ČAS UMÍRAT: ČERNOBÍLÁ JE STÁLE IN

Filmová premiéra: Jeden dům, jeden pes a jedna stará paní ztvárněná herečkou, která pamatuje obě světové války. Aneb další důkaz, že i v dnešní době postačuje k natočení silného filmu minimalistické pojetí, černobílá kamera a cit pro melancholickou atmosféru. 

Do artověji zaměřených kin míří polské kombo. Minulý týden začala Asociace českých filmových klubů distribuovat oceňované, leč emocionálně chladné Fígle, tentokrát od našich severních sousedů vzala snímek Doroty Kedzierzawské Čas umírat, v němž se režisérka znovu opírá o dramatický oblouk, kde je hlavní důraz kladen na psychologii postav. V tomto případě na duševní pochody jedné staré dámy.

Z rodinného sídla právě odešel poslední z úředně dosazených nájemníků, a tak má třiadevadesátiletá Aniela konečně pořádné soukromí. Ráda by svůj domov zrenovovala a dožila zde s rodinou svého syna, ten má však s rozlehlou nemovitostí úplně jiné plány. Sympatická babička tedy v krásné letní dny jen vyhlíží z okna a kochá se výhledem na vzrostlé stromy, vede dlouhé monology směřované k němé tváři fenky Fily a vzpomíná na mládí. Její nechuť k synovi a jeho hloupé obézní dcerce narůstá, a tak se rozhodne k finálnímu činu. Možná pošetilému, ale díky němu by měla své vilce zaručit právo na existenci.

V Času umírat není děj natolik podstatný, aby na něm měla prioritně ulpívat divákova pozornost. Jak již bylo řečeno, Dorota Kedzierzawska se zabývá především lidskou psychologií, a tak se scénář v poklidném tempu věnuje stařence Aniele, která si s psíkem vystačí po celou stopáž veskrze sama. Většinou se totiž pohybuje ve svých vzpomínkách. Teskné přemýšlení o tom, jak to dříve bylo v mládí krásné, přičemž v současné moderní době se vše neustále zhoršuje, melancholicky doprovází celý film. Smýšlení staré, leč stále racionální (představované hlavní aktérkou) je zde dáno do kontrastu s obyčejnou honbou za majetkem. Tu reprezentuje jak syn, tak i jeho baculatá dcerka, která touží dostat babiččin prstýnek.

Trailer v polském znění

Kromě posmutnělé stařecké výpovědi v sobě mají jednotlivé momenty také dávku milého humoru. Třiadevadesátiletá Aniela opravdu není prototypem nudné stařeny stěžující si na všechno kolem, představuje spíše sympatickou moudrou babču, která neodkývne všechno, co se jí řekne či doporučí.

Čas umírat se vzhledem ke svému tématu snad ani nemohl úplně zbavit sentimentality, ale hraní na city celkem funguje. A to především díky dvěma zdrojům. Prvním je samozřejmě hlavní představitelka Danuta Szaflarska. Scénář byl prý psán celé dva roky přímo pro ní a padne jí skutečně přesně. Přirozenost a výjimečnost jejího výkonu se dá označit snad jen jako velmi ojedinělá, protože podobnou vitálností a profesionalitou se určitě nemůže chlubit mnoho devadesátníků.

Druhým ústředním prvkem je černobílá kamera, za níž postává Arthur Reinhart. Citlivé téma je v souladu s citlivým snímáním, které upozorňuje na samotu i zašlost celého domu. Také snové sekvence jsou komponovány dostatečně obratně, aby křiklavě nevyčnívaly ze zbytku.

Snímek Čas umírat vypráví nostalgicky o stáří, což nebývá zrovna téma, nad kterým by bylo zapotřebí akutně přemítat, pakliže v daném věku sami zrovna nejste. Linie mezi příjemnou zádumčivostí a přílišným patosem navíc bývá ve filmech opravdu tenká, což chuť prozkoumávat pocity seniorů snižuje o to více. Jsou ale dílka, kterým se podařilo zůstat v té kladné rovině a na takové už se vyplatí občas vsadit. V České republice máme Babí léto, v Polsku vede Čas umírat.

Místa a časy projekcí se dozvíte tady

Martin Čuřík