SLEPÉ LÁSKY: DOPORUČUJEME NEPŘEHLÍŽET

Filmová premiéra: Slovenská republika letos dokázala zabodovat na filmovém festivalu v Cannes se snímkem Slepé lásky, který obdržel cenu Art Cinema. Dokumentární pohled na život nevidomých tamní publikum uchvátil, setká se s nadšením i u našich diváků?

 Kdo si někdy vyzkoušel dát kafe v Kavárně Potmě (v českých poměrech unikátní projekt konta Světluška, kde vás v černočerné tmě obsluhují nevidomí), zjistil, jaký je to pocit, když se musíte namísto zraku spoléhat na další smysly. Samozřejmě se do tápajícího stavu můžete dostat i v případě, když ve sklepě vyhoří žárovka zrovna v okamžiku, kdy jdete pro okurky, ale atmosféra kavárny na podporu dobré věci je přeci jen stylovější a bezpečnější. Obě varianty však přináší alespoň niterné přiblížení stavu, v jakém musí žít slepci celý život. A další pohledy na svět plný zvuků a vůní předkládají Slepé lásky.

Mozaikovitý trailer podkreslený trefnou hudbou

Skládají se ze čtyř příběhů, jejichž spojovacími motivy jsou láska, představivost a hledání štěstí nevidomých lidí. Peter žije se svojí ženou v malém bytečku. Rád poslouchá dobrodružné rozhlasové hry, které ho do svého vyprávění dokáží naplno vtáhnout, a také si oblíbil svoji práci - učí hudbu u hendikepovaných dětí. Další postavou se stal zamilovaný a slepý Miro, jehož city musí projít těžkou zkouškou. Rodičům jeho vyvolené Moniky se totiž zrovna nelíbí, když si jejich poloslepá dcerka vychází ven s Romem. Jako třetí zde máme Elenu, která touží vychovat dítě. V její ohromné radosti z těhotenství jsou ale cítit také značné pochybnosti a strach, především jestli i její dítě nebude slepé. A poslední aktérka zastupuje skupinu teenagerů a jejich běžných problémů. Zuzka chce poznat lásku. Svoje štěstí zkouší přes internet, kde může skrývat své tělesné postižení. S neznámým klukem se chystá sejít a pevně doufá, že ji bude mít rád, i když je slepá.

Příběhy jsou očividně velice osobní a lidsky přirozené, přičemž nezabíhají do laciného citového vydírání, jak by se to mohlo lehce stát. Hendikepovaní zde za žádných okolností nejsou prezentováni jako chudáci s tragickým životem, kteří potřebují lítost. Vůbec ne, jsou zobrazování pouze tak, jací skutečně jsou. Jako osobnosti, které si na svět ve tmě dokázali zvyknout a nyní prožívají problémy blízké každému. Někdy jsou jejich příhody smutné, někdy veselé a někdy zase jen upřímně milé. Režisér Juraj Lehotský to moc dobře ví, a tak se do duší slepých dívá velice citlivě a bez patosu. Je pouze na divákovi, zdali si nechá zabrnkat na emoční strunky.

Slepé lásky se nepokouší zapůsobit přímo, kamera je spíše odtažitá a neutrální. Tento nezaujatý pohled se tu však mísí s fikčními momenty, které upevňují či rozšiřují vyprávění, a leckdy tak mizí pocit oné typické dokumentární autentičnosti. Jsou tu jednoduše čtyři příběhy, jejichž reálný základ je obrovský, ale obsahují také produkční dodělávky. Díky tomu se například do části s Peterem mohla zakomponovat snová animovaná sekvence, v níž slepý učitel bojuje s chobotnicí. 

Českého diváka bude bohužel během promítání také čekat boj. Boj o srozumitelnost, jelikož se dá předpokládat, že v naší distribuci nebudou na plátně běhat titulky. Problémem není (nebo by neměl být) slovenský jazyk, ale chvílemi velmi bídná audiokvalita, kdy skutečně není rozumět, co která postava říká. Stejným problémem trpěl i tuzemský René Heleny Třeštíkové, u něhož by se přepisy dialogů v kritických místech taktéž hodily.

I přes tento podstatný nešvar jsou Slepé lásky samozřejmě stále silným filmem, který představuje odlišný svět netradičním pohledem. Vtipným, smutným, přirozeným a od srdce. Vlastně takřka každým, jenom ne tím slepým.

Místa a časy projekcí najdete tady





























Napsal: Martin Čuřík

Foto: Artileria