INTIMITA PO JAPONSKU

Matčino negližé a povislá ňadra, které kdysi halilo. Příběh vlastního dětství ve městě, které v sobě nese stigma porážky a pokoření. Kůže jako mapa jednotlivého života i memento času, který nezadržitelně plyne a odnáší vše minulé. Sdílená intimita. V Langhans Galerii Praha až do 1.června na první evropské retrospektivní výstavě japonské fotografky Miyako Ishiuchi.

Evropu Miyako Ishiuchi zaujala poprvé teprve před třemi lety na benátském Bienále výstavním souborem Mother´s. V Japonsku se ovšem jako fotografka dostala do širšího povědomí už dávno svými snímky Yokosuky, přímořského města, které se po druhé světové válce stalo americkou základnou, a kde ona sama prožila dětství a velkou část svého dospívání. V Langhans Galerii Praha je k vidění hned několik jejích fotografických souborů, které dohromady čítají na devadesát snímků.

Její prvotinu zastupují snímky ze tří fotografických cyklů. V Yokosuka Story (1976-1977) se Miyako Ishiuchi vrací na místa, kde se mísí její osobní vzpomínky s pamětí těch, kteří museli v důsledku porážky ve druhé světové válce na svém území trpět vojáky cizí armády. Jejich otisk ve zdejších zdech a empatický přístup fotografky, která má ona místa hluboce zapsaná v paměti, odhaluje mnohé jak z minulosti, tak i z její osobnosti.

Miyako Ishiuchi: č. 63 z cyklu Yokosuka Story, 1977 © M. Ishiuchi

Podobné stopy najdete i ve dvou dalších vystavených cyklech: Apartment (1977-1978) a Endless night (1978-1980). V nich Miyako Ishiuchi mapuje osobní historii dnes už zapomenutých a opuštěných prostor Yokosuky. Jednopokojový bezútěšně stísněný byt a zákoutí domů, ve kterých žily prostitutky. Oprýskané zdi, potemnělé kouty, předměty, které jakoby čekaly, že je ještě někdo někdy použije… Ishiuchi pracuje velmi soustředěně. Svůj vizuální styl založila na koncentraci a její snímky mají charakter obrazu, který vyžaduje zastavení. Do každé fotografie ukrývá část příběhu a trpělivý divák si tak v jednotlivých záběrech může číst jako v otevřené knize. Ostatně ke každému ze souborů posléze také fotografická kniha vznikla.



Miyako Ishiuchi: č. 15 z cyklu Apartment, 1978 © M. Ishiuchi

Jiným tématem, kterému se Miyako Ishiuchi věnuje v několika fotografických cyklech a který také najdete zastoupený ve vystavených snímcích, je kůže. Kůže jako mapa lidského života. Cyklus s názvem 1.9.4.7. (1988-1989) je souborem snímků stejně starých žen jako je Ishiuchi. Soustředí se hlavně na jejich ruce a chodidla, ve kterých je podle ní „skryt skutečný charakter člověka“. V jednotlivých gestech a záhybech kůže se snaží vystihnout něco z toho, jaké ony zobrazené ženy vlastně jsou. Jejich tváře ale nikdy nespatříme.



Miyako Ishiuchi: č. 11 z cyklu 1.9.4.7, 1989 © M. Ishiuchi

Soubor s názvem 1906 to the Skin (1991-1993) je studií těla a zároveň osobnosti japonského tanečníka butó Kazuo Ohna. V době, kdy jej Ishiuchi fotografovala, bylo Ohnovi už 85 let, a přesto je jeho tělo na jejích fotografiích krásné a velmi mladistvé.



Miyako Ishiuchi: č. 17 z cyklu 1906 to the Skin, 1993 © M. Ishiuchi

Posledním souborem, který najdete v nejvyšším patře galerie, je již zmíněný Mother´s. Fotografie vznikaly vlastně jako Ishiuchina terapie a obsahují snímky stárnoucího matčina těla a předmětů, které po ní zbyly, když náhle zemřela. Rozpadající se rtěnka, krajkové spodní prádlo, nahé tělo. Intimní smíření s minulostí.

Přestože Miyako Ishiuchi ve svých fotografiích odkrývá mnoho ze své osobní paměti, ať už se to týká míst, kde vyrůstala, nebo vztahu s matkou, či se svými vrstevnicemi, mají její snímky zvláštní atmosféru a náboj, který je sdílný nehledě na generace, kulturu a vzdálenost. Mají v sobě něco, co se jen těžko popisuje. Její obrazy jsou koncentrovaná energie. Rozhodně stojí za vidění.        

Více o výstavě čtěte zde



Miyako Ishiuchi: č. 5 z cyklu Mother‘s, 2001 © M. Ishiuchi

Kateřina Lánská