25/07/09

HRANICE OVLÁDÁNÍ: PUSTÁ ZEM BEZ HRANIC

Pokud se vám zdály poslední filmy amerického režiséra Jima Jarmusche příliš komerční, ukáže vám ve svém nejnovějším snímku, zač je toho nezávislý filmařský loket. Formálně vystavěné vyprávění, očesané od většiny prvků, které jsme obvykle zvyklí spojovat s filmovým dějem, je jako pustá zem bez hranic, která si snad svou strohou krásou najde příznivce, ale v níž se běžný turista lehce ztratí, aniž by vůbec zahlédl její tajemství.

Osamělý putující hrdina, jehož převtělení jsme mohli vidět již v několika Jarmuschových filmech, má tentokrát neproniknutelnou tvář černošského herce Isaacha De Bankolého, který povětšinou jen mlčky prochází městem či vyprahlou španělskou krajinou a jen občas utrousí několik krátkých slov a objedná si dva šálky kávy. Můžete se dohadovat, že snad plní jakýsi úkol – pokud jste viděli Jarmushův film Ghost Dog, jehož hlavním hrdinou je nájemný vrah, určitě vás napadne, že má nejspíš někoho zabít – a nebudete daleko od pravdy.

Struktura vyprávění zase v něčem připomíná Zlomené květiny. Hrdina cestuje, postupně se setkává s jednotlivými epizodními postavami a sbírá indicie. Ovšem zatímco ve Zlomených květinách jsme tušili důvod tohoto konání i jeho smysl, v Hranicích ovládání jako by bylo ono putování, setkávání se a sbírání indicií redukováno až na dřeň, na putování, setkávání se a sbírání samo o sobě, na jakousi formalizovanou kostru z opakujících se a variujících refrénů, která postrádá klasický děj a zápletku.

Koupeme se v dlouhých němých pasážích nasnímaných krásnou kamerou Christophera Doyla (Stvořeni pro lásku) a podbarvených, jak je u Jarmusche zvykem, pečlivě vybraným soundtrackem. Jako ostrůvky v tomto němém moři ční setkání s epizodními postavami, s nimiž si hlavní hrdina vyměňuje krabičky od sirek se zašifrovanými vzkazy, které promlouvají v tajuplných monolozích a které vypouštějí z úst věty jako „Vesmír nemá střed.“, „Všechno je subjektivní.“, či „Kdo si o sobě moc myslí, ať se jde podívat na hřbitov“.

Těžko ovšem soudit, nakolik jsou tyto promluvy klíčem a nakolik spíš mámivým vábením sirén, které svádí bloudícího diváka, aby naplnil pustinu rozličnými interpretacemi. Nakolik je tato hra s nejistými hranicemi a obsahem rafinovaně sestavenou uměleckou výpovědí a nakolik je absence jasných kontur spíše jen vyjádřením autorské bezmoci – to není zdaleka jisté. Tím spíše, že v relativisticky nahozeném rámci tohoto filmu se tyto dvě zdánlivě protichůdné polohy vlastně nevylučují.

Můžeme na tuto hru přistoupit a snažit se z náznaků dešifrovat smysl toho všeho, rozebírat, kterak se filosofické sentence promítají do formálních aspektů snímku: zda je snad ona pustá země bez hranic, ono vyprahlé Španělsko, odrazem pusté duše; zda ony dvě kávy, jež si hrdina objednává sám pro sebe, nejsou náhodou nostalgickým ohlédnutím za filmem Kafe a cigára, kde ještě bylo možné hovořit, jakkoliv se třeba hovořící míjeli ve svých promluvách, a připomenutím toho, že dialog už teď člověk může vést jen sám se sebou – a nejen proto, že nemluví španělsky. Ale jistě se také najdou diváci, kteří budou spíše toho názoru, že ony chybějící hranice a omezení ukazují spíše k respektovanému filmaři, který si může dovolit stvořit i dílo bez skutečného obsahu a pořád se ještě najde dost lidí, kteří se jím budou zabývat.

Hranice ovládání jsou každopádně v mnoha ohledech filmem, o kterém je zábavnější uvažovat než jej sledovat. „Nejlepší filmy jsou jako sny, u kterých si nejste jisti, zda se vám skutečně zdály,“ říká jedna z postav filmu. Nezbývá než připustit, že takový snově nejistý film se Jarmuschovi do značné míry podařilo natočit. Zda ovšem ona definice dobrého filmu opravdu platí, o tom nemusí být zdaleka každý přesvědčen.

Místa a časy projekcí filmu najdete tady.

Vratislav Kadlec
Foto HCE