Stavební historie
V Čechách se moc středověkých hradů nedochovalo. Majetná Kost má mezi nimi zvláštní postavení – je nejzachovalejší. Ačkoli Karlštejn zná jistě víc lidí a snad má v české historii i významnější postavení, z jeho původního vzhledu zůstalo mnohem méně. Hrad Kost, vyrůstající ze země vprostřed malebného Českého ráje, vypadá prakticky stejně už půl tisíciletí. Rekonstrukce, která proběhla v 50. letech 20. století, mu na atmosféře nic neubrala.
Tvrdý jako kost
Žil byl (a bylo to někdy kolem poloviny 14. století) jistý Beneš z Vartemberka, který si nechával říkat Benesius di Costi. Za život si našetřil dost, aby koupil sobotecké panství, ale už mu nezbylo na stavbu zámožného sídla. Musel se spokojit s menším hrádkem, který sestával ze sálu a jediné věže. Tenkrát panstvo dbalo především na bezpečnost a ideálem byla nedobytnost, tak pro pevnost vybral místo na skále, kryté ze všech stran zalesněnými kopci. Výhodou Kosti bylo po staletí to, že ji nepřátelé vždy spatřili až na poslední chvíli. Jiní – třeba Jan Žižka – ji přehlédli úplně. Jméno Kost má hrad odnepaměti. Získal jej právě podle přídomku zakladatele. Costi znamená v překladu něco jako „kamenný“ nebo „tvrdý“ a Beneš tím chtěl vyjádřit unikátnost stavby. Mnoho středověkých hrádků a tvrzí se totiž stavělo ze dřeva.
Období staveb
Benešův syn zdědil po otci inteligenci a píli. Není divu, že se vypracoval až na nejvyššího hofmistra, čímž se stal jedním z nejbližších spolupracovníků Karla IV. Král nebyl harpagon a Petr z Vartemberka měl brzy dost na to, aby Kost přestavěl. Z jeho doby se toho hodně zachovalo do současnosti. Renesanční úpravy následovaly za dob Jana z Bibrštejna. Jeden z dalších majitelů Kryštof Popel z Lobkovic nechal vybudovat místní pivovar a Lobkovický palác. (Mimochodem, podle názvů paláců lze snadno pochopit, kdo a kdy je postavil.)
Od rodu k rodu
Albrecht z Valdštejna, který koupil Kost v 17. století, ji plánoval přestavět na venkovské sídlo. To zmařila jeho smrt, ale hradu to před úpadkem stejně nepomohlo. Když jej vlastnil rod Černínů, chátral a mnoho pokojů bylo používáno jako sýpka. Obilí nemělo na své „bydliště“ nijak vysoké nároky a podle toho také hrad vypadal. Někdejší pevnost koupil Kazimír Netolický, šikovný baron, který se dokázal vypracovat na hraběte. Avšak mezi jeho potomky byl nedostatek mužů, takže rodinný majetek putoval z rukou jednoho rodu do druhých. Manželé ženských potomků Netolického však přijímali jeho jméno i hraběcí titul, až se veškerý majetek dostal k Anně Marii dal Borgo Netolické. To ona si vzala Norberta Kinského, jehož potomci jsou dnešními majiteli Kosti.
Od zestátnění k restituci
Už dědeček Anny Marie – Ital Flámino dal Borgo – přijel do Čech zhlédnout svůj nově nabytý majetek. Za tímto účelem se naučil česky a jeho vnučka Anna pak pendlovala mezi Čechami a Itálii až do té doby, než přišli komunisti a pod záminkou „vůle lidu“ hrad (stejně jako všechno ostatní) zestátnili. Kost se stala muzeem gotického a renesančního umění. Dnes – poté, co hrad restituoval Norbert Kinský – prochází Kostí klasická prohlídka. Nutno říct, že správa hradu velmi dbá na výběr průvodců, tak je zábava zaručená i pro ty, kteří běžně prohlídku památek přetrpí jen kvůli rodičům nebo manželce. Protože Giovanni Kinský, jeden ze synů Norberta a dnešní majitel hradu, holduje střelným zbraním, je jich spousta součástí expozice. Výstava historických pušek a hradebnic vyrazí dech i nejedné křehké slečince.
Hradní paláce
Člověk nemusí procházet hradními paláci, aby byl Kostí nadšen. Stačí z dálky pozorovat její monstrózní siluetu, projít se po nádvoří nebo listovat v historických knihách.
Děravé stěny
Když se na hrad vydáte, zaujme vás několik věcí. Například lichoběžníková věž, jejíž všechny čtyři hrany jsou viditelné z jednoho místa v podhradí. Zajímavý je fakt, že Kost nestojí na vysokém kopci a namísto toho, aby se pyšně vypínala do kraje, čeká nepřátele skrytá v hlubokém údolí. Pozornost si zaslouží i její „dírkované stěny“. Proč je v každém hradním kameni důlek? Za odpovědí bychom se měli vydat do dob Karla IV., kdy se stavitelé snažili budovat nedobytné hrady. Malé kameny nahradily obří balvany, vážící na čtyři metráky. Obranyschopnosti hradu to prospělo, ale zedníci rozhodně neměli lehčí práci. Aby se jim podařilo vytáhnout stavební kameny tam, kam potřebovali, museli použít rumpál. Balvany navrtali v místě těžiště a zdvíhali je za pomoci zvláštních kleští, zvaných „krepny“. (Mimochodem, na Kosti mají jedny vystavené.) Tento postup byl běžný u stavby všech gotických hradů, ale na většině si dali tu práci otočit kameny tak, aby díry nebyly vidět. U Kosti to nebylo díky omítce potřeba. Jenže nános se časem setřel a zbyla důlkovaná zeď tak, jak ji známe dnes.
Pochmurný „palác“
Do nejpochmurnější místnosti hradu se nedostanete. Bývalá hladomorna je zazděná už od třicetileté války a slouží jako věčná ložnice mrtvých vojáků. Když Švédové obléhali Kost, vypukl zde mor a mnoho členů hradní posádky opustilo zemi živých ne rukou nepřítele, ale kvůli hrozné nemoci. Kdoví, kam putovaly jejich duše – každopádně problémem zůstalo, co s těly. Pohřbít je do pískovcové skály nešlo a vynést ven – to by znamenalo ukázat slabost nepříteli, tedy „sebevraždu“. Nezbývalo než mrtvé vojáky shodit do hladomorny a zazdít. Bude to čtyři sta let, co netknuti odpočívají ve hradním sklepení. S vědomím, že Švédové Kost nakonec nedobili a odtáhli, mají jistě věčný spánek poklidný.
Lobkovický a Bibrštejnský palác
První dva paláce, které uvidíte při příchodu do hradu, sloužily nebo slouží jako úřednické budovy. Původně sídlila správa hradu v Bibrštejnském paláci. Později se úředníci přestěhovali do níže položeného Lobkovického paláce. Také dnes tu najdete kancelář a byt kosteckého kastelána. Bibrštejnský palác bezpečně poznáte podle psaníčkového sgrafita, jímž je omítnut. Jako turisty vás nejvíce zaujme veřejně přístupné přízemí, v němž je umístěna Černá kuchyně.
Vartemberský palác
Když se řekne „palác“, člověk si představí monstrózní místnost s cennými obrazy, bohatě zdobeným nábytkem a měkkými koberci. V prostorách Vartemberského paláce návštěvník konečně narazí na to, co od paláce očekává. Avšak bude si muset počkat na druhé patro. Vartemberský palác byl poté, co se v roce 1690 zřítilo podélné zdivo, přestavěn na sýpku. Aby se tu mělo obilí dobře, nebylo třeba nákladného vybavení. To, co je v místních prostorách vystaveno dnes, je mistrným aranžmá kosteckého restaurátora. V dolním podlaží paláce je původní jen trámový strop. Dřevo zůstalo po staletí zdravé díky tradiční a funkční impregnaci – hovězí krvi. Naposled jí bylo napouštěno v roce 1982. Z expozice zbraní jsou nejzajímavější hradebnice. Z těchto přes metr dlouhých pušek se střílelo z hradeb. Efekt výstřelu však fungoval na obě strany a zpětný ráz dokázal střílejícího shodit do podhradí. Aby se tomu zabránilo, měly hradebnice pod hlavní hák, kterým se zachytily za hradby. Mimo zbraně jsou k vidění původní truhlice na převážní žoldů vojáků. Samy o sobě jsou celkem těžké, tak ukradnutí všech peněz najednou prakticky nehrozilo.
Pět v jednom
Horní patro Vartemberského paláce tvoří prostorná místnost, která v minulosti sloužila zároveň jako obývák, jídelna, ložnice, koupelna i záchod. Bydleli zde majitelé hradu, tak si tu vše zařídili k obrazu svému. Mívali vyšší stoly, než máme my, a při jídle se jim nohy klimbaly nad podlahou. To proto, aby i vsedě shlíželi na služebnictvo shora. Chuděry číšnice to neměly jednouché. Při hodování se šlechta nezdráhala použít namísto neexistujících servítek jejich oděv či vlasy. V místnosti je řada zajímavých exponátů. Třeba barokní mramorová Madona z 18. století. Zatímco běžně je Panna Marie zpodobňována s Ježíškem v náručí, tahle ho jen přidržuje na jakémsi míčku. Obraz malého Filipa Kinského by na první pohled návštěvníka nezaujal. Byl by si býval myslel, že jde o portrét malé holčiny. Filip je zachycený v dívčích šatech, protože se tak oblékal. Avšak nebylo by správné domnívat se, že byl odmala nějaký „divný“. Šlechta tak své syny strojila běžně, protože to byl snadný způsob, jak zabránit únosům. Zatímco o chlapce – dědice rodu, byl mezi zlotřilci velký zájem, dcery nikdo nekradl. Díváme-li se na věc z materiálního hlediska, měly pro rodinu spíš zápornou hodnotu. Bylo za ně třeba vyplatit věno.
Šelemberský palác
Čas utíkal a způsob života se měnil. Aristokracie si spíš než nedostupnosti cenila pohodlí, a tak byly staré opevněné hrady přebudovávány na reprezentativní zámky. Na Kosti vznikla vskutku nádherná místnost. Prostory Šelemberského paláce jsou dodnes ty nejkrásnější na hradě. Narozdíl od Vartemberského paláce, který měl původně jen malá okýnka, zde byly hned zpočátku proraženy velké otvory, jimiž proudilo denní světlo a zahalovalo všechen cenný nábytek a zdobení do přívětivého žáru. Dnes se obdivu dožaduje dvojice historických skříní. Barokní skříň je starší, ale zato se nemůže pyšnit tak archaickou výzdobou.
Středověká mučírna
Ve sklepě Vartenberského paláce býval kdysi sklad vynikajícího vína. Avšak to by (bez ochutnávky) jistě nenalákalo návštěvníky tolik jako dnešní expozice mučírny. Hrad Kost se může chlubit výřečnými a zábavnými průvodci. Ale dejte si pozor! Jsou i pěkně škodolibí a když se jim znelíbíte, bez pardonu vyzkoušejí španělskou botu nebo pranýř na vás :)
Hrůzostrašná inkvizice
Když se člověk dívá na Goyovy přízraky režiséra Miloše Formana, nechce se mu věřit, že vůbec kdy mohlo být útrpné právo praktikováno. Bylo jedno, zda se člověk přiznal hned (i když čin třeba vůbec nespáchal) nebo tvrdošíjně zapíral – pach mučírny okusil tak jako tak. Přitom šlo často o „delikty“, nad nimiž dnes kroutíme hlavou. Byl jsi Žid? Choval ses jinak, než ostatní? Lidem se zdálo, že tvá duše propadla ďáblu? Odmítal jsi jít vepřové? Na šibenici s tebou!
Trápení na sto způsobů
Když člověk poslouchá, jakých různých způsobů používalo středověké „právo“, aby z viníka dostalo přiznání, mrazí mu v zádech. V mučírně byl odsouzenec podroben útrpnému výslechu, který ho měl dohnat (a takřka vždy dohnal) k přiznání – ať už bylo jakkoli absurdní. Začínalo se bolestivým svazováním a následovalo takzvané suché trápení, při němž byl vězeň tažen na skřipci. Když byly končetiny vykloubeny a svaly poškozeny, mohl kat přejít ke světlému trápení, které spočívalo v pálení těla svazkem hořících svíček. K drcení kostí sloužily palečnice a španělské boty.
Pochmurná expozice
Při vstupu do kostecké mučírny vás uvítá ponurá hudba. Nad vchodem visí první děsivý exponát: železná klec na čarodějnice. Podezřelá žena do ní byla uzavřena a spuštěna na pět minut do vody. Pokud ji vytáhli mrtvou, byla zproštěna obvinění a se vší křesťanskou ctí pohřbena. Když zázrakem přežila, považovali to soudci za důkaz spolků s ďáblem a nebožačku nechali zaživa upálit. V mučírně je také vystavena jediná veřejně přístupná funkční gilotina v Česku, které se dostalo té cti, že si zahrála v americkém thrilleru Mlčení jehňátek. Jedná se o kopii gilotiny, na níž se popravovalo ještě za první republiky a protektorátu. Originál je uložen v Pankráckém vězení v Praze. Až kolem ní budete procházet, nezakopněte samým vytržením o popravčí špalek se sekyrou nebo stojan na bičování.
Trest smrti
Ve spoustě zemích dnešního světa je trest smrti něco nepředstavitelného. Ale i tam, kde jej stále praktikují, zůstává lidem, pročítajícím středověké spisy, stydnout krev v žilách. Průběh hrdelních soudů byl zaznamenáván do takzvaných smolných knih. Za mravní přestupky se trestalo různě a ve většině případů z toho vyšly hůř ženy. Zatímco muž se mohl vyplatit, jeho družka prožila trýznící mrskání nebo byla vypovězena. Trest nejvyšší – trest smrti – také vypadal pro obě pohlaví různě. Muže mohl kat stít, pověsit, rozčtvrtit nebo lámat kolem. Hříšnice bývaly sťaty, upáleny nebo zahrabány za živa. Protože se v minulosti věřilo na posmrtný život, nebylo možné nechat hříšného křesťana na věčném spánku poklidně odpočívat. Tresty čekaly provinilce i po smrti. Třeba vplétání do kola se provádělo jen s mrtvými těly.
Jak se žilo katům?
Špinavou práci musel někdo oddřít. Byli potřeba lidé, kteří odsouzené přikolíkovali k zemi, rozčtvrtili je sekyrou nebo oběsili na šibenici, případně na výstrahu zavřeli do pranýře se zahanbující cedulkou kolem krku nebo hruškou v puse. Katové museli mít silné žaludky a není divu, že je nikdo neměl moc v lásce. Popravčí žili mimo společnost a tvořili zvláštní skupinu měšťanů. Své domky měli na okraji města a svoji práci dělali za úplatu. Paradoxní je, že si obvinění, kteří na to měli, museli své mučení a případnou popravu zaplatit sami.