Archiv

Zážitková exkurze do sedmdesátek: Máte Občanský průkaz? (5)

2011-02-17 09:50

Džíny z Tuzexu, modrá knížka, výjezdní doložka. Klasické symboly normalizace. Pro občana socialistického Československa 70. let to byla vytoužená a často nedostupná přání. Pro dnešní generaci padesátníků a starší jsou to ještě velmi dobře známé pojmy, generace mladší už má ale v těchto slovech méně jasno, a mladí je neznají vůbec. Nová, hořce nasládlá komedie Občanský průkaz režiséra a producenta Ondřeje Trojana podle scénáře Petra Jarchovského, který se volně inspiroval stejnojmennou knihou Petra Šabacha, není žádným nudným učebnicovým výkladem historie, ale chytrou zážitkovou exkurzí do atmosféry sedmdesátých let.



Po symbolech sedmdesátek nás formou vyprávění provedou čtyři hrdinové – patnáctiletí kamarádi – Venca, Petr, Aleš a Míťa, které, ač charakterově velmi rozdílné, spojuje chuť jít svým jednáním proti pionýrskému davu. Dorůstající kluci končí základní školu a dostávají důležitý dokument – občanský průkaz. S předáváním občanek spojený ceremoniál a pozdější povinnost nosit tento dokument „propůjčený od vlády socialistické republiky“ u sebe chápou jako možnost si společně tiše zaprotestovat. Při podání ruky poručíkovi (Václav Kopta) svým stiskem málem způsobí pohmožděniny a pak se na kopci nad městem spiklenecky napijí levného vína a jako správné máničky natrhnou stránku patnáct.



Tati, ty jsi zbabělec
„Proč na sebe prosimtě tak upozorňuješ?“ kárá doma otec (Martin Myšička) syna Petra (Libor Kovář) po třídních schůzkách. Ten se jen pro sebe ušklíbne a odejde do svého pokoje. Proč se z otce, hlavy rodiny, stal nemluvící invalida? A proč se Petr nedostane na gymnázium? Specifická, jen těžko vysvětlitelná tehdejší atmosféra domova, kdy se děti a rodiče navzájem nechápou a kdy rodiče svádí boj s politickým přesvědčením a s uchráněním rodiny před komunistickou perzekucí, předává film velice věrně.



Květinová revoluce pro soudružku Pivoňkovou
A stejně věrně je zobrazeno prostředí školy – svět soudružek učitelek a pionýra, dnešním dětem už téměř nesrozumitelné. Co to byly kádrové posudky a jak skončili snaživí učitelé, kteří to mysleli dobře? „Chceme zpět paní učitelku Pivoňkovou!“ hlásají květiny ve klopě žáků základní školy, kteří se nechchtějí smířit s tím, že jejich oblíbená mladá učitelka byla kvůli udání odejita. A malý školní udavač se s notýskem za zády směje pod budoucími kádrovacími fousy.



Máničky na vojnu nepatří
Stříhání dlouhých vlasů, další symbol doby. Máničky na vojnu nepatří, tak honem pryč s nimi. A naši hrdinové se bojí: „Podívej, co to udělalo s mým bráchou. Je to vymývání mozků.“ Tak padá rozhodná věta: „Musíme získat modrou knížku.“

Něžná retro debilita
Atmosféra z filmu opravdu čiší (lépe – ona přímo čpí), ale je rozhodně přijatelný stejně dobře pro nás, jež známe jen zažloutlé fotografie a vyprávění rodičů a prarodičů, tak pro vás, kteří jste si pro tu modrou knížku opravdu zlomili nohu. A to nejen díky bezvadným dialogům a trefně obsazeným rolím (dospívající kluky hrají trochu nemotorně neherci vybraní z castingů na středních školách, což ale vůbec není na škodu – ba naopak – dodává to na autentičnosti), ale také díky skvělým kostýmům (výtvarnice kostýmů Martina Bielíková použila některé kostýmy ze svého vlastní garderobiérny a také od svých příbuzných). No a v neposlední řadě samozřejmě díky výtvarně a architektonicky kvalitně zpracované scéně, která zaujme od nejmenšího roztomilého detailu skleničky (Jo, tu jsme přece měli doma taky!), přes interiéry několika bytů, až po tísnivou podchodovou scénu ze zásahu na batikovanou mládež, která vyrazila na zakázaný koncert Plastiků.



Scénárista Jarchovský si s původním šabachovským příběhem velice mile pohrál. Vypustil některé odbočky a přidal také něco ze svých vzpomínek na 70. léta. „Třeba ten kopec ve filmu je můj kopec, kam jsme chodili s klukama,“ vysvětloval po projekci pro novináře. A Ondřej Trojan, ač již pokládal po natočení snímku Pějme píseň dohola období normalizace za uzavřené, se na hozenou udici scénáře chytil: „Prožil jsem kus totáče v pubertě, což je nutně spojené se spoustou slastných vzpomínek. A taky se spoustou buzerace a debility. Tuto zvláštní směsku jsem se snažil přenést do filmu.“

A to se mu vydařilo znamenitě.

A jak to všechno s hrdiny filmu skončí? Je příjemné, že Jarchovský příběh nedopovídává a nechává prostor, ať si po té dvouhodinové exkurzi se symboly trochu pohrajeme sami...

Dáte mi nějaké bony navíc, když vám to prozradím?

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.













Foto Falcon

• kino, film, komedie, drama, Ondřej Trojan, retro, retrofilm, 70 léta