17/02/09

SPRÁVNĚ ODMĚŘENÁ DÁVKA RUSKÉ KLASIKY

Díla ruských klasiků jsou všeobecně vnímána jako těžká a deprimující. Nicméně nastudování Turgeněvova Měsíce na vsi ve Švandově divadle vám ani za pošmourného únorového večera určitě depresi nevyvolá, spíš zamyšlení nad tím, jak se na lidských povahách a touhách ani po staletích nic nezměnilo. Nejbližší představení se koná 21.2.

Měsíc na vsi je robinsonáda, kde namísto moře vězní trosečníky versty úrodné půdy. Rodina a nejbližší okolí statkáře Islajeva jsou zase přehlídkou těch nejzákladnějších lidských archetypů, charakteristických už pro commedii dell'arte. Rozdíl mezi ní a Turgeněvovým dramatem je však v realističnosti příběhu. Lásce tu nikdo nepomáhá, jen se za ní všichni marně pachtí.

Jako většina velkých ruských spisovatelů, se i Turgeněv inspiroval životem vesnické smetánky. Prostředí velkostatku, vzdáleného všem městským radovánkám, mu bylo důvěrně známé. Sám z něho pocházel a prožil tu i několik let ve vyhnanství, když se znelíbil carovi. Proto tak bravurně dokázal vystihnout jednotvárnost a bezútěšnost takového místa, jenž se člověku dostává pod kůži a pomalu ho stravuje. A jakýkoliv pokus rozčeřit stojatou vodu musí zákonitě vyvolat bouři, která zasáhne každého, byť by chtěl stát sebevíc opodál.

Přesně to způsobí i Natalja Petrovna, panička na prahu středních let, nabitá energií i touhou ještě ze života něco urvat. Představte si ji jako rozmazlenou princeznu z pohádky pro dospělé. Má vcelku hodného, i když značně přitroublého, ale o to víc bohatého muže, statkáře, šikovného synka a mile naivní schovanku. Život jí neztrpčuje ani tchýně, kterou dostatečně zaměstnává hraní karet s guvernantkou. Ještě je tu Michail. Dost možná byste na něm při bližším ohledání našli i inventární číslo. Zastává tu pozici rodinného přítele, a v posledních letech si je důvěrně blízký především s Nataljou Petrovnou, do níž je bezmezně zamilovaný. Dny míjejí jeden jako druhý v líné atmosféře a občasné zpestření přichází jen s rádoby žoviálním doktorem, který kromě léků přinese vždycky i pár drbů o nejbližších sousedech.

A pak se něco stane - na prázdniny přijmou synovi mladého učitele. Mluvit dál o tom, že bouřlivé mládí nenechá Natalju chladnou, už netřeba. Každý si snadno domyslí scénář plný touhy, nedorozumění, odmítání, intrik i smiřování se osudem. Ale o vytvoření nečekané zápletky autorovi nešlo. Daleko více ho přitahovalo vykreslení všech postav, jejich slabostí i zásad. Na to, kam až jsou schopny zajít, kolik pudu sebezáchovy nebo naopak nedostatku odvahy v sobě objeví. Turgeněv není hodnotitelem nebo snad mravokárcem, jen ironickým vypravěčem, který občas některé postavě trochu nadržuje. Ale zase ne na úkor příběhu, vždyť ač má Michail Rakitin autobiografické rysy, dopadne ze všech nejhůř.

Klára Cibulková si rolí Natalji Petrovny přidala na seznam další postavu ženy, které je lepší se v životě vyhnout a Milan Kačmarčík se coby její muž také nevymanil ze škatulky poněkud jednoduššího člověka, kterého nikdo nebere příliš vážně. Oba však tento typ rolí zvládají bravurně, takže by bylo škoda takový potenciál nevyužít. Na největšího zoufalce divadelních prken by mohl aspirovat Bolšincov ve velmi uvěřitelném podání Luboše P. Veselého.
Zoufalcem jiného druhu, majícím blízko k smutným pierotům, je Rakitin, pro kterého si Kamil Halbich odměřil přesnou dávku nefalšované ruské melancholie. Naopak Tomáše Pavelku čekala úloha lékaře, který je nejpropracovanější postavou po Natalje Petrovně. Mění se jako chameleon, a taky stejně jako on neplýtvá energií, nemá-li kořist nadosah.
Z guvernantky Kristýny Frejové čiší opravdový smutek ženy zahnané ubíhajícími léty do kouta.
A pak jsou tu dva mladí. Schovanka Věročka zasažená první láskou a učitel Běljajev, jenž si je moc dobře vědom, co je to pocházet z chudých poměrů, a proto si dává velký pozor na přešlap. Jejich představitelé, studentka pražské konzervatoře Anna Fišerová a student DAMU Jiří Suchý z Tábora drží se svými ostřílenými kolegy krok a mají tak našlápnuto k úspěšné herecké budoucnosti. O známé pravdě, že není malých rolí, přesvědčuje sluha v podání Jiřího Weinera. Postava má jen poskrovnu vět, ale jeho převtělení v ruského mužika je natolik skutečné, jakoby se na jeviště vyšoural přímo ze stránek Turgeněvova rukopisu.

Přestože spouštěcím mechanismem příběhu je nuda, diváci se jí rozhodně bát nemusí. Režisér Radovan Lipus ji drží pevně na uzdě. Děj má spád, postavy jsou životné, vykreslené pomocí specifických detailů a nebýt dobových kostýmů, po většinu času by vás ani nenapadlo, že jejich repliky byly napsány už před stošedesáti lety.

Představení je plné emočních zvratů a to nejen na jevišti, ale i v hledišti. Postupně, jak se jednotlivé postavy vyvíjejí nebo lépe řečeno vybarvují, se mění i divácké sympatie. Ten, kdo vám byl zprvu k smíchu, si ke konci pravděpodobně vyslouží vaše politování a jiný, který byl zábavný, se vám najednou zprotiví, a takových kotrmelců zažijete během večera několik. Každému bude z té grupy nešťastníků bližší jiný, ale autor i režisér si pravděpodobně získají vaše sympatie už napořád.

Nejbližší představení se hraje v sobotu 21. 2. od 19:00 hod. Více se o něm dočtete zde.









Foto: Hubert Hesoun
Zuzana Ottová