SOUČASNÁ ČÍNSKÁ MALBA ANEB ŠÍLENÁ ZPRÁVA Z ŘÍŠE STŘEDU

Jestli jsou umělci jako seismograf zachycující drobné otřesy a pnutí pod povrchem vědomí, nechali nám na probíhající výstavě v Galerii Rudolfinum hodně divoké záznamy. Vedle mrazivých portrétů odosobněných tváří a liduprázdných krajin s tlampači tu visí barevné momentky hédonistických plavců, mrtvol a malých Buddhů v manažerských košilích. Výstavu současné čínské malby můžete shlédnout až do 28. prosince. 

Výstava tří čínských malířů završuje dlouhou dramaturgickou linii, ve které představilo Rudolfinum od roku 1997 více než šedesát čínských umělců s přibližně tisíci plátny, fotografiemi, instalacemi a dalšími objekty. Tentokrát jde o skutečnou malířskou elitu, jejíž váhu zvyšuje i fakt, že se prosadili v konkurenci talentů země, která dnes čítá přes miliardu a tři sta milionů obyvatel. "Dle mého názoru jsou to nejvýraznější současní čínští malíři," říká o autorech jeden z kurátorů výstavy Petr Nedoma. O významu prací nepřímo svědčí i rekordní částka 3.4 miliony dollarů, kterou za obraz Zhanga Xiaoganga zaplatil při nedávané aukci v Sotheby´s nejmenovaný taiwanský sběratel. Zhang Xiaogang, který je největší hvězdou probíhající výstavy, se také čerstvě zařadil mezi sto nejprodávanějších umělců současnosti.

Jeho plátna by si ale většina nepověsila ani do garáže. Nejde tolik o jejich monumentální rozměry, kterými se vyznačují i plátna dalších vystavujících umělců, ale spíš o obsah. Xiaogang přemalovává černobílé rodinné fotografické portréty z nejtemnějšího období kulturní revoluce, kdy se veřejně pálili obrazy a knihy, zatýkalo se a masově vraždilo, přičemž se vyhlížely světlé zítřky. Z těch upřených nezúčastněných pohledů jde trochu strach. Vyjadřují oddanost myšlence, disciplínu a chlad a zobrazení by bezpochyby neváhali obětovat život ve jménu jakési kolektivní ideje. V Xiaogangově imaginaci ale portrétované osoby podléhají zvláštnímu procesu: hlavy a nosy se jim neúměrně zvětšují, začínají slzet, šilhat a některé dostávají popartovou přemalbu. Na každém jeho plátně naleznete i drobný světelný šrám narušující šedivou paletu jako barevná jizva, stigma, odhalující povrch zachycené skutečnosti a naznačují snad jakousi chybu v procesu paměťového otisku.



Zhang Xiaogang

Obrazy vytěsněné paměti

Téma paměti je ostatně v Xiaogangových pracích zpracováváno čím dál tím častěji. V posledních pracích přepisuje na velkoformátové fotografie, zachycující např. budovu největší statní čínské televize CCTV, své deníkové záznamy: "Čína v poslední době prochází tak obrovskými změnami, že člověk nestihne ani odhadnout situaci, o vytvoření si vlastního názoru či rozhodnutí ani nemluvě. Díky nekonečným 'překvapením' se podvědomě přizpůsobujeme. Nezbývá, než se valit vpřed spolu s o překot uhánějícím proudem - nikdo netuší, co se může stát, kam nás zaveze tenhle super rychlý expres?"

V Xiaogangově díle se do popředí dostávají témata, která si vzhledem k  Číně a její kolektivní mentalitě klade spíše mysl Zápaďanů. Zpracovává konflikt jedince a společnosti, totalitního zřízení a jeho vlivu na formování lidské identity a téma selektivní paměti. Ještě víc překvapí, když se v rozhovoru pro ČT24 Xiaogang svěří, že jeho nejoblíbenějšími autory jsou Kundera a Kafka, kterými se sytil v 80. letech. Tehdy se jeho práce prodávaly za sto dolarů a patřil k neoficiálnímu proudu, který se svými západními avantgardními inklinacemi mohl na veřejnosti poprvé představit až v roce 1989. Ironií osudu pak nedaleko galerie, ve které spolu s dalšími nonkonformními umělci vystavoval, došlo o pár měsíců později k masakru stovek studentů, a následné zatýkání se samozřejmě nevyhnulo ani uměleckým kruhům.

Událost, o které se dodnes nesmí oficiálně hovořit (naposledy byly obrazy tanků na Ťien-an-men odstraněny z jedné pekingské výstavy na jaře minulého roku) představuje podivnou korunu temného „rodinného dědictví“, k němuž se uvnitř Číny nejčastěji vyjadřují právě umělci. Xiaogang už v roce 1993 namaloval obraz vylidněného náměstí Ťien-an-men, v jehož pozadí se táhne červená linka spojující všechny obrazy autorova monumentálního cyklu Pokrevní pouto.

Absurdní svoboda mezi cukrem a bičem

Cenzurní nedůslednost je zvláštní směsí strategického uvažování a praktické neschopnosti zabránit všem svobodným projevům. Postupné uvolňování cenzurního tlaku umožňuje komunistickému establishmentu zabránit vzniku politické opozice. Umělecký underground, který ještě v 90. letech dostával oficiální zákazy tvorby, je dnes využíván k inscenování nejprestižnějších státních ceremonií (viz. příklad režiséra pekingské olympiády, jehož filmy byly v v 90. letech zakázány). Jiní autoři, včetně těch, kteří vystavují v Rudolfinu, slouží režimu jako výkladní skříň údajné svobodě vyjadřování. Pozvolný proces uvolňování je zároveň nevyhnutelným vedlejším důsledkem čím dál tím zřetelnějšího prolamování bariér Číny vzhledem k vnějšímu světu.



Fang Lijun

Dnešní čínští kormidelníci se k přehmatům minulosti oficiálně nevyjadřují a v Číně dnes stále existují převýchovné pracovní tábory, kam jsou bez soudu posíláni režimu nepohodlní občané. Díky ekonomickým změnám a podpoře nejhrubšího klientelistického kapitalismu dnes ale reálná moc politiků klesá ve prospěch podnikatelských subjektů a nůžky mezi státní propagandou a skutečností se rozevírají do bizarních rozměrů. Ti, kteří dnes tuto schizofrenii pociťují nejvíc, jsou, vedle politických aktivistů a obránců lidských práv, znovu umělci. Z jedné strany trpí absurditou neoficiálně udělené svobody, jejíž projevy byly ještě před pár lety trestány (a dnes se tolerují, aniž někdo řekl, co se změnilo) a jejíž meze nikdo nezná, z druhé pak tušeným cenzurním bičem, který ovšem vláda často kombinuje s nabídkou blahobytu, pokud jsou autoři dostatečně chytří, aby mlčeli. Absolutní tabu dnes stále platí o tématech vedoucí úlohy KSČ, Taiwanu, Tibetu, pornografie, Falun gung, státní korupce, ale témat by se jistě našlo desítky (i drobných výjimek).

Radostná křeč báječného světa

Část avantgardistů vystavujících v 89. u Tien-an-men se později přihlásila k tzv. cynickému realismu, jehož nekorunovaný král Fang Lijun se v Rudolfinu představuje průřezem tvorby od 90. let. Ve srovnání s tíživou atmosférou Xiaogangových obrazů, hrají Lijunova plátna barvami a prosakují humorným nadhledem. Jako většina jeho současníků se na akademii věnoval tradiční čínské malbě a socialistickému realismu, volný čas ale zasvěcoval studiu západních vzorů, ze kterých přebíral jednotlivé prvky: surreálné, kubistické i komiksové i techniky fotografické malby.

Na rozměrném plátně (16 x 4 metry) se před očima návštěvníků roztáčí mrak z motýlů a včel, brouků, ptáčků i boubelatých andělíčků, kteří se jako v nástropních barokních freskách ztrácí k nebeské výšině. Na dalších Lijunových obrazech vidíme šťastné plavce, kteří si jsou podobní jak vejce vejci, dívky na břehu moře v tupém a spokojeném zadumání a ošklivého dětského nahatého Buddhu v manažerské košili, jak si pěkně  hoví v obrovském květu růže.

Jiné Lijunovy malby skrývají i moment jakési nedopovězené hrozby či odkaz na spáchaný zločin. Záblesky světel v romantickém námětu s letícími husami nejspíš pocházejí z výbuchu a muž se zavřenýma očima plovoucí břichem obráceným na hladinu, bude nejspíš mrtvý. Jeho nahé tělo pak dává tušit násilnou smrt (, že by odkaz na zaplavení sta tisíců farmářských domečků při stavbě přehrady Tři soutěsky?).

Mladí rádi média

Dvojici zmíněných autorů doplňují práce Feng Mengba, který se mezi hráčskou komunitou proslavil svými parodickými verzemi děsivě rychlé a dějuprosté střílečky Quake Arena. Filmový projekt vycházející ze stejné hry můžete shlédnout v malé galerii v přízemí Rudolfina, ale hlavní Mengboovy práce tvoří pro mě trochu nepochopitelnou výplň mezi oběma významnými malíři. Kurátoři si z Mengboových prací vybrali projekt, ve kterém zpracovává tradiční čínskou krajinomalbu kombinací počítačové modelace a následné domalby. Nápad s přepracováním tradiční malby pomocí počítače mi bohužel přijde trochu provařený a o důvodu Mengboova zařazení na výstavu mně nepřesvědčilo ani samotné provedení prací.  Snad má být zástupcem mladých autorů, kteří se obracejí k novým médiím. Názor ať si udělá každý sám. 

Více informací o výstavě čtěte zde



Zhang Xiaogang



Zhang Xiaogang



Zhang Xiaogang



Fang Lijun



Fang Lijun



Feng Mengbo



Feng Mengbo

Samoturban