana Veverku.) V době 3D animace, kdy do většiny produkce pro děti proniká čistá akce, působí metoda pookénkové animace trochu jako zjevení. Přesto jsou loutky díky moderní technologii propojeny s hranými scénami filmu přirozeně uvěřitelným způsobem. Ani o 3D animaci totiž nebudou diváci ochuzeni. Byl v ní například vytvořen krásný a realisticky působící drak, jenž se v příběhu objevuje, (mimochodem, hlas mu propůjčila undergroundová legenda a saxofonista Plastic People of the Universe,Vráťa Brabenec), a přesto se s klasickými technikami nijak nebije. Není divu, nad výtvarnou stránkou filmu bděl mladý výtvarník František Antonín Skála, který v tomto případě rozhodně nedělá žádnou ostudu jménu svého slavnějšího otce. Podařilo se mu vytvořit úžasnou, magicky poetickou atmosféru, což je jedna z deviz této nové české pohádky a také důkaz, že tento žánr u nás pořád ještě umíme.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/kovar-z-podlesi Fri, 17 May 2013 08:01:59 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/kovar-z-podlesi info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese se drží v chladném stínu uctívaného Indyho, ale dětskou duši spolehlivě projasní.
Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese se drží v chladném stínu uctívaného Indyho, ale dětskou duši spolehlivě projasní. Nejslavnější archeolog může být jen jeden, přičemž pomyslný titul Indianu Jonesovi nesebere ani Tad Stones, mladík přivydělávající si jako pomocná síla na stavbě. Nadšeného snílka to nemusí trápit, nesmrtelnou ikonu trpělivých kopáčů minulosti ani nezná. Tada od malička přitahovala pečlivá práce s lopatkou a štětečkem, osud mu však do hlíny prozatím naděloval jen bezcenné vázy a láhve od Coca Coly. Vzrušujícího dobrodružství, které adekvátně otestuje jeho schopnosti, se dočká během expedice napříč Jižní Amerikou, kam se v roli samozvaného poslíčka vydá po neúmyslném odstavení respektovaného profesora. Doprovod mu při honbě za bájným městem Inků bude dělat vedle sličné dívky také peruánský šmelinář, věčně hladový pes a papoušek dorozumívající se pantomimou a cedulkami.Trailer s českým dabingem Již původní název španělského animáku Las Aventuras de Tadeo Jones oznamuje, že se Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese ponesou v duchu indianajonesovsky ošoupaného klobouku a úžasných výprav za dávno ztracenými poklady. Zároveň asi nepřekvapí, že film koncipovaný primárně pro děti nenabídne sofistikovanou nadstavbu v podobě festivalu filmových konvencí, jakou disponoval jeho předobraz, nýbrž si vyzobe jen základní prvky archeologického dobrodružství. Právě čerpáním ze spielbergovských pramenů připomene jiné filmové napodobeniny jako Honbu za diamantem nebo Mumii, oproti kterým má Tad bohužel jednu nevýhodu. Klasické hollywoodské vyprávění rozehrává standardně dvě příběhové linie - linii pracovní, během které se ústřední hrdina žene za velkým cílem, a linii soukromou, v níž souběžně s překonáváním překážek dochází ke špičkování a budování vztahu mezi (nejčastěji) heterosexuální dvojicí. U Tada Stonese šlape dobrodružná část, v níž se zužitkovávají všechny motivy nastolené v úvodu, ale selhává část romantická. Namísto postupného budování vzájemných sympatií mezi Tadem a ženštinou se štědře vyplněným dekoltem je Tad do dívčiny zakoukán od prvního setkání, zatímco Sara randí s jiným. Její přeorientování na titulního dobráka povážlivě skřípe v jinak relativně schopně zkonstruovaném vyprávění. Ačkoliv nelze říct, že by Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese výrazně aktualizovala a ozvláštňovala žánrovou konkurenci, řítí se neustále kupředu prostřednictvím akčních scén, které na hodinku a půl děti solidně zabaví. Tu se před záporákem s rukou multifunkční jako kvalitní švýcarák utíká městem, támhle se sviští vlakem nebo letí horkovzdušným balónem. Lze omluvit i jednoduchou animaci očividně bojující s nízkým rozpočtem. Všechny postavy kopající za slušňáky mají zakulacený obličej tvaru hrušky, protivníci zase ostře řezané rysy. Na cílovou skupinu míří i humor složený převážně z přímočaře fyzických srandiček, přesto se v lidovém padání, mlácení a pitvoření dají najít i hravější gagy, o které se zpravidla stará němý papoušek. Režisér Enrique Gato se celovečerním debutem výrazně nezapíše do animované historie, ale vloženou energií částečně přehluší příběhové a technické nedostatky. Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese jsou proto dětským filmem s většinou potřebných atributů, aby potěšil cílovou skupinu.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/neuveritelna-dobrodruzstvi-tada-stonese Mon, 13 May 2013 11:27:43 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/neuveritelna-dobrodruzstvi-tada-stonese info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Oscarová herečka Penélope Cruz hraje ve filmové adaptaci knižního bestselleru spisovatelky Margaret Mazzantini.
Oscarová herečka Penélope Cruz hraje ve filmové adaptaci knižního bestselleru spisovatelky Margaret Mazzantini. Také jméno režiséra (Sergio Castellito) koprodukčního snímku, který vstupuje do českých kin pod názvem Příběh mého syna, je samo o sobě zárukou slušného filmu... Italka Gemma (Penélope Cruz) a Američan Diego (Emile Hirsch) se potkají na sklonku 80. let v Sarajevu a je to láska na první pohled. Jsou součástí místní umělecké komunity, která je jim prakticky rodinou. I přesto brzy začnou toužit po vlastní rodině. Jenomže Gemma po mnohých pokusech zjistí, že je sterilní. Díky Diegově minulosti jim není dopřána ani možnost adopce. Touha po dítěti a po tom, zůstat spolu, je tak veliká, že shodou náhod dojde na poněkud šílený plán, použít náhradní matku, která by jim dítě odnosila. Do velkého příběhu zrození však fatálním způsobem zasáhne válka na Balkáně... Režisér Sergio Castellito odkrývá další tajemství skrze dvě časové roviny. Gemma, provdaná za jiného muže, přijíždí v současnosti s patnáctiletým synem Pietrem do Sarajeva na pozvání Gojka, nejbližšího přítele, kterého s Diegem kdysi měli. Minulost se odkrývá současně s dramatem, které vzniklo v dnešní době.  Pravdou je, že některé detaily scénáře jsou až příliš vyumělkované a zbytečně přeromantizované  – například výjevy ze života umělecké komunity, bivakující „válka-neválka šťastně pospolu“ v jednom velkém domě, budou na leckoho moc. Také některé dialogy jsou tak trochu užvaněné a hranaté, válka se zdá být spíše divadelní kulisou, a vůbec klišé je v Příběhu mého syna až dost. Jenomže pak je tu rafinovaný scénář, který zpočátku působí poněkud růžově, ale v konci zapadá do prázdných míst jako poslední kostičky puzzle - vcelku melodrama, jak má být, bezpochyby v pravých chvílích vyvolávající emoce, podané s nadhledem a řeklo by se i životními zkušenostmi. Kromě sexy španělsko-anglického přízvuku Penélope Cruz si připočtěte slabost pro vycházející hereckou hvězdu Emile Hirsche a máte před sebou poměrně slušný výsledek. (Hirschovo jméno sice doposud nepatří mezi top herecké hvězdy, nicméně leckoho již stačil nadchnout svoji rolí po boku Shawna Penna v dramatu Milk, anebo hlavním a v podstatě jediným charakterem Pennova režisérského opusu Útěk do divočiny.) Pánové, na tenhle film vezměte svoje přítelkyně a ženy - objetí bude! Zajímavostí je, že když se film natáčel, Penélope Cruz ještě kojila (mimochodem na jejím profilu je to poznat a režisér Castellito o jeho obnažení neochudil ani diváky) svého syna Lea, kterého má s hercem Javierem Bardemem. Natáčení se často prolínalo i do jejího života. „Žena, která nechce mít děti, může být zpravidla šťastná i bez dětí. Ale žena, která je chce mít a nemůže, pro tu je to velmi těžké. Samozřejmě, že jsem těmto věcem nějak rozuměla i před porodem. Ale teprve až jsem sama dala život, porozuměla jsem v pravé hloubce tomu, co Gemma ve filmu postrádá,“ komentovala pro Guardian svoji postavu Penélope Cruz.   Dramaturgové festivalu v Torontu věděli proč souhlasit s tím, aby zde měl film premiéru. Anglický název filmu zní Twice Born. V tomto případě tedy platí – dvakrát narozený, dobře narozený.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/pribeh-meho-syna Fri, 12 Apr 2013 10:40:36 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/pribeh-meho-syna info@pragueot.cz (Cityout Praha) výstava je otevřena od 16.12. 2011 od 14:00 hodin, poté denně od 10:00 - 18:00 - kapacita sálu je limitována počtem 40 osob
 Datum konání: 16. 12. 2011 - 16. 12. 2021 Místo konání: Kaple sv. Kříže na II. nádvoří Pražského hradu V kapli sv. Kříže na II. nádvoří Pražského hradu se ukrývá výběr toho nejlepšího z chrámového pokladu shromažďovaného při kostele a katedrále sv. Víta od 11. století. Stálá výstava Svatovítského pokladu představuje 139 předmětů vysoké historické a umělecké ceny, mj. náročně zdobené relikviáře, monstrance a jiné liturgické náčiní včetně bohatě vyšívaných rouch. Většina předmětů je zhotovena z pozlaceného stříbra či ryzího zlata. Nejvzácnějším mezi vystavenými díly je více než půlmetrový zlatý relikviářový kříž, který nechal ve druhé polovině 14. století zhotovit císař Karel IV. pro relikvie Kristova umučení. Pod křišťálovými víčky se tak v kříži skrývají dřevo z kříže, na němž byl Kristus ukřižován, trn z koruny, jíž byl korunován nebo část houby, kterou byl na kříži napájen. Po obvodu kříž lemuje dvacet dva modrých kamenů (převážně safírů a akvamarínů) a dvanáct pravých perel. Z mladších předmětů v Pokladu k nejpozoruhodnějším patří zlatá monstrance z roku 1766, jejíž zlaté tělo zdobí více než 700 drahokamů. Tato monstrance je jednou ze tří zlatých barokních monstrancí, dochovaných v českých zemích. V expozici však návštěvníci najdou i předměty původně profánního charakteru. Příkladem je křišťálový soudek ze 16. století, který se relikviářem stal až druhotně – poté, co do něj karlštejnští purkrabí vložili ostatky sv. Agáty a sv. Alžběty. Zajímavý je také interiér samotné kaple sv. Kříže, která byla pro účely stálé expozice Svatovítského pokladu stavebně renovována a kompletně restaurována. Výzdobě kaple, postavené po polovině 18. století podle návrhu architekta Niccolo Pacassiho, vévodí oltářní obraz Krista na kříži v životní velikosti, který v roce 1762 vytvořil František A. Palko. ● Co je to Svatovítský poklad? Svatovítský poklad je největším chrámovým pokladem v českých zemích. Poklad vznikal při kostele a katedrále Sv. Víta na Pražském hradě. Stálá výstava Pokladu v kapli sv. Kříže ukazuje to nejlepší z této sbírky, o níž se prameny poprvé zmiňují už v roce 1069. ● Co expozici Svatovítského pokladu tvoří? Návštěvníci mají možnost vidět 139 předmětů vysoké historické, umělecké, ale i duchovní ceny, mj. náročně zdobené relikviáře, monstrance a jiné liturgické náčiní včetně bohatě vyšívaných rouch. Většina předmětů je zhotovena z pozlaceného stříbra či ryzího zlata. ● Čím je expozice zajímavá? Expozice je přehlídkou práce uměleckých řemeslníků v posledních deseti stoletích: návštěvníci zde mohou vidět nesčetné příklady zpracování drahých kovů a drahých kamenů, mj. diamantů, perel, safírů či křišťálu. Perly jsou zde k vidění i jako součásti nejrůznějších výšivek. Věřící v expozici ocení patrně největší koncentraci relikvií na území České republiky. ● Co jsou to relikvie? Relikvie jsou tělesné pozůstatky světců (kosti), nebo předměty, které byly světci používány nebo byly ve styku s jejich tělem. Relikvie byly uctívány, zejména při prosbách o uzdravení, o vítězství v bitvách apod. ● Co je to relikviář? Relikviář je schránka na relikvie, ostatky nebo na osobní památky světce; využívaný od starokřesťanského období, často bohatě výtvarně zdobený. Relikviář bývá přenosný nebo stabilní, od jednoduchého tvaru kříže, busty, prstu apod. až k architektonickým tvarům. ● Co je to monstrance? Monstrance (ostensorium) je bohatě zdobená schrána k vystavování hostie, upevněné v lunule za sklem. Skládá se z nohy s nodem na dříku a vlastní monstrance. V gotice měla charakter věže nebo také oltářního retáblu, v baroku byla oblíbená monstrance paprsková, zhotovovaná z drahých kovů, zdobená drahokamy.Informace pro návštěvníky Kaple sv. kříže, II. nádvoří Pražského hradu Otevřeno denně 10.00 – 17.00 /Zavřeno pouze 24. 12., 31. 12. otevřeno pouze do 16.00 hodin/ Vstupné: Základní vstupné 300,- Zlevněné vstupné 150,- /studenti, senioři, držitelé průkazů ZTP/ Rodinné vstupné 600,- /max.2 dospělí a až 5 dětí do 16 let/ Žáci základních škol ve skupinách 150,-/školní třída /skupiny do 30 žáků + 2 učitelé zdarma/ /nutno doložit seznam potvrzený školou/Pozn.: ▪ v ceně vstupenky je zvukový průvodce (Audioguide). ▪ V prostoru výstavy je možno zakoupit katalog stálé expozice Svatovítského pokladu (490,- Kč). ▪ z kapacitních důvodů není expozice zařazena do prohlídkových okruhů Pražského hradu
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/umeni/articles/svatovitsky-poklad Mon, 08 Apr 2013 11:11:01 +0200 http://www.pragueout.cz/umeni/articles/svatovitsky-poklad info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Richard Gere už dávno nešplhá za princeznou Vivian. V roli bohatého podnikatele má loajální manželku i atraktivní milenku na dosah ruky. Idylka ale přejde.
Richard Gere už dávno nešplhá za princeznou Vivian. V roli bohatého podnikatele má loajální manželku i atraktivní milenku na dosah ruky. Idylka ale přejde. Pretty Woman se řadí k romantickým pohádkám, které se o svátcích pravidelně točí na televizních obrazovkách. Lehce tajemným Edwardem Lewisem získal Richard Gere srdce milionů dívek a dam. Jaká žena by se ostatně nechtěla alespoň jednou nechat rozmazlovat milionářským workoholikem se sklony k nebetyčnému požitkářství. Dobrou zprávou pro divačky je, že se americký herec vrátil k roli majetného finančníka. Už ale nejde o prince v bílém Rolls-Roycu, nýbrž o sžíravější a realističtější vykreslení zámožného magnáta. Robert Miller má čuch na velké příležitosti. Vydělal mimo jiné na tom, že správně identifikoval překoupený trh s nemovitostmi. Vlastní prosperující podnik, který se chystá prodat za devíticifernou částku, věrnou ženu a obecně řečeno spokojenou rodinu, s níž může oslavovat 60. narozeniny. Prožívá navíc milostné avantýry s umělecky založenou dívkou, takže mu šediny očividně svědčí. Jenže částečně je to habaďůra před okolím. Ve skutečnosti firmu prodat musí, aby splatil dluhy a zalátal díry vytvořené podvodnými aktivitami. Když jede se svojí milenkou autem, udělá navíc s vozem několik divokých otoček, spolujezdkyně zemře a Robert s pomocí starého známého ujede z místa činu.Trailer s Richardem a českými titulky Děj Smrtelných lží režiséra a scenáristy Nicholase Jareckiho se zaměřuje právě na urputné snažení hlavního hrdiny zabránit veřejnému demaskování. Odhalení pravdy nesprávným lidem v nesprávný čas by pro Roberta znamenalo nejen konec obchodu a pár let ve vězení, ale také zdiskreditování společnosti a managementu, kam spadají i rodinní příslušníci. Ano, je to lehce arogantní defraudant, kterému peníze a sláva upravily systém etických hodnot, ale ani jednou nezapochybuje o správnosti svých činů. Dokonale zná komplexní pravidla této vysoké hry včetně ilegálních kliček, takže mu přijde správné finanční partii dohrát, ať by měla skončit jakkoliv. Motivace ústředního charakteru jsou zcela založené na racionalitě, divácky tedy film táhne prostá zvědavost, jestli se z toho magnát nakonec vyseká nebo ne, případně jak. Vtip je částečně i v tom, že Jarecki nechává pomyslnou společenskou masku téměř všem lidem na vysokých postech. V místních kruzích se pohybují chytré osobnosti, které se zbavují přetvářky pouze v situacích, kdy na tom mohou relevantně profitovat (manželka Millera), bez závazků se pobavit (kupec firmy) nebo musí kápnout božskou vnějšími okolnostmi (vedle Millera také například muž v účtárně). Inteligentní scénář všem přiřkl srozumitelné, i když morálně pochybné důvody pro jejich činy, přesto je minimálně při porovnání úvodní a závěrečné scény patrné, že polský tvůrce jejich hodnoty nesdílí. Prostřednictvím Smrtelných lží kriticky poukazuje na lapsy kapitalistického systému, dělá to však velmi subtilním způsobem. Nikdy nespadne do karikaturní polohy i proto, že nechává chybovat také stranu zákona. Smrtelné lži patří k chladně vypočítavým thrillerům s přesahem do detektivky. Právě detektivní linie je sice v určitých místech příliš matná na to, aby táhla děj, Jarecki ale pokaždé včas přepne zpátky k machinacím Roberta Millera. Do kin se tak po čase dostává opět solidní film s finanční tematikou, který sice zapadl ze strany filmových ocenění, ale kupříkladu významný americký kritik Roger Ebert ho zařadil mezi nejlepší tituly uplynulého roku. Kdo by to byl řekl, že prakticky neznámý polský tvůrce dokáže vytáhnout z Richarda Top Gera.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/smrtelne-lzi Thu, 04 Apr 2013 11:37:15 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/smrtelne-lzi info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Kontroverzní umělec Harmony Korine zužitkoval svoji léta budovanou estetiku ve filmu o prázdninovém divočení disneyovských holčiček.
Kontroverzní umělec Harmony Korine zužitkoval svoji léta budovanou estetiku ve filmu o prázdninovém divočení disneyovských holčiček. Harmony Korine obsadil do svého nového filmu komerční hvězdy studia Disney - Vanessu Hudgens, Ashley Benson a Selenu Gomez. Ten Harmony Korine, který nechal na úvod svého režijního debutu Gummo topit koťata. Ten Harmony Korine, který napsal scénář k pichlavým Kids neboli snímku o dekadentním chování newyorských teenagerů. A v neposlední řadě ten Harmony Korine, který natočil Vojížděče vodpadků, kde parta degenerátů, inu, ojíždí odpadky, konzumuje lívance s jarem a užívá si destrukci elektroniky. Znamenají Spring Breakers konec nezávislého tvůrce nebo děvčata spjatá s ikonickým myšákem představují výchozí pozici pro další podvratný zážitek? Jarní prázdniny jak se patří Všestranný Američan si naštěstí zachoval osobitý styl, kde se snoubí tvrdá realita s určitou éteričností. Centrem Spring Breakers jsou čtyři středoškolačky, jež chtějí jarní pauzu zaplnit kokainem, alkoholem a škádlením kluků promenádou v bikinách a falickými narážkami. Nedostatek financí řeší vyloupením fast foodu, a tak mohou utéct nudnému stereotypu všedních dní. Několikadenní oslavu svobody, kterou přerušují jen telefonáty příbuzným, zastaví až policejní maják. Holky z vězení ale vykoupí místní rapper a gangster Alien, v jehož přítomnosti jsou děvčata konfrontována s novou, temnější legrací. Korine se od standardních hollywoodských bijáků s večírky odlišuje stylisticky. U konkurence znamenají párty obyčejné atrakce pro potěchu pánů a dam. Hned úvodní scéna Spring Breakers ale nabízí vícero interpretací, jak nahlížet na svíjející se mladá těla. Zpomalené záběry v dubstepovém doprovodu Skrillexe ukazují detaily na dívky synchronizovaně olizující nanuky, v moři běsnící teenagery a řadu full-frontal nahoty. Ostentativně je zdůrazňováno, co si divák podvědomě přeje (promo materiály Spring Breakers zachycovaly takřka výhradně holky v plavkách), což v konečném důsledku vyvolává opačný efekt. Sledování vybízí oproti čistokrevné rozkoši k zpětnému hodnocení, jestli se cítíme provinile, když sledujeme sexuální napětí, a zdali na plátně běží ukázka morálního úpadku nebo ještě běžná zábava. V obdobně roztříštěném duchu se film nese i po zbytek stopáže. Korine míchá záběry profesionální technikou se záběry roztřeseně amatérskými a repetitivně ukazuje stejné úseky a hlášky. Nabízí jakési tekuté vyprávění, které se líně přelévá ze špinavé reality do neonově zabarvených snů, ze strachu, co hrozného se stane, když kontinuálně jedete naplno, s prostou touhou se toho také účastnit. Spring Breakers nestojí na striktní kauzalitě, spíše je tvoří scény nespoutané energie v kombinaci s obyčejnou a leckdy bolestivou skutečností. I kamera ostatně překonává konkrétní hranice - v bazénu i moři například snímá nejen to, co se děje nad hladinou, ale noří se také do vody. Film nechává ústředním představitelům jen takový prostor, na který mají dispozice. Dvacetiletá Selena Gomez by se zřejmě jen těžko mohla přetavit do role tvrdé holky, a tak ztvárnila křesťanku, která jako první z bujarého kolotoče alkoholu a drog couvne. Ashley Benson s Vanessou Hudgens naopak dokážou i přes svoji disneyovskou minulost prodat nezletilé chlípné divošky. Největší transformací ale samozřejmě prošel James Franco, jehož copánkový dealer inspirovaný rappery Riff Raffem a Dangerousem osciluje mezi karikaturou a uvěřitelným šílencem. Nejasné prolínání autentických prostředí s fantazií, vytváření transcendentálního zážitku z nekončících veselic, bizarní využití skladeb Britney Spears, motivy masek a cyklického opakování, které byly již v předchozí tvorbě kontroverzního režiséra. A ve vedlejších rolích také ATL Twins, šílená identická dvojčata, která hrají sebe sama. V reálném světě nepijí vodu, jedí ze stejného talíře a dělí se o opačné pohlaví. Jednoduše řečeno mají Spring Breakers co nabídnout.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/spring-breakers Thu, 21 Mar 2013 13:30:31 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/spring-breakers info@pragueot.cz (Cityout Praha) Drsnou komedii Práskni do bot v režii Jana Hřebejka o hledání štěstí čtyř obkladačů kachlíků připravuje jako svou další novinku Divadlo Na Jezerce.
Drsnou komedii Práskni do bot v režii Jana Hřebejka o hledání štěstí čtyř obkladačů kachlíků připravuje jako svou další novinku Divadlo Na Jezerce. Ve hře úspěšného severoirského autora Owena McCaffertyho má čtveřice kumpánů vydlaždičkovat veřejné záchodky a umývárnu. Příběh se odehrává v pátek, na konci pracovního týdne. Ležérní řemeslníky, které dobře známe i u nás a kteří se mezi sebou baví jako dlaždiči, s gustem hrají Jan Hrušínský, Radek Holub, Martin Sitta a Václav Liška.  Práskni do bot má na Jezerce premiéru 7. března 2013.    „Jako každá dobrá hra je tato komedie o mnoha věcech. Pro mě je o hledání lidské důstojnosti a štěstí, pochopitelně skrze ponižující a trapné, nešťastné situace,“ říká režisér Jan Hřebejk. „Je to pravdivý a velice zábavný a přitom i vážný a dojemný příběh. Mně už se, upřímně řečeno, líbí máloco. A tenhle kus se mi líbil hned a moc,“ dodává Hřebejk, který v Divadle Na Jezerce režíruje už popáté. „Práskni do bot se svým způsobem vymyká repertoáru Divadla Na Jezerce, a přesto cítím, že do něj patří. Je to zábavná i tragická hra. Má drsný jazyk, který je ovšem přirozenou mluvou současných řemeslníků,“ uvádí principál divadla Jan Hrušínský. Čtveřice obkladačů hledá podle jeho slov štěstí. Každý ho nalézá po svém, a díky svým mentálním i životním schopnostem občas velmi legračně.      „Všichni máme zkušenosti s některými českými stavbaři. Bývají nespolehliví, drzí, občas i kradou. Investory přivádějí na pokraj nervového zhroucení. Zlaté české ručičky přitom zůstaly kdesi v nenávratnu první republiky. I proto jsme přesunuli dějiště hry ze severoirského prostředí do české reality - na stavbu fotbalového stadiónu,“ říká Jan Hrušínský. Česká jména, respektive přezdívky, mají i postavy dlaždičů: Šulin (hraje ho Jan Hrušínský), Mudrc (Radek Holub), Drátěnka (Martin Sitta) a Volej (Václav Liška).                                                                                                                                                                                Komedii Práskni do bot přeložila Hana Pavelková, producentem je Jan Hrušínský, scéna je dílem scénografa Jana Štěpánka, dekorace vyrábí firma Com-Pars Stanislava Hrdličky, asistentkou režie je Veronika Zemánková.   Více na www.divadlonajezerce.cz
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/praskni-do-bot-divadlo-na-jezerce Thu, 07 Mar 2013 11:12:48 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/praskni-do-bot-divadlo-na-jezerce info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Každý byl v určité etapě života šílencem, a kdo tvrdí, že ne, je traumatizovaný dodnes. V Terapii láskou to platí bezvýhradně.
Každý byl v určité etapě života šílencem, a kdo tvrdí, že ne, je traumatizovaný dodnes. V Terapii láskou to platí bezvýhradně. Filmoví producenti se nafutrovali čokoládovými a lososovými soškami, po bujarých večírcích se vygruntovalo a zlatí rytíři se spokojeně nakvartýrovali k novým majitelům. Oscarový ceremoniál a klasické rituály spojené s nejprestižnějším filmovým oceněním zkrátka skončily. Letošní ročník neměl jednoznačného favorita. Plešouni se rozdělili způsobem, kdy uzmul každý film něco. Kupříkladu Terapie láskou proměnila z osmi nominací pouze jednu, když si pro téměř čtyřkilové zlato došla herečka Jennifer Lawrence za hlavní roli. Počet naháčů však nemění skutečnost, že nový film neurotika Davida O. Russella reflektuje aktuální problémy běžných Američanů silněji než ostatní kandidáti.Zafunguje Terapie láskou? V centru stojí učitel dějepisu Pat, kterému ruply nervy, když nachytal svoji ženu ve sprše s jiným šamstrem. Přišel o dům, práci i celý dosavadní život, jelikož strávil osm měsíců na psychiatrii. Po propuštění se vrací do domu rodičů, odkud hodlá korigovat těžké návaly vzteku, začít v pozitivním myšlení, najít cestu k manželce a odstartovat další etapu života, tentokrát už klidnou a pohodovou. Seznámí se dokonce s Tiffany, která se mu rozhodne pomoct. Ostatně sama je plná problémů. Když ji zemřel manžel, vyplňovala náhlou prázdnotu tím, že se vyspala s každým v okolí. Ačkoliv je Pat v Terapii láskou jediným, kdo může mávat papírem s klinicky diagnostikovanou nemocí (konkrétně bipolární poruchou), všechny hlavní postavy mají trable. Namísto prášků se ale opírají o vlastní metody, o určité sociálně přijatelné způsoby uvolnění, kvůli kterým na ně ostatní nekoukají skrz prsty jako na Pata, před kterým utíkají bývalí spolupracovníci. Někdo vyprázdněný vztah kompenzuje přehnaným materialismem, další citové strádání nahrazují sexem, sportem, vařením nebo tancem. Z pohledu diváka dává David O. Russell, který stojí za režií i scénářem, jasná znamení, že postavy nejsou úplně v pořádku a upnutím na odlišné činnosti pouze přenáší své problémy. Ze strany samotných postav je ale jejich chování přirozené. Člověk zkrátka musí dát občas průchod iracionálnu, aby dokázal najít nějaký pevný bod, o který se bude moci v budoucnu opřít. Dle všeho jde v Terapii láskou právě o prosté, ale nadmíru pravdivé a nestrojené hledání druhého člověka, který je sice taky na hlavu, ale společně si porozumíte a najdete v groteskně dramatických situacích vlastní logiku. Než ale nechá Russell postavy dojít k dvojitému happy endu, kterým se pospojují vyřčené motivy, probrodí se charaktery psychickým bahnem, nejasným tápáním i staromilsky romantickou koláží, což může být pro někoho atraktivní i emočně zcela odtažité.  Vše ostatně nahrává tomu, aby se nálady měnily s prudkou živelností a bez načančaného budování atmosféry. Kamera těká mezi postavami podobně jako myšlenkové pochody Pata a Tiffany (a stejně jako choreografie jejich tanečního čísla), z poklidného debatování se impulzivně přechází k hysterickým záchvatům a dokonce je přítomna scéna, kde emoční výbuch vyvolá kniha Ernesta Hemingwaye, protože spisovatel nenechal postavám dobrý konec. David O. Russell skvělým hercům jako zmiňovaná Jennifer Lawrence, Bradley Cooper, Robert De Niro nebo Jacki Weaver šťastný konec dopřál. Těžko říct, nakolik jde o finále pomíjivé, ale Terapie láskou rafinovaně předvádí, že by léčba spřízněnou duší měla mít šanci na úspěch.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/terapie-laskou Thu, 28 Feb 2013 10:05:10 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/terapie-laskou info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Ibsenova Divoká kachna v režijním podání Jana Nebeského byla jedním nejpovedenějších představení, které v posledních deseti letech vyprodukovalo Divadlo v Dlouhé.
Ibsenova Divoká kachna v režijním podání Jana Nebeského byla jedním nejpovedenějších představení, které v posledních deseti letech vyprodukovalo Divadlo v Dlouhé. Už jen proto si další spojení Dlouhá - Ibsen - Nebeský zaslouží zvýšenou pozornost. Tentokrát si nesmlouvavý a extravagantní režisér vzal k ruce pozdní Ibsenův text Eyolfek. Příběh ve zkratce: Eyolf(ek) je jméno chlapce, který se jednoho dne nešťastnou náhodou utopí. Jenomže poté, co jeho rodiče Alfred (Jan Vondráček) a Rita (Lucie Trmíková) takto přijdou o jediné dítě, sami zjišťují, že truchlí spíš proto, že by se to mělo. Měli by se za své sobectví vinit a když ne nenávidět, tak alespoň stydět?     Nebeského záměrem je Ibsenův text v mnoha momentech přemrštit, zhysteričtět, afektovaně překřičet. Anebo se mu bohapustě vysmát, to když se zničehonic přejde do sladké telenovelové polohy, do světa ironie, kde je najednou mezi lidmi vše růžolící a v pořádku. Co se týče scénografie a kostýmů, tam se Jan Nebeský vyřádil dosyta a je to z inscenace vlastně to nejzajímavější. Jeho výtvarná práce je rozeznatelná většinou na první pohled. Okamžitě jste si jisti, že to je on, kdo v Jandlově hře Z cizoty nasadí Davidu a Aloisi Švehlíkovým pestrobarevné trolí paruky, kdo v Enquistově Blanche a Marii přizdobí uši Miloslava Mejzlíka vytrčenými bažantími pery, kdo v Tobiášově hře Denně (Poníci slabosti) nasadí smrtce klaunský nos anebo kdo navlékne Jiřího Černého do nechutného sametového kostýmku s vykouslým břichem opět v Jandlových v Humanistech, jejichž premiéru obnovilo nedávno Studio hrdinů. V Eyolfkovi se Nebeský společně s Janou Prekovou realizovali v prvním plánu na nesmírně složité scéně. Většinou se hraje za odpornou gumovou a zvuk tlumící stěnou, zpoza níž musí herci trochu nepřirozeně přidávat na hlase. Hlavní jevištní plocha, představující kuchyni, je šikmá a všechno na ní někam ujíždí, uprostřed reálně pere pračka špinavé prádlo, lednice je plná růžových jogurtů, které do sebe pere prakticky nepřetržitě se cpoucí Jan Vondráček. Kromě toho se dá po konstrukci scény lézt i podlézat ji, nasvicuje se na tisíc barevných způsobů a jakoby to nestačilo, jsou tady ještě tři nezávisle fungující plochy s projekcemi a počítačovými animacemi. V druhém plánu navrhla pro Eyolfka Jana Preková ulítlé kostýmy většinou v retro sportovním stylu, jejichž vrcholem je čistě skvoucí bílý kostým Alfreda, podtrhující jeho povrchnost, alibismus a neschopnost cokoli skutečně cítit, včetně bolesti. Kostýmy a scéna jsou pro Nebeského režijní uchopení stěžejní a samy leccos vysvětlují. Jde o neustálý střet paradoxů, více lež než pravdu, více sebelásku než lásku, nejvíce o kompromisy „nutné“ k osobnímu, rodinnému i lidskému přežití. Vjemů a prostředků je tady vrchovatě, jsme namočeni až po krk ve falši a estetice kýče, ale po počátečním rozčarování tuto hru divák ochotně přijme a možná se jí i začne bavit. Opět platí, že z Nebeského záměrů těžko zachytíte všechno, a přesto máte pocit, že ví, co dělá. Tedy mírně řečeno, Eyolfek je hodně barevná inscenace.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/eyolfek Thu, 28 Feb 2013 09:43:55 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/eyolfek info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Na loňský „sněhurkový boom“ (v distribuci se také u nás objevili hned dva filmy přímo tématizující tuto slavnou pohádku) letos navazuje tak trochu „jiný příběh.“
Na loňský „sněhurkový boom“ (v distribuci se také u nás objevili hned dva filmy přímo tématizující tuto slavnou pohádku) letos navazuje tak trochu „jiný příběh.“ Je jím film Pabla Bergera Sněhurka: Jiný příběh, který nám Sněhurku předkládá opravdu jinak, než bychom ji v našich končinách čekali. A to po formální i dějové stránce.   Snímek Blancanieves (Sněhurka: Jiný příběh) je od prvního pohledu viditelně ovlivněný německým expresionismem. Především v interiérech dokazuje, že pouhým nasvícením té které scény se dá i v němém filmu vyjádřit mnoho. Španělský režisér Pablo Berger jej připravoval dlouhých osm let a opravdu to neměl jednoduché. Stačí vzít v potaz, že týden před plánovaným začátkem natáčení jeho vysněné pocty němému filmu přišla ze sousední Francie zpráva, že Michel Hazanavicius už točí podobně laděný film. The Artist nakonec o několik měsíců později dobyl nejen Oscary, ale celý filmový svět. I když Berger točil dál, za mořem náhle vypukl jakýsi „sněhurkový boom“ - loni prošly i českými kiny hned dva americké filmy inspirované tímto slavným příběhem bratří Grimmů. To znamenalo pro tvůrce španělské Sněhurky další posun od oficiální premiéry. Přesto je Blancanieves, jak zní Sněhurka v originále, něčím speciální. Přestože v místních reáliích počátku minulého století zachovává základní děj i vztahy mezi postavami – dívka, která nikdy nepoznala matku a jejíhož otce zahubí macecha, uteče a začne žít s bandou trpaslíků – jsou zde dějové kudrlinky související se španělskou horkokrevnou kulturní tradicí. Jedná se třeba o všudypřítomné flamenco, jehož rychle tleskané takty často určují rytmus střihačské práci anebo naopak tklivé zpěvné pasáže s orientálním ocasem, které ve chvíli skutečného pohnutí srdce snímek zbrzdí a útočí na ty nejzákladnější city. Dalším příkladem je zasazení příběhu do tradice národního sportu – jakkoli krutých, tak také vzrušujících býčích zápasů a světa adorování hvězdných toreadorů. Sněhurka, která se v jednu chvíli málem utopí, ztratí paměť. Zachrání jí banda šesti potulných trpasličích toreadorů, jejichž spíše cirkusové umění povýší jednoho dne Sněhurka na špičkovou koridu, když v sobě náhle objeví umění, kterému se naučila od otce – legendárního toreadora. Trpaslíci jsou sami o sobě velmi zábavná partička (pobaví transsexuální Josefa) a z pohledu diváka je úžasné sledovat, jak Berger v několikasekundové zkratce dokáže beze slov vykreslit, jejich sice nekomplikované, nicméně rozdílné charaktery. Podobně je tomu i s ostatními hereckými výkony, jež přesně slouží záměru. Mimikou nebo pouhým pohledem odehrávají daleko více, než by tomu bylo ve zvukovém filmu, a přesto neustřelují do nějakého pitvoření. Kromě toho snímek září vypravěčskou čistotou a předvádí výbornou a moderní práci s kamerou, která ovšem nejde proti Bergerově rozhodnutí vzdát hold žánru.                        Není divu, že film Sněhurka: Jiný příběh získal na festivalu v San Sebastianu zvláštní cenu poroty a také ocenění za nejlepší ženský herecký výkon pro Macarenu García. A není divu, že jej Španělé vysílají do boje o nejlepší zahraniční film v rámci letošních Oscarů. Snímek bude uveden do českých kin premiérou v rámci festivalu španělsky mluvené kinematografie La Película 19. února v pražském kině Světozor.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/snehurka-jiny-pribeh Tue, 19 Feb 2013 11:04:06 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/snehurka-jiny-pribeh info@pragueot.cz (Martin Čuřík) O svátku všech zamilovaných přichází titul, který chce penetrovat srdce všech adolescentních dívek.
O svátku všech zamilovaných přichází titul, který chce penetrovat srdce všech adolescentních dívek. Upírsko-vlkodlačí sága Twilight ukázala, že se dají dějově řídké romance cílené na dospívající slečny přetavit na velmi výnosnou dojnou krávu. Když pátým dílem vyčerpala produkční společnost Summit Entertainment bezmezně milovaný i nenáviděný materiál, je logické, že se úspěch pokusí zopakovat novou látkou s franšízovým potenciálem. Jedním z kandidátů, který by očividně rád zalátal mezeru na trhu a na několik let uspokojil natáčecí harmonogram, je do kin tento měsíc vstupující snímek Nádherné bytosti. Už při zběžném pohledu je zřejmé, proč dostal projekt zelenou. Jedná se o eponymní adaptaci první části z čtyřdílné knižní série Kami Graciové a Margaret Stohlové, která v českém provedení nese krkolomný název Kronika prokletých zaklínačů. Autorská dvojice ji vystavěla okolo obyčejného kluka a neobyčejné čarodějnice, přesněji řečeno zaklínačky. Kvůli vzájemným sympatiím budou muset stejně jako Edward a Bella a desítky dalších fiktivních párů překonat mnohá nebezpečenství. Fantasy prvky spojené s romantikou sice táhnou, ale tentokrát se bude muset nejspíš loajální čtenářská základna snažit, aby se vyhovělo finančním potřebám hrané verze.Nádherné bytosti s českými titulky Ačkoliv to totiž vypadá, že twilightský vzorec zůstává takřka dokonale zachován (samozřejmě s obměnou upírů a vlkodlaků za zaklínače), výsledné produkty dávají odlišné zážitky. Zatímco skotačení po jehličnanech, nevinné tokání o vzájemných citech a házení zamilovaných kukučů budilo převážně vyhrocené reakce, a je jedno, jestli šlo o nekritický obdiv nebo čistou nenávist, Nádherné bytosti působí jako strojově chladné a bezhlavé naplnění předdefinovaných pokynů, kvůli kterým se nemá cenu rozptylovat. Roli vypravěče zastává školní oblíbenec Ethan, který žije v silně křesťanském zapadákově Gatlin County. Nechce se smířit s únavným opakováním každodenní rutiny, a tak dává své rebelantství najevo čtením zakázaných knih a plánováním úprku z města. Ve snech opakovaně vídá tajemnou černovlásku, z níž se vyklube nová spolužačka Lena Duchannesová, neteř místního podivína Macona Rawenwooda, kterého zdejší lid považuje za ďábla. Lena i její příbuzní jsou skutečně výjimeční - jde o zaklínače, mocné bytosti s pozoruhodnými schopnostmi. U mladé studentky akorát není jasné, kam se přidá. U zaklínačů se totiž v šestnácti rozhoduje, zdali pro ně bude jasnou volbou dobro, zlo nebo pekařina. Ačkoliv je povinná mytologická výbava komplikovanější a v papírové podobě pravděpodobně i solidně rozvedená, Nádherné bytosti na plátně nesmažou dojem, že jde o prostý výtah původně obsáhlejších knižních pasáží. Během rodinného boje se kupříkladu efektně rotuje kolem stolu, dokud jedna z postav neproletí oknem, ale není už kdovíjak osvětleno, co to vlastně znamenalo. Hlavní dějové twisty, které jsou spojené s magickými schopnostmi, jsou na tom podobně. Dopředu není rozvedeno, jakými konkrétními schopnostmi postavy disponují, a tak se určité věci prostě jen stanou, když je potřeba. Jelikož se ledabyle zachází s dějotvornými motivy, předlohou nepolíbený divák jen nezaujatě sleduje více či méně vykalkulovaně se tvářící obrazy. Ústřední dvojice, jejichž láska je od první minuty předurčená, obstojně zahraje, co je potřeba, Jeremy Irons si krade scény pro sebe a Emma Thompsonová s očividnou radostí používá svěcenou vodu jako parfém. Hlavně kvůli hercům nejsou Nádherné bytosti vyložená mizérie, ale jen režisérsky a narativně matnou fantasy romancí. Těžko říct, jestli mladá děvčata očaruje neupřímná a odosobněná představa, co by se jim dle studiových hlavounů mělo líbit.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/nadherne-bytosti Fri, 15 Feb 2013 09:54:51 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/nadherne-bytosti info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Hra Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka se dotýká nedávné polské historie, kterou by nejeden Polák raději zapomněl.
Hra Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka se dotýká nedávné polské historie, kterou by nejeden Polák raději zapomněl. S malým vzorkem lidských charakterů, jímž je školní třída (ta by ale stejně tak mohla být celým národem), autor otvírá několik dramatických období polských dějin, předválečnou „harmonií“ počínaje, přes 2. světovou válku a komunistický diktát, až po současnost. Naše třída je první inscenací, kterou v prostorech Divadla Komedie nastudovali jeho noví nájemci ze Strašnického divadla.   Explozivní spouští je ve hře skutečná událost, při níž v roce 1941 bylo v obci Jedwabne vyvražděno (rozumějme především upáleno za živa včetně žen a dětí) několik stovek židovských vesničanů jejich polskými sousedy. Až do nedávné doby byl v Polsku tento čin tak nějak „národně“ ututlán a tabuizován. Słobodzianekův text je v dobrém smyslu slova nebezpečný (a není to jen tématem). Nejednou vás zamrazí, nejednou vám naskočí husí kůže, do slepých uliček se však dostává jeho inscenace. Ta jako by byla doslovná. Odhaduji, že co je napsáno, je také na jevišti odříkáno. A je to o to těžší, když dialogů je ve hře poskrovnu. Událost, akci a vlastně i klíč k charakterům uzavírá Słobodzianek do vyprávění, a dochází tak často většího účinku, než by mu poskytl dialog nebo herecké vyjádření. Například akt znásilnění může nahlížet a zprostředkovat z několika pohledů. To se ale v režijním podání Jana Novotného obrací proti hercům, kteří jako by touto formou ilustrovaného vyprávění přicházeli o kontakt s charakterem, jež by měli přijmout za vlastní. Mnozí z nich tápou nebo se topí v nevěrném přehrávání. Je až smutné sledovat jinak výjimečnou Evu Vrbkovou, když si neví s postavou Rachelky (později Marianny) rady a obranou jak proplout několika psychologickými změnami, které Rachelka v různých životních obdobích prodělá, jí je nekomplikovaná jednoznačnost. Diváka může zaskočit už samý začátek inscenace, v němž dospělí herci poněkud pitvorně představují děti školou povinné. Tlačí se tu zbytečně na pilu a působí to nesmírně ukřičeně - šlo by to jistě i bez směšných culíků, koulení očima, hloupě naražených čepic a aktovek na zádech, zběsilého pobíhání a dupání. Ne zcela dobře se v Naší třídě pracuje i s prostorem, při výše zmíněném vám možná přijde obnažené jeviště příliš hluboké a nevyužité, pohlcující energii a zásadní momenty textu. Na hudební složku autoři abstrahují vlastním nastudováním místních lidových písní (alespoň to tak působí), jakkoli v podání všech herců technicky kvalitním, nicméně celkový nudný dojem to z představení nesmazává.  Hra je rozčleněna do čtrnácti kapitol (dětský hlásek uvozující jednotlivé části je více kýčovitým nápadem než čímkoli jiným), přičemž poslední kapitola, jíž autor ve skoku překonává celá desetiletí, je ztvárněna jako absolutně statické defilé, v němž se bývalý spolužáci konfrontují, mrtví s přeživšími, vinní s nevinnými, škoda, že tak hluchým a přetahovaným způsobem.      Problém je, že dobré režijní nápady, jež by vás z inscenační doslovnosti vyvedli, spočítáte za bezmála tříhodinovou stopáž představení na jedné ruce. Jedním z těchto mála silných momentů je použití nepříjemných, diváka oslepujících světel, které se rozsvítí v momentě, kdy je na ulici vražděn svými bývalými spolužáky Jakub Katz jako první oběť zdejšího pogromu. Vlastní fyzickou likvidaci už není třeba sehrát. Pravým opakem je pak dobrým vkusem neukočírovaný předěl mezi dvěma kapitolami, kdy se v rudém světle začnou svíjet siluety herců a tančit na jakousi moderní melodii, absolutně nezapadající do stávajícího „tradičního a staromilského“ kroku představení. Taková absurdita už budí po odsezených hodinách vzhledem k výše řečenému i úsměv.  Výběr titulu by tedy byl sám o sobě na výbornou. Zvláště pak uvědomíme-li si, že i v Česku máme podobná tabuizovaná stigmata, jak jen dokládá debata o Benešových dekretech a odsunu sudetských Němců v nedávno proběhlých prezidentských volbách. Po shlédnutí představení však v převedení na scénu uvidíte hlavně nevyužitý potenciál.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nase-trida Tue, 12 Feb 2013 11:10:40 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nase-trida info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Překvapivě lehkou vahou je zdramatizovaná biografie Alfreda Hitchcocka, velikána po filmařské i tělesné stránce.
Překvapivě lehkou vahou je zdramatizovaná biografie Alfreda Hitchcocka, velikána po filmařské i tělesné stránce. „Natáčení této scény trvalo sedm dní a pětačtyřicet sekund filmu obsahuje sedmdesát různých postavení kamery. Pro tuto scénu mně vyrobili skvělou figurínu, z níž měla pod ranami nože prýštit krev, ale nepoužil jsem ji. Raději jsem natáčel s dívkou, nahým dvojníkem, který zastupoval Janet Leighovou. Z Janet vidíme jen ruce, ramena a hlavu. Všechno ostatní byl dvojník. Nůž se přirozeně ani jednou nedotkl těla, všechno se dělalo montáží.“ Je to trochu smutné, ale krátký úryvek z knihy Rozhovory Hitchcock - Truffaut vygeneruje o něco hmatatelnější představu, jak se natáčelo slavné sprchové mordování, než stihne za devadesát minut režisér Sacha Gervasi. Není to úplně scestné srovnání, jelikož těžištěm jednoduše pojmenovaného Hitchcocka je právě zrod fenoménu s názvem Psycho. Dalo by se tedy očekávat, že když se hovoří o výjimečných natáčecích praktikách, bude také konkrétně sděleno, v čem tkvělo Hitchcockovo lišáctví v inscenování napětí. Jak to dopadne? Slíbil jsem matce, že to neprozradím. Dějová linie si ale nedává za cíl hluboký ponor do filmařských postupů korpulentního režiséra, spíše jen klouže po povrchu hned několika různých komplikací, které vyvstávaly jak z dobových norem, tak z osobního života. Mnoho lidí je obeznámeno se samotným Psychem z roku 1960, které dostává nálepku jednoho z nejlepších thrillerů všech dob. Mnohem menší množství diváků už si ale dokáže představit, jaké problémy pramenily během výroby ze strany produkčního studia Paramount, jaké se musely zdolávat cenzurní překážky, případně jaký byl vztah mezi Hitchcockem a jeho ženou Almou a jaký vliv měla Alma na výslednou podobu filmů. Přestože filmová dramatizace knihy Stephena Rebella Alfred Hitchcock and the Making of Psycho všechno zjednodušuje (způsob, jakým se překonají kupříkladu zmiňované cenzurní trable je až komický) a rozhodně nejde o realistickou interpretaci ústředního Alfreda (divák si na základě snímku možná říká, že Hitch byl pro dámy akorát „ten šmírák za bukem“), zůstal přítomen alespoň základní kontext o mistrovi napětí a Hollywoodu šedesátých let. Hitchcock je paradoxně ke svému tématu lehkým a oddechovým pohledem za zdi kinematografického průmyslu, kde namaskovaný Anthony Hopkins žárlí na svoji filmovou ženu Helen Mirren, nakukuje ve fešně vypravených kulisách do kabinek hereček a vede ve své hlavě rozhovory se sériovým vrahem, o kterém natáčí. Cesta za dalším, i když pro většinu krajně neočekávaným úspěchem působí překvapivě přímočaře a v podstatě neřeší nic z toho, o čem se snažila vyprávět. Hitchcockův temný pasažér bez jakéhokoliv vysvětlení zmizí, krásnými blondýnkami bude režisér i nadále až obsesivně fascinován a Psycho se stane jeho největším finančním úspěchem, když investice 800 tisíc dolarů vytáhla z amerických pokladen 32 milionů dolarů. Zábavná a vizuálně pěkná exkurze vyhlídkovým vláčkem zkrátka podává přibližně stejné množství zaručeně pravdivých údajů jako jakákoliv informační brožurka.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/hitchcock Wed, 06 Feb 2013 10:45:28 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/hitchcock info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Do kin přichází láska tak silná, že překoná gravitaci. Ambiciózní filmový projekt ale táhne k zemi nedostatek scénáristické potence.
Do kin přichází láska tak silná, že překoná gravitaci. Ambiciózní filmový projekt ale táhne k zemi nedostatek scénáristické potence. V letech 2011 a 2012 se mohli diváci rochnit v pravidlech fikčních světů hned u několika stylových, příběhově neotřelých a za relativně malý peníz realizovaných sci-fi. Správci osudu schroustali dle serveru Box Office Mojo 50 milionů dolarů, Vyměřený čas 40, Zdrojový kód 32 a Looper 32 milionů dolarů. Zápletky filmového kvarteta se stočily kvůli lásce hlavního hrdiny do boje proti systému a autoritám, do pokusů utéct předepsanému osudu a ustáleným konvencím.Představení Paralelních světů s českými titulky S totožným schématem pracují i Paralelní světy, které s odhadovaným rozpočtem 60 milionů dolarů neskrývají ctižádost zapadnout do společnosti výrazných vědeckofantastických snímků. Základní koncept staví na dvou planetách, které existují bok po boku. Vzdálené jsou od sebe přibližně kilometr, na některých vyvýšených místech dokonce jen pár desítek metrů. Jsou jedinými planetami ve vesmíru, které mají dvojitou gravitaci, díky níž se nesrazí. Na vzájemnou kooperaci je ale potřeba zapomenout, jelikož vrchní planeta představuje zbohatlickou, čistou a organizovanou společnost, zatímco spodek ryje kvůli přežití takříkajíc rypákem v zemi a je vykořisťován horní vrstvou. Snahy o sociální přesah a kritiku systému jsou jasně zřetelné. Hned v úvodu však sdělí ústřední štramák Adam z chudých krajin, že jde o příběh lásky, kterak obyčejný kluk získal dívku Evu (v originále se jmenuje Eden, takže biblické aluze přetrvávají). Jejich vztah by měl být od počátku zapovězen v duchu staroslavných rodů Williama Shakespeare, díky vlastní invenci ale překonají fyzikální zákony i vyhlášky zakazující meziplanetární komunikaci. O lámání fyzikálních okovů jde především, jelikož samotná romance je plochá a téměř přímočará. Adam s Evou se milují od útlého věku, kdy se spolu cukrovali na zasněžených vršcích. Eva pádem utrpěla částečnou amnézii, a tak se jí musí nápadník dalším namlouváním připomenout. Komplikace proto pramení z okolního prostředí. Je potřeba najít způsob, jak pokořit gravitaci a dostat se na delší dobu na druhou stranu. Jinými slovy se do popředí dostávají pravidla, která si film během prvních minut sám nadefinoval. A Paralelní světy selhávají právě kvůli jejich nedodržování. Spousta dějově významnějších situací je v rozporu se vzdělávacím úvodem, kde se mimo jiné oznámí, že věci z jedné planety se zahřívají a nakonec shoří, když je jejich váha vyrovnávána objekty z druhé planety. Příliš proto neštymuje, když se během Adamových návštěv začnou navlečená závaží podpalovat jednou během chvíle, podruhé až po několika hodinách. Pochybné jsou i pády z malé výšky, kvůli kterým dojde ke ztrátě paměti, a mnohasetmetrová žuchnutí do vody, kdy se nikomu nic nestane. Tímto způsobem by se dalo opravdu dlouze pokračovat. Režisér a scenárista Juan Diego Solanas si vlastní poučky upravuje dle aktuálních potřeb, což na sebe samozřejmě váže nežádoucí pozornost, jelikož romantická linie nijak výrazně netáhne. Slibný potenciál se podařilo přetavit pouze do uchvacující vizuální podoby. Obrazy dvou nad sebou existujících světů zaplňují plátno digitálními panoramaty nejen po celé šířce, ale symetrickým zdvojením i výšce. Obdobným efektem se mění i obyčejný kancelářský frmol v podmaňující atrakci.   Na Paralelní světy se proto pár desítek minut dobře dívá, ale scénáristickou nemohoucnost se v tomto případě nepodařilo zamaskovat efektním pozlátkem. Romantická pohádka se navíc doklouže vstříc dobrému konci natolik zkratkovitě, že se výsledný dojem nemůže držet jinde než při zemi.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/paralelni-svety Thu, 31 Jan 2013 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/paralelni-svety info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Těžký úkol před sebe postavili ve Švandově divadle Petr Štindl a Dodo Gombár. Pokusili se na scénu převést Wendersův kultovní snímek z 80. let Nebe nad Berlínem...
Těžký úkol před sebe postavili ve Švandově divadle Petr Štindl a Dodo Gombár. Pokusili se na scénu převést Wendersův kultovní snímek z 80. let Nebe nad Berlínem... Příliš dobře to ale nedopadlo.   Musí být Nebe nad Berlínem nutně zasazeno do Berlína? Nebo může jít o univerzální prostor, podobný například tomu, jenž se nachází v okolí pražského obchodního centra Anděl, sousedícího se Švandovo divadlem? I takové otázky si kladli autoři divadelní adaptace Wendersova nejslavnějšího filmu, než začali psát vlastní scénář, který koneckonců má být spíše poctou filmařově poetice než doslovným převedením jeho díla. Dodo Gombár a Petr Štindl našli v případě genia loci pražského Anděla celou řadu spojnic, které jim dovolily Handkeho a Wendersův příběh o andělech bdějících nad smutkem lidí, jenž stojí za to žít, zahrát v pražských reáliích. Řadu postav si připsali nebo přepsali, pak je ale zbůhdarma vypustili na podium, kde se půl druhé hodiny potácejí, aniž by dokázali mezi sebou vytvořit hlubší pouto a přenést tak na diváka Wendersovu zprávu o univerzální lásce ve všedním a individuálním utrpení.         Nebude ani tak klišé, nazvat Nebe nad Berlínem filmovou básní, když filmovou básní skutečně je. Inscenátoři dobře věděli, že při nedostatečném epickém obsahu, budou muset na scéně o to více pracovat s výtvarným jazykem. To je také největším kladem jejich práce. Scéna Lucie Labajové je rafinovaným několikapatrovým proskleným bludištěm jakéhosi obchodního centra (notně připomínajícího to na pražském Andělu), na níž jako by se odrážel všechen smutek světa. Působivě a vynalézavě se pracuje s projekcemi, světly a multifunkčností prvků, které samy o sobě udávají náladu té které pasáže hry. Všimněme si i sympatického nápadu první půli odehrát v černobílých kulisách a kostýmech, a potom, co se anděl Damiel stane z vlastní vůle smrtelníkem a začne cítit bolest i lásku, vše obrátit do barev. Minimalistická hudba Davida Rottera je rovněž jednou z chutí, ve které cítíte ctění poetiky filmu, stejně jako ve zvoleném jazyku. Ve výsledku inscenace se to však musí považovat spíše za příchuť, náznak nebo pokus o uchopení se spoustou vad, včetně neschopnosti při zvolené délce a nástrojích udržet smysluplnou energii představení. Těžko říct, jak zhodnotit rádoby vtipnou vložku s epizodním obsazením Ladislava Freje, který v inscenaci hraje sám sebe (dříve byl však andělem), prý aby si konečně odpočal od všech těch komerčáren. Možná jen povzdechem: „Ach jo.“ Jsou to spíš momenty trapnosti, kdy je vám z rozpačitého výkonu bez obsahu (protože není co hrát) herce líto. „Dávné první shlédnutí bylo něco jako iniciace, zasvěcení, nasměrování. Film v člověku zůstal, nepojmenován, nevysvětlen, ukryt v pocitech a vzpomínkách. Bylo to něco tehdy rozumem neuchopitelného a přesto dávající smysl,“ rozplývá se zcela po právu k motivaci převést na jeviště Nebe nad Berlínem režisér Petr Štindl. Dokazuje to, že adaptovat film na divadlo není nic jednoduchého, i když dílo, které zpracováváte, je vám svaté a děláte to až v posvátné úctě.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nebe-nad-berlinem-svandovo-divadlo Wed, 30 Jan 2013 10:44:34 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nebe-nad-berlinem-svandovo-divadlo info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Zrušit otroctví, Yay or Nay? O to běží v politické hře šestnáctého amerického prezidenta, jehož osobnost glorifikuje Steven Spielberg.
Zrušit otroctví, Yay or Nay? O to běží v politické hře šestnáctého amerického prezidenta, jehož osobnost glorifikuje Steven Spielberg. Jak elegantně demonstruje několik scén filmu Lincoln, intrikánské metody byly v devatenáctém století rutinním způsobem, jak protlačit politickým aparátem změny v zákonech. A to i takové, které měnily dějiny. Poslední dílo Stevena Spielberga, jež se bude 24. února pokoušet převést 12 oscarových nominací na zlaté sošky, se nesnaží mapovat život vousaté legendy americké historie. Popisuje výhradně období čtyř měsíců Lincolnova prezidentování, během kterých byl propasírován Kongresem 13. dodatek k Ústavě neboli definitivní osvobození otroků. Úkol to byl nepřekvapivě komplikovaný. Někteří poslanci jsou pro, někteří proti a další jen bezpáteřně žmoulají tužku a nevědí, kam se přidat. Lincoln má na své straně trojici vyjednávačů, kteří bez skrupulí nahazují do politické říčky macaté udice a zpět vytahují pozitivní hlasy. Není ale potřeba vědět, jak se jednotliví participanti jmenují, i když jsou jich desítky. Ve výsledku jde o vyobrazení hlavního vizionáře, člověka přesvědčeného o své pravdě a oddaného svému názoru natolik, že na svoji stranu přitáhne jakýmikoliv fintami dostatečný počet přívrženců a stane se legendou.Trailer s českými titulky Alespoň takovým způsobem s Lincolnem nakládá Steven Spielberg, jehož filmový náhled na milovaného amerického lídra osciluje mezi mýtem a historickou postavou. Jsou sice zobrazeny nekalé praktiky, rodinné trable i jistá vnitřní nejistota, výrazně však dominuje obraz rozvážného, sebejistého a lingvisticky zdatného státníka, který hodlá pomoci co největšímu počtu lidí. Není prostor na pochyby, že prezidentovy kroky předznamenávají příznivý obrat budoucích událostí.' Zatímco v reálu neměl Lincoln v otázkách otroctví zcela jednoznačný názor, v dvouapůlhodinovém dramatu ho Spielberg od začátku patriotisticky považuje za toho, kdo se zapsal do učebnic dějepisu a získal osvobozením otroků status nadčlověka. Umisťuje ho do slunečních paprsků, kde z jeho postavy světlo tesá nedotknutelnou siluetu. V momentě schválení 13. dodatku nepřihlížíme konečnému verdiktu, nýbrž se obraz přesouvá do prezidentovy pracovny, kde Lincoln vstupuje do jasné záře za závěsy a otevírá okno, čímž symbolicky nabývá ikonického postavení. Lincoln je jak narativně, tak formálně akademicky vypulírovaným kusem filmařiny, herecky přesně vedeným a perfekcionisticky ztvárněným. Povinnou zmínku si samozřejmě zaslouží Daniel Day-Lewis, jehož pomalá dikce funguje během dlouhých a vážných promluv na jeden záběr stejně dobře jako v případě zábavných historek vyprávěných na odlehčení.  „Odjakživa jsem chtěl vyprávět Lincolnův příběh. Je jednou z nejvíce strhujících postav historie i mého života,“ říká Spielberg. Sen si splnil. Vyhnul se patetismu, ale záměrně se na Lincolna dívá optikou, která nenabízí výraznou možnost konfrontace. Snímek je zkrátka filmovým ekvivalentem Lincolnova památníku, upřímnou poklonou šestnáctému americkému prezidentovi.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/lincoln Thu, 24 Jan 2013 11:23:06 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/lincoln info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V Divadle v Celetné se Spolek Kašpar pustil do hry Tetování od Dey Loher.
V Divadle v Celetné se Spolek Kašpar pustil do hry Tetování od Dey Loher. Tato německá dramatička patří v Česku mezi nejuváděnější současné autory, přičemž samotné Tetování se v poslední době dočkalo již třetího uvedení na kamenné scéně. Je jedním ze sedmi titulů nové programové řady Kašparu nazvané KAŠPAR.noir – Někdo to rád hořké! Jako první se chopila textu Tetování už před šesti lety v Činoherním studiu Ústí nad Labem mladá režisérka Natália Deáková a hned z toho bylo úspěšné „zájezdní“ představení. Na tento úspěch navázal v ostravské komorní scéně Aréna jako hostující režisér Jakub Špalek a nedávno si inscenační know - how pro tuto hru, které funguje v personálním složení: režie – Jakub Špalek, scéna – Karel Špindler, kostýmy – Vladimíra Fomínová a hudba – Radek Pastrňák (jinak kapela Buty) odtud odnesl i do domovského Kašparu. Mužské role zastávají Jan Potměšil a Miloslav Tichý a v ženských se objevují v Kašparu neokoukané tváře Sandra Černodrinská, Viola Černodrinská a Miroslava Georgievová.Miroslava Georgievová Tetování je psané syrovým, úsečným jazykem, je obrazem pokřiveného světa nového tisíciletí, absencí jakýchkoli mravních hodnot a nabouraných a zkolabovaných rodinných vztahů. Autoritářský otec Wolfgang Tíha (zvaný Peci Wolf), potom co jej neuspokojuje terorizovat vlastní ženu (nazývá ji příznačně Psí Julka), se soustředí na svoji starší dceru Anitu. Psychický teror se spolu s incestem v otcově očích zdá být něco jako když vezmete dítě na zmrzlinu. Anita svádí s otcem boj zvláště potom, co si najde vlastního přítele. Ten je jediným, kdo se odváží Peci Wolfovi vzdorovat a pro Anitu je též zdrojem vnitřní síly. Jenomže po otci zbyde dívce drobný úvazek, čeká jeho dítě. Na konci si ona i diváci možná s hrůzou uvědomí, že v rodině je ještě mladší dcera, Lulu... V mnoha ohledech má Tetování blízko ke Schwabovu Antiklimaxu, z něhož diváci slabších povah v Divadle Komedie utíkali. Dea Loher by se z tímto kusem mohla z fleku postavit vedle tohoto provokativního autora a nebylo by od věci společně se obejmout s další rakouskou nekompromisní provokatérkou Elfriede Jelinekovou.    Jan Potměšil Dea Loher (*1964) vystudovala německou literaturu a filozofii, je držitelkou řady literárních a dramatických ocenění. Její hry jsou uváděny od počátku 90. let v Německu a úspěšně i za hranicemi. V Česku bude patří mezi jednu z nejuváděnějších současných dramatiček. Vzhledem k tomu, že je přeloženo více kusů této autorky, než bylo skutečně uvedeno, další inscenace se dají jen očekávat. Jak je známo, Berlín je pro umělce „in“, i tato dramatička zde nyní žije a pracuje.Sandra Černodrinská, Míla TichýSandra Černodrinská, Viola Černodrinská, Jan Potměšil
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/tetovani-kaspar Tue, 22 Jan 2013 11:09:59 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/tetovani-kaspar info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Režisér Paul Thomas Anderson (Boogie Nights, Magnolia, Až na krev) opět dostál své pověsti a natočil něco, co nikdo jiný neumí.
Režisér Paul Thomas Anderson (Boogie Nights, Magnolia, Až na krev) opět dostál své pověsti a natočil něco, co nikdo jiný neumí. Přijít se podívat na Joaquina Phoenixe, bojujícího ve filmu Mistr s vlastními běsy, jež si odnesl z druhé světové války, nebude chyba.    Paul Thomas Anderson natočil šest celovečerních filmů a všechny byly něčím výjimečné. Už od uhrančivé Magnolie, pro níž se mu podařilo získat i Toma Cruise, se u tohoto režiséra dá hovořit o charakteristickém filmovém rukopise. Shrneme-li zásadní témata jeho filmů, všechny se potkávají u odhodlání, lidských možností, cílů a vášní, jež nakonec ústí ve vnitřní boj o sebe sama a sebepoznání, k němuž se dochází jen za drastického průběhu a i za cenu obětí. Tam jsou Andersonova úchvatná, pomalu plynoucí a s velkorysou stopáží zobrazovaná dramata. Tentokrát se Paul ponořil do 50. let 20. století, do USA, kde z poválečné frustrace vyrašela celá řada nejrůznějších spirituálních frakcí a nových náboženství. Do jedné z nich, nazývané Zdroj, se náhodou dostane také Freddie, jenž se svými vzpomínkami a nezvladatelnou prudkostí marně bojuje a zároveň vše přiživuje litry vlastní samohonky. Jediné, co ještě umí, je zmizet, utéct, často proto, že musí kvůli vlastním průserům způsobeným v opilosti. Zdá se, že Freddie je dokonale asocializován, navíc když se napije, začne řádně fungujícímu světu vracet rány, které někde jinde, někdy jindy a díky někomu jinému utrpěl. Mistr sekty je ale Freddieho deprivací fascinován a rozhodne se jej vrátit do života za užití vlastních psychologických metod. Mezi oběma muži tak vznikne velmi silné pouto, čímž Anderson rozšiřuje dramatickou linii. Vztah Mistra a Freddieho je oboustrannou závislostí vzniklou na odlišných základech, neustálým soubojem násilnických démonů s nepřiznanou křehkostí, funkčních psychologických technik s demagogií a touhou po moci. Předlohou pro postavu Mistra byl skutečný zakladatel scientologické církve L. Ron Hubbard, což vzbudilo u části americké veřejnosti vlnu nevole. „Když film sleduji nyní, vidím Freddieho a Mistra jako dva lidi, kteří se spolu zoufale snaží zůstat a napojit se na sebe,“ poznamenává Anderson o hlavních postavách svého filmu. „Myslím, že jeden z druhého čerpají sílu a zároveň pociťují touhu vnutit druhému vlastní slabosti.“ Zvláště postava Freddieho je rolí, pro kterou by mohli herci zabíjet. Joaquin Phoenix (doposud dvakrát „pouze“ nominovaný na Oscara, což by se mohlo změnit) tohle asi dobře vycítil. Roli vyděšeného muže, který pro svou vnitřní bolest nemá slova, ani prostor pro sdílení, si užil se vším všudy. Iracionální nevyzpytatelnost z něj jen stříká - zatímco tělo je nakloněno díky kulatým zádům prudce dopředu, ve Freddieho tváři se skelným a přesto vyděšeným pohledem se něco neustále cuká. Do role Mistra, jenž nakonec narazí na svou omezenost, ale zamete ji pod koberec, protože moc mu nese hmotné plody, byl vhodně obsazen další ze skvělých herců, kteří si umějí vyhrát s charaktery – Philip Seymour Hoffman. Výkony obou dvou hlavních rolí budou jedním z důvodů, proč si u tohoto Andersonovo filmu divák přímo libuje v tom, jak pomalu plyne, jak do postav nevidíte od začátku, ale musíte je objevovat. Napětí je uvnitř.     Mistr je za několik posledních desetiletí prvním celovečerním filmem, který byl natočen na formát 65mm – a skutečně jde rovněž o vizuálně velkolepé dílo, i když je většinu času kamera zaostřena na dění v interiérech.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/mistr Sat, 12 Jan 2013 09:14:35 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/mistr info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) 3. ledna vtrhne do českých kin výpravný a velkolepý muzikálový projekt oscarového režiséra Toma Hoopera Bídníci.
3. ledna vtrhne do českých kin výpravný a velkolepý muzikálový projekt oscarového režiséra Toma Hoopera Bídníci. Skvělé herecké výkony jsou u jmen jako Hugh Jackman, Russel Crow anebo Anne Hathaway v podstatě samozřejmostí, v Bídnících vás ale tito a další herci uhranou i živými a mnohdy excelentními pěveckými party v uchvacujícím hudebním aranžmá, které je samo o sobě předpokladem úspěchu nejnovější filmové adaptace slavného románu Victora Huga.  Komu byly na základní škole znechuceny romány Victora Huga zařazením „jeho bichlí“ do povinné četby, má dnes šanci na reparát.  Bídnici už nejsou jen románem a legendárním divadelním muzikálem, ale i muzikálem filmovým. Jenže není muzikál jako muzikál. Až budete sedět v kině, hned na začátku tohoto muzikálu si nejspíš řeknete: „Počkejte, tohle je přeci opravdu hlas Russela Crowe. On ty party doopravdy zpívá a zpívá dobře! Stejně jako hlavní postava Jean Valjean v podání Hugh Jackmana.“ To by asi málokdo čekal. Aranžmá písní je šité hercům na míru a vše je nazpíváno před kamerou živě. Režisér oscarového snímku Králova řeč Tom Hooper chtěl po svých hercích dvojnásobně obtížný úkol, když se rozhodl oprostit své Bídníky od obvyklé muzikálové topornosti, z níž máte často pocit, že je sice profesionálně podaná, nicméně postprodukčně dodaná pěvecká čísla nezpívají herci, ale voskové figuríny. Tom Hooper k tomu říká: „Chtěl jsem zariskovat a udělat v rámci tohoto žánru něco úplně jiného. Od začátku jsem věděl, že tím hlavním lákadlem pro mě je, točit to živě. Nevzal bych to, pokud by se ukázalo, že není možné režírovat naživo, protože bez ohledu na to, jak skvělá je synchronizace herce s playbackem, publikum cítí, že něco nesedí. Není tam ten pocit spojení s tím, co se děje na plátně.” Hooper nadřadil herectví nad studiovým hudebním účinkem a přítomní herci hrají tedy přesně to, co právě zpívají. Zakuckání, křik i šepot, ba i posmrkávání nebo polykání slz tam patří a nejednou je to fascinující zážitek. Za všechny je třeba zmínit do srdce bodající sólo do hola ostříhané Anne Hathaway v písni I Dreamed I Dream, během níž tovární dělnice Fantine, jež je okolnostmi donucena šlapat chodník, teskní za svou dcerkou. Nepřehnaně řečeno, Oscar bude za tento výkon málo.  Celá hudební složka je adaptací původního jevištního muzikálu Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga, přičemž oba autoři se podíleli i na filmovém scénáři. Notoricky známý příběh napraveného galejníka Jeana Valjeana, který na pozadí Velké francouzské revoluce prchá s adoptovanou dcerkou Cosette před policejním inspektorem Javertem, jenž s ním má nevyřízené účty, nechme stranou. Jsou lidé, kteří muzikály milují, a lidé, kteří je nesnášejí. Osobně patřím mezi ty druhé - jednoduše, když si dvě postavy deset minut vyznávají lásku zpěvem, nemám chuť se citově roztéct, ale naopak utéct. Ani takových scén a chvil nebudete v Bídnících ušetřeni. Ono to ale patří k žánru. Důležité je, že v Hooperových Bídnících neubírají tyto situace ději na dramatičnosti ani energii a zároveň zachovávají svoji lyrickou muzikálovou úlohu. Mluvené slovo prakticky ve filmu neuslyšíte - často z toho vzniká nový experimentální tvar - jakýsi pěvecký dialog, jemuž ustupuje i doprovodná hudební složka. Experiment je už to, že Hooper stojí rozkročený nad dvěma póly. Odehrát děj a dialogy prostřednictvím zpěvu je samo o sobě stylizací a film se přitom snaží o maximální realističnost. Nejen monstrózní výprava (jen kostyméři museli vypracovat asi 2 200 kostýmů pro herce a komparzisty) a kamera schopná soustředit se na statický detail, fyzickou akci i monumentální záběry dála tvůrcům Bídníků zelenou k téměř tříhodinové stopáži. Na diváky tak čeká nejen podle synopse, ale i v reálu bitva, sen, naděje i láska.    Až půjdete z kina a budete mít pocit, že melodie z filmu musíte slyšet ještě jednou, vzpomeňte si, že písně z filmu vychází současně také na doprovodném soundtracku. Nových interpretací se tak dočkaly známé kusy jako I Dreamed A Dream, Bring Him Home, One Day More anebo On My Own...
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/bidnici Thu, 03 Jan 2013 10:06:37 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/bidnici info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Nový snímek s Jeanem Reno zbrojí proti standardizovaným receptům filmovým ekvivalentem rychlého občerstvení.
Nový snímek s Jeanem Reno zbrojí proti standardizovaným receptům filmovým ekvivalentem rychlého občerstvení. Obdobně jako se Zdeněk Pohlreich nebo Roman Vaněk snaží povznést českou gastronomii nad kuře s broskví, bojuje nadšený kuchař Jacky Bonnot proti steaku s hranolkami a špatnému párování dobrot s vínem. Jde na to ale naprosto hloupě, jelikož energii vkládá do míst, kde to není potřeba. Když někdo chce hromadu rychlého a levného jídla, těžko ocení filetované prsíčko z kukuřičného kuřátka podávané na restovaném baby špenátu s petrželovým pestem. Jacky je navíc v tíživé finanční situaci, do které se dostal pouze kvůli své obsesi a nesmyslným požadavkům. Přestože má vědomosti a schopnosti, s nimiž by během pěti minut dokázal přesvědčit jakéhokoliv prestižního kuchaře, aby ho zaměstnal, dělá stále podřadnější práce. Těžko říct proč, asi jen z toho důvodu, aby mohl film Oui, šéfe vůbec začít.Konichiwa, Oui, šéfe s českými titulky Daniel Cohen, scenárista a režisér v jedné osobě totiž pro mladého, vitálního a nápaditého kuchtíka připravil náhodné setkání s Alexandrem Lagardem, který již několik let postává na gastronomickém Olympu. Je tváří restaurace s třemi michelinskými hvězdami a účinkuje v televizním pořadu, díky němuž ho poznávají lidé na ulici. S vydobytou hvězdnou aurou se z něho ale vytrácí potřebný glanc a kreativita. Jednoduše stagnuje, a tak se zdá, že ztratí status muže, který udává nové trendy. A pokud nedokáže vyprodukovat luxusní nové menu, ztratí také milovanou restauraci a další příjemné věci. Kdyby se to ale stalo, byl by překvapenější divák než Lagarde, jelikož se Oui, šéfe nese v zcela očekávatelném duchu filmových taškařic. Jean Reno se s Michaëlem Younem špičkují, jeden druhému pomáhají a postupně si uvědomují pravé hodnoty, které jsou v životě důležité. Jednotlivé dějové trable jsou sice motivované, ale natolik triviálním způsobem, že si každý složí celek během prvního náznaku. Ačkoliv tedy snímek pracuje s velice krátkou stopáží, standardní žánrové propriety z něho výrazný komediální zážitek sami o sobě neudělají. Pokud by někdo z nedostatku invence sáhnul po jídelních metaforách, sdělil by, že Oui, šéfe ohřívá předpřipravenou polívčičku, případně že výsledný pokrm zasytí, ale stejně jako smažák s hranolkami nepřekvapí a chuťové pohárky nepolaská. Přitom právě kulinární stránka mohla být hlavním tahákem, ale trochu nepochopitelně není kupříkladu za celou dobu rozveden proces tvorby těch nádherně načančaných talířů. Ukážou se pouze osekané verze v rámci zmiňovaného Lagardova pořadu. Zatímco animovaný Ratatouille dokázal na diváka přenést lásku k jídlu a opakovaně a detailně předváděl zrod voňavých chodů, Daniel Cohen raději postavy nechává o dobrotách mluvit, kouká na ně z dálky skrz okénko ve dveřích, případně se střihem z kuchyně přenese úplně jinam. Po zhlédnutí traileru uvidíte vlastně vše, co se konkrétních jídel týče. Michaël Youn s Jeanem Reno, který si po filmu Felix a Rose zahrál znovu kuchaře, zkrátka neurazí, ani nenadchnou. Obdobně jako je Alexandre Lagarde svázán konvencemi, tvoří Daniel Cohen konverzační komedii, která zapadne v řadě. Když zábavu z kuchařského prostředí, tak Ratatouille nebo seriál Whites, když zajímavý náhled na kuchařské umění, tak Jiro Dreams of Sushi. Oui, šéfe v ničem nevyniká.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/oui-sefe Wed, 05 Dec 2012 20:23:28 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/oui-sefe info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Nový multižánrový projekt uskupení Spitfire Company tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu.
Nový multižánrový projekt uskupení Spitfire Company tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu. Koncept představení One Step Before the Fall se inspiruje životním příběhem Muhammada Aliho, přičemž v jeho prostředcích se fyzické divadlo plně slučuje s hudbou - v hlavních rolích Markéta Vacovská a Lenka Dusilová.  Legendární Cassius Clay aka Muhammad Ali opět ožívá v boxerském ringu. V něm se ovšem  neboxuje, ale tančí. Kdysi velkohubý boxer, dost možná nejlepší v celé historii, ale o to víc vychloubačný, který měl ve zvyku zesměšňovat své soupeře a prohlašoval se za prvního kosmonauta boxu (zatímco ostatní jsou jen piloty), již téměř 30 let bojuje s příznaky Parkinsonovy choroby. Na tuto nemoc projevující se nepředvídanými třasy, pohyby a ztrátou nad koordinací těla, jindy také přezdívanou třeslavá obrna, doposud neexistuje žádný lék. Jsou zde pouze prostředky, které příznaky mírní. Mottem představení je jeden z Aliho sebevědomých výroků: „Létám jako motýl, bodám jako včela. Tvoje pěsti nemohou zasáhnout to, co tvoje oči neuvidí.“ Citát je v případě One Step Before the Fall třeba chápat doslovně a v souvislostech s životním bojem Muhammada Aliho. Ten se do jeho čtyřicítky odehrává především v boxerském ringu, pak na poli humanitární pomoci a v boji za očištění islámu od nálepky víry teroristů, ale především v osobním souboji s neviditelným nepřítelem, jímž je zákeřná nemoc. Někteří z Aliho tehdejších boxerských protivníků mu dnes oplácejí tvrzením, že Parkinsona mu způsobily jejich tvrdé údery do hlavy. Ali kdysi nevědomky sám sobě předpověděl svůj osud a koncept režiséra Petra Boháče, vůdčí osobnosti fyzického divadla Spitfire Company, se tohoto silného tématu správně drží. Scéna je postavena věrohodně jako boxerský ring, jeho provazy jsou do hry brány jako taneční rekvizita i jako vizuální prostředek - když se jejich bělost efektně rozkmitá v naprosté tmě, poetizuje to Muhammadovu průpovídku o křídlech a létání. Tanec Markéty Vacovské má v sobě výbušné momenty, tak jako byla výbušná Aliho osobnost i rétorika a přesto má vždy blízko k pádu na zem, tak jako když nejednou sám inkasoval k.o. Těkavé a křečovité pohyby, při nichž tanečnice využívá své výjimečné fyzické schopnosti, jdou ruku v ruce s hudbou Lenky Dusilové, jíž zpěvačka živě vytváří v představení pomocí zacyklování zvuku a hlasu a staví ji na roveň taneční složce. S ledem, který se na konci představení vrací z úst tanečnice zpět do sklenice s vodou, podobně jako boxerský chránič na zuby, možná zjistíte, že v životě jsou a budou důležitější a ještě náročnější bitvy, než byla například slavná patnáctikolová bitka o titul z roku 1975 zvaná Thrilla in Manilla. V posledním kole na sobě oba k smrti vyčerpaní soupeři únavou viseli jako velcí přátelé a bílý ručník hodil do ringu až trenér Muhammadova největšího souputníka Joe Fraziera, když zjistil, že na jedno oko slepý boxer už na druhé prakticky nevidí... Nejbližší představení One Step Before the Fall se odehraje 6. prosince v NoD / Roxy.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/One-Step-before-the-Fall Wed, 05 Dec 2012 20:18:10 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/One-Step-before-the-Fall info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Nový film Martina McDonagha je zábavný a krvavý, předností se však dá napočítat mnohem víc.
Nový film Martina McDonagha je zábavný a krvavý, předností se však dá napočítat mnohem víc. Zaprvé: Sedm psychopatů je fajn název Kdyby nic jiného, vždycky na sebe upoutá pozornost titul, který by měl obsahovat jedince s duševními poruchami. Snímek v průběhu stopáže několikrát pochválí sám sebe a navíc se odvděčí mnohem větším počtem podivných individuí, než avizuje. Což potěší stejně jako informace, že sedíte v baru ve šťastnou hodinku. Zadruhé: Scenáristi jako zloději Hlavní roli v příběhu o hafanovi, kterého dva chlápci unesou psychopatickému gangsterovi, hraje scenárista a alkoholik Marty. Zoufale se snaží dokončit nejnovější dílo, ale zatím se nedostal za název Sedm psychopatů. Sice dělá ramena, že se od ostatních pouze inspiruje, jenže za celou dobu nepřijde s žádným nápadem a jen doslovně přeříkává vyslechnuté historky. Že by reflexe Hollywoodu, kde se často kradou nápady?Sedm psychopatů s českými titulky Zatřetí: Snímek se nebere vážně K Sedmi psychopatům se může přiřadit několik výtek, ale je celkem zbytečné je vytahovat. Jde totiž o film s neprůstřelným konceptem. Na své chyby drzým způsobem upozorňuje, dává je na odiv a střílí si z nich. Významné množství fórků se nachází také ve druhém plánu. Jméno neúspěšného spisovatele se shoduje s hrdinou rafinované Adaptace, kde se bojovalo s tvůrčí krizí. Jedna z postav se jmenuje Billy Bickle, který má podobnou scénu jako Travis Bickle z Taxikáře. A tak dále. Jde zkrátka o sebevědomou gangsterku, kde je přiznanou doménou humor a dobrá nálada. Pokud se tedy zasmějete u rozstřelené hlavy. Začtvrté: Herecké obsazení Colin Farrell, Sam Rockwell, Christopher Walken, Woody Harrelson, Olga Kurylenko, Tom Waits, Abbie Cornish. Na pár chvil se objeví i  Gabourey Sidibe nebo Michael Pitt. Už jen kvůli castingu se vyplatí do kina zaskočit. Hvězdy si zablbly před kamerou u krvavé jízdy, kde se kombinuje brutální násilí s filozofickým přesahem a žánrově sebereferenčními scénami. Když scuknete Quentina Tarantina s Charliem Kaufmanem, dostanete Sedm psychopatů.Necenzurovaná ukázka s řádnými psychopaty Zapáté: Kladný vztah ke zvířatům Snímek Sedm psychopatů je zabydlen lidmi, kteří se neštítí explicitního násilí. Mají pochybné morální hodnoty k ostatním člověčiskům, ale i ten nejšílenější jedinec miluje zvířata. Bílý králíček je poznávacím znakem zabijáka, který likviduje jiné vrahy, za roztomilého Ši-tzu je extrémně brutální gangster Charlie ochoten postřílet každého, kdo má s jeho zmizením něco společného. Něha se dává do kontrastu s masakrem, takže budou mít členové PETA určitě radost. Zašesté: Více příběhů v jednom Nezamlouvá se vám hlavní linka s uneseným hafanem, kterého chce agresivní majitel získat zpátky? Třeba se do vkusu trefí některá z vedlejších zápletek. Prolínající se příběhy zahrnují například maskovaného sériového vraha, jenž u své oběti nechává karetní poznávací znamení, vietnamského kněze v americkém hotelu nebo zamilovanou dvojici brutálních zabijáků. Zasedmé: Martin McDonagh Britský dramatik irského původu si Sedm psychopatů napsal i zrežíroval. Nepřekonal sice svůj nekorektní celovečerní debut V Bruggách, který je okouzlující gangsterkou z prostředí gotického města, ale splnil parametry řádně krvavé zábavy. Pokud sníží rozptyl mezi jednotlivými film pod čtyři roky, nikdo si stěžovat určitě nebude.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/sedm-psychopatu Fri, 30 Nov 2012 10:45:14 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/sedm-psychopatu info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Autenticky postihnout ve smyšleném příběhu pravidla, která fungují v neonacistkém gangu, nebude jednoduché.
Autenticky postihnout ve smyšleném příběhu pravidla, která fungují v neonacistkém gangu, nebude jednoduché. Německému režisérovi Davidu Wnendtovi se to ve filmové podobě podařilo. Jeho snímku Bojovnice pravděpodobně uvěříte. „V létě 1998 jsem pracoval na jednom fotografickém projektu ve východním Německu. Cestováním po zemi jsem potkával mnoho teenagerů, kteří byli snadno rozpoznatelní neonacistickým stylem oblékání. Překvapilo mne, že mezi nimi byla řada dívek. Když jsem s nimi hovořil, sdíleli své názory na svět a své divoké politické názory. Všichni označovali cizince za největší problém jejich životů a všeobecně Německa. Po těchto setkáních jsem začal více zkoumat subjekt fašistických dívek. Byl to aspekt neonacistické scény, které nikdo nevěnoval pozornost. Tento materiál jsem začal zpracovávat do scénáře Bojovnic. Bojovnice jsou realistickým, nepřikrášleným vyobrazením, které se varuje stereotypů, jež jsou často prezentovány ve filmech o neonacistech. Prozkoumává důvody a motivace, které vhání mladé dívky do náručí extrémistických demagogů,“ říká o svém filmu režisér David Wnendt, jenž mimochodem studoval jeden čas i na FAMU. Scénáři předcházel rozsáhlý průzkum. David Wnendt investoval dva roky do prozkoumávání německé neonacistické scény. Hovořil s mladými ženami zapojenými do pravicového hnutí, trávil spoustu času s takto ovlivněnými partami, navštěvoval demonstrace a studoval literaturu. O filmu se nejen proto dá napsat, že zprostředkovává dotek reality. Přispívá k tomu rovněž výborná práce s ruční kamerou, jež je nejednou blíže, než dokáže vůbec zaostřit. Působí to potom, jako byste se snímanou postavou dýchali - nedokážete se sice ztotožnit s jejími „světonázory“, ale cítíte obrovský vnitřní neklid a osobní drama.  Příběh Bojovnic nechme stranou, v jeho jednoduchosti a přímočarosti je síla - zdá se být dobře mířenou záminkou, aby vzniklo syrové a znepokojivé dílo, od kašírky na hony daleko. Neuvidíte v něm proto herce namaskované jako neonacisty, uvidíte v něm herce, které by jste si na ulici s neonacisty pravděpodobně spletli, obešli je obloukem nebo si hleděli přejít rychle na druhou stranu chodníku. Vynikající Alinu Levshin, která v roli Marisy odhaluje nejednoznačné nitro, psychologické pochody a nelehká rozhodnutí hlavní hrdinky, už kritici odměnili na filmovém festivalu v Mnichově. Postava Marisy je ve vztahu k divákům poměrně složitá - dochází u ní k přerodu anebo alespoň korekci z antihrdinky v “hrdinku s limity”. V tomto směru je třeba zmínit i výkon Gerdyho Zinta (Sandro - Marisin přítel), který ve své vedlejší roli předvedl, co mohl. Jestli film uvidíte, určitě vás nemine jeho nevyzpytatelný pohled - nelze od něj čekat nic než impulsivnost a frustraci hledající východisko v nenávisti. Ani v té nejintimnější chvíli si nemůžete být Sandrem jisti, jestli tenhle buldok z ničeho nic nenaloží také své milé za nějakou pitomost. Jak to s Marisou, která paradoxně díky afghánskému přistěhovalci jednoho dne zjistí, že na světě není pouze černá a bílá, dopadne, zjistíte v českých kinech od 25. října.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/bojovnice Fri, 26 Oct 2012 11:20:20 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/bojovnice info@pragueot.cz (kaca) Na Kampě se o víkendu otevřelo muzeum věnované jednomu z našich nejznámějších a nejoceňovanějších filmařů, Karlu Zemanovi. Muzeum je sice přímo v turistické zóně, ale jeho návštěva potěší každého filmového fanouška.
Na Kampě se o víkendu otevřelo muzeum věnované jednomu z našich nejznámějších a nejoceňovanějších filmařů, Karlu Zemanovi. Muzeum je sice přímo v turistické zóně, ale jeho návštěva potěší každého filmového fanouška. Zákulisí cesty do pravěku Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil, kdo by neznal perly české kinematografie? Výstava je koncipovaná chronologicky a seznámit se můžete i s těmi méně známými Zemanovými snímky jako je vůbec první loutkovo-hraný film Vánoční sen, který získal ocenění v Cannes, nebo příběhy pana Prokouka a jiné loutkové pohádky. Ceny sbíral Karel Zeman za svou práci celý život, jenom Vynález zkázy se v New Yorku promítal v 96 kinech najednou a koupilo ho na 72 zemí, navíc si tento snímek odnesl hlavní cenu v soutěži Světového filmu při EXPU 58. V muzeu se ale kromě těchto faktografických informací dozvíte mnohé z toho, jakými postupy Zeman vytvářel pozoruhodnou atmosféru svých snímků, odhalíte postupně všechny podstatné filmové triky, kterých při své práci využíval, a navíc si je budete moci vyzkoušet sami. Cestu do Pravěku jsem viděla už v dětství a na tu přízračnou atmosféru dobrodružné výpravy čtyř kluků po řece času do prehistorických časů nikdy nezapomenu. Nebo oživené rytiny z prvních verneovek a lehce bláznivá nálada Barona Prášila. Ukázka z filmu Cesta do pravěku, 1955 Nutno říct, že tohle všechno se tvůrcům expozice, kterými jsou Jakub Fabel a Ondřej Beránek, povedlo zdařile evokovat. Pomáhá jim v tom i doprovodná hudba, kterou na svých akustických nástrojích nahráli hudebníci z Clarinet Factory. Jednotlivé skladby se do sebe harmonicky prolínají a vy se dostáváte z jedné hudební atmosféry do druhé. Záchrana krásné trosečnice ve filmu Vynález zkázy, 1958 Vykreslením nezaměnitelné poetiky Zemanových filmů to ale nekončí. Kromě technických podrobností jednotlivých trikových scén, si můžete na několika modelech vyzkoušet, jaké by to bylo hrát v Zemanových filmech. Fotografování a natáčení je v muzeu přísně doporučeno! „V budoucnu se připravená expozice bude dále vyvíjet a rozšiřovat. Přibývat budou i další aktivity muzea. Jedním z nejdůležitějších kroků v prvním roce bude vydání kolekce všech stěžejních filmů Karla Zemana na DVD, poprvé v restaurované a digitalizované podobě,“ představuje plány muzea Ondřej Beránek. Navíc se chystají například animátorské workshopy pro děti i pro dospělé. Veškeré další podrobnosti a novinky týkající se Muzea Karla Zemana najdete TADY.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/muzeum-karla-zemana-3788 Fri, 26 Oct 2012 11:18:56 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/muzeum-karla-zemana-3788 info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Uběhlo 110 let od prvního a dnes již ikonického zapíchnutí vesmírné rakety do oka Měsíce. Slavnou kolizi si můžete osvěžit obnovenou verzí na velkém plátně.
Uběhlo 110 let od prvního a dnes již ikonického zapíchnutí vesmírné rakety do oka Měsíce. Slavnou kolizi si můžete osvěžit obnovenou verzí na velkém plátně. Ústřední klučina navrací ve filmu Hugo zapomenutou slávu Georgesovi Mélièsovi, jednomu z nejvýznamnějších tvůrců rané kinematografie. Události fiktivního světa je možné přenést na svět reálný, jelikož obdobnou službu udělal výjimečnému umělci i režisér Huga Martin Scorsese. V podstatě se dá říci, že mladík reprezentuje právě Scorseseho. Pocta filmařině obdržela mimo jiné 11 oscarových nominací, z nichž 5 proměnila. Snímku se dostalo hojného mediálního pokrytí, čímž se jméno eskamotéra Mélièse vyhouplo zpět před masové publikum. Pakliže patříte mezi diváky, kteří podlehli kouzlu Huga, zajisté tušíte, že na tom pánovi s fešáckým knírem „něco“ bylo. Nyní máte jedinečnou příležitost zjistit co.Restaurovaná verze s moderním hudebním doprovodem Nahlédnutí do filmové historie zprostředkují dva filmy za cenu jednoho. Nejprve se představí restaurovaná kopie Cesty na Měsíc. Jedná se o kolorovanou variantu, která byla ručně barvena, aby výsledek maximálně odpovídal původnímu snímku z roku 1902. Hravé putování pozemšťanů na Lunu, kterou zaplňují fascinující bytosti a roztodivná flora, je pestrobarevnou ukázkou bujné fantazie. Vybuchující houby a obyvatelé Měsíce, deštníková výzbroj průzkumníků, cestování na Měsíc vystřelením z děla a návrat pádem do moře. Výjimečnost nestojí primárně na efektech a výpravě. Méliès kouzelnická čísla předváděl již v krátkých filmech, kde si kupříkladu nafukoval nebo sundával hlavu. V Cestě na Měsíc ale triky pospojoval do jednoduchého příběhu, který se odehrává v osobitě snovém prostředí. Pokud by bylo v roce 2012 těžko pochopitelné, čím Méliès předběhl svou dobu a radikálním způsobem pozměnil kinematografii, vypomůže druhá část programu. Hodinový dokument Podivuhodná cesta nejprve zmapuje Mélièsovu kariéru a historické pozadí. Ukáže se několik raných snímků s neskutečnou ekvilibristikou a trháním končetin, předvede se Mélièsovo natáčecí studium, kde byla vytvořena Cesta na Měsíc a kde se pokusil Tom Hanks spolu s dalšími fanatiky veselou výpravu věrně zrekonstruovat. Na kameru promluví také známí tvůrci jako Michel Gondry, Costa Gavras, Michel Hazanavicius nebo Jean-Pierre Jeunet, jejichž láskyplné výpovědi fungují především jako zpestření mezi odbornějším výkladem. Především druhá polovina, která se věnuje samotné restaurátorské činnosti, by měla být hodnotná pro diváky vnímající především obraz na plátně. Podivuhodná cesta totiž klade důraz na fyzickou povahu filmů. Ukazuje nestálost nitrátu celulózy, na který se tehdy natáčelo, nebo extrémně pracné ruční barvení. Probíhalo jednoduše tak, že se v továrních halách krčily desítky dělnic se štětečky nad filmovými okénky. Přiblíží se také způsob natáčení v době tzv. kinematografie atrakcí. Pojem označuje období rané kinematografie, během něhož snímky nabízely primárně atraktivní podívanou, nikoliv vyprávění. Cesta na Měsíc spolu s Podivuhodnou cestou tvoří netradiční zážitek. Obrovské restaurátorské práce nebývají dávány na odiv, o to více ale potěší, když se podobná díla protlačí do kin. Obnova filmu, který se považoval za ztracený a jehož oprava trvala deset let, si prezentaci v absolutní kvalitě na velkém plátně plně zaslouží.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/cesta-na-mesic Thu, 18 Oct 2012 11:09:29 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/cesta-na-mesic info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Za 30 milionů dolarů bylo vytvořeno povedené sci-fi s Brucem Willisem, Josephem Gordon-Levittem a cestováním v čase.
Za 30 milionů dolarů bylo vytvořeno povedené sci-fi s Brucem Willisem, Josephem Gordon-Levittem a cestováním v čase. Trailery ve většině případů odkrývají víc informací o hotovém filmu, než by bylo z diváckého hlediska vhodné. Leckdy navodí natolik trefnou představu, co se bude při potenciální návštěvě kina promítat, že se stominutová stopáž zdá jako zbytečný přepych, když k převyprávění stačí devadesát vteřin. Ukázka, která jen naláká na nápaditou podívanou bez prokecnutí trumfů, je ale o to příjemnější. Nejnovější film scenáristy a režiséra Riana Johnsona zamlčuje kupříkladu hlášky i ústřední zápletku. Pravidla jsou jednoduchá, efektní a efektivní Looper svoji marketingovou strategii postavil chytrým způsobem. Do popředí tlačí Josepha Gordona-Levitta a Bruce Willise, kteří hrají jednu a tutéž postavu pocházející z různých časových rovin. Mladší verze Joea pracuje v roce 2044 jako looper. Loopeři jsou nájemní zabijáci, kteří musí být v určený čas na určeném místě, kam jim zaměstnavatelé transportují z budoucnosti roku 2074 nepohodlného člověka na odstřel. Při jedné ze zakázek se ale objeví před hlavní mladého Joea on sám o třicet let starší. Propagované dilema „být, či zabít“ není tím hlavním, oč tu běží, jelikož zastřelení vlastního já patří k základním pravidlům místního světa. Johnson uhrane v prvních desítkách minut právě nápaditým, přehledným a dravým výkladem, jakým způsobem looperové fungují a v jakém prostředí si užívají svých tučných výplat. Zabijáci totiž od počátku souhlasí, že jednoho dne budou muset zavraždit sebe sama. Když se tak stane, dostanou velkorysé odstupné, za které si mohou třicet let užívat. Posléze budou přesunuti a usmrceni, čímž se dokončí kýžená smyčka neboli loop. Jak ještě prozradí ukázky, Willis popravě unikne a Levitt ho potřebuje zneškodnit. Rozličné motivace ale zůstávají utajené stejně jako specifická schopnost několika individuí, přičemž film stojí většinu času právě na nich. Johnson z vysvětlovacího módu, který je zaplněný akcí a výbornými, i když občas jen zlehka načrtnutými nápady, přechází do vykreslování nových figurek a prohlubování stávajících. Důsledně se rozehrávají pohnutky pro finální zúčtování. Je ale škoda, že zrovna k přeměnám charakterů dochází skrz tradiční žánrová pravidla, když se v úvodu nacházelo tolik vynalézavých řešení, že by jejich rozpracování vystačilo na samostatný film. V této podobě je až příliš citelná potřeba šetřit. Zmiňované scény se ostatně odehrávají výhradně na farmě uprostřed kukuřičných polí. Looper se přesto bez problému přiřazuje k hravým sci-fi z posledních let jako Zdrojový kód, Správci osudu nebo Vyměřený čas, u nichž nemusí jít rozpočet do devíticiferných hodnot, aby měli co nabídnout. A co se týče samotného cestování v čase a s tím spojených paradoxů, samozřejmě se zde okatých „chyb“ nachází několik, jako ostatně v každém filmu s podobným námětem. Je ale na jednu stranu sympatické, že Johnson prostřednictvím staršího Joea nabádá, abychom si film zkrátka jen dobře užili a nijak zásadně nad tím nebádali. Což se u akční sci-fi, která solidně šlape, zdá fér.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/looper Fri, 12 Oct 2012 10:26:16 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/looper info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Dvoumetrový pořízek, pod jehož svaly se ukrývá citlivá a plachá povaha. Roztomilý plyšák k tulení. Mazel.
Dvoumetrový pořízek, pod jehož svaly se ukrývá citlivá a plachá povaha. Roztomilý plyšák k tulení. Mazel. Stejně jako sovy nejsou tím, čím se zdají být, ani kulturisté nemusí naplňovat stereotypní vzorce o hoře svalů. Alespoň za předpokladu, že je onou ustálenou představou vložené rovnítko mezi vypracovanou muskulaturu a zájem žen, vysoké sebevědomí, schopnost vyřešit každý konflikt, případně dominantní vystupování. Profesionální bodybuilder Dennis je totiž přesným opakem. Je mu třicet osm, živí ho svalnatá figura a stále žije s matkou pod jednou střechou. Ta má v domě hlavní slovo, ačkoliv váží přibližně stejně jako balení Dennisových výživových doplňků. Syna kontroluje a citově vydírá, přičemž frustrovaný kulturista zatím nesebral odvahu vymanit se z matčina diktátu. V podstatě jde o majestátního, ale vnitřně prostého chlapa, který zná jen prostředí posilovny, kde si nedokázal najít vhodnou partnerku. Skutečný vztah by totiž mohl představovat kýženou změnu. Onen krok do neznáma, na který si netroufl. Po vzoru strýce, jenž se vrátil z posledního thajského výletu s životní partnerkou, odlétá Dennis do Pattaye, hlavního města sexuální turistiky, aby si konečně našel nevěstu.Dennis hledá spřízněnou duši v traileru V ukázkách k snímku Mazel nechybí zmínka, že vyhrál cenu za režii na filmové přehlídce Sundance. Festivalové dítko Roberta Redforda je známé podporováním nezávislých děl, které se na první pohled vymykají vysokorozpočtovým flákům. Filmy zde mívají tendence řešit komplikované sociální případy způsobem, aby byl divák nakonec okouzlen dobrým koncem. Většinou nedochází na zobrazování reálného tnutí do problémů včetně bolestivých řešení. Mazel kritéria splňuje. Hlavnímu hrdinovi budete díky charismatickému Kimu Koldovi fandit, aby se dostal z domácího teroru a negativních zkušeností s dívkami. Jeho cesta je tragická i lehce komická, ale nepojmenovává všechny trable, které by vylíčili Dennisovu pokřivenou a plachou povahu. Respektive se neúspěchy dají vyložit i jiným způsobem, když jsou zobrazovány skrz thajské prostitutky. Režisér Mads Matthiesen vytvořil pět let před Mazlem osmnáctiminutový snímek Dennis, v němž také hraje Kim Kold i představitelka matky Elsbeth Steentoftová. Právě v porovnání mladšího a staršího díla se ukazuje, že na krátkém prostoru jsou problémy vykreslovány intenzivněji. Konkrétně mohou posloužit scény, kdy dívky obdivují svalnaté tělo. Zatímco v krátkém filmu je Dennis postaven do ponižující role cvičené opice, v celovečerním provedení po něm chmatají exotické holky, protože si myslí, že tím získají kšeft, nikoliv vlastní zábavu. Přímočarý Mazel (v originále Teddy Bear) je tedy příjemným a solidně zpracovaným kouskem, který ale postrádá silnější a pamětihodnější momenty. Vypracované tělo zde funguje jako zajímavě kontrastní prvek vedle něžných krásek a vetché matky, s tématem nesmělého kulturisty se ale dalo pracovat důmyslněji a takříkajíc méně na jistotu, jak už ostatně dánský režisér Matthiesen v minulosti ukázal.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/mazel Wed, 10 Oct 2012 12:32:01 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/mazel info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) ...říká ve hře Mein Kampf Adolf Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“.
...říká ve hře Mein Kampf Adolf  Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“. U nás doposud nepříliš uváděný text George Taboriho odvážně zinscenovali ve Švandově divadle na Smíchově. Maďarský Žid Goerge Tabori, který stačil před holokaustem uprchnout do Londýna, měl větší štěstí než tři čtvrtiny jeho rodiny, jejíž členové padli za oběť koncentračním táborům. S touto újmou se však ve svém díle nevyrovnává hysterií ani zahořklostí - naopak blízký je mu humor a ironie. Na sklonku 80. let napsal Tabori na objednávku vídeňského Burgtheatru hru Mein Kampf, jejíž název ne náhodou kopíruje Hitlerův „bestseller“. Taboriho teologická fraška se v inscenované verzi Anny Petrželkové odehrává na ulici, v blíže neurčeném prostředí, kde poblíž schodů k honosné vídeňské budově přespávají lidé bez střechy nad hlavou v jakési lidské, ale i intelektuální pospolitosti. Jednoho večera bez pozdravu dorazí drzý, zženštilý a směšný spratek odkudsi z Braunau na Innu a začne si mezi ostatními stlát. Druhý den hodlá svými obrazy dobýt místní Akademii a zbořit dosavadní umělecký svět. To však ještě netuší, že rektor jej s jeho mazanicemi odkáže na jediné místo, kde by mohly být užitečné. Zneuznaného Hitlera se ujme dobrácký žid Šlomo (Filip Čapka), naučí jej jak přežít a leckdy si i nechá nepoučitelným a ambicemi přerostlým mladíkem ukousnout z vlastního. Hitlerova počáteční bezvýchodná průměrnost začne náhle růst, přičemž vláhu saje z dobrých lidí, protože zlo se nebojí činit zlo. Formuluje první politické názory a mezi tím vykrádá pasáže ze Šlomovy knihy, dokonce si pro svoji „Bibli nenávisti“ půjčí název Můj boj - ne nadarmo Šlomo v Taboriho textu neslavně prodává po ulicích Bibli skutečnou. Když si pro něj přijde personifikovaná Smrt, schová se zbaběle na záchodě a Šlomo jej zapře. Později však vyjde najevo, že Smrt přišla Hitlera požádat o spolupráci... Z herců má logicky největší prostor pro kreativitu Tomáš Pavelka v roli Hitlera - hravě zvládá ventilovat náhlé návaly vzteku své postavy i její dětinskou marnivost. Fistule, kterou mluví jen podtrhuje hrůznou grotesknost člověka, který v negativním smyslu psal dějiny 20. století. Scéna Toma Cillera funguje jako multifunkční prostor, schody ukrývají nejrůznější propadla, trampolínky a další nečekaná variabilní řešení, navíc sama o sobě nabízí dramatický pohyb. Trochu rozpačití budete moct být z kostýmů, respektive z jejich výtvarné neujasněnosti. Odvážnost tu patrně hrála prim... A tak absurdně fungující Hitlerův indiánský kostým z druhé půle (Hitler miloval Karla Maye), kočičí kožíšek Smrti nebo Hitlerův poskok - pierot, jehož hranatý kostým jako by vypadl z avantgardních obrazů Josefa Čapka (ten, jak známo, zemřel v koncentračním táboře), se ve výtvarném názoru bijí s nerozklíčovatelným a obludným kostýmem Šlomova přítele Lobkowitze nebo nahotou nešetřícími igelitovými oblečky ze sex shopu, do kterých je upnuta Šlomova láska Markétka (Martina Krátká). V tomto případě by bylo méně dozajista více, po kostýmní stránce by se možná vyplatilo sledovat i vzájemné estetické vztahy.                 S největší pravděpodobností neodkryjete všechny mimotextové narážky, odkazy a symboly, kterými inscenátoři hru doslova prošpikovali. Jsou jich desítky. Osvěžovač vzduchu do auta (známý stromeček) namísto žluté hvězdy na klopě údajně čpícího Žida, jako oko chráněná bysta Hitlerova oblíbeného skladatele Richarda Wagnera, kočárek jako vagon transportního vlaku, půlky dobytka na háku... Možná je to někdy mnoho a jejich navršením vzniká až příliš velký groteskní cirkus, rozhodně je však režijní přístup Anny Petrželkové vůči divákům nepoplatný a do jisté míry riskující, protože má diváka za partnera a ne za zvířátko, které je třeba za jeho peníze pobavit. Už to tak vypadá, že po třech letech od nástupu Dodo Gombára do funkce se pomalu ukazuje „kdo je tady umělecký šéf“, a že i Švanďák má na víc než na řachandy umatlané z jinak dobrých severských filmů.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Mein-Kampf Mon, 08 Oct 2012 10:37:04 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Mein-Kampf info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Na Malé scéně Divadla ABC zinscenoval soubor Geisslers Hofcomoedianten první úplný překlad zápisu scénáře hry Láska ke třem pomerančům reformátora italské komedie dell´arte Carla Gozziho...
Na Malé scéně Divadla ABC zinscenoval soubor Geisslers Hofcomoedianten první úplný překlad zápisu scénáře hry Láska ke třem pomerančům reformátora italské komedie dell´arte Carla Gozziho... Sám autor píše v předmluvě ke hře: „Snažil jsem se zjistit, zda by tento pohádkový žánr, pokud by se uvedl na scéně, diváky oslovil. Šlo o velmi odvážné představení na hranici lehkomyslnosti. Taková inscenace s naprostou absencí vážných rolí a plná komických postav dosud nebyla uvedena.“ Dle výše řečeného inscenační tým Geisslers Hofcomoedianten s chutí deklamuje, že herci „si v této komedii o šíleně smutném princovi a jeho neutuchající lásce ke třem pomerančům hrají.“ A v tom má bezpochyby pravdu. „Geissleři“ přišli s jednoduchým scénografickým prvkem vztahujícím se k tématu, kterým je obyčejná krabice od ovoce. Použijete-li jich však kolem dvaceti nabídne vám to ohromné možnosti, jak posouvat významy i děj. A tak jedna přestavba střídá druhou (s krabicemi manipulují pouze herci), přitom bez zbytečných prostojů, v některých chvílích příběh fičí opravdu jako průvan. Ne na více než třech čtverečních metrech, které z jeviště zbudou, dokáže soubor zdánlivě s minimem prostředků vyjádřit prakticky cokoli - mnohdy fantaskní místa, jinou časovou i příběhovou linii, neustálý pohyb i jasný vizuální názor. Technická stránka zahrnující desítky reprodukovaných zvuků, výkřiků, přesně zacílené práce se světlem a počítačovými projekcemi nebude už ovšem vůbec tak jednoduchá, jak hladce a až pubertálně hravě výsledek působí. To vše je prošpikované současným humorem a v dobrém smyslu přebubřelým herectvím, odpovídajícím žánru komedie dell´arte, jenž se snažil Gozzi rehabilitovat. Ve výsledku je tato hra v rukou Geisslerů bláznivou komedií, na kterou musíte mít otevřenou mysl a chuť si hrát - Carlo Gozzi by se takového označení ale také nebál. Ve hře Láska ke třem pomerančům si mimo jiné po svém vyřizoval účty se svými rivaly Carlem Goldonim a Pietrem Chiarim, jejichž dílo považoval za dobovou blamáž.               Autorka překladu Kateřina Bohadlová ke Gozziho hře uvádí: „V kontextu světových dějin divadla (nejen) 18. století představuje Gozziho Láska ke třem pomerančům důležitý mezník vývoje literární komedie. Díky ztracenému původnímu scénáři vznikl staronový scénář - recenze, který autor s časovým odstupem kriticky komentuje a obohacuje popisem inscenace včetně reakcí publika. Více, než jsme ztratili, jsme možná získali. Gozziho composizione drammatica je skvělým příkladem alegoricko - parodistické komedie 18. století, žánrových proměn divadelního textu a v neposlední řadě i nezanedbatelným dokumentem doby.“ Geisslers Hofcomoedianten jsou divadelní společností mladých profesionálních umělců, kteří  se již 10 let úspěšně pokouší o oživování barokní kultury v Česku propojováním barokního umění s výrazovými prostředky a metodami současného divadla. Ve své dramaturgii cíleně objevují a rekonstruují prameny „dávno zašlé doby“, a v druhém plánu také na základě barokních předloh a principů tvoří současné a živé divadlo vyjadřující se k dnešní době. Geisslers vytvořili již 16 inscenací, vydobyli si uznání publika i kritiky (nominace na inscenaci roku v anketě Divadelních novin), s úspěchem navštívili řadu festivalů v tuzemsku i zahraničí. V současnosti jsou stálým hostem Městských divadel pražských. Nejbližší uvedení hry Láska ke třem pomerančům na malé scéně Divadla ABC: 29. září a 28. října 2012.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/laska-ke-trem-pomerancum Wed, 26 Sep 2012 12:18:34 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/laska-ke-trem-pomerancum info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) 20. září vstupuje do českých kin výjimečně napsané drama debutujících režisérů a scénáristů Briana Klugmana a Lee Sternhala.
20. září vstupuje do českých kin výjimečně napsané drama debutujících režisérů a scénáristů Briana Klugmana a Lee Sternhala. Známkou kvality může být pro dílo do té doby neznámých tvůrců získání zvučného hereckého obsazení anebo uvedení filmu na letošním festivalu Sundance...     Scénář filmu je sám o sobě chytrý a chvílemi až povznášející. Vždyť přesvědčil i největší hereckou hvězdu filmu – Jeremy Ironse, který si v The Words ovšem zahrál (i když trochu nakašírovaného, tak devadesátiletého) starce. „Ani jednoho z režisérů jsem neznal, ale věděl jsem, že napsali úžasný, inteligentní příběh, s velmi zajímavými postavami. Proč jsem řekl ano? Když máte hlad a vidíte nějaké jídlo, tak si myslíte: ´To chci.´ Je těžké v tu chvíli říci přesně, proč chcete zrovna tohle v tuhle dobu. Je to věc instinktu. A mým instinktem bylo, že tenhle film bude dobrý,“ říká k tomu Irons. Celovečerně debutující scénáristé a režiséři  Brian Klugman a Lee Sternhal zvládli v případě The Words hladce přebíhat mezi třemi příběhovými vrstvami, které jsou vzájemně propojeny. Když Rory Jansen (Bradley Cooper) konečně vydá svou první knihu, je výjimečná. Je to událost, která se přihodí jednou za generaci a která rozbouří literární svět i veřejnost. Rory se okamžitě stává literární hvězdou. Charismatický, talentovaný, inteligentní, mladý autor má zdá se všechno: báječný život, milující manželku (Zoë Saldana) - svět mu leží u nohou. A to vše jen díky jeho slovům. Ale čí to jsou slova? A čí životní příběh ta slova tolik ovlivnila? Rory totiž není úplně tak autorem svého bestselleru, nalezl jej v aktovce v pařížském antikvariátu... Skutečný autor nikdy nevydaného rukopisu byl pravděpodobně již desetiletí po smrti. Anebo tomu tak není? Zajímavou zápletku vám odhalí až návštěva kina – a bude to stát za to. Někomu možná budou jisté pasáže v The Words připadat příliš nasládlé. Hlas vypravěče, který přechod do jiné roviny filmu vždy provází, je tak trochu pohádkový, což je ostatně záměrem. Koresponduje to s jednoduchostí prezentovaného příběhu Rorym nalezené knihy, který opravdu pohádkově zestručňuje. Velkou a prudkou lásku mezi pařížskou servírkou a americkým vojákem, jež vznikla na první pohled, nabourá smrt dítěte zúčastněného páru. Co se dítěti stalo je odbyto formulkou: „She was sick.“ Podobně jako motiv opuštění manželky po tragédii opsaný sdělením: „Záhy však začal tolik toužit po domově, že jednoho dne odjel a do Francie se již nikdy nevrátil.“ Taková literární nekomplikovanost by mohla mít v reálu úspěch asi opravdu jenom v USA, zarážející však je, že výše zmíněná kniha má ve filmu úspěch i u kritické veřejnosti. Přemýšlíte-li o tom tam i zpět, s filmem se smíříte, pokud se zaposloucháte do potoka podmanivé hudby a tu hru na pohádkovost beze zbytku přijmete. Objevíte pak další indicie – například na maximální míru zromantizovanou představu o tom, co to znamená být velkým spisovatelem. Skutečně musíte v nuzných podmínkách roky pracovat na knize, kterou odmítnou všichni nakladatelé s odůvodněním, že je příliš umělecká, abyste nakonec prorazili s něčím, co přišlo a bylo napsáno nonstop během jedné noci jako vnuknutí múz? Skutečně se pak můžete stát okamžitě společenskou hvězdou, jejíž tvář je známější než tvář amerického prezidenta? Je v Americe literatura opravdu tolik sexy, že se vám díky tomu budou cpát do pracovny polonahé studentky a vlhnout nad společnou četbou z vašeho nového románu? Nakonec i herectví je částečně podřízeno přehrávání – Rory objevuje román ve staré aktovce s více než nepravděpodobným zaujetím a každé dámě lze jen doporučit přímý pohled spisovatelské hvězdy v nejvyšší rovině příběhu, jíž hraje Dennis Quaid, který přímou úměrou odpovídá jeho brisknímu intelektu a hlavně je „ták móc“ charismatický...      Psát a tvořit příběhy, které zasahují lidská srdce, je podle autorů snímku The Words výsostnou magií - po formální stránce tedy stvořili magický, uhrančivý a také trochu americký film.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/the-words Tue, 18 Sep 2012 10:41:22 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/the-words info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Výlet od pondělí do neděle, od Benicia Del Tora po Laurenta Canteta, od hlavního města Kuby po, ehm, hlavní město Kuby.
Výlet od pondělí do neděle, od Benicia Del Tora po Laurenta Canteta, od hlavního města Kuby po, ehm, hlavní město Kuby. Přibližně 2,3 milionu obyvatel;  rozloha 721 km²;  hlavní jazyk španělština; od roku 1982 světová památka UNESCO;  Paříž Karibiku; jedna z 15 kubánských provincií. Podobně strohé informace většinou poskytují cestovní průvodce, sedmička režisérů na hlavní město Kuby ale naštěstí nahlíží atraktivnější optikou. Po městských povídkových filmech jako Paříži, miluji Tě, Tokio! nebo New Yorku, miluji Tě!, u nichž je dle samotných názvů očividné, jaké metropole adorují, se diváci mohou seznámit s rozličnými pohledy na vášnivou Havanu.7 dní v Havaně a 111 sekundová ukázka Během jednotlivých dní v týdnu se místní prostředí ukazuje z pozitivních i negativních stránek. Jsou patrné kulturní změny v duchu moderního Západu, ale taktéž stále přetrvávající tradice, archaické myšlení i důraz na rodinné hodnoty. Místní lidé se dostávají do kontaktu s cizinci, kteří k nim dorazili kvůli pracovním povinnostem nebo turistickým legráckám, a v některých případech by nejraději zpřetrhali všechny dosavadní kontakty a jednoduše prchli pryč. V jednom z příběhů si tak režisér Emir Kusturica přijíždí na Kubu převzít ocenění za přínos světové kinematografii, zatímco jeho osobní život strádá. Pomoc najde až u taxikáře a příležitostného trumpetisty. S novodobou hudební produkcí se dostaneme do kontaktu v prvním příběhu, kde Američan Teddy využije průvodcovských schopností svého řidiče a prozkoumá místní kluby a hispánská děvčata. Naopak školačka Yamilslaida se vrátí do papírově dávno přežitých dob, jelikož ji její rodiče nechají podstoupit očistný rituál, který by z ní měl vyhnat lesbické choutky. Přestože se prakticky v každé povídce dají nalézt závažné motivy (odchod od rodiny, manželská krize, homofobie, aj.), 7 dní v Havaně se nesnaží odpovídat na všechny otázky, které se k daným problémům váží. Jednotlivé části se více než na souvislý příběh s uzavřenou pointou zaměřují na jeden den ze života obyčejných lidí, vykreslení pohodové atmosféry, v níž je vždycky čas dát si panáka, a současně naznačení, s čím se musí bojovat. Sobotu například sledujeme perspektivou Mirty, pracovité ženy, která potřebuje upéct dorty a zákusky a včas se dostat do televizního pořadu. Ačkoliv se zdá, že největším problémem za celý den bude veskrze banální nedostatek vajec, podivné chování její dcery připraví intenzivnější finále. Stejně jako Mirta víme, co se stalo, ne však proč se to přihodilo nebo jaké bude mít daná situace následky. Na tom se bude pravděpodobně pracovat až následující dny. 7 dní v Havaně se prožije poklidně a bez výraznějších emocí. Jde o týden, který se téměř zcela vyhýbá politickým otázkám a kontroverznější náplni. Gaspar Noé, jenž působivě zpracoval pasáž s vymýtáním homosexuality, ve své podstatě také netne do nijak živého materiálu. Náklonnost ke stejnému pohlaví patřila v kubánské kinematografii desítky let k tabu, ale již v roce 1994 natočili Juan Carlos Tabío a Tomás Gutiérrez Alea Jahody a čokoládu, kde se homosexualitou zabývají. Dvouhodinový výlet do kubánské metropole je tedy pěkný, ale nezanechá výraznější stopu.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/7-dni-v-havane Thu, 23 Aug 2012 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/7-dni-v-havane info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Newyorský neurotik, který od svého přestěhování do Evropy posílá do světa filmové pohlednice z fascinujících metropolí se po Londýně (Match Point), Barceloně (Vicki Cristina Barcelona) a Paříží (Půlnoc v Paříži) chytil Říma.
Newyorský neurotik, který od svého přestěhování do Evropy posílá do světa filmové pohlednice z fascinujících metropolí se po Londýně (Match Point), Barceloně (Vicki Cristina Barcelona) a Paříží (Půlnoc v Paříži) chytil Říma. Ten tentokrát posloužil Woody Allenovi jako kulisa pro jeho poslední projekt Do Říma s láskou. A zdá se, že kulisa je skutečně pravé slovo. Allen totiž ani nemá ambici vyšší, než využít Řím jako město s geniem loci, jenž je koktejlem historie, kultury a italské plnokrevnosti – tolik přitažlivým pro turisty z celého světa. Vcelku jednoduše ve filmu rozehraje čtyři paralelní příběhy, především ale proto, že se nijak neprolínají. Vcelku jednoduše vás několikrát rozesměje prostřednictvím vršených dialogů na svá oblíbená témata (neuróza, psychiatr, partnerské vztahy nahlížené shora...), protože to prostě umí a nepřekvapí ani angažováním vypravěče, nebo staršího alter ega, které z pozice zkušenosti neustále radí, poučuje a nakonec má vždycky pravdu. Jediné, co tak nějak drží čtyři příběhy, k nimž se na přeskáčku vracíme, při sobě, je motiv světské slávy – respektive, jak je křehká a co s lidmi udělá. Nejvíce vás patrně zaujme linie, v níž hraje sám Allen hudebního producenta na důchodku, který v otci svého zetě objeví geniálního operního pěvce. Chyba je jen v tom, že dokáže zpívat jen v koupelně pod tekoucí sprchou, a tak je třeba sprchový kout zakomponovat do každé opery, do níž bude obsazen. Jde o krásný, absurdně humorný epizodní prvek, stejně jako v příběhové linii, kde se z obyčejného úředníka stane přes noc z nějakého důvodu mediální hvězda (rozumějme – jsme tak zpitomělí všemi reality show, že prostě potřebujeme modly – jakékoli). Nadměrný časový prostor, který je této epizodě z pohledu režiséra ponechán, mohl tak dobře ustát jen báječný Roberto Benigni – ale i on už musel mlít v jistých chvílích z posledního. V neposlední řadě by vás mohla potěšit rolička exkluzivní prostitutky, kterou s chutí ztvárnila Penélope Cruz. Musí se nechat, že i když jí už není dvacet let, ani dvacet pět, její nohy sahají v těch převysokých podpatcích až na zem, zatímco dolní okraj minisukně směřuje zcela opačným směrem, až k nebezpečným výšinám...               Woody Allen tentokrát vyprodukoval film plný nedůsledností, který přesto vzhledem ke stopáži lehce uplyne a neurazí, a v některých momentech možná i potěší. Můžete se na to dívat dvěma způsoby. Pokud chcete skutečně vypnout a stát se konzumenty bez hlubšího smyslu, budete patrně spokojeni. Anebo vám přijde, že natočit standart je u filmaře, který umí, lajdáctvím. Proč si také kazit leporelo natáčením snímku s evidentně slabým scénářem, když mám na kontě více než 40 dobrých filmů?
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/do-rima-s-laskou Fri, 27 Jul 2012 10:52:50 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/do-rima-s-laskou