30/05/08

SMUTEK PANÍ ŠNAJDEROVÉ: VZPOMÍNKA PO LETECH

Filmová premiéra: Neobvyklá česko-albánská spolupráce, návrat albánského klasika zpět do země, kde studoval, i nesnadná cesta k financování a realizaci snímku mohou vzbuzovat jisté sympatie – film sám je však bohužel spíše zklamáním a z polozapomenuté balkánské země do české kinematografie příliš čerstvý vítr nezavál.

Albánský režisér Piro Milkani, který se o režii snímku Smutek paní Šnajdrové podělil se svým synem Enem, se při psaní námětu nechal inspirovat především dobou svých studií, kterou trávil jako student pražské FAMU na přelomu padesátých a šedesátých let v Československu. Hlavní hrdina, mladý albánský kameraman Lekë (Nik Xhelilaj), přijíždí spolu se svými spolužáky do zapadlého městečka Český Šternberk, a začíná tu natáčet absolventský dokumentární film o výrobě motocyklů. 



V zpětném pohledu poněkud tísnivá atmosféra komunistického venkova se mísí se vzpomínkovou nostalgií, podmíněnou především vnímáním albánského mladíka, pro kterého je i totalitní Československo v porovnání s tuhým režimem diktátora Enevera Hodži takřka svobodným rájem. Dobové absurdity (hrabě provázející na zestátněném zámku, agilní komunistický ředitel továrny) tak získávají spíše humorný nádech a temný stín vrhá především hrozba nuceného návratu zpět do vlasti.

Titulní postava smutné paní Šnajdrové (Anna Geislerová), mladé ženy náčelníka místní bezpečnosti, se v ději začíná objevovat jen zvolna, postupně však ztělesní alternativu v Lekëho osudové volbě. Zatímco albánský student váhá, zda se vrátit do tuhnoucího režimu ve své zemi, paní Šnajdrová hledá způsob, jak se vyvléci z daleko soukromější nesvobody svého manželství.

Nese-li snímek podtitul „Romance jednoho léta“, pak bohužel nezbývá než dodat, že nadějný námět se nepodařilo proměnit v snímek, který by měl naději v divácké pamětí uvíznout déle než právě jen pár letních týdnů. Těžko říci, zda se na výsledku více podepsaly obtížné podmínky vzniku, či zda Pira Milkaniho postihla podobná bezradnost, která v poslední době dolehla i na nejednoho jeho generačního souputníka z někdejší české Nové vlny. Režie se každopádně nese přinejlepším na úrovni lepší televizní inscenace a nedaří se jí proniknout hlouběji pod povrch. 



Jako nešťastné se ve výsledku ukázalo také mezinárodní obsazení, protože nezvládnuté české postsynchrony prakticky znehodnocují výkony zahraničních herců. Výjimkou není ani někdejší komisař Cattani, italský herec Michelle Placido, jehož šarm se v roli hraběte Šternberka mění spíše v prkennost voskové figuríny. Podobně papírově bohužel zní i většina zbývajících postav, které jsou z velké části obsazeny mladými herci či neherci, a trojice Geislerová, Töpfer, Štěpánová, která odvádí svůj slušný standart, ani celkem věrohodný, leč bohužel nepříliš výrazný Xhelilaj výsledný dojem nezachrání.

Za zmínku tak stojí snad jen zdařilá hudba Milana Kymličky a dobově autenticky působící výprava (až na záběr z pražské uličky, kde tvůrci přehledli tag nastříkaný na zdi). Výraznější úspěch u diváku ani u kritiků se u nás filmu asi věštit nedá, a tak snad nezbývá, než mu popřát úspěch v Albánských kinech, kde prkenná čeština možná ztratí svou prkennost a kulisy Českého Šternberka získají nádech exotiky.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde













Vratislav Kadlec

Foto Cinemart a.s.