NAŠE BABIČKA VE ZLATÉ KAPLIČCE

Ať se chytne za nos, kdo ji přečetl úplně celou. Přiznám se, že mě okouzlil hlavně příběh Viktorky, a to ostatní jsem brala trochu jako nutnou omáčku. Ostatně je poměrně těžké ztotožnit se s babičkou, byť bych se o to ve svých sladkých dvaceti pokoušela sebeupřímněji. Co se ale nepovedlo mně, povedlo se Vlastě Chramostové, o čemž se můžete přesvědčit v Babičce, kterou tento měsíc uvedlo Národní divadlo. Nejbližší reprízy 6. a 16. ledna 2008.

S Babičkou Boženy Němcové je to trochu komplikované. Zatímco pro jedny představuje veleskvostný květ naší literatury, najdou se na druhou stranu tací, pro které neznamená nic víc než „katolický, prorakouský, ruralistický kýč“. Nicméně nikomu asi není zcela lhostejná. A jak se na „nejmoudřejší českou ženu“ dívají v Národním divadle?

Není to tedy úplně idylka. Inscenace, kterou pro tuto scénu připravil J. A. Pitínský spolu s Lenkou Kolihovou Havlíkovou, se nesnaží o žádnou výrazně novou interpretaci adaptovaného textu. Když pomineme jisté feministické akcenty vedené pozorností věnovanou všem ženským hrdinkám a jejich osudům, setkáme se tu s babičkou tak, jak ji známe z filmových adaptací i obvyklého čtení.

Babička jako milenka, manželka, matka, důstojná žena z nižších vrstev, které vrchnost tak ráda naslouchá, a nakonec samozřejmě jako babička sama. Prizmatem ostatních ženských postav poznáváme stále jednu a tu samou osobu z různých pohledů. Výborně k tomu slouží „prolamování“ nepřítomných postav do děje, jejichž roli přebírají ti, kteří jsou právě na scéně. Ať už jde o mrtvého babiččina manžela Jiřího, kterého na chvíli převezme Míla (Saša Rašilov), milý Kristly (Lucie Žáčková), nebo Viktorku za mlada, které se ujme na moment Barunka (Magdaléna Borová).

Tento přístup dovoluje vidět v babičce životem zkoušenou ženu, a ne jen kolébající se kachničku obklopenou ptáčaty, která s věčně starostlivým úsměvem rozdává tolik potřebné a moudré rady do života. Její rozhodnutí nebyla možná vždycky tak jednoznačné dobrá a nepatrný stín, který se odhalí tímto zjištěním, rozhodně zajímavě narušuje idylickou krajinu babiččina údolí.

Nakročeno však zůstane jen na půl cesty. Disharmonické podtóny, které slibují pohled do hlubších vrstev národního vědomí jsou přebyty nasazením těch nejtužších stereotypů, které můžeme v babičce najít. V hledišti to během představení proto čas od času zašumělo a našli se i tací, kteří při kněžniných slovech :"Jaká to moudrá žena." neudrželi potlačovaný smích.

A jaká je Vlasta Chramostová v roli Babičky? Babičkovská. Trochu mě mrzí, že Božena Němcová nevytvořila postavu alespoň se špetkou smyslu pro ironii. To by se paní Chramostové jednak možná hrálo líp a jednak by i ty dlouhé tři hodiny samotného představení získaly trochu dynamičtější rytmus.

Více informací o představení a rezervace lístků zde

Kateřina Lánská