SWEENEY TODD: ĎÁBELSKÉ BŘITVY A SMYČCE Z FLEET STREET

Filmová premiéra: A máme tu další temně groteskní vizi Tima Burtona prosvětlenou jen jasně červenými cákanci krve a bílým pruhem ve vlasech Johnyho Deppa. Po zhlédnutí netradičního hororového muzikálu, ve kterém se hlasy šílených postav prolínají s nabroušenými smyčci skladatele Stephana Sondheima, se možná nějaký čas budete bát zajít k holiči. A třeba si necháte zajít chuť na nějaký ten plněný piroh.

 Film Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street je adaptací stejnojmeného Sondheimova muzikálu z konce sedmdesátých let a příběh samotný pak již dvě staletí tradovanou zkazkou o plodné spolupráci masového vraha a prodavačky masových bochánků. Postava Sweeney Todda, původně z rodu Jacka Rozparovače a jemu podobných, získala postupem času něco z rysů hraběte Monte Christa a pětníkový krvák byl doplněn o motiv pomsty, která tak trochu přeroste mstiteli přes hlavu. Ono se není co divit – když vás zkorumpovaný soudce obere o ženu a dceru a pošle vás na doživotí do Austrálie, načež se vám podaří po dvaceti letech prchnout a dojet přes půl světa zpátky domů, jen abyste zjistili, že žena je mrtvá, dcerku se soudce chystá zprznit a krásný barevný Londýn se mezitím proměnil v černou noční můru Tima Burtona, není lehké se s tím srovnat, zachovat duševní zdraví a vykonat pomstu s chladnou hlavou a nadhledem.

 

Příběh je to v podstatě prostý a není jisté, zda by na pořádný film stačil, jakkoliv by byl zabalen do černých pozlátek Burtonových makabrózních představ – ať už slovíčko makabrózní znamená cokoliv. Nicméně Burtnova imaginace, jakkoliv sama o sobě snad nepředvádí pro znalce Burtnových filmů mnoho nového, se tentokrát téměř kongeniálně setkala se Sondheimovou hudbou a libretem. Společně vytvořili chmurný svět, na povrchu černý a kameně podmračený jako tvář Johnyho Deppa a pod povrchem bublající krví, šílenstvím a burácejícími smyčci.

Hádám, že leccos z filmového soundtracku vám bude znít v hlavě, nejsou to však písně, které byste si v dokázali jen tak přebroukat v koupelně. Složité harmonie se výrazně inspirovaly v tvorbě skladatele Bernarda Herrmanna, světově známého především pro svůj hudební doprovod k Hitchcockovým filmům. Zkuste si vybavit slavnou sprchovou scénu z Psycha, s bodajícím nožem, krví stékající do kanálku a především s ostrými řezajícími smyčci, a potom si představte, jak by s toho šel udělat muzikál – složitými aranžemi se k tomu ještě prolíná téměř nezávislá linka zpěvu, který volně přechází do mluveného slova a zpět a občas se proplétá v složitě komponovaných duetech. Řekli byste, že se to nedá poslouchat? Opak je pravdou! Na vnitřní složitost té hudby myslet nebudete, stejně jako snad nebudete zkoumat, kde v londýnských kulisách končí dlažba a začíná počítačem dokreslená obloha.

 

Celé to totiž, spolu s výtečnými hereckými výkony (Depp si za své švihání břitvou odnesl Zlatý Glóbus), působí především díky Burtonově sevřené stylizaci jako chmurný, krví živený monolit, jen občas okořeněný špetkou humoru. Aby nedošlo k mýlce – celý film je to pojatý jako groteskní nadsázka, to ale neznamená, že vyznění není lehce mrazivé.

Možná se myslíte, že dnes už nic takového, mimo jiné díky potravinářské inspekci, nehrozí. Ale divili byste se, jaké věci se dají dělat s nůžkami a holicím strojkem.

Místa a časy projekcí filmu naleznete zde

 

Vratislav Kadlec