Archiv

Tvář ve videoartu, tváře videoartu

2012-07-02 17:55

Galerie Rudolfinum otevřela další z tematických výstav. Tentokrát věnovanou fenoménu tváře ve videoartu. Tváře vyvstávající, mizející, znetvořené, osobní i odosobněné, tváře dvojníků i jiné tváře sebe sama. Téma banální i komplikované zároveň. Navíc s pionýry a dnes již praotci (i matkami) videoartu. Tváře, v Rudolfinu až do 16. 9.

Tvář jako podivný živočich
V prvním výstavním sále čekají diváka jen dvě videa, zato hned od klasiků žánru. Kurátor výstavy Ladislav Kesner se sice při výběru jednotlivých děl řídil svou subjektivní vizí, přesto vybíral hlavně mezi průkopníky žánru a dnes již ověřenými jmény. I když se na výstavě samozřejmě setkáte i s novějšími díly.

Video s názvem Video Tape Study No.3 americko-korejského umělce Nam June Paika, který bývá označován za prvního videoartistu vůbec, nás vrací do šedesátých let minulého století. Z dnešního pohledu jednoduchou manipulací tváře a postavy z televizního záznamu tiskové konference amerického prezidenta Lyndona Johnsona a newyorského starosty Johna Lindsaye se Nam June Paik dotýká otázek věrohodnosti medií a hranic sebetvorby mediálního světa.

Nam June Paik, Videotape Study No 3, 1969

Na druhé straně místnosti je puštěná smyčka jiného klíčového umělce spojeného nejenom s videoartem, a sice Bruce Naumana. Dílo uvedené na výstavě je videoprefomance, ve které se Nauman snaží dohonit svůj hlas a přitom divákovi nabízí pohled, který jeho obvyklý náhled na tvář rozkládá. Před divákem se tak místo tváře objevuje podivný živočich nadaný asynchronicitou, která může být až fyzicky nepříjemná. (Bruce Nauman, Lip sync, 1969)

ukázka z Bruce Nauman, Lip sync, 1969

Předzvěsti a otázky duše
V dalším sále se ve videu nazvaném Recording Studio From Air Time (1973) zpovídá Vito Acconci ze svého dlouholetého vztahu. Nahrávka vznikala během dvou týdnů, které Acconci strávil v Sonnabend Gallery, kde seděl sám v prázdné místnosti jen s videokamerou a zrcadlem. Ladislav Kesner v jeho emocionálním rozhovoru, který trval celé dva týdny a mohli jej při něm sledovat návštěvníci galerie, vidí předzvěst dnešních reality show.

Anticipaci plastických operací v čele s transplantací tváře připisuje kurátor dalšímu umělci, který je na výstavě zastoupen trojicí videí z roku 1976 (Third Tape, Four Sided Tape, East Ended Tape), Peteru Campusovi. Jeho videa se zabývají transformací tváře a rozpadem identity.

Celý sál patří skotskému umělci Douglasi Gordonovi, který v roce 1996 získal Turnerovu cenu. Jeho asi nejznámější prací je zpomalení Hitchcockova hororu Psycho na 24 hodin. Na výstavě uvidíme video, ve kterém uplatnil stejný přístup. Společně s postavou Dr. Jeckylla a Mr. Hydea z filmu Roubena Mamouliana z roku 1931 se budete moci zachytit ten okamžik, kdy se dobro mění ve zlo.

Ženy raději tvoří videa, než malují
Se zajímavým postřehem přišel na tiskové konferenci kurátor výstavy Ladislav Kesner. Žen video umělkyň je v poměru k video umělcům více, než malířek k malířům. Odráží se to i na výstavě Tváře, kde z 16 vystavujících jich je šest.  

Je mezi nimi například Marina Abramovic, která videoart používá k záznamu svých performancí. Abramovic je umělkyně, která v rámci svých akcí neváhá jít často až na hranice těla, nebo sociálních vazeb mezi lidmi. Její videa nejsou proto jen neosobním záznamem proběhlé performance, ale značně expresivní výpovědi, některá až s mírně perverzními inklinacemi.

S expresivitou a dvojznačností pracují i další dvě umělkyně zastoupené na výstavě, Ulrike Rosenbach a Freya Hattenberger. Zatímco Ulrike Rosenbach ve své práci Mutterliebe ukazuje dvojznačnost mateřské, potažmo rodičovské lásky, která miluje i manipuluje zároveň, rozehrává Freya Hattenberger ve videu nazvaném Sirene s divákem dvojznačnou hru s jeho smyslností a smyslovým vnímáním.


Polibky pokrytá tvář vypadá trochu jako zbitá, Ulrike Rosenbach
Mutterliebe, 1977

Na závěr ještě zmiňme velkoformátovou videoinstalaci Fiony Tan z roku 2001 pojmenovanou Saint Sebastian, ve které mladé Japonky podstupují iniciační rituál střelby z luku při tradiční lukostřelecké soutěži Toshiya. Jejím absolvováním učiní první kroky do dospělosti. Video můžeme sledovat z obou stran projekčního plátna a bývá proto nazýváno jako komplexní videoportrét.

Výstava není reprezentativním průřezem, přesto se z ní dozvíme o zásadních osobnostech videoartu. Téma identity, rozpolcení, hledání tváře je nevyčerpatelné a nejen proto si k návštěvě galerie určitě rezervujte celé odpoledne. Některá z vystavovaných videí jsou delší a rozhodně stojí za vidění.

Podrobnosti o výstavě najdete TADY.