PARANOID PARK: ART O…O ČEM VLASTNĚ?

Filmová premiéra: Má smysl někomu vyprávět vtip, když k němu nemáte dostatečně zábavné vyústění? A má smysl někomu prezentovat pokus o rozebrání duše šestnáctiletého skateboardisty, když to k ničemu nevede? Podle Guse Van Santa ano. Minimálně ono patlání se v mladíkovi smysl zřejmě má.

Americký režisér Gus Van Sant s novým miléniem přesedlal z hollywoodských snímků jako Dobrý Will Hunting nebo Psycho k mnohem nezávislejší tvorbě díky „trilogii smrti“ - filmům Gerry, Elephant a Last Days. Aktuálně přicházejícím počinem pokračuje v až poetickém pozorování, přičemž se tentokrát zaměřil na teenagera Alexe.

Ten nám vypráví svůj příběh tak, jak si ho pamatuje, přičemž si zároveň celou událost zaznamenává do deníku. Událost o tom, jak omylem usmrtil bezpečnostního strážce, ale rozhodnul se o tom pomlčet. 
Neúmyslná tragédie se odehrála poblíž Paranoid Parku, místního portlandského skateparku, v důsledku čehož jsou všichni skateři požádáni detektivem Richardem Lu o spolupráci. Alex stále o případu neřekne ani slovo, přesto je celou událostí vnitřně drásán a nemůže najít žádnou oporu. Dokonce ani u svých blízkých. Rodiče se rozvádějí, myšlení stejně starých kámošů se orientuje hlavně na uspokojování sexuálních pudů a roztomilá blonďatá přítelkyně není schopná Alexe pochopit.

Trailer v anglickém znění

A teď co s tím. Jelikož se žádného postupu nedočkáme, záleží vlastně na nás. Gus Van Sant akorát komplikuje fabuli nesouvislou strukturou vyprávění, když přeskakuje z flashbacků do flashforwardů. Tyto časové hrátky by se ale daly už považovat pouze za režisérovy manýry, jejich používání můžeme najít už ve zmiňované trilogii. V Paranoid Parku bohužel nejsou ničím zvlášť ospravedlněny. Kdybychom informace o událostech dostali ve správném pořadí, nic by se tím nezměnilo.
Film nijak negraduje, nedozvíme se žádnou pointu, která by dramaticky zapůsobila jen na určitém místě (lepší na to upozornit rovnou). Vlastně by správná chronologie více odpovídala onomu psaní do deníku. Přeci je přirozenější si něco vybavovat postupně, než přeskakovat z místa na místo a následně to takovým způsobem ještě plácnout na papír. V tomto stavu mizí styl vyprávění bez efektu někam do prázdna. Není to atraktivní, není to působivé, překvapivé to taky není a dokonce není ani moc zábavné se v tom pokoušet patlat. Proto ani tento odstavec asi nebyl moc poutavý, holt, jedná se o umělecký film.

Kratší trailer s francouzskými titulky

Neříkám tím však, že si intelektuálové, toužící po analytickém rozebírání, neužijí svoje. Má-li někdo chuť prozkoumávat teoretické významy využití té či oné hloubky ostrosti a sáhodlouze debatovat nad vnitřním světem ústředního aktéra, který je divákovi předkládán v opravdu dlooouhých, ba takřka časově zastavených záběrech, určitě bude spokojen.
Jak se ale stalo pro novější Van Santovu tvorbu zvykem, běžný návštěvník, toužící po klasickém příběhu, může být uspokojen snad jedině při správném duševním rozpoložení. Melancholická atmosféra a poklidné tempo totiž mohou být solidním aktivátorem všemožných myšlenek, ale jen při velké spolupráci ze strany diváka. V opačném případě by se dal výsledný zážitek nejlépe charakterizovat jako „nuda, při které je lepší chrnět“.

Paranoid Parku se nedají upřít kvalitní mladiství herci, jejichž výkon má určité kouzlo, a pěkné snímání skateových triků. Také soundtrack se dobře poslouchá, ačkoliv se k dané subkultuře absolutně nehodí. Onu příběhovou prázdnost a zbytečně se předvádějící stylové prvky ale vyvážit nedokáží. A troufám si tvrdit, že vyvážení se nedočká ani u většiny běžných návštěvníků kina.
P.S.: Nedejte se zmást trailery, které z Paranoid Parku dělají takřka thrillerovou záležitost plnou akce. Ukázky v tomto případě díky střihačskému umění úplně mění reálné vyznění filmu.
Místa a časy projekcí najdete tady

Martin Čuřík