HAVLOVO ODCHÁZENÍ: PROKLATĚ DIVADELNÍ ZRCADLO

Paní nalevo se směje, pán po pravici se jen ošívá, slečna se skleněným okem během první půlky představení na minutku usne a její kamarád se směje, když se smějí druzí. V závěrečné scéně si jeden muž suší kapesníkem oko. V děrovačce všichni freneticky tleskají, někteří upřímně, jiní z povinnosti, ostatní tak napůl. Během února uvádějí v Divadle Archa 13 repríz.

Očekávání nové divadelní hry Václava Havla se nafouklo do nepřirozených rozměrů a zmatky, které provázely její uvedení, včetně náhlé rezignace Dagmar Havlové na roli Ireny pouhé tři týdny před uvedením hry, ho ještě napustily bulvárními bublinami. Nebýt Havlovy prezidentské role a jí způsobené pauzy v dramatické „kariéře“, měl už dávno místo v divadlech, které chce dnes radní Richter transformovat na firmy a z dnešního publika by „na Havla“ chodila maximálně jedna třetina. Nebo taky ne, těžko říct. Mnohovýznamové očekávání je pro autora svazující i vyzývavé zároveň. Možnost oslovit širší publikum je vždycky lákavé. Havel se ale v Odcházení subjektivní poetice nijak nezpronevěřil, ba naopak. Ambice či jakýsi osten nutnosti napsat něco výjimečného ale sklenuly drama v mohutném, až do antiky sahajícím oblouku. Funguje jako Shakespear i Čechov v absurdním balábile Havlova slohu. Je to legrace, odpověď dnešku i hra s univerzálním přesahem, která se bude snadno inscenovat v zahraničí. A snad se bude hrát i v době, kdy budou všichni dneska živí dávno pod drnem.
 

Foto: Viktor Kronbauer

Odcházení je pohledem na člověka stvořeného z frází, které z něj udělaly kancléře a myslitele, hlavu rodiny, osobnost, kterou mohl obdivovat nebo aspoň snášet, když ale ztrácí jednotlivé funkce, výsady (jako Lear království) a jistoty (jako Gajev sad), začne se povážlivě drolit. Kancléř Rieger (Jan Tříska) ale není jen obrazem vyčůraného politika, ale trochu každým z nás. Jazyk a paměť, naše názory nám pomáhají orientovat se v prostoru a čase, ve společnosti i sami v sobě. Časem ale kostnatí, narážejí na skutečnost, kterou se snaží zobecnit a uchopit podle jednou fungujícího mustru a člověk se stává buď dogmatikem, který interpretací skutečnosti násilně šroubuje na dění kolem sebe nebo zůstává vedle vlastní fráze nahý.
 

Odcházení ale není žádné psychologizující představení s vousatými monology o lidské podstatě, ale klasické drama s bohatým obsazením. "Hra vyrůstá z archetypálního zážitku rozkladu hodnot promítnutého do schématu vladaře, který přichází o moc a následkem toho se rozpadá i jeho dvůr. Z patolízalů jsou zrádci a naopak ti, kterými bylo pohrdáno, jsou nakonec jediní věrní," popsal svojí hru dramatik. Postavy a vztahy mezi nimi teprve dodávají Riegrovy i celé situaci na plasticitě a určují dynamiku děje. Havel nepíše žádné povahokresby, postavy fungují v rámci celku a některé jsou naznačeny jen v humorné črtě. Třeba Albín (Jan Březina), který za celou hru promluví jedinou větu. Drama překypuje nadsázkou a hrou s jazykem i divadelním klišé. Zahradník Knobloch (Ján Sedal), který skrze rádio a bulvární deník Fuj (režisérem Radokem je bohužel ze scénáře vypuštěn), funguje jako prostředník okolního světa a rodiny, je klasicky zemitý a věcný, sluha Osvald (Jan Skopeček) zase starý zapomětlivý popleta.
 

Neměnná scéna využívá jen nejnutnějších prvků. Sad stromů je obehnán stěnou s mnoha dveřmi, kterými postavy vstupují a vystupují ze scény a v pozadí se na plátně rýsuje anticizující průčelí vily, které se na konci sbalí, aby vyprázdnilo scénu před čarovným finále. Za stěnami projíždí v přesně vypočítaných momentech vlak, jako by symbolizoval relativitu hodnotových rámců, v nichž celé drama ubíhá a jednotlivá dějství jsou předělena divadelní bouří (stroboskopy, činely a hromy blesky). 

 
Foto: Jaroslav Prokop

Divadelnost ještě zdůrazňují přednatočené Havlovy vstupy, kterými komentuje děj i vlastní dramatické záměry. Osobně na mě působily příliš familiárně, ale to je dáno i kontextem inscenování hry v České republice, kde Havel nechtě působí jako hodný strýček s otevřenou hlavou. Z odstupu rozšířily hru o další zajímavý rozměr zdůrazňující zpytavý, osobní a dialogický ráz hry, která se snaží diváka přimět k vlastním otázkám. Osobně bych Havlův hlas při inscenování hry u nás nahradil jiným.
 

Během hry Havel několikrát pobízí herce, aby hráli pokud možno civilně a nepřehrávali dialogy v grotesku. Hra k tomu vyloženě vybízí a hercům nutno složit pochvalu, že k deklamaci přistupovali jen výjimečně a na patřičných místech. Absurdita, která má tendenci k vybočení do samoúčelných gest se přirozeným podáním herců dostává do reálných souvislostí a vy máte pocit jako byste slova a postavy téhle divadelně divadelní hry už někde viděli a slyšeli.

Celý děj i základní motiv hry jsou zapojeny do kontextu dnešní doby, ale mají zároveň i správnou míru nedořečenosti, takže třeba pragmatický místopředseda Klein (Ivan Řezáč), který politiku využívá jako prostředek vlastních obchodních zájmů, by mohl úspěšně přežívat ve všech dobách i režimech. Jako každá dobrá hra slouží i Odcházení divákům i společnosti jako projekční plátno, na které si promítáte celou plejádu žijících osob i probíhajících kauz. Určitý akcent na bezprostřední současnost přesto hra má. Vila, ze které má hlavní postava bývalého kancléře Riegra odejít, totiž připadne politickému podnikavci Kleinovi, který z ní chce udělat obchodně zábavné centrum, resp. erotický dům. Těžko v tom nevidět Havlovu kritiku „mafiánského kapitalismu“, který v paralele k višňovému sadu funguje jako přicházející epocha, spolehlivě ničící staré hodnoty. Protlačení tohoto názoru do hry mu někteří kritici (např. Jiří Holub, Babylon 4/XVII) vyčítají jako ideologizující zjednodušení. Osobně jsem udělal jinou zkušenost. Když jsem si po absolvování hry pustil zprávy, zdálo mi jako by některé kauzy i postavy na obrazovce jenom přehrávaly Havlův scénář.

Více informací o představení zde

Foto: Viktor Kronbauer


Foto: Viktor Kronbauer


Foto: Jaroslav Prokop

turban