Slovenští výtvarníci na Pražském Hradě

Až do prvního březnového dne můžete v Jízdárně Pražského hradu vidět výstavu nazvanou Slovenský obraz (anti-obraz) s podtitulem 20. století ve slovenském výtvarném umění. Kdo sem přijde, průřez dějinami slovenského výtvarného umění minulého století zde opravdu najde.

Slovensko se pro Čechy po rozdělení československého státu nestalo zdaleka zemí neznámou. Umělecké světy obou zemí, mezi kterými v bývalém Československu panovaly čilé kontakty, se ale v posledních deseti, patnácti letech vzdálily nesmírně. A mladší generaci obecně už chybí povědomí o dějinách slovenského umění vůbec, ať už jde o umění výtvarné nebo o literaturu.
Před rozdělením státu se dějiny obou zemí vyučovaly na školách, ty české na Slovensku, ty slovenské v České republice. A kromě historie obecné byly ve školních osnovách i zmínky o historii kultury. Dnes je pro většinu lidí zabývajících se kulturou Slovensko dalekou a nepříliš zajímavou cizinou. Výstava v Jízdárně Pražského hradu může návštěvníkům tento dojem jednak potvrdit, jednak jim může naopak připomenout, že jména některých umělců, jejichž díla jsou zde vystavena, byla považována i za část naší kultury a že vytvořili umělci podstatných kvalit.

Anton Jasusch - Koloběh

Záleží na úhlu pohledu. Stačí odhlédnout od společné minulosti a vidíme před sebou historii výtvarného umění v jedné malé evropské zemi ve dvacátém století. Historii, která mnohem více než z národních kořenů vychází z uměleckých směrů, které ve dvacátém století přicházely nejdříve z Paříže a pak i z dalších míst ve světě. Tyto směry umělci žijící v některém z malých států na východě Evropy přebírali a v jejich duchu pak fungovala a proměňovala se místní umělecká scéna.
Ta měla své hvězdy a své buřiče, své umělecké školy a instituce, své obdivovatele a kupce. Ale vždy byla jen odvozena z toho, co přicházelo odjinud. Ve slovenském umění se tak, viděno českýma očima, jako doplněk například abstraktního umění, exprese či informelu objevují stále znova a stále jako charakteristické motivy hor a folklóru. Co by považoval za typické někdo v Anglii či Francii, pokud by viděl obdobnou velkou a průřezovou výstavu umění českého? To už nechme na něm.

Z hlediska společné minulosti je, myslím, velká škoda, že už ke kultuře „československé“ nepatří klasici Karol Plicka, Cyprián Majerník nebo Martin Martinček. Jmenovat dále nemá smysl, výstava je rozsáhlá, panely s obrazy jsou blízko sebe a vystavujících umělců je opravdu hodně. Nejvíce z nich je těch, kteří působí či působili na scéně od šedesátých let minulého století směrem k současnosti. 
Expozice je dovedena až začátek dvacátého prvního století, po videoart a instalace typické stejně pro současné české i slovenské výtvarníky. Shledal jsem se tu se jmény, která byla v pražských výstavních síních první poloviny devadesátých let minulého století běžná, v současnosti je vše jinak. Nalézat vzájemnost je těžké, oči umělců těkají nejvíce ze všeho po úspěchu v zemích Západu, co dělají nejbližší sousedé, kteří spolu navíc desítky let žili ve společném státě, to vlastně nikoho příliš nezajímá.

Takže určitě už jen pro připomenutí toho, co bylo, a pro pohled na to, co je, má smysl na tuto výstavu zajít. Samozřejmě jen pro toho, kdo si něco takové připomínat chce, nikoli pro toho, kdo už předem hledí na slovenské výtvarné umění jako na cosi okrajového a odehrávajícího se kdesi daleko za hranicí Evropy, která pro pravého Pražáka končí samozřejmě už v Karlíně.

A nenechte se odradit instalacemi s motivy českých a slovenských vlajek u vstupu, které snad ani jiný účel než odrazení návštěvníka nemohou mít. V sále, který se nachází za těmito „strašáky“, je pestrá a zajímavá výstava.

Další informace o výstavě zde  
       
Július Koller - Antiobraz (Otazník)

Ludovít Fulla - Madona s anjelom

petr m