http://www.pragueout.cz Kina v Praze - program kin v Praze programy Mon, 25 Feb 2013 10:11:43 +0100 Mon, 25 Feb 2013 10:11:43 +0100 info@www.pragueout.cz (Cityout CZ) http://www.pragueout.cz http://www.pragueout.cz/images/cityout_logo.jpg cs-CZ info@pragueot.cz (kaca) Nechť mě filmoví fanoušci rozcupují, ale návštěvu 3D Hobita, který u nás právě vstupuje do kin, byste měli určitě zvážit.
Nechť mě filmoví fanoušci rozcupují, ale návštěvu 3D Hobita, který u nás právě vstupuje do kin, byste měli určitě zvážit. Kdybych na něj chtěla někoho pozvat, určitě volím 2D verzi, u které vás celou dobu nebude rušit podivná (ne)ostrost a nemožnost uchopit obraz na plátně jako celek. Jinak se jedná o film, který neurazí, ale přílišná očekávání může nepříjemně schladit. Film Hobit: Neočekávaná cesta je prvním dílem z chystané trilogie režiséra Petera Jacksona, který už s Tolkienovými příběhy má zkušenosti z trilogie Pán prstenů. První díl Pána prstenů v roce 2003 přišel jako zjevení a bezprostředně se stal filmovou senzací. Kdo by ale podobnou událost čekal od Hobita, který v toku vyprávění Pánu prstenů předchází, bude zklamaný. Příběh hobita Bilba Pytlíka začíná retrospektivním vyprávěním Pytlíka jako starce, který chce svému synovci Frodovi (z následného Pána prstenů) předat své paměti, a tak je sepisuje. Snaha propojit oba příběhy a rozběhnout linii vyprávění k dalším dvěma chystaným dílům trilogie, je zjevná. Projeví se hned na začátku a podstatně také na konci, který se uzavírá popisným příslibem dějů budoucích.Trailer v původním znění s titulky Mužný král trpaslíkůVýznamné a všeříkající pohledy do očí a bitvy se skřety a zlobry. To jsou motivy, které se ve filmu mnohokrát vracejí. Doslovné a epické zfilmování na tak velkém prostoru, jakým bezesporu téměř tři hodiny filmového času jsou, by zasloužilo odlehčit. Rozvinout příběh a charaktery jednotlivých postav. Možná chtěl Jackson zůstat věrný onomu “velkému vyprávění“, které tolik ohromilo právě v Pánovi prstenů. V Hobitovi je ale spíš na škodu. Precizní řemeslná filmařina, velkolepé efekty a triky nezabrání dojmu, že něco podobného tu už bylo. Nakonec, proč ne. Když se vykašlete na celý ten humbuk - premiéra minutu po půlnoci, 3D a jiná nej, můžete z kina odcházet celkem spokojení. První část příběhů o Hobitovi je slušně natočená adaptace, ke které můžeme mít spoustu výhrad z hlediska intepretace původního díla, ale jedno je jisté, jak to dopadne s tím drakem, chceme vědět všichni.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/hobit-neocekavana-cesta-9145 Mon, 25 Feb 2013 10:11:43 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/hobit-neocekavana-cesta-9145 info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Melancholii Larse von Triera už asi nikdo neodpáře skandální nálepku, kterou dánský režisér na svůj zatím poslední film nalepil díky nejapným řečem o nacistech.
Melancholii Larse von Triera už asi nikdo neodpáře skandální nálepku, kterou dánský režisér na svůj zatím poslední film nalepil díky nejapným řečem o nacistech. Na jedné straně tak sice vyvolal obrovské pohoršení, na straně druhé tím ale svému melodramatu zaručil celkem slušnou pozornost. Je totiž otázka, nakolik by si ji Melancholia byla schopná získat sama o sobě. Von Trier, enfant terrible evropského filmu, se proslavil temnými snímky jako jsou Prvek zločinu, Dogville či Antikrist a jemná, vztahová a mírně zvráceným způsobem přívětivá Melancholia ničím neodpovídá tomu, na co jsme u von Triera zvyklí. A i přestože jde vlastně o apokalyptický film, který popisuje poslední dny života na zemi, chybí mu pořádný tahák, bomba, kontroverze, něco co by překračovalo konvence, to co von Trier tolik umí a co zajišťuje jeho filmům diváky. Abychom si dobře rozuměli, Melancholia je velkolepá - její výprava Vás usadí už během prvních minut, kdy von Trier dopředu představuje klíčové momenty svého příběhu. Superzpomalené záběry působí jako plastické obrazy, jejichž dramatičnost podtrhuje dodatečné dobarvení a dunivá hudba z opery Tristan a Isolda od Richarda Wagnera. Po této monumentální úvodní sekvenci, kdy von Trier dopředu ukáže, že svět tentokrát opravdu nikdo nezachrání, začíná film samotný a my diváci, dopředu poučení, jak to dopadne,  se můžeme plně soustředit na jemné předivo vztahů, o které jde v Melancholii především.  Hlavními postavami jsou sestry Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Charlotte Gainsbourg), rozdílné jako noc a den a mající přitom tolik společného. Melancholie se vlastně půlí na dva díly - první se věnuje Justine, melancholické, depresívní a psychicky nemocné reklamní textařce, jež se právě vdala a snaží se přežít náročnou svatební oslavu - druhá část pak patří Claire, vdané za škrobeného boháče, jež obětavě pečuje o svého malého syna i nemocnou sestru a již upřímně děsí pomyšlení na to, že všechno, co tolik miluje zničí blížící se planeta, v jejíž dráze bohužel stojí Země. Melancholia je psychologickým rozborem obou sester, které spojuje právě smutek. Justine trpí onou nepopsatelnou melancholií, která provází každou  depresi, je zhnusená ze světa kolem sebe a má opravdu co dělat, aby se udržela na uzdě. To všechno von Trier poctivě ukazuje na příkladu svatební hostiny. Ta je ale snad až moc dlouhá, co Justine vadí a proč, pochopíte velice dobře už po půl hodině, ještě jednou tak dlouho Vás ale bude von Trier jejími zhnusenými pocity zahlcovat, abyste i Vy naplno pocítili marnost bytí. Oproti tomu stojí ryzí touha Claire po životě, který jí ale utíká mezi prsty a ona tomu neumí zabránit. Třebaže má Melancholia doopravdy působivé exteriéry, je to v podstatě velice komorní dílo, s omezeným počtem postav i dějů. Jejím cílem je  pravděpodobně přenést na diváky nefalšovaný pocit prázdnoty, který dokonalá výprava jen podtrhuje. U von Triera si ale nemůžeme být nikdy ničím jisti. Díky nepěkným výrokům o pseudosympatiích k nacismu připravil Melancholii o možnost stát se nejlepším filmem letošního festivalu v Cannes. Úspěch se od něj čekal jaksi automaticky, ovšem rozvířená kontroverze jistě přiláká více zvědavých diváků než intelektuální ocenění zlatou palmou. Jak už jsem napsala, pořádné lákadlo Melancholii chybí, propagační slogan “Překrásný film o konci světa” jež příliš klubový. Ovšem Melancholia v Cannes naprázdno nevyšla, cenu za nejlepší herečku si odnesla Kirsten Dunst. Charlotte Gainsbourg ji dostala už za Antikrista.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/melancholia Wed, 30 Jan 2013 11:21:44 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/melancholia info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Nový anglický král, Jiří VI. má vadu řeči. Koktá. Před sebou několik zásadních projevů.
Nový anglický král, Jiří VI. má vadu řeči. Koktá. Před sebou několik zásadních projevů. Bojí se, že jako mluvčí britského lidu selže a že mu pak lidé budou přezdívat Král kokta. Britské historické drama Krá krá... Králova řeč, vítěz letošních Oscarů, od režiséra Toma Hoopera a scenáristy Davida Seidlera, vstupuje ve čtvrtek 10. března do českých kin. Rok 1936. Tři roky do rozpoutání 2. světové války. Anglický král Jiří V. (Michael Gambon) umírá, na trůn nastupuje jeho starší syn Eduard (Guy Pearce). Avšak ještě během téhož roku se trůnu vzdává ve prospěch svého mladšího bratra Alberta (Colin Firth), vévody z Yorku. Ten ale neměl mnoho času se na vládnutí a s ním spojené královské povinnosti připravit, od dětství totiž počítal s tím, že po smrti otce bude vládnout jeho starší bratr. Ten ale kralování vyměnil za příjemnosti se svou přítelkyní a pozdější manželkou Wallis Simpsonovou. Albert tedy musí nečekavě náhle začít vládnout. Jeho žena, královna Alžběta (pozn. později byla nazývána královnou matkou, zemřela v roce 2002 ve věku 101 let) se rozhodne svému muži pomoci. Vyhledá neobyčejného logopeda Lionela Logue (Geoffrey Rush) a objedná u něj návštěvu.Shání se logoped pro krále! „Fuck! Fuck! Fuck! Shit! Fuck! Bitch! Motherfucker!“ Král křičící z plných plic svého majestátu při návštěvě u logopeda. Nezvyklá situace nejen pro krále. Australský logoped Lionel má své netradiční terapeutické metody a ne každý je dokáže ocenit. Také Bertiemu (tak familiérně si mu Lionel dovolí říkat) trvá nějakou chvíli, než si zvykne. Na počátku terapie sehrává vnitřní boj a nemá chuť spolupracovat. Je neklidný, nevěří si, své neúspěchy vyčítá Lionelovi. Ten ho ale pomalu navádí na cestu. A během terapeutických sezení (ale i stání, chození, běhání i ležení) nejen že svou vadu řeči razantně zlepší, ale odhalí svému terapeutovi část ze svého nitra, kterou by podle etikety královské rodiny raději nikomu otvírat neměl. Mezi Lionelem a Bertiem se pomalu ale jistě tvoří silné přátelské pouto.Kvalitní filmařina se cení Citlivá kamera, vynikající herecké výkony (Firth dostal Oscara a Zlatý Glóbus, Rush alespoň nominaci, neboť Oscara mu vyfoukl Christiane Bale za vedlejší roli ve filmu Fighter), velmi kvalitní práce s dialogy, které plynou lehce, jsou snadno vstřebatelné, ale živé a dobře dramaticky propracované. Silný příběh, v jehož centru stojí osobní problém hlavního hrdiny a ač jsou historické události kolem (rozpínající se Hitlerovo Německo a s ním hrozba 2.světové války) nezanedbatelné, vypravěč se drží jedné dějové linie a historická fakta a souvislosti vlastně hrají až druhořadou roli (např. ve skutečnosti od seznámení Bertieho s Lionelem do králova zásadního proslovu uplynulo přibližně 10 let, ale ve filmu jsou to jen roky dva). Scenárista David Seidler vycházel z vlastní válečné zkušenosti, kdy jako malý kluk válečné projevy krále Jiřího poslouchal.   Ve filmu sledujeme dobře vykreslenou proměnu vztahu Bertieho a Lionela, nahlížíme do života rodiny modré krve, kde jsou ctnostmi vznešenost a vybrané chování, ale za okázalými ceremoniály a uniformou se skrývá uvězněnost a nemožnost svobodného jednání, neboť porušení královské etikety se trestá. Koktne či nekoktne? Naučit krále správně mluvit rozhodně není žádná hračka – ba naopak, je to pěkná fuška. A tak se několikrát společně s Bertiem trochu zapotíme – soucítíme s ním hned při nepovedeném projevu na stadionu, kdy se z amplionů během zahajovací řeči rozléhá jen přeskakování hlasu a my ucítíme tu jeho bezmocnost a celkovou trapnost okamžiku. Když na sobě začne s pomocí Lionela pracovat, postupně si získá naši důvěru a chceme, aby u terapie vytrval a koktavost vyléčil. Společně s Alžbětou mu pak před závěrečnou řečí držíme palce, jako bychom tam seděli s ním.Za kvalitní trhák Co udělá z filmu kasovní trhák? Kvalitní produkce? Velkolepá výprava? Světoznámá jména? To vše určitě, ale neméně důležitá je též síla příběhu, divácké sympatie k hrdinovi a určitá nadčasovost. Ta všechna plus Králova řeč rozhodně má. navíc tu filmový příběh zatraceně dobře působí na naše nitro – nějaký komplex si přece z dětství nese téměř každý. Ačkoliv může i méně zkušený divák směřování děje celkem dobře odhadnout, není to na škodu, spíš naopak. Všechno sedí, jak má, nikde se zbytečně nestřihá. Příjemná je absence zbytečných přehnaných zvratů nebo okázalých emočních výlevů podle kterých je hned jasné, že film není hollywoodské produkce. Král letošních Oscarů získal z celkem 12 nominací 4 zlaté sošky – za nejlepší film, nejlepší režii, nejlepší scénář a nejlepšího herce v hlavní roli. Dodala bych pátou a to scenáristovi a režisérovi zároveň za skvělý až básnický jazyk ve filmu. Některé dialogy a možná i závěrečná řeč krále by se totiž daly považovat za zdramatizované básně. Král je mrtev, ať žije král!Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Photos © Speaking Film Productions Ltd 2010 / Laurie Sparham
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/kralova-rec Wed, 30 Jan 2013 11:12:29 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/kralova-rec info@pragueot.cz (Lucie Christovová) “Po kolejích se dostanete všude, do Lisabonu i do Osvětimi, do vlastní minulosti i do pochybností, které vám zanechali rodiče, příbuzní a přátelé...”
“Po kolejích se dostanete všude, do Lisabonu i do Osvětimi, do vlastní minulosti i do pochybností, které vám zanechali rodiče, příbuzní a přátelé...” A po kolejích se nechte dovézt i do kina, na melancholického Aloise Nebela. O postarším výpravčím z Jeseníků, který sbírá jízdní řády a potýká se s tajuplnou mlhou, která mu čas od času zatemní mysl, se toho v poslední době napsalo už víc než dost a asi jen málokdo o očekávané filmové adaptaci populárního komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 ještě nic nezaznamenal. Naštěstí si pověst, která tento film předchází, nevymýšlí. Alois Nebel je do puntíku vymazlený, a zajít si na něj se rozhodně vyplatí. Tedy pokud máte rádi komiksy či paměť národa zpytující příběhy nebo příběhy o lásce či thrillery, pokud fandíte novým filmovým technologiím nebo mladým tvůrcům, kteří se nebojí experimentovat,  či snad máte-li rádi skutečné příběhy v netradičním kabátě, je Alois Nebel tím pravým. Anebo také možná proto, že z něj ucítíte, že tenhle film vznikl prostě proto, že někoho bavil jeden komiks o úplně obyčejném chlápkovi od železnice a rozhodl se ho přenést na plátno, a na prvním místě nebylo zbořit žebříčky návštěvnosti a tržeb, ale tak nějak si to užít. A to je velice, velice osvěžující. Scénář k Nebelovi napsali opět Rudiš s Jaromírem 99, tedy ve skutečnosti vlastně jen osekali a přepsali tři komiksové romány Alois Nebel, Hlavní nádraží a Zlaté Hory a rozvětvené eskapády mlčenlivého nádražáka převedli do příběhu,  v němž se snoubí výčitky z minulosti a nástrahy přítomnosti - Nebelova přítomnost je podzim roku 1989, tedy přelom jedné éry a začátek nové a zlou minulostí jsou pro něj poválečná léta poznamenaná německým odsunem - s problémy s láskou. Nebel je tichý samotář, kterého čas od času přepadne ona podivná mlha, v níž se mu ukazují známí z doby dávno minulé. Tyto halucinace ho nakonec přivedou do blázince, kde se setká s tajemným Němým, mužem, který se sekerou překročil hranice a nepromluvil s nikým ani slovo. Po propuštění z léčebny se ale Alois nemá kam vrátit, jeho místo na stanici zabral Wachek, místní kšeftman, který se bez skrupulí uchytí za jakéhokoliv režimu.  A tak se Nebel rozhodne splnit si svůj sen, poznat pražské Hlavní nádraží. A tam se setká i se svou životní láskou, toaletářkou Květou. Ovšem rozuzlení všeho leží někde jinde, zpátky v horách, kam se nakonec vrací i Nebel. V souvislosti s Nebelem-filmem se často zmiňuje metoda, jakou byl natočen, tzv. rotoskopie, což je jakési zpětné překreslování. Režisér Tomáš Luňák, pro něhož je Nebel veleúspěšným debutem, nejdřív s herci natočil v podstatě hraný film a grafici pak vše převedli do animované formy. Ačkoliv se něco takového u nás použilo poprvé, ve světě o nic revolučního nejde a rozhodně to není rotoskopie, na co byste se do kina měli těšit. Mnohem lepší je to, že Nebel je komiksový film a ne film, natočený podle komiksu. Díky tomu v něm funguje skvěle všechno, co dávalo dynamiku i předloze. Stylizovaná komiksová okénka prostě jen nahradily působivé černobílé záběry a to, že jsou kreslené, je už jen třešnička na dortu. Nebel jich má ale hned několik. Další je například herecký koncert Miroslava Krobota, který svým minimalistickým, na slova a velká gesta skoupým projevem, ukazuje Nebelovi vnitřní pocity s takovou přesvědčivostí že z ní, v kombinaci s dramatickými scenériemi, občas až mrazí. Jesenický železničář si také velice dobře vedl na festivalech v Benátkách či Torontu, ovšem těžko čekat větší ohlas mezi zahraniční veřejnosti. Osudy Aloise Nebela, vyrůstající z reality jesenického regionu a subkultury Hlavního nádraží, nejsou dost dobře přenositelné za hranice našeho kulturního prostředí, ale o to víc, si je užijeme my. Zdá se, že na Alosi Nebelovi, se vždycky najde něco zajímavého.Místa a časy projekcí filmu naleznete zde
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/alois-nebel Thu, 29 Sep 2011 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/alois-nebel info@pragueot.cz (Tereza Mácová) Džíny z Tuzexu, modrá knížka, výjezdní doložka. Klasické symboly normalizace. Pro občana socialistického Československa 70. let to byla vytoužená a často nedostupná přání.
Džíny z Tuzexu, modrá knížka, výjezdní doložka. Klasické symboly normalizace. Pro občana socialistického Československa 70. let to byla vytoužená a často nedostupná přání. Pro dnešní generaci padesátníků a starší jsou to ještě velmi dobře známé pojmy, generace mladší už má ale v těchto slovech méně jasno, a mladí je neznají vůbec. Nová, hořce nasládlá komedie Občanský průkaz režiséra a producenta Ondřeje Trojana podle scénáře Petra Jarchovského, který se volně inspiroval stejnojmennou knihou Petra Šabacha, není žádným nudným učebnicovým výkladem historie, ale chytrou zážitkovou exkurzí do atmosféry sedmdesátých let. Po symbolech sedmdesátek nás formou vyprávění provedou čtyři hrdinové – patnáctiletí kamarádi – Venca, Petr, Aleš a Míťa, které, ač charakterově velmi rozdílné, spojuje chuť jít svým jednáním proti pionýrskému davu. Dorůstající kluci končí základní školu a dostávají důležitý dokument – občanský průkaz. S předáváním občanek spojený ceremoniál a pozdější povinnost nosit tento dokument „propůjčený od vlády socialistické republiky“ u sebe chápou jako možnost si společně tiše zaprotestovat. Při podání ruky poručíkovi (Václav Kopta) svým stiskem málem způsobí pohmožděniny a pak se na kopci nad městem spiklenecky napijí levného vína a jako správné máničky natrhnou stránku patnáct.Tati, ty jsi zbabělec „Proč na sebe prosimtě tak upozorňuješ?“ kárá doma otec (Martin Myšička) syna Petra (Libor Kovář) po třídních schůzkách. Ten se jen pro sebe ušklíbne a odejde do svého pokoje. Proč se z otce, hlavy rodiny, stal nemluvící invalida? A proč se Petr nedostane na gymnázium? Specifická, jen těžko vysvětlitelná tehdejší atmosféra domova, kdy se děti a rodiče navzájem nechápou a kdy rodiče svádí boj s politickým přesvědčením a s uchráněním rodiny před komunistickou perzekucí, předává film velice věrně. Květinová revoluce pro soudružku Pivoňkovou A stejně věrně je zobrazeno prostředí školy – svět soudružek učitelek a pionýra, dnešním dětem už téměř nesrozumitelné. Co to byly kádrové posudky a jak skončili snaživí učitelé, kteří to mysleli dobře? „Chceme zpět paní učitelku Pivoňkovou!“ hlásají květiny ve klopě žáků základní školy, kteří se nechchtějí smířit s tím, že jejich oblíbená mladá učitelka byla kvůli udání odejita. A malý školní udavač se s notýskem za zády směje pod budoucími kádrovacími fousy.Máničky na vojnu nepatří Stříhání dlouhých vlasů, další symbol doby. Máničky na vojnu nepatří, tak honem pryč s nimi. A naši hrdinové se bojí: „Podívej, co to udělalo s mým bráchou. Je to vymývání mozků.“ Tak padá rozhodná věta: „Musíme získat modrou knížku.“Něžná retro debilita Atmosféra z filmu opravdu čiší (lépe – ona přímo čpí), ale je rozhodně přijatelný stejně dobře pro nás, jež známe jen zažloutlé fotografie a vyprávění rodičů a prarodičů, tak pro vás, kteří jste si pro tu modrou knížku opravdu zlomili nohu. A to nejen díky bezvadným dialogům a trefně obsazeným rolím (dospívající kluky hrají trochu nemotorně neherci vybraní z castingů na středních školách, což ale vůbec není na škodu – ba naopak – dodává to na autentičnosti), ale také díky skvělým kostýmům (výtvarnice kostýmů Martina Bielíková použila některé kostýmy ze svého vlastní garderobiérny a také od svých příbuzných). No a v neposlední řadě samozřejmě díky výtvarně a architektonicky kvalitně zpracované scéně, která zaujme od nejmenšího roztomilého detailu skleničky (Jo, tu jsme přece měli doma taky!), přes interiéry několika bytů, až po tísnivou podchodovou scénu ze zásahu na batikovanou mládež, která vyrazila na zakázaný koncert Plastiků. Scénárista Jarchovský si s původním šabachovským příběhem velice mile pohrál. Vypustil některé odbočky a přidal také něco ze svých vzpomínek na 70. léta. „Třeba ten kopec ve filmu je můj kopec, kam jsme chodili s klukama,“ vysvětloval po projekci pro novináře. A Ondřej Trojan, ač již pokládal po natočení snímku Pějme píseň dohola období normalizace za uzavřené, se na hozenou udici scénáře chytil: „Prožil jsem kus totáče v pubertě, což je nutně spojené se spoustou slastných vzpomínek. A taky se spoustou buzerace a debility. Tuto zvláštní směsku jsem se snažil přenést do filmu.“ A to se mu vydařilo znamenitě. A jak to všechno s hrdiny filmu skončí? Je příjemné, že Jarchovský příběh nedopovídává a nechává prostor, ať si po té dvouhodinové exkurzi se symboly trochu pohrajeme sami... Dáte mi nějaké bony navíc, když vám to prozradím?Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Falcon
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/obcansky-prukaz Thu, 17 Feb 2011 09:50:55 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/obcansky-prukaz info@pragueot.cz (Alžběta Jílková) Téměř dvouleté natáčení, přes 70 zhotovených loutek a asi tak tisíc ostatních rekvizit má na kontě zbrusu nové zpracovaní posledních tří pohádek pro dospělé Jana Wericha z nesmrtelné knihy Fimfárum.
Téměř dvouleté natáčení, přes 70 zhotovených loutek a asi tak tisíc ostatních rekvizit má na kontě zbrusu nové zpracovaní posledních tří pohádek pro dospělé Jana Wericha z nesmrtelné knihy Fimfárum. Lépe řečeno, Fi(l)mfárum. Třetí část filmového Filmfára vyplnily pohádky Jak na Šumavě obři vyhynuli, O kloboučku s pérkem sojčím (v knize Král měl tři syny) a poslední, co do stopáže nejrozsáhlejší Rozum a štěstí. V kinech k vidění ve 3D od 10. února.Trailer Divák ani nemusí být milovníkem Jana Wericha, ani jeho pohádek, povídek a humoru, aby si snímek Fimfárum: Do třetice všeho dobrého oblíbil. Jeho charismatický hlas sice zní na pozadí všech pohádek, zásluhu na zábavnosti a vtipu mají tentokrát hlavně režiséři Vlasta Pospíšilová, Kristina Dufková, David Súkup a pochopitelně také tým animátorů, kteří se na tvorbě loutek, pohádkových kulis a animaci jak loutkové, tak počítačové podíleli. U třetího dílu je mnohem patrnější, než u předchozích dvou, že tvůrci kombinovali loutkovou a počítačovou animaci: obě se mezi sebou prolínají a skrze různé prostředky na sebe příběhově navazují. Ano, je zde také využito multimediálních a interaktivních trendů moderní doby, které do pohádek s králi, hrady a princeznami nezapadají, o to více ale působí komicky. Například král z pohádky O kloboučku s pérkem sojčím promítá na diákách obrazový dopis od svého syna, supermoderní počítačovou výbavu má ve svém kufříku i Rozum z dua pohádky Rozum a štěstí. Klasickou cestou přes knihy a noviny, které pohádkoví hrdinové čtou, ožívají i příběhy těch, o nichž se právě dočítají. To už ale předbíhám.Jak na Šumavě obři vyhynuli Jako první ze tří částí třetího dílu Fimfára začíná pohádka Jak na Šumavě obři vyhynuli. Začíná televizní reportáží s úvodním komentářem Miroslava Krobota coby novináře, který představuje tým dokumentaristů, jedoucích se pídit po stopách legendárních obrů právě na Šumavu. I zde máme hned několik médií: film, který my, diváci, vidíme na plátnech kin a televizní reportáž o natáčení dokumentu. Třívrstvá platforma, na které se předávají informace, mnohdy pak mylně prezentovány, jak je tomu ostaně v řadě médií obecně.Film o filmu Druhou pohádkou je pak O kloboučku s pérkem sojčím. Už sám Jan Werich zasadil království s jako vždy podceňovaným Honzou do moderního prostředí města s moderními vynálezy a zázraky techniky. Tvůrci pak modernější pojetí ještě znásobili. Syn Rychlomil si ve svém pokojíku pouští po dráze autíčka, Siloslav pak posiluje v posilovně. Jen třetí syn Honza čistí boty, sbírá železo a vypité láhve, aby si ušetřil na mopeda. A právě obyčejný moped nakonec převeze všechny Bull-bagry Speciály a Bugasseratti. Pointa celé pohádky se ale nachází v jiném osvícení.Jak na Šumavě obři vyhynuli A konečně Rozum a Štěstí, hádka na lávce, koho je víc třeba a to, že vlastně každý potřebuje od obojího trochu. Tato pohádka je podle mě ze všech tří nejprogresivnější. Když opominu morální východisko pana Wericha, platné dodnes i do budoucna, tak musím konstatovat, že si zde tvůrci doopravdy efektně vyhráli. Když Rozum vnikne do hlavy pasáčka prasat, rozbalí svůj kufřík, který skrývá přímo kosmickou počítačovou techniku. Nechybí ani obrovská, jistě LED-HD-plazmová obrazovka, židlička na dlouhém chapadle a samotné softwarové vybavení počítače, které může téměř vše, kromě nalezení a aplikování štěstí.O kloboučku s pérkem sojčím Všechny tři pohádky se od sebe liší zpracováním, využitím hlasu Jana Wericha a také formou animace. Všechny tři ale oplývají humorem, který si dělá legraci skoro i sám ze sebe. A abych nezapomněla, Fimfárum je animované pomocí 3D technologií, které loutky krásně vytáhnou ven z plátna a ještě více zkvalitní už tak povedenou atmosféru. Doufám, že i zlotřelé Žluté Mužátko bude mít svou animovanou podobu.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.Ukázka z filmu O kloboučku s pérkem sojčím O kloboučku s pérkem sojčím O kloboučku s pérkem sojčím Rozum a ŠtěstíRozum a ŠtěstíRozum a ŠtěstíFoto www.ceskatelevize.cz
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/fimfarum-3d Wed, 09 Feb 2011 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/fimfarum-3d info@pragueot.cz (Alžběta Jílková) Do kin přichází snímek inspirovaný cestopisnou satirou Jonathana Swifta Gulliverovy cesty.
Do kin přichází snímek inspirovaný cestopisnou satirou Jonathana Swifta Gulliverovy cesty. Režie se ujal Rob Letterman, tvůrce filmů Příběh žraloka nebo Monstra vs. Vetřelci. Lemuel Gulliver nás svými cestami do Liliputu a Brobdingnagu, říše obrů, provede na pozadí 3D efektů. Snímek má s původní předlohou anglického režiséra Jonathana Swifta pramálo společného. Je to  také pouho pouze volná inspirace touto cestovatelskou satirou, ale i tak by se Swift obracel v hrobě. Příběh začíná v newyorském bytě ranním probuzením Lemuela Gullivera, který pracuje na podatelně ve zdejším nakladatelství. Jack Black v roli Gullivera ztělesnil budižkničemu, který se svými zájmy zastydl v pubertě a za celý svůj život nedokázal vůbec nic. Jako zkrochovalce ho označí i jeho nový podřízený, jež se ale během několika dnů stane šéfem podtaelny. Pocit bezradnosti a prázdnoty Gullivera zavede do kanceláře jeho tajné lásky Darcy, redaktorky cestovatelské rubriky, které při jakémsi selhání mysli napovídá povídačky o svém spisovatelském umu. Přes noc zkopíruje obsahy cestopisů z všemožných serverů a druhý den odevzdá brilantní ukázky práce, na jejichž základě ho Darcy odešle prozkoumat okolí Bermudského trojúhelníku a napsat o tom reportáž.Trailer v českém znění: Z Bermudského trojúhelníku ale není lehké se jen tak dostat. I Gulliver se ztratí z povrchu zemského a ocitá se v říši Liliputů. Ti nejdřív to podivné obrovité stvoření nazývají bestií, ale poté, co vlastní močí uhasí požár v zámku a zachrání princeznu před únosem, začnou obra Gullivera uctívat. Za to, že počural krále. To jsou mi vtipy. Zanedlouho mu Liliputé postaví vlastní obrovský dům, přenesou mu Manhattan přímo před nos. Liliputové k němu vzhlížejí nejen kvůli své výšce, ale hlavně díky báchorkám o prezidentovi-bourákovi, díky němuž se ve své zemi proslavil. Prezident-bourák? Vina špatného překladu to asi nebude. Nezbývá, než se zamyslet nad tím, komu je film určen a jak tento humor máme „číst“ a luštit. Kladu si totiž otázku, koho tento humor opravdu od srdce rozesměje? Nebo má schválně vyvolávat trapnost? Já se tedy za výroky Jacka Blacka a jeho Gullivera opravdu styděla. Režisér Gulliverových cest Rob Letterman měl raději zůstat u své animované tvorby. Příběh žraloka nebo Monstra vs. Vetřelci totiž za něco stály, což se o příbězích Lemuela Gullivera v americkém pojetí a ve ztvárnění Jacka Blacka říci nedá. Tvůrci filmu navíc diváky a divačky lákají na 3D vizuální podívanou. I ta zůstává pouze u lákání a laciné návnady, protože kvůli zdařilým efektům to opravdu není. Možná už 3D hrané filmy vznikají prostě jen tak, aby držely krok s moderní dobou a nalákaly diváky do kin. To s sebou ale nese břímě a těžký úděl dabingu, který je u nás obvykle dosti nepopulární. Často filmu spíše ubere na jeho kvalitách, pokud se nejedná o animák. Takže zpět k tomu, že by se měl Rob Letterman držet animovaných filmů, kvalitní 3D animace (jako ve filmu Monstra vs. Vetřelci) a dabingu. České hlasy v animovaných postavičkách nikoho neodradí, neb nikdo dobře nezná hlas neexistující postavičky.Už dost těch kritik Film nestojí jen na 3D vizualitě a hereckém výkonu Jacka Blacka. Ve filmu si zahrál například známý Roy z Ajťáků (Chris O´Dowd), který zde ztvárnil generála liliputské armády a budoucího chotě princezny Liliputu. On, jeho sveřepost, napjatost a „suchost“, jak ji fanoušci znají z Ajťáků, je podobná spíše britskému humoru a svou výjimečnosti do Gulliverových cest nezapadá, leč je to jedno z pozitiv filmu. Stejně jako propracovanost země Liliputů. Tvůrci snímku si dali záležet na vykreslenosti každého detailu a každé drobnosti, hlavně s obrem Gulliverem v jednom záběru. Tímto výčet pozitiv, ale i kritik už doopravdy končí.Místa a časy projekcí filmu naleznete zde.                                     Trailer číslo 2 v českém znění:Foto Bontonfilm
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/gulliverovy-cesty Wed, 19 Jan 2011 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/gulliverovy-cesty info@pragueot.cz (Markéta Žižková) „Chamtivost je dobrá,“ zaznělo před více než 20 lety z úst prohnaného finančníka Gordona Gekka ve filmu Wall Street.
„Chamtivost je dobrá,“ zaznělo před více než 20 lety z úst prohnaného finančníka Gordona Gekka ve filmu Wall Street. Nyní se ostrý makléř v podání vynikajícího Michaela Douglase vrací na scénu. Od 30. září se s ním tak můžete znovu podívat do přitažlivého světa velkých peněz, luxusu i nekalých obchodů. Zda si proslulý Gordon Gekko stále stojí za svým tvrzením, že chamtivost je správná a dobře funguje, se dozvíte ve filmovém „pokračování“ slavného snímku Wall Street. Tentokrát s podtitulem: Peníze nikdy nespí. Nic si nenalhávejme - svět velkých obchodů a nemalých peněz je přitažlivý pro většinu lidí. A mýty opředená, slavná Wall Street jakbysmet. A po ekonomické krizi, která plnila a stále ještě v občasných záchvěvech plní stránky světových i českých periodik, vzrostla tajuplnost a důležitost těchto „míst“ ještě o něco víc. Co se v tomto pro obyčejného smrtelníka nepřehledném světě peněz vlastně děje? Poprvé zavedl režisér Oliver Stone diváky do tohoto omamného prostředí v roce 1987, nyní se po 23 letech vrací a nabízí nám novou exkurzi. Svět peněz se ale mezitím v lecčem změnil. Toho si všimne i hlavní postava filmu – legendární finančník Gordon Gekko, který strávil posledních pár let za mřížemi, kam ho dostala právě jeho chamtivost a nekalé praktiky. Gekko si pobyl za mřížemi nějaký ten čas. To dosvědčuje konec konců i prastarý mobilní telefon neuvěřitelných rozměrů, který je mu vydán při propouštění z vězení. Teď je Gekko opět na svobodě. Tam však na něj nikdo nečeká. Dcera Winnie v podání Carey Mulliganové na něj totiž zanevřela poté, co její starší bratr zemřel na předávkování. Jenže ani špatný vzor v otci pro ni nebyl dostatečným ponaučením, aby si už s „chlápky z Wall Street“ nic nezačínala, a tak jejím snoubencem není nikdo jiný než mladý finančník Jacob, kterého ztvárnil Shia LaBeouf. Ten je samozřejmě fascinován postavou slavného Gordona Gekka, a tak se stane jediným mostem mezi „napraveným“ finančním žralokem a jeho dcerou Winnie. Ale je Gordon Gekko opravdu napraveným hříšníkem, kterému jde o obnovení vztahu s dcerou, nebo zase chystá velký podvod? A dokáže mladý Jacob plavat ve světě velkých peněz, nebo se začne topit? Ve filmu nejde jen o rodinné drama, to by bylo zjevně málo. Důležitý je  pohled do světa pečlivě upravených mužů v oblecích, kteří se ráno vydávají do práce na Wall Street. Je to pohled do světa velkých výdělků, stresujících okamžiků, vzrušujících obchodů i nekalých praktik a plánovaně vypuštěných fám s dalekosáhlými následky.  Michael Douglas získal v roce 1987 za roli Gordona Gekka Oskara za nejlepší mužský herecký výkon. A ani po 20 letech neztrácí nic na své slávě a lesku. Hlavní postava se v jeho podání pohybuje ve světě peněz naprosto sebejistě a ještě přitom stíhá častovat své okolí ostrými bonmoty. Kontrastem k němu je velmi mladě a nevinně vypadající pár – Shia LaBeouf a Carey Mulliganová, který ale v žádném případě nehraje nějakou druhotnou roli. Snímek Wall Street: Peníze nikdy nespí je inteligentní film, který přináší vhled do tajemného světa velkých peněz a vzrušujícím způsobem odkrývá nekalé obchody, které jsou s tímto světem (alespoň podle filmu) neoddělitelně svázané. Tento „konverzační film“, kde nepadají letadla ani vzduchem nelítají okřídlení hrdinové, trvá více než 2 hodiny. Přesto myslím, že se u něj diváci nebudou nudit. A to diváci každého věku. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.Foto BontonFilm
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/wall-street-penize-nikdy-nespi Thu, 06 Jan 2011 10:50:37 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/wall-street-penize-nikdy-nespi info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Talentovaný Francouz Sylvain Chomet opět dokazuje, že k nejpříjemnějším filmovým kouzlům patří extrémní pracovitost a smysl pro detail.
Talentovaný Francouz Sylvain Chomet opět dokazuje, že k nejpříjemnějším filmovým kouzlům patří extrémní pracovitost a smysl pro detail. Nejdříve malé okénko do světa filmové historie. Jacques Tati byl jedinečný a krajně osobitý tvůrce, který měl své nejslavnější filmy čistě pod svojí patronací – většinu scének si napsal, ztvárnil hlavní postavu a dokázal sám sebe také zrežírovat. Jeho styl patřil k těm krajně individualistickým a těžko zařaditelným do běžných šablonek. Můžete hledat další díla, která se satiricky posmívají rituálům moderního života jako Jede, jede, poštovský panáček nebo Prázdniny pana Hulota, ale zřejmě neuspějete. K dovoleným či práci se Tati vyjadřoval téměř beze slov, bohatě si vystačil s hravostí a schopností udělat i z banálních událostí úsměvnou záležitost. Co to má ale společného s Iluzionistou, druhým celovečerním animovaným filmem Sylvaina Chometa? Inu, věc se má tak, že Chomet tentokrát chmátnul po prachem zapadaném scénáři Jacquese Tatiho, díky čemuž vzniknul další skvělý snímek. Trailer k animovanému Iluzionistovi Hlavní postavou je kouzelník s celkem tradičním repertoárem triků – tahání králíka z klobouku, nějaké to zmizení a transformace předmětů, zkrátka stará škola. Jak to ale vypadá, právě před klasickou trikovou show dávají návštěvníci přednost modernímu rock’n’rollu a dalším živelnějším zábavám. V Paříži během 50. let 20. století se stárnoucí francouzský iluzionista uživí jen velice obtížně, a tak se odhodlá jet do Velké Británie. Navštíví také zapadlou skotskou vesničku, kde potká mladou dívčinu. Alice si jeho kousky strašlivě oblíbí a rozhodne se ho doprovázet. Kdo ví, jestli pravidlo „ve dvou se to lépe táhne“ pomůže i v případě nedostatku pracovních příležitostí. Dvouminutová ukázka z filmu V každém případě však zabralo spojení dvou významných filmových autorů. Chomet skládá Tatimu velmi upřímnou poctu, která není pouhým kopírováním. Jistě, Iluzionista se neskládá z verbální komunikace, jelikož dialogy reprezentuje pouze nesrozumitelné mumlání. Dění se také drží v melancholických rovinách a humor stále nepatří k těm druhům, u nichž byste se za hurónského řevu plácali do kolen. Spíše se zde mísí roztomilé pasáže s hořkou náladou. Jednoduše řečeno je patrné, že základ scénáře nese Tatiho rukopis. Proto se pozornost zase až tolik nezaměřuje na příběh jako celek, ale obsahuje spousty malých drobností a krátkých scének. Za jejich vyznění sbírá již plusové body sám režisér. Čistě s pomocí animace a vhodného hudebního doprovodu buduje tolik různorodých emocí, že s kresleným světem ihned splynete. Kouzelnická vystoupení, cestování rozličnou krajinou, anglické vesničky, to všechno se díky přenádhernému zpracování stává uměleckým dílem, kterým se během hodinky a půl, co film trvá, nedá přesytit. Stará dobrá ruční práce s citlivě zakomponovanou počítačovou grafikou vytváří zcela podmaňující atmosféru. Jak jsou kupříkladu tituly studia Pixar dokonale vypiplanými kusy v oblasti jedniček a nul, Iluzionista vévodí v animaci tradičnější. I většina japonských studií, které všeobecně produkují špičkové filmy a seriály, mají určitě co odkoukat. Snad již po světě nepobíhá příliš jedinců, kteří by se oháněli tvrzením, že jsou animáky jen pro děti. Iluzionista kupříkladu zaujme spíše náročnější spektrum dospělých diváků, ale když už se Tatiho poetice oddáte (případně mu již nějaký ten čas holdujete), ukáže vám kouzelnický program, který se od konkurence v mnohém odlišuje. Kdo ví, třeba si za něho tentokrát Sylvain Chomet vyslouží Oscara, určitě by to špatná volba nebyla.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto HCE
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/iluzionista Sat, 23 Oct 2010 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/iluzionista info@pragueot.cz (MacTer) Muž ve stínu (Ghost writer), zatím poslední film tragicko-skandálními osudy zmítaného oscarového režiséra Romana Polańského, byl oceněn na letošním ročníku filmového festivalu Berlinale. Polański si ale pro svého Stříbrného medvěda přijet nemohl, je totiž v domácím vězení ve své švýcarské chatě kvůli třicet let starému sexuálnímu skandálu. Své kostlivce ve skříni má i jedna z hlavních postav filmu.
Muž ve stínu (Ghost writer), zatím poslední film tragicko-skandálními osudy zmítaného oscarového režiséra Romana Polańského, byl oceněn na letošním ročníku filmového festivalu Berlinale. Polański si ale pro svého Stříbrného medvěda přijet nemohl, je totiž v domácím vězení ve své švýcarské chatě kvůli třicet let starému sexuálnímu skandálu. Své kostlivce ve skříni má i jedna z hlavních postav filmu. Mladý bezejmenný spisovatel (Ewan McGregor) je najat, aby dal čtivou formu pamětem bývalého britského premiéra Adama Langa (Pierce Brosnan) . Zpočátku se práce jeví jen jako velmi slušně placená brigáda. „Muž ve stínu“ je pozván do expremiérova sídla na nehostinném americkém ostrově, aby si přečetl rukopis a začal s prací co možná nejrychleji. Když však zjistí, že jeho předchůdce byl záhadně utopen a záhy náhodně nalezne staré fotografie, které odkazují k určitým nejasným faktům v expremiérově minulosti, začně o bezpečnosti své práce silně pochybovat. Sám začně investigativně pátrat po vysvětlení odhalující pravdu. Mezitím Adam Lang jako expremiér stane před těžkým obviněním haagského tribunálu. Údajně mělo za jeho vlády docházet k válečným zločinům. Média jej začnou bombardovat ze všech stran a Lang se radí se svými poradci a s velice inteligentní, ale bazilišsky se tvářící manželkou Ruth (Olivia Williams), zda se má hájit se z úkrytu, vyjít na veřejnost, zůstat ve Státech nebo stanout čelem k problému ve své domovině. Muži ve stínu se ve stísněné atmosféře vily práce na memoárech nijak skvěle nedaří – a noční sexuální epizodka s premiérovou manželkou mu práci rozhodně neulehčí. Polański měl tentokrát ve své životní tragičnosti štěstí – scény filmu stačil dokončit ještě před zatčením. Střih filmu potom řídil ze svého luxusního švýcarského sídla, kde je od minulého roku v domácím vězení. Nápadná podobnost osudu tvůrce s hrdinou filmu tu ale pěkně provokuje: oba stárnoucí úspěšní playbojové, oba ale mají svého kostlivce ve skříni. Oba v úkrytu jiného státu, bránící se vydání soudu. Ve filmu, jež je natočen podle bestselleru Richarda Harrise „Duch“, využil Polański své zkušenosti z předchozích úspěšných děl a ukázal, co umí: mistrně zvládnuté dlouhé záběry, pasující nervózní hudba, pečlivě vybrané interiéry i exteriéry, to všechno plně zasluhující berlínské ocenění. Vhodně vybraní hlavní herci– můžeme se jen hádat, který z nich má větší sex appeal – zda „záporňák“, skvělý Pierce Brosnan jako stále se uchechtávající sebejistý politik či kladný hrdina Ewan McGregor jako noname pisálek (už dávno sice není ten pětadvacetiletý Mark Renton z Trainsporttingu, ale že zraje jak dobré víno) V obsazení vedlejších rolí se Polański také trefil dobře: v příběhu je sice méně důležitá, ale v detailech zajímavá expremiérova dlouhonohá asistentka-milenka Amanda v podání Kim Cattrall (známá jako Samantha v Sexu ve městě). Ač svým tématem není film rozhodně komedijního ražení, ale spíš politicky laděným thrillerem odkazující k problémům vysoké politiky a narážející na osud britského expremiéra Tonyho Blaira, nějaké drobné vtipné okamžiky v něm přesto najdeme. Mile působí i několik dobře zvládnutých detailů – například neprakticky vysoké schody v Langově sídle v kontrastu Amandiných vysokých podpatků, asijští podezřívaví služební a také pár, možná záměrných, klišovitých pasáží – postelová scéna muže bez stínu s expremiérovou manželkou nebo googlování důležitých informací. Bohužel každý pozornější divák si všimne také faktu, že je režisér obratný i na poli product placementu: autem pro hosty je tu „spolehlivé BMW“, v mrazáku muže bez stínu stojí orosený Smirnoff Ice. Ale tak už to v dnešním filmu chodí. Ačkoli to na chvíli vypadá na dobrý konec, pointa tak laciná není. Zda dojde k prozrazení tajemství ukrytého v rukopisu memoárů, si ale běžte do kina zjistit sami.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto SPI International Czech republic s.r.o.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/muz-ve-stinu Wed, 28 Jul 2010 20:58:34 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/muz-ve-stinu info@pragueot.cz (Alžběta Jílková) Čtvrtý a už definitivně poslední díl Shrekovy ságy se navrací k úspěšným počátkům: film má vtip, myšlenku, celkem propracovaný příběh a modernost 3D vizualizace, ačkoliv se ve své kráse plně nepředvedla.
Čtvrtý a už definitivně poslední díl Shrekovy ságy se navrací k úspěšným počátkům: film má vtip, myšlenku, celkem propracovaný příběh a modernost 3D vizualizace, ačkoliv se ve své kráse plně nepředvedla. Shrekův konec a zvonec poprvé „zazvonil“ v kinech 15. července. Ve 3D hábitu i bez něj. Dreamworksovská postava Shreka si prošla napříč všemi díly významnými změnami. Z hrůzu nahánějícího, zlověstného zeleného zlobra se stal zamilovaný manžel a láskyplný otec, smrdutý močál se proměnil v rodinný krb, který je pravidelně avštěvován celým okolím. Ve Shrekovi se zlomilatouha děsit sedláky a celý den se vesele ráchat v bahně, postupně odplynulo i jeho solitérství a nabručenost. Rytířská záchrana princezny Fiony, ke které vzplanul horoucí láskou, mu obrátila život naruby. Čtvrtým dílem nás však tým tvůrců v čele s režisérem Mikem Mitchellem zavádí do „co by bylo, kdyby…“. Je to rafinovaná klička ze strany autorů: do příběhu lehce zamotají další epizodu a celá shrekovská historie nabere nový rozměr. A to dokonce doslova. Shrekův konec a zvonec je 3D vizualizován. Obávám se ale, že šlo o pouhé podlehnutí trendu, o marketingový tah. 3D Shrek není špatný, ale byl by téměř stejný i bez 3D. Tvůrci nechtěli příběhovou linku ochudit a kostrbatě do ní šroubovat 3D efekty, za což jim ve výsledku můžeme jen a jen vděčit. Proto ve Shrekovi nečekejte na úchvatnou 3D přehlídku, důležitý a zábavný je zde příběh. A nové postavy. Zlověstným a hrůzu nahánějícím se stává v této zápletce skřet Rampelník. Tváří se jako hromádka neštěstí, kuje tajně pikle a pak vyskočí jak čertík z krabičky. Do jeho spárů se zaplete Shrek, kterému se, v láskyplném opojení, se třemi brečícími dítky v náručí a v blízkosti sedláků, chtějících po něm autogram, zasteskne po zapšklém životě nabručeného a děsivě řvoucího zlobra. Vymění s Rampelníkem jeden den svého života za den, který bude moci strávit ponořen v bahně a opět sám se sebou. To ale ještě netuší, jaké nestoudnosti a ohavnosti mu neodhadnutelný Rampelník způsobí. Otázkou je, dokáže-li se z nich Shrek vymotat a získat znovu srdce Fiony. Takový úkol už vůbec nebude tak lehký, jakým v minulosti byl... Království Za sedmero horami je vzhůru nohama Kvůli Shrekovu nezodpovědnému přání se království Za sedmero horami ocitá pod vládou drzého Rampelníka a jeho stejně hanebných posluhovaček čarodějek. Jejich honičky na košťatech po královském paláci připomínají, byť poněkud vzdáleně, proháněčky Haryho Pottera po rozlehlých chodbách Bradavic. Poslední díl Shreka je opravdu malou směsicí různých filmů: vrací se úplným počátkům Shreka ještě pod vedením režijní dvojice Vicky Jensonové a Andrewa Adamsona, Fiona jakožto divoká Amazonka háže vlasy jako Xena a z bájného krysaře se stává „zlobrař“. Nicméně nenechte se zmást, ačkoli v sobě film nezapře nepřehlédnutelné a lehce prokouknutelné inspirační zdroje, v celku se stává důstojným zakončením shrekovské série a po nepovedených Shrekových Vánocích a Shrekovi Třetím dotahuje na dva první špičkově vylazené díly. Časy a místa projecí filmu naleznete zde. Foto Bontonfilm  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/shrek-zvonec-a-konec Sun, 18 Jul 2010 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/shrek-zvonec-a-konec info@pragueot.cz (Alžběta Jílková) Britský režisér a syn extravagantní hudební ikony Davida Bowieho Duncan Jones přichází se svým celovečerním debutem. Film Moon je vesmírným psychologickým sci-fi dramatem o tom, zda jde najít sebe sama a jakou může mít naše „JÁ“ podobu. Není snad nejhorší narazit na sebe samého? A zjistit, že dosavadní život se opírá o uměle implikované iluze? Snímek má premiéru 1. dubna. Příznačně na apríla.
Britský režisér a syn extravagantní hudební ikony Davida Bowieho Duncan Jones přichází se svým celovečerním debutem. Film Moon je vesmírným psychologickým sci-fi dramatem o tom, zda jde najít sebe sama a jakou může mít naše „JÁ“ podobu. Není snad nejhorší narazit na sebe samého? A zjistit, že dosavadní život se opírá o uměle implikované iluze? Snímek měl premiéru 1. dubna. Příznačně na apríla. Ústředními postavami filmu je jeden jediný herec, Sam Bell (Sam Rockwell) a charismatický hlas polidštěného stroje, inteligentního počítače Gertyho, jemuž svá slova propůjčil Kevin Spacey. Pokud ovšem lze hlas neexistující „bytosti“ považovat za postavu (v tomto případě já jednoznačně dávám vale). Děj se z většinové části odehrává v uzavřeném prostoru měsíční základny, nebo v těsném prostoru těžebního stroje, nebo v „ohraničeném“ prostoru povrchu Měsíce. Celým filmem se rozprostírá atmosféra uzavřenosti, stísněnosti a nemohoucnosti. Stejným dojmem působí i postava Sama Bella. Je uzavřen ve svém vlastním nitru na Měsíci po celé tři roky, odtržen od pozemské reality. Má neuvěřitelné množství času na přemýšlení o sobě. Na zamýšlení se nad sebou samým a chybami, které dosud napáchal. Nad svou náhle neovladatelnou výbušností, jež pokazila mnoho chvil v jeho manželství. Utápí se ve vlastních myšlenkách. Jonesonův snímek tak není zcela jenom o vesmírném výletu, ale hlavně o psychologizace postavy Sama a hledání reality bez snů a iluzí. Příběh astronauta Sama začíná dva týdny před jeho návratem z tříletého pobytu na Měsíci, kde se staral o těžbu vzácného plynu Helium-3, který je na Zemi používán jako palivo. Jeho zdravotní stav se začne měnit: trpí halucinacemi, prudkými bolestmi hlavy, divokými sny a neustále mu do mysli naskakují vzpomínky na svou ženu a malou dcerku, jež se narodila těsně před jeho odletem na Měsíc. Netrpělivě očekává jakýkoli náznak komunikace, jakoukoli zprávu. Spojení mezi stanicí na Měsíci a základnou na Zemi funguje pofidérně a kvůli častým poruchám signálu je i prakticky nemožné: živá komunikace neexistuje, Sam se Zemí dorozumívá pomocí nahraných zpráv. Jediným živoucím společníkem mu je právě inteligentní pomocník Gerty, přesně naprogramovaný na pravidelné a obligátní činnosti a otázky týkající se Samových potřeb. Zvrat nastává, když Sam při kontrole plně zautomatizovaného těžebního stoje nabourá vlivem zdravotních potíží a způsobí si četná zranění. Od tohoto okamžiku je rovnováha narušena, pravidla porušena a lineárnost příběhu neodpovídá přednastaveným standardům. Viníkem není ale v tomto případě jen Sam, ale i Gerty najednou vystupuje ze své role a stává se postavou s velkým P, která posouvá děj kupředu a stimuluje další události. Napomáhá Samovi odhalit všechna tajemství, která obestírají jeho tříleté působení na Měsíci, záměrně porušuje pravidla diktované „Zemí“ a přestože je Gertyho hlavním úkolem poslouchat rozkazy a nenechat Sama samovolně jednat, převládá tu touha se o něj starat a pomáhat mu… Mimo rámec možností. Celý film se nakonec láme do neočekávaného konce, herecký výkon Sama Rockwella vrcholí a Gerty se stává hrdinou. Duncan Jones se svým malým rozpočtem dokázal vykouzlit neuvěřitelně impozantní komorní sci-fi, které hravě předčí lecjakou filmovou pecku sezóny. Dramatické scény umocňuje rychlým střihem, monumentálnost krajiny Měsíce vykresluje panoramatickými záběry, a do toho všeho zní vážná a intimně akustická hudba, která v uších doznívá ještě hodinu po skončení filmu. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Bontonfilm
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/moon Sat, 03 Apr 2010 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/kina/articles/moon info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Bylo líné, teplé odpoledne a Alenka seděla venku na lavičce a nudila se. Její sestra četla jakousi nezábavnou knížku, v níž nebyl jediný obrázek a ospalá Alenka přemýšlela, co bude dělat. Vše zničehonic vyřešil odkudsi se vynořivší bílý králík.
Bylo líné, teplé odpoledne a Alenka seděla venku na lavičce a nudila se. Její sestra četla jakousi nezábavnou knížku, v níž nebyl jediný obrázek a ospalá Alenka přemýšlela, co bude dělat. Vše zničehonic vyřešil odkudsi se vynořivší bílý králík. Přímo před Alenkou vytáhl z kapsičky své vesty hodinky a podíval se na ně. Na to sebral a pelášil dál. Zvědavá Alenka se vydala za ním a králičí norou se propadla do magické Říše divů. To všechno se ale stalo zhruba před deseti lety. Dnes táhne Alence na dvacet a čeká ji nijak oslnivá budoucnost manželky natvrdlého lorda ve viktoriánským purismem svírané Anglii. Jenže, na zásnubním večírku se bílý králík objeví znovu a Alenka ho znovu následuje. A tady začíná Alena v říši divů podle Tima Burtona. Země za králičí norou se již nejmenuje Říše divů, ale Podzemí a krutou rukou jí vládne zlá Srdcová královna, která se u moci drží jen díky strachu a oheň dštící příšeře Tlachapoudovi. Hodná Bílá královna a všichni její věrní jako Králík (ten bílý s hodinkami), Plšice, Kloboučník, Kočka Šklíba, Tydlidum a Tydlidýn či Zajíc Březňák čekají na jedinou osobu, která může jejich svět zachránit před naprostou zkázou – na dospělou Alenku. Ale ta si z dětství nic nepamatuje… Legendární příběh anglického matematika Lewise Carrolla do filmové podoby přepsala scénáristka Linda Woolvertonová, jež kdysi napsala scénář i pro Lvího krále. Využila motivů z obou Carrollových knih (Alenka v říši divů a Za zrcadlem a co tam Alenka našla) a doplnila je vlastními nápady a stvořila zcela nový a samostatný příběh. Burton mu pak vdechl život a dokázal u toho udržet svou typickou, ovšem dnes už značně okoukanou, imaginaci na uzdě a natočil něco, co nelze bez zaváhání zařadit mezi jeho jak přes kopírák dělané filmy posledních let. Což je jen dobře a vysvětlení je jednoduché. Kreativní tým při tvorbě podoby Podzemí a jeho obyvatel vycházel z již existujících knižních ilustrací, a tak výsledek prostě Alenku v říši divů připomíná, ať už jste četli jakékoliv vydání. Příjemnou dynamiku celému vyprávění navíc dodává zvolený 3D formát, jenž podzemnímu světu sedí stejně jako Cameronově Pandoře. I při obsazování jednotlivých rolí měl Burton šťastnou ruku. Sáhl jednak po svých dlouholetých a osvědčených spolupracovnících. Což je případ Johnyho Deppa v roli Kloboučníka či Heleny Bonham-Carterové coby Srdcové královny. Jednak po slibných neokoukaných tvářích – tou nejvýraznější je Mia Wasikowska přestavující Alenku – a v neposlední řadě také po celé řadě čistě trikově vytvořených postav Králíkem počínaje a Tlachapoudem konče. Ať opravdoví či kreslení, všichni hrají skvěle. Jen Bílá královna v podání Anne Hathawayové spíše než sebepotrhlejší aristokratku připomíná na toluenu závislou punk-rockerku, která se do jinak poetického příběhu příliš nehodí. Celkově ale ušil Burton Alence v říši divů přesně takový filmový kabát, jaký si tento příběh zaslouží. A jak už dokázal Lewis Carroll, Alenčino dobrodružství zdaleka není jen pohádkou pro děti. A stejně tak jí není ani Burtonův snímek, který za návštěvu kina rozhodně stojí. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Falcon  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/alenka-v-risi-divu Wed, 03 Mar 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/alenka-v-risi-divu info@pragueot.cz (Vratislav Kadlec) Nejnovější snímek Terryho Gilliama již proslul především nešťastnými okolnostmi svého vzniku. Ty se na výsledku jistě nepodepsaly v dobrém, přesto z nich režisér vyšel se ctí a stvořil film, který opět nezklame všechny fanoušky nespoutané imaginace. Imaginárium, v jehož neohraničeném prostoru si režisér mohl uskutečnit mnohé ze svých tvůrčích snů, je však zároveň jeho smlouvou s ďáblem: a jakkoliv jistě stojí za vidění, ukazuje i věčnou ošidnost podobných smluv.
Nejnovější snímek Terryho Gilliama již proslul především nešťastnými okolnostmi svého vzniku. Ty se na výsledku jistě nepodepsaly v dobrém, přesto z nich režisér vyšel se ctí a stvořil film, který opět nezklame všechny fanoušky nespoutané imaginace. Imaginárium, v jehož neohraničeném prostoru si režisér mohl uskutečnit mnohé ze svých tvůrčích snů, je však zároveň jeho smlouvou s ďáblem: a jakkoliv jistě stojí za vidění, ukazuje i věčnou ošidnost podobných smluv. Faustovské téma je jakýmsi pátkem třináctého divadelního a filmového světa. Stáčí si vzpomenout třeba jen na českou Lekci Faust, která se stala posledním filmem Petra Čepka. Jistě není náhodou, že po podobné látce šáhl i Terry Gilliam, vždyť Jana Švankmajera často uvádí mezi svými inspirátory – když si však připočteme pověst smolaře, kterou má Gilliam sám o sobě, můžeme s trochou černého humoru konstatovat, že pokud si Heath Ledger nechal namalovat na čelo okultní symboly a dal se pověsit za nohy po vzoru viselce z tarokových karet, už si tak trochu zadělával na problém. Pokud se herec jedné z klíčových rolí v průběhu natáčení předávkuje prášky, zemře a jeho role pak musí být dokončena třemi dalšími herci podobně zvučných jmen, sice se to dobře vyjímá v distribučních materiálech, nelze však čekat, že se to v dobrém podepíše na kvalitě filmu. Terry Gilliam dokázal z nelehké situace obdivuhodně vybruslit, přesto se však můžeme – a nejspíš oprávněně – dohadovat, že Imaginárium by bylo lepším filmem, pokud by mohlo být dokončeno podle původního scénáře. Jak už jsem naznačil, základní linie se točí kolem faustovsko-mefistofelské smlouvy doktora Parnasse, ztvárněného Christopherem Plummerem, a tajemného pana Nicka, jehož ďábelského charakteru se s chutí ujal Tom Waits. Kulisami jejich vzájemného souboje o duše zúčastněných je pak ono titulní Imaginárium – zvenčí bizarně archaická pouťová atrakce, připomínající kočovné barokní divadlo, za kouzelným zrcadlem se tu však skrývá prostor neomezené fantazie, v němž doktor Parnassus provádí zájemce jejich vlastními sny a tužbami. V této neomezené fantazii je však zároveň kouzlo i kámen úrazu celého filmu. Samozřejmě jen díky kouzelnému zrcadlu bylo možné celý film dokončit a příběh přitom nepůsobí jako slátanina, i když postava původně ztvárněná Ledgerem v některých scénách náhle změní podobu. Navíc se tu otvírá pole, na kterém se Gilliam může opravdu vyřádit: staví žebříky čnící do mraků, řeky se mu pod rukama mění v syčící hady a ďáblové chodí v oblacích. Mnohé z jeho obrazu dokáží strhnout a uhranout. Na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že ve snímcích, kde měl tento režisér jasněji vymezený rámec (například Brazil, 12 opic, Strach a hnus v Las Vegas), dokázala jeho invence vydat plody daleko působivější, trvalejší a celistvější. Jakkoliv můžeme nedostatek celistvosti tentokrát připočíst především na vrub okolnostmi vynucených změn ve scénáři, přeci jen se nelze zbavit dojmu, že jde i o celkovou stylizaci snímku, která mohla být jednotnější i přes nepřízeň osudu. Barokní jeviště vystavené v úvodu kontrastům současného nočního Londýna mělo v sobě potenciál, z něhož by se hádám dalo vytěžit daleko víc než z kouzel digitální animace. Doktor Parnassus, který se v něčem podobá Gilliamovu alter egu, vymění košaté imaginární světy, které tak často končí katastrofou, v závěru snímku za loutky vystřižené z papíru. Tou scénou se snad i sám režisér ohlédl za svými Mothy Pythonovskými kořeny, kdy začínal jako animátor groteskních vystřihovánek. Kouzla, která mu dnes umožňuje počítačová animace a štědrý rozpočet, jsou v mnohém ohromující. Přesto se však nelze zbavit pocitu, že méně někdy bývá více. A nejde tu jen o počet herců na jednu roli. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Hollywood Classic Entertainment  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/imaginarium-dr-parnasse-1503 Sat, 23 Jan 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/imaginarium-dr-parnasse-1503 info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Brýle, intelektuální řeči, minimální úspěch u opačného pohlaví a komplexů tolik, že by to stačilo celému autobusu začínajících optimistů a ještě by zbylo na řidiče. Takový popis je typický pro postavy Woodyho Allena. A jelikož Allana Felixe hraje právě Woody, už víte, s kým budete mít tu čest.
Brýle, intelektuální řeči, minimální úspěch u opačného pohlaví a komplexů tolik, že by to stačilo celému autobusu začínajících optimistů a ještě by zbylo na řidiče. Takový popis je typický pro postavy Woodyho Allena. A jelikož Allana Felixe hraje právě Woody, už víte, s kým budete mít tu čest. Bývá zvykem, že když se v nějakém kousku objeví v hlavní roli Woody Allen, sám si daný film také sepíše a zrežíruje. V Zahraj to znovu, Same z roku 1972 sice režii ponechal Herbertu Rossovi, přesto dal do kupy původní divadelní hru a následně ji přeměnil na filmový scénář. I tento snímek tedy obsahuje všechny charakteristické prvky, kterými se světoznámý milovník jazzu proslavil. Posuďte ostatně sami. Do ústřední pozice je nasazen Allan Felix, filmový kritik, jenž se dojímá u finále romantické klasiky Casablanca. Pokud patříte mezi fanoušky kinematografie, měli byste si vzpomenout, jak v jejím závěru cynický Humphrey Bogart přenechává milovanou ženu svému sokovi. Allan během finále zasněně přemítá o tom, jak je Casablanca úžasná a především závidí Humphreymu jeho úspěch u dívek a dam. Tradičního intelektuála s brýlemi totiž nedávno opustila manželka a seznamování s novými ženami se mu zrovna moc nedaří. Snad až příliš obsáhlý trailer k Zahraj to znovu, Same V tom, jak někoho sbalit a dostat do peřin, našemu hrdinovi naštěstí pomáhají jeho přátelé Dick a Linda, přesto se zdá být úkol přeměny zakomplexovaného, neatraktivního jedince nad jejich síly. Objeví se však i oživlá bogartovská postava stylizovaná do drsného protagonisty z tradičních noir filmů, která mu začne našeptávat svébytné rady. A to je v podstatě vše z příběhové linie, jelikož jak je u Allena zvykem, hlavní pozici obstarávají dlouhé dialogy. Esencí jsou především velmi různorodé komentáře ke vztahům a sexu, které pobaví svojí lehkostí. Jejich jedinečnost je typicky allenovská – není z nich cítit pražádná vulgarita, pouze čisté potěšení z inteligentně zkonstruovaných vět. Mladší ročníky, které filmy pět let zpátky označují jako staré a všechno, co vzniklo před rokem 2000, už pro ně znamená historickou relikvii, si možná ani nedokáží užít smršť chytrých rozhovorů. Dnes se holt již kousky, jejichž základ stojí pevně na rozmluvách herců, vytvářejí velmi sporadicky. O to příjemnější je zjištění, že na téměř čtyřicet let starý kousek, se zase může vyrazit do kina. Pokud Zahraj to znovu, Same vyzkoušíte, dostanete krom skvělých vtipů také dávku životních pravd. Nakolik je totiž scénář naplněn vtipy, obdobnou měrou zachycuje také hořkost vztahů. A to neméně kvalitním způsobem. Mezi Woody Allenem a Diane Keaton (hraje kamarádku Lindu) romantika funguje přirozeně, necítíte žádné herecké kreče ani nejistotu. Zkrátka tam jsou a vy jim to věříte. Pakliže by se z letošního výběru Projektu 100 mělo hlasovat pro film, který má potenciál zaujmout nejširší okruh diváků, lístek bych šoupnul Harold a Maude. K vychutnání Zahraj to znovu, Same je přeci jen vhodné znát alespoň drobnou část filmové historie, protože bez ní sympatické provázání s Casablancou vyjde vniveč. A to by v případě této pocty byla jednoznačně škoda, patří skutečně k vrcholkům neurotického zmatkaře.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Asociace českých filmových klubů
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/zahraj-to-znovu-same-2398 Sat, 16 Jan 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/zahraj-to-znovu-same-2398 info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Kdo alespoň trochu zná Sherlocka Holmese, ten ví. Kdo alespoň trochu zná filmy Guye Ritchieho, ten snad taky ví. Když se však ohlásilo, že se světoznámý detektiv spojí s režisérem gangsterek, nevěděl pořádně nikdo. Teď už naštěstí můžeme říci, že víme a že se docela vyplatí vědět.
Kdo alespoň trochu zná Sherlocka Holmese, ten ví. Kdo alespoň trochu zná filmy Guye Ritchieho, ten snad taky ví. Když se však ohlásilo, že se světoznámý detektiv spojí s režisérem gangsterek, nevěděl pořádně nikdo. Teď už naštěstí můžeme říci, že víme a že se docela vyplatí vědět. Kromě toho, že se v očích veřejnosti Guy Ritchie objevoval jako „ten chlapík, co si vzal Madonnu“, je britský tvůrce pro filmové hltače režisérem černohumorných kriminálek. Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k slavili nemalý úspěch, takže není divu, že byl Ritchie rychle zaškatulkován. Ke gangsterkám se jeho břitký humor a smysl pro drsnou akci perfektně hodili. A může to leckomu připadat zvláštní, ale hodí se i pro Sherlocka Holmese. Nejslavnější detektiv všech dob totiž nemusí být jen tím roztomilým géniem s fajfkou v puse a lupou v ruce. Ritchie se vykašlal na zažité představy z filmů a vydal se trochu hlouběji do samotných knižních předloh Sira Arthura Conana Doyla, přičemž vyhrábnul mnohem šílenější verzi známé figury. Z Sherlocka se tak stal extrémně inteligentní a dosti výstřední jedinec, co dokáže zkopat i zdánlivě mnohem silnější soupeře. S vypracovanou muskulaturou Roberta Downeyho Jr. se tomu ale vůbec nedivíte. Atraktivně zpracovaný trailer na Sherlocka Holmese Volba plácnout do ústřední role pravděpodobně nejvíce cool herce současnosti vyšla na výbornou, přesto se rovnou musí pochválit i velmi rozumné obsazení Jude Lawa do pozice společního Watsona. Vše stojí na jejich perfektním vzájemném fungování. Jsou to takoví kámoši, kteří sice v každé promluvě nepoužívají kdovíjak epesní hlášky, přesto je sledujete s nepolevujícím zaujetím. Když se dohadují v kočáře, když Watson v restauraci představuje Sherlockovi svoji přítelkyni nebo když spolu hledají další vodítka v řešení případu, jsou jejich scény stabilně prodchnuty charismatem.Druhý řemeslně solidně sestříhaný trailer Předpokládám, že se z dosavadní absence zmínky o příběhu dalo odhadnout, že na něm Sherlock Holmes skutečně nestojí. Zápletka o tom, jak je lord Blackwood popraven, aby následně vstal z hrobu a začal pomocí temné magie vraždit všechny, kteří by se chtěli postavit jeho nadvládě nad celým britským impériem, není vyloženě špatná, přesto se jeví jako pouhá povinnost. Nenadchne a nezaujme natolik, abyste se v závěru nadšeně plácli do čela s výkřikem „jo, tak takhle to teda bylo, ten Sherlock je ale hlava“. Mark Strong by sice mohl být alespoň výrazným záporákem, scénář k němu ale přidělil obyčejně jednorozměrnou značku „zlosyn“, čímž byl jakýkoliv potenciál spolehlivě uzemněn. Když jsme u onoho uzemňování, akční pasáže, kterých není kdovíjak velké množství, vytvořil Ritchie velmi zručně. V jejich špinavosti a důslednosti na zprostředkování fyzického prožitku se dá asi nejvíce vyčíst režisérův rukopis. Do mlácení je navíc vhodně zakomponován Holmesův bystrý čich na sebemenší maličkosti. Nejdříve kupříkladu vidíme souboj ve zpomaleném módu, během něhož si hlavní hrdina představuje, kam všude protivníka udeří a jaké to bude mít následky. V zápětí se přejde zpět do reálné rychlosti a ofenzivní kroky se přehrají svižným tempem. Bitky navíc potěší i tím, že zabaví, i když se výňatky téměř všech akčních pasáží objevili již v trailerech. Ačkoliv ještě nebyla řeč o vynikajícím hudebním doprovodu Hanse Zimmera a opět extrémně roztomilém kukuči Rachel McAdams, hodí se Sherlocka Holmese rovnou zařadit do kolonky kvalitně zpracované zábavy. Na piedestal do blockbusterového nebe to kvůli uniformní zápletce není, ale na zvědavé vyhlížení pokračování to jednoznačně stačí.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Warner Bros Česká republika
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/sherlock-holmes-7890 Thu, 14 Jan 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/sherlock-holmes-7890 info@pragueot.cz (Martin Čuřík) Sex, zoufalství, bolest, chaos, agonie, explicitní násilí. Nejnovější snímek Larse von Triera vzbudil použitými prostředky obrovskou vlnu kontroverze, kolem níž média splácala auru něčeho nadpozemsky odporného a provokujícího. Mluví se o samoúčelnosti, jenže vše je pevně ukotveno a ospravedlněno. Ukázky uvnitř.
Sex, zoufalství, bolest, chaos, agonie, explicitní násilí. Nejnovější snímek Larse von Triera vzbudil použitými prostředky obrovskou vlnu kontroverze, kolem níž média splácala auru něčeho nadpozemsky odporného a provokujícího. Mluví se o samoúčelnosti, jenže vše je pevně ukotveno a ospravedlněno. Když se na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech Antikrist uváděl, bylo již z Cannes známo, že se jedná o drastický zážitek, jenž diváky rozděluje na dva nejznámější protipóly - zaryté odpůrce a ty, co Triera vyzdvihují. Během promítání dané skupinky vykrystalizovaly i u nás. V podstatných momentech se sálem ozýval smích, který nemohl být zapříčiněn komickou situací, jelikož se žádné vyloženě zábavné prvky v tomto filmu nevyskytují. Pobavení pravděpodobně znamenalo jistý druh sebeobrany, jak na sebe jednoduchým způsobem nenechat dopadnout psychologický rozbor někoho, kdo se ocitl na dně. S tím spojenou všudypřítomnou depresivní náladu nevyjímaje. Oficiální trailer filmu Antikrist Začíná to tím, že On a Ona se vášnivě milují v nádherně technicky zpracovaném prologu. Mezitím, co se pár v černobílých záběrech oddává svým sexuálním pudům, seznamuje nás kamera i s třetí postavou. Malé dítko vylézá z postýlky a nadšeně se jde pokochat sněhovými vločkami, které padají za oknem. Za otevřeným oknem. Děcko vyskakuje a umírá, Ona z prožité tragédie zkolabuje, On se snaží zachránit manželství a pomoci své partnerce. Zvolí si společnou terapii v odlehlém dřevěném srubu uprostřed lesů, který nese název Eden. Rajských slastí zde však čeká asi tolik jako v koncentračním táboře. Na povrch se během prozkoumávání Jejího nitra dere bolest a zoufalství ve stále silnějších vlnách. Willem Dafoe v krátkém interview Je známo, že dánský režisér Lars von Trier rád manipuluje s publikem a do svých filmů také rád postavy manipulátorů vkládá. V Antikristovi se této role zhostil muž, kterého ztvárnil Willem Dafoe. Psychoterapeut se snaží proniknout k problémům ženy, jenže snahy o pomoc jsou neustále mařeny, jelikož v Edenu není prostor pro racionální chování. Příroda se bouří, mrtvé lišky ožívají a chaos vládne. Antikrist nabízí netradiční filmový zážitek snad pro všechny skupiny. Příležitostné diváky, kteří jsou odkojeni blockbustery a českou tvorbou, překvapí explicitním násilím a surovostí (kupříkladu všude vzpomínaná krvavá ejakulace nebo odstřižení klitorisu rezavými nůžkami). Zkušené publikum si zase vychutná uhrančivou vizuální stránku, v níž se mísí vyhrocené drama snímané ruční kamerou a extrémní stylizace. Prim by ale stále měla hrát psychologická stránka. V základu by se totiž značná část Antikrista dala považovat za praktickou ukázku alternativní medicíny. Ústřední teze přírodní terapie, kterou na Ni zkouší On, vychází z přirozeného uzdravení, jehož se dá dosáhnout odkrytím a vyřešením potlačených buněčných vzpomínek. Můžete být samozřejmě zastánci prášků a chození k doktorovi, ale i odlišné léčby mají něco do sebe. V Antikristovi zobrazený způsob připomíná knihu Cesta od Brandon Bays. V ní se sice jednalo o velký nádor, který během šesti a půl týdne zmizel, aniž by autorka podstoupila operaci nebo brala léky. Stále však šlo o vzpomínky, které způsobovali emocionální a fyzické problémy. Nic samozřejmě nebrání tomu, abyste podstatu Antikrista našli v něčem jiném. Interpretacím je film široce otevřený. V každém případě uvidíte hereckou dvojici, jenž ze sebe dostává totálně vše. Charlotte Gainsbourg a Willem Dafoe s ohledem k přesvědčivosti snad museli prožívat stejné utrpení jako jejich postavy. Na diváka se díky tomu přenáší silný prožitek, který nevyprchá ihned po skončení, ale ještě značnou dobu trvá. Je to intenzivní záležitost, přesto si netroufám ani v nejmenším odhadovat, kolik lidí ji zvládne akceptovat. Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Artcam  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/antikrist-4039 Mon, 11 Jan 2010 12:54:28 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/antikrist-4039 info@pragueot.cz (Vratislav Kadlec) Příznivci pelíškovského retrosentimentu budou možná zklamáni, ale pravda je taková, že Hřebejk s Jarchovským se tentokrát rozhodli natočit čistokrevné drama bez zaoblených hran, Jaroslava Duška a útěšného humoru – a povedlo se jim to skvěle. Příběh o vinách vystupujících z minulosti je dost možná jejich zatím nejlepším filmem.
Příznivci pelíškovského retrosentimentu budou možná zklamáni, ale pravda je taková, že Hřebejk s Jarchovským se tentokrát rozhodli natočit čistokrevné drama bez zaoblených hran, Jaroslava Duška a útěšného humoru – a povedlo se jim to skvěle. Příběh o vinách vystupujících z minulosti je dost možná jejich zatím nejlepším filmem. Snímek samotný se sice odehrává v současnosti, jeho tématem je však opět, tak jako v řadě Hřebejkových filmů, nedávná česká minulost. Nicméně podobně jako se tvůrci v tomto případě rozhodli rozloučit se s divácky vděčným komediálním laděním, i formálně se záměrně distancují od svých předchozích snímků. Do minulosti – tentokrát té normalizační, v níž se sice většinou nehrálo o život, ale jež byla stále ještě plná estébáků, kteří típali cigarety o rozvraceče republiky – se tedy vracíme jen nepřímo, ve výpovědích svědků. Ti postupně skládají obraz o tom, co se kdysi stalo, tak jako složité japonské origami z názvu filmu. Popudem k těmto zpovědím se v příběhu stává dokument, který o významném psychiatrovi a někdejším zasloužilém disidentovi Pavlovi (Martin Huba) natáčí televizní štáb – odtud také pramení částečně dokumentární stylizace některých pasáží. Ty zcela přirozeně dokreslují drama odehrávající se v přítomnosti, kde na povrch vyplouvají dávná morální selhání. Za začátku to vypadá, že zápletka se bude splétat okolo zvukaře Luďka (Milan Mikulčík), který je členem už zmíněného televizního štábu, a Luďkovy manželky Lucie (Lenka Vlasáková), která je shodou okolností dcerou zmíněného disidenta. Postupně se však ukazuje, že to podstatné, o co v příběhu kráčí, se odehrálo ještě před Luciiným narozením a týká se to především jejích rodičů. Rodinný půdorys, na němž se minulost vyjevuje nikoliv jako abstraktní konflikt národní paměti, ale jako zcela osobní, individuální problém, však zůstává – i když se v jednu chvíli nečekaně rozroste o další postavu. Ve vesměs dobrém hereckém obsazení se nesetkáme s žádnými z klasických „hřebejkovských“ tváří. Překvapením je poměrně velký part emigranta-sochaře Bořka, kterého si zahrál neherec, emigrant-fotograf Antonín Kratochvíl – nerozehrává přirozeně nijak ohromující rejstřík výrazů, konzistentně však doplňuje „dokumentárně“ zabarvenou formu a bez problémů zapadá mezi ostatní, vesměs civilně pojaté herecké výkony. V těch snad ruší jen poněkud nepřesvědčivý Mikulčíkův Luděk, který jakožto Pavlův psychicky lehce rozvrkočený zeď odpálí rozbušku dávných vin. Dvacet let po Listopadu stále není mnoho snímků, které by se těmito vinami s vážnou tváří zabývaly na velkém plátně, což přidává Kawasakiho růži body už jaksi a priory. Snímek tak naštěstí činí svrchovanou formou, která by snad mohla téma přiblížit i generaci, jež tak jako vnuci filmového estébáka Kafky vnímá normalizaci již jen jako nezáživnou kapitolu z dějepisu. Převyprávěná synopse skutečně nemusí vyvolávat dojem strhujícího dramatu – o to víc však překvapí, nakolik pak příběh samotný dokáže diváka vtáhnout. Podle vyjádření tvůrců se scénář neinspiroval žádným konkrétním osudem – v souvislosti s tématem si však nelze nevzpomenout například na případy Jažky Skalníka či Milana Kundery z poslední doby, které poukázaly na to, že česká společnost stále ještě není schopna věcně a s odstupem diskutovat o vlastní minulosti. Pokud právě Hřebejkův a Jarchovského film k tolik potřebné reflexi přispěje, bude to jen dobře. Jen kvůli tomu bych vás ale nejspíš neposílal do kina – vydejte se tam, abyste viděli skvělý film.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Karel Kučera BontonFilm  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/kawasakiho-ruze-4902 Tue, 22 Dec 2009 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/kawasakiho-ruze-4902 info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Příznačně v roce, kdy se snad až s přílišnou pompou slaví konec komunistické nadvlády nad střední Evropou, do kin vstupuje snímek o tom, jak ta samá totalita v Československu začínala. Film Tomáše Mašína líčí konec čtyřicátých let poněkud netradičně: očima mladého bohémského básníka. Uvnitř ukázka.
Příznačně v roce, kdy se snad až s přílišnou pompou slaví konec komunistické nadvlády nad střední Evropou, do kin vstupuje snímek o tom, jak ta samá totalita v Československu začínala. Film Tomáše Mašína líčí konec čtyřicátých let poněkud netradičně: očima mladého bohémského básníka. Marxismu se obdivující poeta se jmenuje Ivan Heinz, v roce 1947 mu je devatenáct a pro hluboké světonázorové neshody se svým otcem odchází z domova a vrhá se do bouřlivého života plného alkoholového opojení, sexuálních hrátek a intenzivní umělecké tvořivosti. Potkává svou femme fatale, stejně jako on společenskými konvencemi opovrhující Janu a spolu se opájí bláznivým žitím jen pro přítomný okamžik. Nic ale netrvá dlouho a do jejich denního snění čím dál tím víc zasahuje měnící se politické klima a utužující se komunistický režim.   Mašín, režisér a také spoluautor scénáře, se inspiroval mladickými osudy Egona Bondyho, tak jak je on sám zachytil v životopise Prvních deset let. Producenti dokonce na tuto knihu zakoupili filmová práva, během pětileté přípravy se ale z toho, co kdysi možná mělo být autobiografií stal film, který je sice z velké části postavený z jednotlivých Bondyho vzpomínek, použitých ale v úplně jiném kontextu, takže jako celek s ním nemá vlastně nic společného 3 sezóny v pekle jsou zejména o dvou věcech. Tou první je téma vzdoru, jenž nonkonformní Ivan ztělesňuje a tou druhou zachycení dobové avantgardní atmosféry, o které se postarala nákladná výprava a režisérův smysl pro detail. Nástup komunismu je až na druhé ne-li třetí koleji. Což je zcela v souladu s optikou, skrze niž se 3 sezóny na konec dobu dívají. Politika pro hrdiny, kteří žijí kdesi v oblacích bez kontaktu s realitou, není důležitá až do chvíle, kdy jejich vysněnou idylku začne ohrožovat. Snad až na scénu, v níž se na hranicích s Rakouskem staví ostnatý plot, ve filmu nenajdete žádný formálně zlomový okamžik, který by ukazoval, jak se KSČ chápala moci. Naopak všudypřítomné jsou až každodenní dopady její oficiální instalace do vlády. Základním Ivanovým životním postojem je nepodřízení se tomu s čím nesouhlasí. Toho se drží, i když objekt jeho vzpoury se proměňuje. Na začátku je rebelem z pózy, který sice ještě nic neprožil, ale o všem už četl a o všem velkohubě rozpráví s cigaretou v jedné a panákem v druhé ruce. Opovrhuje hodnotami svých rodičů, shlíží se v levicí omámené avantgardě a utíká do společnosti stejně naivních kamarádů. Zpočátku nesympatický básník se ale mění, spolu s tím, jak se jeho původně bezobsažný vzdor stále více zakotvuje ve skutečném světě a stává se pochopitelnou a neutuchající revoltou proti existující nesvobodě. Tato proměna, či prozření, se děje pomalu a přirozeně, takže slabší povahy nad Ivanem nakonec možná uroní nejednu soucitnou slzu. Vedle tématu jsou ale 3 sezóny zajímavé i svým zpracováním. Pro Mašína, uznávaného reklamního režiséra, jde o celovečerní debut a sám se nechal slyšet, že k jeho natočení ho dovedla menší existenciální krize a potřeba zanechat po sobě něco pořádného. A tato touha udělat TO něco velkého, je na filmu vidět. Vedle České televize se na snímku koproducentsky podílely i společnosti ze Slovenska a Německa, takže se podařilo nashromáždit slušnou sumu peněz. Ta se proměnila v nákladné a dobově věrné kostýmy, velkolepé a odpovídající exteriéry, působivý soundtrack, kameru na nečekaně evropské úrovni a s výjimkou Kryštofa Hádka, kterého už začíná být všude hodně, také v neokoukané mezinárodní obsazení. Janu, Ivanovu milenku, ztvárnila živelná Polka Karolina Gruzska, starého pana Heinze Martin Huba a ulovit se podařilo i v současnosti stále kontroverznějšího a vzácnějšího Jana Krause. Ivanův příběh jako takový je sice od poloviny filmu průhledný jak kopírák, a to i bez znalosti Bondyho eskapád, ale to nijak nevadí. 3 sezóny v pekle jsou zajímavé vším ostatním a rozhodně stojí za zhlédnutí. Časy a místa projekcí flmu naleznete zde. Foto Lucie Jansch www.art-and-culture-photography.com
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/3-tri-sezony-v-pekle-8840 Mon, 21 Dec 2009 16:02:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/3-tri-sezony-v-pekle-8840 info@pragueot.cz (Lucie Christovová) Bylo nebylo, v jednom světě byl ochrnutý a na vozíčku, ale v tom druhém byl modrý a měřil tři metry a poslouchejte, co bylo dál... Režisér a scénárista James Cameron, skvělý vypravěč sci-fi a milostných příběhů, filmařský perfekcionista, vizionář a hračička představuje nejočekávanější výpravnou pohádku právě končícího roku!
Bylo nebylo, v jednom světě byl ochrnutý a na vozíčku, ale v tom druhém byl modrý a měřil tři metry a poslouchejte, co bylo dál... Režisér a scénárista James Cameron, skvělý vypravěč sci-fi a milostných příběhů, filmařský perfekcionista, vizionář a hračička představuje nejočekávanější výpravnou pohádku právě končícího roku! Avatar je opulentní, megalomanský a vizuálně úchvatný. Je o technické formě, trikovém umění a mravenčí práci, která to všechno dala dohromady. Do pompy zabalený prvoplánový příběh o souboji dobra a zla pak za tímto vším pokulhává jako jednonohý za pelotonem maratonců. Ve dvaadvacátém století je Země na pokraji ekologického zhroucení, všechno ale může zachránit naleziště jakéhosi minerálu na vzdáleném měsíci Pandora v soustavě Alfa Kentauri. Těžařům ale jejich práci znesnadňují tamní domorodci Na´vi, modraví dlouháni, kteří žijí v dokonalé symbióze s přírodou a nehodlají materialismem zdegenerovanému lidstvu ustoupit. Do napjaté situace přichází bývalý voják Jake Sully. Coby účastník mediátorského programu Avatar nechává své vědomí přenášet do uměle vytvořeného Na´viho a vydává se mezi Pandořany poznávat jejich svět a kulturu. Jenže to, co původně znamenalo najít cestu, jak Na´vi porazit se proměňuje v hluboké pochopení a uznání s přírodou spjatého kmene. A nevyhnutelný konflikt, který všechno rozhodne, je na spadnutí. “Chtěl jsem natočit známý typ dobrodružství v neznámém prostředí,“ vysvětluje Cameron, “zasadil jsem proto klasický příběh nováčka do cizí země a kultury na vetřelecké planetě. Snil jsem o natočení takového filmu od dob, kdy jsem jako dítě hltal scifi knížky a komiksy a v hodinách matematiky jsem potají pod učebnicí maloval příšery a vetřelce. Avatar mi umožnil splnit si svůj sen.” Natočit si ho chtěl už před skoro patnácti lety, ale v roce 1995 ještě neexistovala potřebná technologie. O deset let později se cesta už otevřela a Cameron se pustil do práce s revolučními trikovými metodami. Dokonce se sám podílel na vývoji speciální 3D kamery. A v čem že spočívá celý zázrak? Avatar není animovaný, ale hraný. Všechny Na´vie hráli herci bez kostýmů, jimž byla pečlivě zabírána jak obličejová mimika, tak celkové pohyby těla a až na konci bylo všechno natřeno na modro. Cameron měl navíc k dispozici další kamery, které mu umožňovaly natáčet rovnou v již plně trikovém prostředí Pandory. Herci sice chodili v ateliéru před šedým pozadím, ale režisér je rovnou viděl ve svém kouzelném pralese. Podobných vychytávek měl k dispozici celou řadu. A výsledný trikový kabát Avatarovi ušilo studio WETA zodpovědné za výpravu Pána prstenů nebo King Konga. Nakolik je ale Avatar přelomový po technické stránce, natolik zaostává v originalitě svého příběhu a nepokrytě paběrkuje na zavedené fantasy a sci-fi klasice. Mytologie naší budoucnosti je propracovaná se stejnou pečlivostí jako svět Hvězdných válek, přenos mysli z jednoho těla do druhého jsme viděli v Matrixu a odkazů na Vetřelce (tedy svou vlastní tvorbu) by si nevšiml snad jen slepý. Na jednu stranu to nevadí, protože 3D pohled na divukrásnou přírodu je úžasný sám o sobě, na straně druhé to je ale velká škoda. Z Hvězdných válek, Matrixu či Pána prstenů neudělaly legendu triky, ale hlavně příběh, který jimi byl jen podtržen. A to Avatarovi chybí. Ano, má sice všudypřítomné dialogy přímo či nepřímo kritizující náš přístup k přírodě, ty ale vyznívající spíš než cokoliv jiného jako křečovitá ekologická agitka na objednávku, nebo moralita o zkaženosti západní civilizace. Ne však jako solidní základ opusu, který se zařadí do filmové síně slávy. Je to hezká podívaná, ale možná ji časem pohřbí prach zapomnění. A to je škoda. Berme tedy Avatara jako poctu žánru a tomu, co s ním lze po formální stránce provádět. Je to, jako když k Vánocům dostanete to, co každý rok, tentokrát ale ve velice luxusním balení.Časy a místa projekcí filmu naleznete zde. Foto Bontofilm
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/avatar-9307 Sat, 19 Dec 2009 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/avatar-9307 info@pragueot.cz (Vratislav Kadlec) U debutového snímku Jitky Rudolfové o šestici tápajících třicátníků se nebudete smát k slzám, ani nečekejte strhující drama či vyčerpávající generační sondu. Ve své skromnosti má však jednu nespornou výhodu: na nic si nehraje – to z něj spolu s neobyčejně přirozenými hereckými výkony a uměřenou, ale přitom formálně zajímavou režií dělá jeden z nejsympatičtějších českých filmů poslední doby.
U debutového snímku Jitky Rudolfové o šestici tápajících třicátníků se nebudete smát k slzám, ani nečekejte strhující drama či vyčerpávající generační sondu. Ve své skromnosti má však jednu nespornou výhodu: na nic si nehraje – to z něj spolu s neobyčejně přirozenými hereckými výkony a uměřenou, ale přitom formálně zajímavou režií dělá jeden z nejsympatičtějších českých filmů poslední doby. V první části snímku poznáváme zvlášť každou ze šesti hlavních postav – každá z nich je nějakým způsobem nespokojená s vyjetými kolejemi, do kterých již jejich životy kolem třicítky stačily zapadnout. Nefungující vztahy, z kterých se zdá nemožné vystoupit, nebo naopak absence trvalejšího vztahu, každodenní rutina a nezvládnuté flámy. Socioložka Linda píše práci o nenaplněných snech svých vrstevníků, ale neví, zda se ve vlastním snění poněkud nemíjí se svým bohémským přítelem, který si jí se smíchem stěžuje, že už se zase zamiloval. Dagmara se snaží přesvědčit sama sebe, že svůj sen naplňuje péčí od dvě malé děti a manžela, který ovšem sní především o zprestižnění rodiny. Silvie vlastně ani neví, o čem sní, a tak strach z rutiny zahání alkoholem. Její spolubydlící Tonda sní o harmonickém homosexuálním vtahu a jeho bývalý přítel Otakar ví pouze to, že nechce dělat práci, kterou vystudoval, a tak raději pracuje v callcentru, zatímco Radim ani po devíti letech nevystudoval a trápí se tím, že jeho dívka ho považuje za hodného troubu… V podstatě nejde o nic převratného, jednotlivé mikropříběhy jsou však podány s civilní přesvědčivostí a lehkým ironickým nadhledem, který do značné míry vynahrazuje absenci nějakého vypjatějšího dramatu. Jitka Rudolfová filmem Zoufalci absolvovala FAMU a nutno podotknout, že snímek občas skutečně tak trochu připomíná školní cvičení – to rozhodně nemyslím ve zlém. Naopak: jde o cvičení zvládnuté na výbornou. Je však pravda, že příběhy jednotlivých postav někdy vypadají jako charakterové studie a je z nich cítit spíše snaha zkoušet různé vypravěčské postupy než touha po výrazném sdělení. Na první pohled je také zřejmé, že k dispozici nebyl žádný závratný rozpočet – nízkou laťku svých možnosti nicméně režisérka překonala se ctí, a to především proto, že velmi dobře věděla, kam ji posadit. Tím se liší od mnoha tuzemských snímků, jejichž cíle jsou třeba ambicióznější, ladný režisérův skok u nich ale kazí řada vyloženě iritujících momentů. Uvěřitelné herectví šestice zatím jen minimálně okoukaných mladých tváří se v Zoufalcích šťastně snoubí s přístupem režisérky, která jim ponechává velkou volnost a možnost improvizace, což zdárně přispívá k autenticitě výsledku – zároveň však Rudolfová nešetří formálními postupy, jako jsou dokumentárně stylizované vypravěčské komentáře jednotlivých hrdinů, neulpívá na přímočarém chronologickém vyprávění a vkládá do něj vsuvky z paralelních dějových linií, což osvěžuje a udržuje diváckou pozornost. Pomocí střihu se zase daří rozvíjet nové asociace, které stmelují jinak poměrně roztříštěný děj do jednoho celku. Jak se dá čekat, v druhé části se osudy naturalizovaných Pražáků z Jablonce propojí a začnou se obtáčet kolem realizace někdejšího gymnaziálního plánu: koupit si společně statek na venkově a na něm pak žít. Závěr samozřejmě nebudu prozrazovat, mohu však naznačit, že se podobně jako zbytek snímku obejde bez zbytečného patosu a nese se v duchu lehce shozeného optimizmu, který v divákovi spíše než katarzi vyvolá chápavé pokývání hlavou. Ano, tak nějak by to mohlo být. Ovšem více než do hypotetických pozdějších osudů protagonistů snímku vkládám svou naději do nadějné režisérky Rudolfové. Ve svém celovečerním debutu je totiž v první řadě právě nadějná – pokud se jí příště do rukou dostane zajímavější a nosnější téma, doprovozené o něco štědřejšími producenty, můžeme se myslím těšit na skvělý film. PS: A ano, samozřejmě, mimické výkony Míry Škultétyho ve filmu o filmu jsou úchvatné…
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/kina/articles/zoufalci-4109 Thu, 03 Dec 2009 18:20:44 +0100 http://www.pragueout.cz/kina/articles/zoufalci-4109