04/02/08

O PILE, ZÁNIKU JEDNOHO SADU A NOSTALGII

Čechova lyrická dramata uchvacují diváky již přes sto let. A uchvátila i režiséra Vladimíra Morávka, který si tři z nich vybral pro jedinečný projekt v královehradeckém divadle. Poslední z nich, osiřelý Višňový sad se dočkal po letech velkolepého uvedení na prknech Divadla na Vinohradech. S Dagmar Havlovou-Veškrnovou v roli kněžny. Hraje se každý den až do středy.

Dlouhá cesta čekání na realizaci plná nejen časových překážek se vyplatila. Na jevišti excelují přední čeští divadelní herci v originálně, moderně a velice svěže podané komedii. I když o žánru by se dalo jistě polemizovat – jedná se o vnitřní drama několika postav, které se musí loučit se starým životem a přijmout novou, ne zrovna růžovou budoucnost. Veškerá komičnost, pro toho, kdo je naladěn na stejnou vlnou a je ochoten ji hledat, pramení z trapnosti situací, z pokrytectví a z neskrývaných rozdílů mezi postavami. 

Zároveň ve hře můžeme spatřovat alegorii zániku a změny. V Čechově dramatu společně s pokáceným višňovým sadem končí vše staré a chatky přinášejí nový život, přeměnu ve společnosti. Sentimentální lpění na staré, polorozpadlé barabizně, která zbyla z panství, se proti tomu staví do kontrastu a vznikají jemné nuance nevtíravého humoru.

 

Mile překvapí Morávkovo režijní nastudování překladu od Leoše Suchařípy. Největších změn doznalo druhé dějství, kdy události byly „přeskupeny“ do paralelních příběhů, odvíjejících se v zahradě. Výsledek je tak nejen zajímavým ozvláštněním klasické verze, ale navíc je díky odvážnému a zkušenému režisérovi zajímavý i z hlediska choreografie. Ač se touto úpravou ještě více umocňuje atmosféra tápání a zkostnatělosti, společně s kouzelnou scénografií působí stylizace momentálně nehrajících herců do strnulých soch vizuálně velmi poutavě a z hlediska síly příběhu mnohem (od)vážněji.

Další drobnou úpravou bylo, kromě jemného a šetrného prokrácení, splynutí postavy guvernantky Charlotty s glosátorkou a demiurgerem děje. A příběhu to prospělo hlavně díky skvělé Jiřině Jiráskové, které se role zhostila se ctí, šarmem a bravurním herectvím sobě vlastním.

Trochu rozpačitě v porovnání s jeho předchozími rolemi působí Martin Stropnický, který jako vtíravý Lopachin musel změnit nejen držení těla. Veškerá rozpačitost tedy nevychází z jeho hereckého výkonu (spíše naopak) – role pro něj jistě byla výzvou, ale stylově mi na Lopachina příliš nesedí. Naopak Dagmar Havlová, jež si pro jeviště nechává své rodné příjmení, se stala Raněvskou naprosto bezprostředně a věrohodně. V jejím podání má ona zoufalá žena v sobě vše – zmar, zoufalství, zhrzenou pýchu – věříte jí každé zoufalé gesto, vidíte to rodící se šílenství z prodlužované agónie v jejích očích i na tváři (modrá paruka ve třetím dějství byl geniální nápad!), ale zároveň cítíte sílu a odhodlanost, která z ní vyzařuje. Ztratila vše, ale nese to s hrdostí a vzpřímeně, a ve skutečnosti je to jen křehká žena, co se nemá o koho opřít. A přesně takovou ji vystihla bývalá první dáma.

Višňový sad má v tomto nastudování velkou šanci, že se mu dostane stejné přízně jako předchozí trilogii Čechov Čechům, a není to jen skvělými herci – na jevišti se kromě Havlové, Jiráskové a Stropnického objeví i Viktor Preiss, Jiří Dvořák, Pavla Tomicová, Andrea Eisnerové či Radovan Lukavský jako komorník Firs. Jen má snad jednu jedinou chybičku – pro nedočkavce, co si nepotrpí na dlouhá dramata, která tak volně plynou a nepřináší překvapivé akční zvraty, inscenaci režisér zkrátil příliš málo. Ale takový člověk na Višňový sad jen tak nezamíří… 

Více o představení čtěte zde.









Hana Rojková