PROSLULÉ PRAŽSKÉ PIVNICE - ALE KTERÉ VLASTNĚ?

Kam jít v Praze na pivo? Každý, kdo na pivo chodí, má na tuto otázku svou vlastní odpověď. Pryč jsou časy, kdy stačilo říct: U Tygra, U Dvou koček, U Kocoura, U Sojků a shodli se všichni milovníci piva, do jednoho. A blažený úsměv rozzářil jejich tváře.

Zlaté časy pivní Prahy dávno zmizely v propadlišti času. Piva se sice pořád v Praze vypije víc než dost a přijíždějí sem za ním také statisíce turistů z Německa, z Anglie i z Japonska, ale fenomén české hospody pominul a těžko předpokládat, že by se někdy vrátil. V čem spočíval? Těm, kdo zažili, netřeba vysvětlovat. A těm později narozeným těžko sdělit, natolik byla společnost jako celek jiná. Takže stručně, pro ty, kdo osobně poznat nemohli. V jedné hospodě seděli doktoři, členové Akademie věd i popeláři a instalatéři. Máničky i fízlové. Herci z Národního divadla i jejich kulisáci. V hospodě byl celý český svět, na jednom místě a v jednom čase.

Dnes má každý své. Své zájmy, svou profesi, své ambice. Láska k pivu je stále obecná, ale rozčlenila se. Mladí sedí u půllitru ve svých klubech, důchodci, kteří mají hluboko do kapsy a z půllitru jen usrkávají, sedí tam, kde je strpí. Jinde pijí pivo milionáři a jinde zase řidiči tramvají. A shodnout se na nějaké vyhlášené pivnici? To už dnes jaksi nejde. 

U Tygra v Husově ulici, kde si dal pivo i Bill Clinton, čepují vynikající Plzeň. Ale jsou tu už jiní hosté, než se kterými sedával Bohumil Hrabal a pro večerní hodiny jsou stoly rezervované dlouho dopředu. A jako se ztratili hrabalovští pábitelé, zmizely i figury, jakou byl v hospodě U Rotundy na Starém Městě pověstný Hynek, který sedával s tuplákem pod svou fotografií s tuplákem po celý den. Hosté spěchají, obsluha se často mění. Na Smíchově U Starého lva zbyl ještě číšník s obrovským baňatým nosem ze starých časů, ale ten už je poslední a kolik jemu podobných dříve bývalo.

Vyhlášené pražské pivnice? Turistům se tak představují skoro všechny, které v centru města jsou. V takto vyhlášených pivnicích pak sedí turisté s jinými turisty a spolu s pivem vstřebávají nefalšovanou pražskou atmosféru. A Pražané? Dnes už se neshodnou na žádném jménu, které by za všeobecného souhlasného pokyvování hlavou vyvolalo blažený úsměv na tvářích. Shodnout se už prostě nelze. Každý má tu svoji pivnici, většinou tam, kde bydlí, nebo tam, kde pracuje. A proslulost takového lokálu obvykle nepřesahuje oblast několika ulic a svého okruhu zákazníků. 

Dávno už pohasla sláva jmen, která byla ctěna nejen po celé Praze, ale po celých Čechách a dokonce i na Moravě. U Kocoura, U Malvaze, U Dvou slunců, U Jelínků. Ty hospody pořád stojí a pivo čepují, ale už jsou prostě jen pro někoho. A legendami opředené české pivo ostatně už dávno také není to, co bývalo. Pořád je dobré, to určitě, ale zmizela místa, kde by se dalo říci s Bohumilem Hrabalem: „Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu, to pivo s parádní pěnou...“

petr m