Mamma Mia! Kýč, v němž jste až po uši…

Filmová premiéra: Mladičká Sophie se vdává a přeje si, aby ji k oltáři odvedl otec. Jenže, který z trojice pánů Pierce Brosnan – Colin Firth – Stellan Skarsgård tím skutečným otcem je, neví ona, ani její matka Meryl Streepová. To, co by jinak hravě odhalily testy DNA, funguje v muzikálu Mamma Mia! jako záminka k vyprávění slepeném hity někdejší švédské skupiny ABBA.

Když Sophie posílá svatební oznámení svým třem potenciálním otcům, zpívá o „snu, že přijde štěstí, co znáte z pohádek“. Co ale ona nazývá pohádkou, mohou diváci označit za kýč. Prostředí prosluněného řeckého ostrova, moře ubíhající do nekonečných dálek, Afroditin pramen tryskající jako ten nejbanálnější symbol lásky… Ano, muzikál Mamma Mia! je kýčovitý minimálně stejně jako kostýmy členů skupiny ABBA, s nimiž v roce 1974 vyhráli Eurosong. Je to však kýč, jenž svou pozitivní atmosférou omámí i pero toho nejpřísnějšího kritika.

Z žánrového hlediska není Mamma Mia! zrovna muzikálovým skvostem – ba co víc, některá hudební čísla by se snad dala nazvat šmírou. Statické zpracování některých scén přece jen prozrazuje své divadelní kořeny.

Už jevištní podoba muzikálu, jíž je film adaptací, vznikala obráceným postupem, než bývá zvykem. Nejdřív byly vybrány písně a teprve pak se hledal příběh, jenž by je spojil tak, aby zazněly v jediné inscenaci. Tato metoda však může být velice zrádná. Většina písňových textů totiž na danou situaci v ději tak úplně nesedí. Často tedy výsledek působí dojmem urputné snahy za každou cenu známý song do příběhu dostat (Money, Money, Money), jindy naopak děj důmyslně dává textům nový význam (Dancing Queen; Gimme! Gimme! Gimme!).

James Bond neumí zpívat

Nutnost využít co nejvíc existujících hitů skupiny ABBA a žádný jiný song se ukázala jako značně omezující pro dramatickou stavbu filmu. Například když ohlašovaná svatba přichází bezprostředně po emocionálním vrcholu celého filmu (bolestném vyznání The Winner Takes It All), nemá nakonec dost síly na to, aby diváky opravdu chytla za srdce. Muzikálová čísla ve skutečnosti neposouvají děj, jak bývá v žánru zvykem, ale příběh se naopak mezi písněmi vždy jen na chvíli vynoří jako delfín, který se potřebuje nadechnout, aby se mohl znovu potopit.

V pěveckých partech mají herečky nad svými mužskými kolegy pořádně navrch. Především Pierce Brosnan dokazuje, že coby někdejší agent 007 mohl své protivníky klidně udolávat zpěvem. I když na co mu nestačí hlasivky, to dohání urputným výrazem ve tváři. Amanda Seyfriedová byla pro roli Sophie naopak vybrána především kvůli svému hlasu, takže nepřekvapí, že ve zpěvu si je jistá, ale koulí při tom očima tak mocně, jako by snad hrála pro poslední řadu na Broadwayi.

Zpívající královna Meryl Streepová

Zato Meryl Streepová zvládá všechny tři prvky, jež muzikálové herectví vyžaduje (mluvené slovo, zpěv a tanec), bravurně a s pořádnou dávkou sebeironie. Rozhodně byste té dámě, která skáče po posteli v lacláčích, nehádali devětapadesát roků. A když herečka zapěje song The Winner Takes It All s takovým vnitřním prožitkem, až divákům běhá mráz po zádech, dokazuje, že je nejen Dancing Queen, tedy tančící královnou, ale i královou zpěvu. Stěží si však představit, že postava Streepové měla něco intimního s kýmkoli z trojice pánů Brosnan – Firth – Skarsgård. Ani jeden se k ní totiž tak nějak nehodí.

Ve filmu Mamma Mia! ale vlastně nic úplně nefunguje – ve skutečnosti totiž těch 110 minut drží pohromadě pouze diskografie skupiny ABBA. Ať se však divák brání, jak jen může, ať má z trapných komických etud (dětinské vítání kamarádek) husí kůži, kde chce, stejně ho Mamma Mia! svou podmanivou atmosférou nakonec udolá a brzy si také začne pobrukovat: „Mamma mia, here I go again, my my, how can I resist you?“ (Mamma mia, už jsem v tom zase až po uši – jak ti jen můžu odolat?). A když během závěrečných titulků Streepová do publika prohodí: „To je všechno! Ahoj!“, chce se vám zakřičet o přídavek.
Místa a časy projekcí najdete zde





Milan Foltýn