|
|
22/10/07 KURZ NEGATIVNÍHO MYŠLENÍ: MEJDAN BEZ BARIÉR
Poté, co Geir po nehodě ochrnul od pasu dolů, získal sice díky pojistce pěkný dům, svůj stav si ovšem nikterak neužívá. Dlouhé hodiny vysedává sám, s pistolí v klíně, hulí trávu a kouká na válečné filmy. Když jednoho dne jeho ženě dojde trpělivost a pozve terapeutku Tori, která právě píše knihu o pozitivním přístupu k handicapům, není tím pochopitelně nikterak nadšen…
Tedy: že Vám tahle výborná černočerná komedie bude příjemná, to zaručit nemohu. I nepříjemné věci mají ovšem ve světě své místo. Kdyby to už od začátku věděla terapeutka Tori, možná by si ušetřila pár nepříjemností. Že návštěva u Geira neproběhne tak docela podle jejích zásad, lze vytušit již z názvu filmu.
Psycholožka dorazí i se skupinkou svých různě postižených pacientů, kterým se snaží pomoci jejich handicap překonat úsměvem a pozitivní motivací a které nutí ošklivé věci říkat do pleteného pytlíku: s chrčícím Asbjørnem, po infarktu ochrnutým na polovinu těla, s křečovitě se usmívající Martou, která může hýbat jen hlavou, s jejím sebeobviňujícím se manželem a se stárnoucí Lillemor, která má sice jen zablokovaná záda, ale jinak všeho až po krk.
Zdá se, že jsou všichni odhodlání předat své pozitivní naladění zahořklému Geirovi. Jenže se to nějak zvrhne a na to, co se poté odehraje v Geirově domě, Toriin pytlík rozhodně nestačí. Destruktivní mejdan, během kterého se ventilují skrytá traumata, na povrch vyplouvají slova, která již nejdou vzít zpět, a během nějž dojde i na ruskou ruletu, končí ranní kocovinou. Budoucnost se s bolavou hlavou rozhodně nezdá krásnější: když teď víme, na čem jsme, žije se ovšem přeci jen o něco lehčeji.
Breienův film je z rodu skandinávských psychologických dramat, ve kterých si tvůrci vystačí s několika herci, zavřenými v jednom baráku, syrovou kamerou a pořádnou dávkou zamotaných emocí. Snímku rozhodně nechybí humor; je to však legrace poněkud drsnějšího ražení, než na kterou jsme většinou zvyklí. Máte-li snad divný pocit, že je nepatřičné smát se postiženým, vězte, že právě oni často shledávají snímek daleko vtipnějším, než „normální“ člověk. Nejde o to vysmívat se, ale přijmout fakt, že postižení jsou zkrátka také obyčejní lidé, kteří se mohou chovat sobecky, být naštvaní a působit směšně – a že jen „myslet věci dobře“ někdy nestačí.
Pokud se na svět nedíváte alespoň trochu negativně, nemůžete handicapovaného člověka nikdy plně pochopit. Skoro by se chtělo říct, že to platí i obecně: nejde o to vidět věci za každou cenu černě, ale budovat potěmkinovské vesničky sladkých úsměvů je leckdy ještě daleko zhoubnější. Stíny totiž nezmizí a pokud děláme, že tu nejsou, nikdy se s nimi nemůžeme vypořádat.
Vratislav Kadlec
|
|
