2 DNY V PAŘÍŽI MOHOU BÝT PEKLEM

Filmová premiéra: Ach, ta Paříž. Město kultury, umění, módy, elegance a vyhlášené francouzské kuchyně. Centrum romantických kouzel, které nabízí turistům uspokojení na všech frontách zábavy. Metropole s nesnesitelnými rodiči vaší přítelkyně, jejími ex-milenci a miniaturními prezervativy. Ach, ta Paříž.

Ona je Francouzska, on Američan. Ona je fotografkou, on architektem. Ona je Marion, on Jack. Společně žijí v New Yorku a jelikož už spolu chodí dva roky, dobře se znají. Relativně. Prožili za tu dobu chvíle příjemné, zlé a většinou něco mezi tím. Výlet do Evropy měl dát jejich vztahu nový náboj, restartovat bouřlivou lásku, ale Itálie to tak úplně nesplnila. Vydávají se tedy ještě na dva dny do kouzelného města s Eifellovkou, odkud Marion pochází.

Jenže to není dobrý nápad hned z několika důvodů. Jako první tu máme fakt, že se pár rozhodne během svého pobytu přespávat v Marionině pokoji, pod nímž bydlí její excentričtí rodiče. Neumí sice anglicky, ale přesto adepta na pozici zetě podrobují všelijakým testům. Nutno dodat, že Jack pro změnu nemluví francouzsky. A to je druhý závažný důvod, kvůli kterému měli rovnou odjet zpátky do Velkého jablka. Jack prostě nikomu nerozumí a problémem se u něj stává i objednání meníčka u nejmenované rychložrádelny. Co si asi tak přítelkyně povídá s tou spoustou mužských, které potkávají na ulicích? Proč na ni někteří koukají jako na největší samici? Není těch bývalých milenců už nějak moc? Tuhle dovolenou se o sobě Jack s Marion zkrátka dovědí spoustu novinek a je jasné, že se jejich vztah změní. Teď už jde jen o to, jakým směrem.

Zábavný dvouminutový trailer

Kam vést svůj film ví Julie Delpyová úplně přesně. Přeci jen se u něho postarala jak o scénář, produkci, režii, hlavní roli, tak i o hudební doprovod. Vzala si nějaké nápady od Richarda Linklatera, s nímž pracovala na romantických konverzačkách Před soumrakem a Před úsvitem, a pustila se do řešení obyčejných vztahových peripetií. Tedy alespoň to vypadá, že by přirozenou atmosféru plnou vytříbených dialogů ráda navodila. Snímání na digitální kameru a dlouhé promluvy postav tomu nasvědčují, jenže zatímco Linklater minimalisticky posouval své hrdiny městem za příjemného povídání, Delpyová scénář zaplnila samými vyhrocenými situacemi. Ústřední pár se tak v řádně peprných debatách vypořádává nejen s náhlými útoky bývalých milenců, ale i například s rasistickým řidičem. Normální jízda taxíkem tu nemůže být úplně normální.

Další várka hlášek a frků ze Dvou dnů v Paříži

Když se na sebe tímto způsobem vrší jedna hádka za druhou, v kontrastu s dokumentární laděním to nejde dohromady. Je z toho příliš cítit onen pisatelských konstrukt. Jak ale vypráví Miroslav Donutil, pořád se něco děje. Což tu jednoznačně platí, protože verbální komunikace mezi hlavními aktéry veskrze jiskří. Má spád a někdy z ní vylezou obecně známé pravdy. Při snahách o inteligentní použití vulgarismů ve stylu Kevina Smitha jsou ale řeči často křečovité.

Především se tedy nadávky nehodí k Julie Delpyové, která je možná umí prodat na papíře, ale v akci to skřípe. Přesným opakem je herecký partner Adam Goldberg. Jako židovský hypochondr, který musí čelit útokům ze strany rodičů a drzých bývalých milenců své přítelkyně, ze sebe dostává naštvanost přirozeně. Není těžké si jeho sviňáckou povahu oblíbit.

Stejně tak není vůbec těžké schroustat tuto devadesátiminutovou zábavu z prostředí Paříže. Uběhne rychle a neurazí. Taktéž si z ní ale moc neodnesete, na romantickou vlnu nenaladí a tu obyčejnost, s kterou se snaží zapůsobit, jí neuvěříte. Atraktivnost versus nepříjemnosti se tedy drží fifty fifty.

Místa a časy projekcí najdete tady

Napsal: Martin Čuřík