http://www.pragueout.cz Divadla v Praze, divadlo, programy divadel v Praze Mon, 23 Sep 2013 11:33:44 +0200 Mon, 23 Sep 2013 11:33:44 +0200 info@www.pragueout.cz (Cityout CZ) http://www.pragueout.cz http://www.pragueout.cz/images/cityout_logo.jpg cs-CZ info@pragueot.cz (Cityout Praha) Festival současného umění 4+4 dny v pohybu, který proběhne od 11. do 19. října na mnoha místech v Praze, letos oslaví osmnácté narozeniny.
18. ročník festivalu současného umění11. – 19. 10. 2013Místa konání: Divadlo Archa, Nová scéna Národního divadla, ORCO – Bubenská 1, Alfred ve dvoře, Baráčnická rychta, Studio Alta, netradiční prostory www.ctyridny.cz 4+4 dny v pohybu = 9 dnů kulturního adrenalinu Festival 4+4 dny v pohybu oslaví plnoletost s indickým současným tancem nebo řadou českých premiér – např. 420PEOPLE, VerTeDance nebo VOSTO5 Festival současného umění 4+4 dny v pohybu, který proběhne od 11. do 19. října na mnoha místech v Praze, letos oslaví osmnácté narozeniny. „Program ozdobí řada pozoruhodných divadelních inscenací a choreografií ze zahraničí, které nabídnou jak reflexi aktuálních společenských témat, tak i uvolnění a humor,“ říká dramaturg Pavel Štorek. Velkým unikátem se stane vůbec první hostování indického souboru Attakkalari Centre for Movement Arts se současným tanečním představením AadhaaraChakra: A Dancelogue. Z Francie a Rakouska přijede do Prahy uskupení Superamas s projektem Theatre, kde se potkávají renesanční malíři s 3D technologií 21. století. Z Belgie dorazí divadlo Campo s intimním tanečním duetem muže a dítěte. Dokumentární představení o rebélii mládeže v současném Řecku přiveze oceňovaný italský soubor Motus. „Kromě zahraničních hostů se letos těšte na záplavu tuzemských premiér,“ doplňuje Pavel Štorek. Divadlo VOSTO5, Secondhand Women, 420PEOPLE, VerTeDance, Žan Loose nebo Lucia Kašiarová s Vandou Hybnerovou… ti všichni uvedou premiéry svých nových představení právě v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Diváci se také mohou těšit na další inovativní a často provokující umělecké projekty – výstavy, diskuse, site-specific projekty či projekce. Zahrají například Please The Trees se sborem Elpida nebo Theo Hakola. Dějištěm festivalu se stanou Divadlo Archa, Nová scéna Národního divadla, ORCO – Bubenská 1, divadlo Alfred ve dvoře, Baráčnická rychta, Studio Alta a další méně tradiční prostory. Více informací na www.ctyridny.cz Unikátním zážitkem se stane vůbec první festivalové hostování indického souboru – Attakkalari Centre for Movement Arts s představením AadhaaraChakra: A Dancelogue. „Jde o jedno z neprogresivnějších tanečních divadel v Indii. Nabídne originální taneční zvukovou a filmovou exkurzi do imaginárního světa indických vesnic, tržišť i rušných městských ulic,“ uvádí Pavel Štorek. Choreografie Victor v produkci známého belgického divadla Campo je první uměleckou spoluprací výjimečných umělců Jana Martense a Petera Seynaeve. „Jde o intimní taneční duet muže a dítěte. Jeden má za sebou dlouhou cestu, ten druhý touží být dospělý, jak nejrychleji to jen jde. Křehká hra svalů i silová hra nerovných možností. Malý příběh o velkém a čestném, silném a nevinném, ale především o touze po blízkosti,“ popisuje Pavel Štorek. Superamas je mezinárodní soubor, který od svého vzniku v roce 1999 cestuje po celém světě s originálními projekty, ve kterých kombinuje autorský film, choreografie, divadlo, soap operu a živou hudbu. V nejnovějším projektu Theatre se tentokrát zaměřili na pomyslnou křižovatku výtvarné perspektivy renezančních malířů a průkopníku 3D technologie ve 21. století. „Autentické a fiktivní příběhy v imaginárním světě a prolínání skutečností s virtuální realitou je návratem a komediální reflexí „arabsko – západního“ vnímání světa,“ doplňuje Štorek. Dokumentární divadelní představení Alexis, Greek Tragedy v podání slavného italského souboru Motus diváky utvrdí, že i divadlo funguje jako lakmusový papírek společnosti, a to jak formou politické angažovanosti, tak poetické obrazotvornosti. Alexis, Greek Tragedy ukazuje na základě novodobé Antigony tragické obrazy a rebélii mládeže v současném Řecku. Soubor Motus získal po celém světě řadu prestižních ocenění a Asociace divadelních kritiku státu Quebec ocenila inscenaci Alexis, Greek Tragedy, jako nejlepší zahraniční inscenaci sezóny 2011/12. Superamas – Theatre, trailer: http://www.youtube.com/watch?v=G-rQ6FMkCAk Attakkalari Centre for Movement Arts - AadhaaraChakra: A Dancelogue, trailer: Motus - Alexis, Greek Tragedy, trailer: http://vimeo.com/23588103#at=0 Kompletní program a info na www.ctyridny.cz .  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/4-4-dny-v-pohybu Mon, 23 Sep 2013 11:33:44 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/4-4-dny-v-pohybu info@pragueot.cz (Cityout Praha) 9.11.2013, 15 a 20hod, O2 Arena
9.11.2013, 15 a 20hod, O2 Arena Po vyprodané sezóně v australské Sydney Opera house, kde představení za pouhých 8 dní utržilo na vstupném neuvěřitelné 3 miliony dolarů, a následném turné po zaplněných halách Austrálie, Asie a Ameriky, přiváží společnost JV Agentura tuto spektakulární živou kouzelnickou show také do České republiky, která se stane jednou ze zastávek evropské části turné, jež v létě odstartuje v Londýně. Seznamte se s The Illusionists! Sedm nejúžasnějších kouzelníků světa předvádí kouzla a iluze, z nichž mnohé jsou k vidění vůbec poprvé a nad kterými Vám zůstane rozum stát. Každý z těchto 7 iluzionistů je mistrem svého oboru. Všichni mají za sebou úspěšné individuální kariéry, kdy jejich vystoupení zhlédly po celém světě miliony diváků. Tato show je ale vůbec poprvé přivádí všechny na jedno podium. Vychutnejte si náročné kouzelnické triky, nad nimiž se vám bude tajit dech! Lidé se vznášejí ve vzduchu, mizejí a opět se objevují, ale nechybí ani čtení myšlenek, nebo - vůbec poprvé v historii, - neuvěřitelný kousek světoznámého eskapologisty Andrewa Bassa, který přímo před vašima očima zadrží dech na víc než 4 minuty, aby se dokázal osvobodit ze svého podvodního vězení. Některé iluze jsou tak opravdové a děsivé, že je doporučujeme ke zhlédnutí dětem starším 10 let. Tato skupina světově uznávaných iluzionistů navazuje na tradici velkých kouzelníků, jako byl Harry Houdini, aby ji díky modernímu pojetí scény, úchvatným světelným efektům, excentrickým kostýmům i celkové dramaturgii tohoto představení, které doprovází živá kapela, povznesla na dosud nevídanou estetickou i uměleckou úroveň.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/the-illusionists Tue, 03 Sep 2013 14:47:41 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/the-illusionists info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V červnu smetly program Lodi Tajemství bratří Formanů povodně. Náplavka, kde kotví, ale od té doby opět ožila a stařičký tlačný člun, tolikrát odepisovaný, stále těší návštěvníky svojí neopakovatelnou atmosférou na palubě i v podpalubí.
V červnu smetly program Lodi Tajemství bratří Formanů povodně. Náplavka, kde kotví, ale od té doby opět ožila a stařičký tlačný člun, tolikrát odepisovaný, stále těší návštěvníky svojí neopakovatelnou atmosférou na palubě i v podpalubí. Držte se, hlavní sezóna Lodi Tajemství začíná. Zářijový program otevře návštěva z Royal County Hall v Londýně. Na Loď Tajemství dorazí jedna z nejúspěšnějších revivalových kapel současnosti Brouci Band. Kdo má rád Beatles, ten tu bude 3. září správně. Páteř programu končícího léta tvoří na lodi již tradičně Divadlo Aqualung. Soubor, jak název napovídá, je pevně spojený s touto scénou „na vodě“. Jeho zakladatele z části tvoří lidé z bývalého Divadla Nablízko, které provozovalo po působení v pražském Rubínu (zde se proslavili mj. legendárním Tracyho tygrem, později tlumočeným i do znakové řeči) svůj vlastní divadelní prostor v Malém Nosticově divadle na Kampě. Aqualung se může pyšnit originálním rukopisem, láskou k nadsázce, satiře i braku, ale hlavně touhou hrát si a mít při tom diváka jako partnera, často interaktivně zapojeného do představení. 4. září se můžete vydat s Aqualungem do Čapkovy apokalyptické vize a ocitnout se ve Válce s mloky. Výtvarně tradičně precizní představení koncipované spíše jako revue s živou hudbou režíroval Ondřej Lážnovský v dramaturgii Kateřiny Šplíchalové Mocové. Není to poprvé a patrně ani naposled, co se autorský tým Aqualungu inspiruje českou filmovou klasikou. 6. září proto z podpalubí Lodi Tajemství uslyšíte: „Čtyři vraždy stačí, drahoušku!“ Sami autoři o inscenaci hovoří jako o divadelním šlágru (to zahrnuje pozitiva i negativa smyslu slova, která Aqualung opět taví v pozitiva) o mdlém učiteli, který se bez svého přičinění stal populárním masovým vrahem. Obě víkendové dopoledne (7. září a 8. září, od 10.00 do 13.00) bude patřit dětem. V rámci dílen si děti i dospělí mohou s profesionální pomocí vyrobit vlastní periskop, parník anebo třeba rumbatyč. V sobotu večer zahraje na bluesovou notu Tony Blues Band a v neděli se dostane ke slovu off-beatová opera Pytlákova schovanka 2010 aneb Šlechetný milionář opět v podání Divadla Aqualung, tentokrát spolupracujícího s kapelou The Spankers. Z častých repríz divadelního programu Lodi Tajemství ještě vyčnívá 11. září Příliš sromný Nick Carter. Aqualungu v tomto případě padl do oka film Adéla ještě nevečeřela, který si soubor překopal pro potřebu divadla, aniž by se jej křečovitě držel. Jde spíše o narážky a některé nápadně shodné postavy. Z hudební nabídky je nutné ještě vypíchnout koncert Mária Bihári a Bachtale Apsa, který se uskuteční 19. září. Nevidomý romský zpěvák, akordeonista a pianista Mário Bihári se v minulosti proslavil zejména spoluprací se Zuzanou Navarovou. Další divadelní a hudební program i program pro děti běží na Lodi Tajemství, kotvící na pražské Výtoni ,až do konce září. A žádné strachy o nepřízeň nočních teplot - v chladnějších večerech obdržíte od produkce teplé deky.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/lod-tajemstvi-formani Tue, 03 Sep 2013 14:27:19 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/lod-tajemstvi-formani info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Poslední Čechovova hra, předposlední premiéra v sezoně, poslední dny současného vedení Divadla Na Zábradlí - tím vším je a s tím vším vyrostl zdejší Višňový sad.
Poslední Čechovova hra, předposlední premiéra v sezoně, poslední dny současného vedení Divadla Na Zábradlí - tím vším je a s tím vším vyrostl zdejší Višňový sad. V inscenaci se pracuje s náladou očekávání velkých změn, které divadlo zasáhnou. Jsme totiž v samém závěru sezony, po které se obmění klíčoví lidé, kteří formovali scénu Na Zábradlí posledních několik let (v případě ředitelky dokonce dvě desetiletí). Ředitelce Doubravce Svobodové a uměleckému šéfovi Davidu Czesanymu se proto sluší poděkovat za koncepční práci s vlastním názorem a originálním rukopisem, kterému nechyběla odvaha občas trochu škrabat. Jejich přičiněním plnilo divadlo v posledních letech svoji společenskou funkci, reflektovalo současná témata, která se nás denně dotýkají, za předpokladu udržení vysoké umělecké laťky. Ačkoli o uvedení poslední Čechovovy dokončené hry (a také poslední jeho zásadní hry Na Zábradlí dosud neuvedené) bylo rozhodnuto daleko dříve, než o výměně vedení tohoto kulturního stánku, mladý režisér Jan Frič našel mnoho paralel mezi textem a „osobním stavem“ divadla. Autoři inscenace text v některých místech aktualizují a po vzoru souboru Pražského komorního divadla, které vystavělo v Divadle Komedie jednu z nejprogresivnějších domácích scén, tématizují a také vykrádají sami sebe, své loučení a reflexi za jednou důležitou a nesmazatelnou érou. V Čechovově hře je garnitura venkovské šlechty, topící se zničehonic v dluzích, střídána podnikatelskou třídou, která je jako ve vodě v novém, dravém společenském prostředí. Prodán musí být i višňový sad. Scéna je koláží rekvizit a kulis z nejrůznějších místních představení, je zanesená desítkami předmětů, jež reprezentují jediné, co zbylo – vzpomínky. A i ty postupně umírají a scéna se kousek po kousku vyprazdňuje. Kulisáci nakonec exekuují i první řadu sedaček, věnovanou největším osobnostem Divadla Na Zábradlí. Zaražená slova Natálie Drabiščákové jako hraběnky Raněvské tváří v tvář hledišti: „Nikdy jsem si nevšimla, jak vlastně vypadají tyhle stěny,“ jsou v tu chvíli zcela na místě. Mnohem více, než se sentimentem, se tu však pracuje s ironií, respektive se sebeironií. Často se přehrává a hraje se někdy až s odosobňujícím afektem degradujícím herce na strojky na emoce. V předvečer dražby višňového sadu se koná bujarý večírek s levnými kouzly a v playlistu nechybějí takové vyčpělosti světové pop music jako Money, Money, Money od Abby, ale naopak také The End od kapely Doors. Atmosféra představení je tak místy až úpadkově kabaretní, nicméně působivá a fascinující.     Přesto není třeba se před budoucností divadla mračit. Za Doubravku Svobodovou přichází umělecký šéf brněnské Reduty Petr Štědroň a na místo uměleckého šéfa nastoupí po Davidovi Czesanym jeden z nejoriginálnějších režisérů mladé generace, Jan Mikulášek. Znáte-li jejich práci, nemusíte mít o osud Divadla Na Zábradlí obavy.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/visnovy-sad-na-zabradli Tue, 28 May 2013 19:43:07 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/visnovy-sad-na-zabradli info@pragueot.cz (Cityout Praha) Drsnou komedii Práskni do bot v režii Jana Hřebejka o hledání štěstí čtyř obkladačů kachlíků připravuje jako svou další novinku Divadlo Na Jezerce.
Drsnou komedii Práskni do bot v režii Jana Hřebejka o hledání štěstí čtyř obkladačů kachlíků připravuje jako svou další novinku Divadlo Na Jezerce. Ve hře úspěšného severoirského autora Owena McCaffertyho má čtveřice kumpánů vydlaždičkovat veřejné záchodky a umývárnu. Příběh se odehrává v pátek, na konci pracovního týdne. Ležérní řemeslníky, které dobře známe i u nás a kteří se mezi sebou baví jako dlaždiči, s gustem hrají Jan Hrušínský, Radek Holub, Martin Sitta a Václav Liška.  Práskni do bot má na Jezerce premiéru 7. března 2013.    „Jako každá dobrá hra je tato komedie o mnoha věcech. Pro mě je o hledání lidské důstojnosti a štěstí, pochopitelně skrze ponižující a trapné, nešťastné situace,“ říká režisér Jan Hřebejk. „Je to pravdivý a velice zábavný a přitom i vážný a dojemný příběh. Mně už se, upřímně řečeno, líbí máloco. A tenhle kus se mi líbil hned a moc,“ dodává Hřebejk, který v Divadle Na Jezerce režíruje už popáté. „Práskni do bot se svým způsobem vymyká repertoáru Divadla Na Jezerce, a přesto cítím, že do něj patří. Je to zábavná i tragická hra. Má drsný jazyk, který je ovšem přirozenou mluvou současných řemeslníků,“ uvádí principál divadla Jan Hrušínský. Čtveřice obkladačů hledá podle jeho slov štěstí. Každý ho nalézá po svém, a díky svým mentálním i životním schopnostem občas velmi legračně.      „Všichni máme zkušenosti s některými českými stavbaři. Bývají nespolehliví, drzí, občas i kradou. Investory přivádějí na pokraj nervového zhroucení. Zlaté české ručičky přitom zůstaly kdesi v nenávratnu první republiky. I proto jsme přesunuli dějiště hry ze severoirského prostředí do české reality - na stavbu fotbalového stadiónu,“ říká Jan Hrušínský. Česká jména, respektive přezdívky, mají i postavy dlaždičů: Šulin (hraje ho Jan Hrušínský), Mudrc (Radek Holub), Drátěnka (Martin Sitta) a Volej (Václav Liška).                                                                                                                                                                                Komedii Práskni do bot přeložila Hana Pavelková, producentem je Jan Hrušínský, scéna je dílem scénografa Jana Štěpánka, dekorace vyrábí firma Com-Pars Stanislava Hrdličky, asistentkou režie je Veronika Zemánková.   Více na www.divadlonajezerce.cz
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/praskni-do-bot-divadlo-na-jezerce Thu, 07 Mar 2013 11:12:48 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/praskni-do-bot-divadlo-na-jezerce info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Ibsenova Divoká kachna v režijním podání Jana Nebeského byla jedním nejpovedenějších představení, které v posledních deseti letech vyprodukovalo Divadlo v Dlouhé.
Ibsenova Divoká kachna v režijním podání Jana Nebeského byla jedním nejpovedenějších představení, které v posledních deseti letech vyprodukovalo Divadlo v Dlouhé. Už jen proto si další spojení Dlouhá - Ibsen - Nebeský zaslouží zvýšenou pozornost. Tentokrát si nesmlouvavý a extravagantní režisér vzal k ruce pozdní Ibsenův text Eyolfek. Příběh ve zkratce: Eyolf(ek) je jméno chlapce, který se jednoho dne nešťastnou náhodou utopí. Jenomže poté, co jeho rodiče Alfred (Jan Vondráček) a Rita (Lucie Trmíková) takto přijdou o jediné dítě, sami zjišťují, že truchlí spíš proto, že by se to mělo. Měli by se za své sobectví vinit a když ne nenávidět, tak alespoň stydět?     Nebeského záměrem je Ibsenův text v mnoha momentech přemrštit, zhysteričtět, afektovaně překřičet. Anebo se mu bohapustě vysmát, to když se zničehonic přejde do sladké telenovelové polohy, do světa ironie, kde je najednou mezi lidmi vše růžolící a v pořádku. Co se týče scénografie a kostýmů, tam se Jan Nebeský vyřádil dosyta a je to z inscenace vlastně to nejzajímavější. Jeho výtvarná práce je rozeznatelná většinou na první pohled. Okamžitě jste si jisti, že to je on, kdo v Jandlově hře Z cizoty nasadí Davidu a Aloisi Švehlíkovým pestrobarevné trolí paruky, kdo v Enquistově Blanche a Marii přizdobí uši Miloslava Mejzlíka vytrčenými bažantími pery, kdo v Tobiášově hře Denně (Poníci slabosti) nasadí smrtce klaunský nos anebo kdo navlékne Jiřího Černého do nechutného sametového kostýmku s vykouslým břichem opět v Jandlových v Humanistech, jejichž premiéru obnovilo nedávno Studio hrdinů. V Eyolfkovi se Nebeský společně s Janou Prekovou realizovali v prvním plánu na nesmírně složité scéně. Většinou se hraje za odpornou gumovou a zvuk tlumící stěnou, zpoza níž musí herci trochu nepřirozeně přidávat na hlase. Hlavní jevištní plocha, představující kuchyni, je šikmá a všechno na ní někam ujíždí, uprostřed reálně pere pračka špinavé prádlo, lednice je plná růžových jogurtů, které do sebe pere prakticky nepřetržitě se cpoucí Jan Vondráček. Kromě toho se dá po konstrukci scény lézt i podlézat ji, nasvicuje se na tisíc barevných způsobů a jakoby to nestačilo, jsou tady ještě tři nezávisle fungující plochy s projekcemi a počítačovými animacemi. V druhém plánu navrhla pro Eyolfka Jana Preková ulítlé kostýmy většinou v retro sportovním stylu, jejichž vrcholem je čistě skvoucí bílý kostým Alfreda, podtrhující jeho povrchnost, alibismus a neschopnost cokoli skutečně cítit, včetně bolesti. Kostýmy a scéna jsou pro Nebeského režijní uchopení stěžejní a samy leccos vysvětlují. Jde o neustálý střet paradoxů, více lež než pravdu, více sebelásku než lásku, nejvíce o kompromisy „nutné“ k osobnímu, rodinnému i lidskému přežití. Vjemů a prostředků je tady vrchovatě, jsme namočeni až po krk ve falši a estetice kýče, ale po počátečním rozčarování tuto hru divák ochotně přijme a možná se jí i začne bavit. Opět platí, že z Nebeského záměrů těžko zachytíte všechno, a přesto máte pocit, že ví, co dělá. Tedy mírně řečeno, Eyolfek je hodně barevná inscenace.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/eyolfek Thu, 28 Feb 2013 09:43:55 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/eyolfek info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Hra Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka se dotýká nedávné polské historie, kterou by nejeden Polák raději zapomněl.
Hra Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka se dotýká nedávné polské historie, kterou by nejeden Polák raději zapomněl. S malým vzorkem lidských charakterů, jímž je školní třída (ta by ale stejně tak mohla být celým národem), autor otvírá několik dramatických období polských dějin, předválečnou „harmonií“ počínaje, přes 2. světovou válku a komunistický diktát, až po současnost. Naše třída je první inscenací, kterou v prostorech Divadla Komedie nastudovali jeho noví nájemci ze Strašnického divadla.   Explozivní spouští je ve hře skutečná událost, při níž v roce 1941 bylo v obci Jedwabne vyvražděno (rozumějme především upáleno za živa včetně žen a dětí) několik stovek židovských vesničanů jejich polskými sousedy. Až do nedávné doby byl v Polsku tento čin tak nějak „národně“ ututlán a tabuizován. Słobodzianekův text je v dobrém smyslu slova nebezpečný (a není to jen tématem). Nejednou vás zamrazí, nejednou vám naskočí husí kůže, do slepých uliček se však dostává jeho inscenace. Ta jako by byla doslovná. Odhaduji, že co je napsáno, je také na jevišti odříkáno. A je to o to těžší, když dialogů je ve hře poskrovnu. Událost, akci a vlastně i klíč k charakterům uzavírá Słobodzianek do vyprávění, a dochází tak často většího účinku, než by mu poskytl dialog nebo herecké vyjádření. Například akt znásilnění může nahlížet a zprostředkovat z několika pohledů. To se ale v režijním podání Jana Novotného obrací proti hercům, kteří jako by touto formou ilustrovaného vyprávění přicházeli o kontakt s charakterem, jež by měli přijmout za vlastní. Mnozí z nich tápou nebo se topí v nevěrném přehrávání. Je až smutné sledovat jinak výjimečnou Evu Vrbkovou, když si neví s postavou Rachelky (později Marianny) rady a obranou jak proplout několika psychologickými změnami, které Rachelka v různých životních obdobích prodělá, jí je nekomplikovaná jednoznačnost. Diváka může zaskočit už samý začátek inscenace, v němž dospělí herci poněkud pitvorně představují děti školou povinné. Tlačí se tu zbytečně na pilu a působí to nesmírně ukřičeně - šlo by to jistě i bez směšných culíků, koulení očima, hloupě naražených čepic a aktovek na zádech, zběsilého pobíhání a dupání. Ne zcela dobře se v Naší třídě pracuje i s prostorem, při výše zmíněném vám možná přijde obnažené jeviště příliš hluboké a nevyužité, pohlcující energii a zásadní momenty textu. Na hudební složku autoři abstrahují vlastním nastudováním místních lidových písní (alespoň to tak působí), jakkoli v podání všech herců technicky kvalitním, nicméně celkový nudný dojem to z představení nesmazává.  Hra je rozčleněna do čtrnácti kapitol (dětský hlásek uvozující jednotlivé části je více kýčovitým nápadem než čímkoli jiným), přičemž poslední kapitola, jíž autor ve skoku překonává celá desetiletí, je ztvárněna jako absolutně statické defilé, v němž se bývalý spolužáci konfrontují, mrtví s přeživšími, vinní s nevinnými, škoda, že tak hluchým a přetahovaným způsobem.      Problém je, že dobré režijní nápady, jež by vás z inscenační doslovnosti vyvedli, spočítáte za bezmála tříhodinovou stopáž představení na jedné ruce. Jedním z těchto mála silných momentů je použití nepříjemných, diváka oslepujících světel, které se rozsvítí v momentě, kdy je na ulici vražděn svými bývalými spolužáky Jakub Katz jako první oběť zdejšího pogromu. Vlastní fyzickou likvidaci už není třeba sehrát. Pravým opakem je pak dobrým vkusem neukočírovaný předěl mezi dvěma kapitolami, kdy se v rudém světle začnou svíjet siluety herců a tančit na jakousi moderní melodii, absolutně nezapadající do stávajícího „tradičního a staromilského“ kroku představení. Taková absurdita už budí po odsezených hodinách vzhledem k výše řečenému i úsměv.  Výběr titulu by tedy byl sám o sobě na výbornou. Zvláště pak uvědomíme-li si, že i v Česku máme podobná tabuizovaná stigmata, jak jen dokládá debata o Benešových dekretech a odsunu sudetských Němců v nedávno proběhlých prezidentských volbách. Po shlédnutí představení však v převedení na scénu uvidíte hlavně nevyužitý potenciál.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nase-trida Tue, 12 Feb 2013 11:10:40 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nase-trida info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Těžký úkol před sebe postavili ve Švandově divadle Petr Štindl a Dodo Gombár. Pokusili se na scénu převést Wendersův kultovní snímek z 80. let Nebe nad Berlínem...
Těžký úkol před sebe postavili ve Švandově divadle Petr Štindl a Dodo Gombár. Pokusili se na scénu převést Wendersův kultovní snímek z 80. let Nebe nad Berlínem... Příliš dobře to ale nedopadlo.   Musí být Nebe nad Berlínem nutně zasazeno do Berlína? Nebo může jít o univerzální prostor, podobný například tomu, jenž se nachází v okolí pražského obchodního centra Anděl, sousedícího se Švandovo divadlem? I takové otázky si kladli autoři divadelní adaptace Wendersova nejslavnějšího filmu, než začali psát vlastní scénář, který koneckonců má být spíše poctou filmařově poetice než doslovným převedením jeho díla. Dodo Gombár a Petr Štindl našli v případě genia loci pražského Anděla celou řadu spojnic, které jim dovolily Handkeho a Wendersův příběh o andělech bdějících nad smutkem lidí, jenž stojí za to žít, zahrát v pražských reáliích. Řadu postav si připsali nebo přepsali, pak je ale zbůhdarma vypustili na podium, kde se půl druhé hodiny potácejí, aniž by dokázali mezi sebou vytvořit hlubší pouto a přenést tak na diváka Wendersovu zprávu o univerzální lásce ve všedním a individuálním utrpení.         Nebude ani tak klišé, nazvat Nebe nad Berlínem filmovou básní, když filmovou básní skutečně je. Inscenátoři dobře věděli, že při nedostatečném epickém obsahu, budou muset na scéně o to více pracovat s výtvarným jazykem. To je také největším kladem jejich práce. Scéna Lucie Labajové je rafinovaným několikapatrovým proskleným bludištěm jakéhosi obchodního centra (notně připomínajícího to na pražském Andělu), na níž jako by se odrážel všechen smutek světa. Působivě a vynalézavě se pracuje s projekcemi, světly a multifunkčností prvků, které samy o sobě udávají náladu té které pasáže hry. Všimněme si i sympatického nápadu první půli odehrát v černobílých kulisách a kostýmech, a potom, co se anděl Damiel stane z vlastní vůle smrtelníkem a začne cítit bolest i lásku, vše obrátit do barev. Minimalistická hudba Davida Rottera je rovněž jednou z chutí, ve které cítíte ctění poetiky filmu, stejně jako ve zvoleném jazyku. Ve výsledku inscenace se to však musí považovat spíše za příchuť, náznak nebo pokus o uchopení se spoustou vad, včetně neschopnosti při zvolené délce a nástrojích udržet smysluplnou energii představení. Těžko říct, jak zhodnotit rádoby vtipnou vložku s epizodním obsazením Ladislava Freje, který v inscenaci hraje sám sebe (dříve byl však andělem), prý aby si konečně odpočal od všech těch komerčáren. Možná jen povzdechem: „Ach jo.“ Jsou to spíš momenty trapnosti, kdy je vám z rozpačitého výkonu bez obsahu (protože není co hrát) herce líto. „Dávné první shlédnutí bylo něco jako iniciace, zasvěcení, nasměrování. Film v člověku zůstal, nepojmenován, nevysvětlen, ukryt v pocitech a vzpomínkách. Bylo to něco tehdy rozumem neuchopitelného a přesto dávající smysl,“ rozplývá se zcela po právu k motivaci převést na jeviště Nebe nad Berlínem režisér Petr Štindl. Dokazuje to, že adaptovat film na divadlo není nic jednoduchého, i když dílo, které zpracováváte, je vám svaté a děláte to až v posvátné úctě.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nebe-nad-berlinem-svandovo-divadlo Wed, 30 Jan 2013 10:44:34 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/nebe-nad-berlinem-svandovo-divadlo info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V Divadle v Celetné se Spolek Kašpar pustil do hry Tetování od Dey Loher.
V Divadle v Celetné se Spolek Kašpar pustil do hry Tetování od Dey Loher. Tato německá dramatička patří v Česku mezi nejuváděnější současné autory, přičemž samotné Tetování se v poslední době dočkalo již třetího uvedení na kamenné scéně. Je jedním ze sedmi titulů nové programové řady Kašparu nazvané KAŠPAR.noir – Někdo to rád hořké! Jako první se chopila textu Tetování už před šesti lety v Činoherním studiu Ústí nad Labem mladá režisérka Natália Deáková a hned z toho bylo úspěšné „zájezdní“ představení. Na tento úspěch navázal v ostravské komorní scéně Aréna jako hostující režisér Jakub Špalek a nedávno si inscenační know - how pro tuto hru, které funguje v personálním složení: režie – Jakub Špalek, scéna – Karel Špindler, kostýmy – Vladimíra Fomínová a hudba – Radek Pastrňák (jinak kapela Buty) odtud odnesl i do domovského Kašparu. Mužské role zastávají Jan Potměšil a Miloslav Tichý a v ženských se objevují v Kašparu neokoukané tváře Sandra Černodrinská, Viola Černodrinská a Miroslava Georgievová.Miroslava Georgievová Tetování je psané syrovým, úsečným jazykem, je obrazem pokřiveného světa nového tisíciletí, absencí jakýchkoli mravních hodnot a nabouraných a zkolabovaných rodinných vztahů. Autoritářský otec Wolfgang Tíha (zvaný Peci Wolf), potom co jej neuspokojuje terorizovat vlastní ženu (nazývá ji příznačně Psí Julka), se soustředí na svoji starší dceru Anitu. Psychický teror se spolu s incestem v otcově očích zdá být něco jako když vezmete dítě na zmrzlinu. Anita svádí s otcem boj zvláště potom, co si najde vlastního přítele. Ten je jediným, kdo se odváží Peci Wolfovi vzdorovat a pro Anitu je též zdrojem vnitřní síly. Jenomže po otci zbyde dívce drobný úvazek, čeká jeho dítě. Na konci si ona i diváci možná s hrůzou uvědomí, že v rodině je ještě mladší dcera, Lulu... V mnoha ohledech má Tetování blízko ke Schwabovu Antiklimaxu, z něhož diváci slabších povah v Divadle Komedie utíkali. Dea Loher by se z tímto kusem mohla z fleku postavit vedle tohoto provokativního autora a nebylo by od věci společně se obejmout s další rakouskou nekompromisní provokatérkou Elfriede Jelinekovou.    Jan Potměšil Dea Loher (*1964) vystudovala německou literaturu a filozofii, je držitelkou řady literárních a dramatických ocenění. Její hry jsou uváděny od počátku 90. let v Německu a úspěšně i za hranicemi. V Česku bude patří mezi jednu z nejuváděnějších současných dramatiček. Vzhledem k tomu, že je přeloženo více kusů této autorky, než bylo skutečně uvedeno, další inscenace se dají jen očekávat. Jak je známo, Berlín je pro umělce „in“, i tato dramatička zde nyní žije a pracuje.Sandra Černodrinská, Míla TichýSandra Černodrinská, Viola Černodrinská, Jan Potměšil
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/tetovani-kaspar Tue, 22 Jan 2013 11:09:59 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/tetovani-kaspar info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Nový multižánrový projekt uskupení Spitfire Company tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu.
Nový multižánrový projekt uskupení Spitfire Company tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu. Koncept představení One Step Before the Fall se inspiruje životním příběhem Muhammada Aliho, přičemž v jeho prostředcích se fyzické divadlo plně slučuje s hudbou - v hlavních rolích Markéta Vacovská a Lenka Dusilová.  Legendární Cassius Clay aka Muhammad Ali opět ožívá v boxerském ringu. V něm se ovšem  neboxuje, ale tančí. Kdysi velkohubý boxer, dost možná nejlepší v celé historii, ale o to víc vychloubačný, který měl ve zvyku zesměšňovat své soupeře a prohlašoval se za prvního kosmonauta boxu (zatímco ostatní jsou jen piloty), již téměř 30 let bojuje s příznaky Parkinsonovy choroby. Na tuto nemoc projevující se nepředvídanými třasy, pohyby a ztrátou nad koordinací těla, jindy také přezdívanou třeslavá obrna, doposud neexistuje žádný lék. Jsou zde pouze prostředky, které příznaky mírní. Mottem představení je jeden z Aliho sebevědomých výroků: „Létám jako motýl, bodám jako včela. Tvoje pěsti nemohou zasáhnout to, co tvoje oči neuvidí.“ Citát je v případě One Step Before the Fall třeba chápat doslovně a v souvislostech s životním bojem Muhammada Aliho. Ten se do jeho čtyřicítky odehrává především v boxerském ringu, pak na poli humanitární pomoci a v boji za očištění islámu od nálepky víry teroristů, ale především v osobním souboji s neviditelným nepřítelem, jímž je zákeřná nemoc. Někteří z Aliho tehdejších boxerských protivníků mu dnes oplácejí tvrzením, že Parkinsona mu způsobily jejich tvrdé údery do hlavy. Ali kdysi nevědomky sám sobě předpověděl svůj osud a koncept režiséra Petra Boháče, vůdčí osobnosti fyzického divadla Spitfire Company, se tohoto silného tématu správně drží. Scéna je postavena věrohodně jako boxerský ring, jeho provazy jsou do hry brány jako taneční rekvizita i jako vizuální prostředek - když se jejich bělost efektně rozkmitá v naprosté tmě, poetizuje to Muhammadovu průpovídku o křídlech a létání. Tanec Markéty Vacovské má v sobě výbušné momenty, tak jako byla výbušná Aliho osobnost i rétorika a přesto má vždy blízko k pádu na zem, tak jako když nejednou sám inkasoval k.o. Těkavé a křečovité pohyby, při nichž tanečnice využívá své výjimečné fyzické schopnosti, jdou ruku v ruce s hudbou Lenky Dusilové, jíž zpěvačka živě vytváří v představení pomocí zacyklování zvuku a hlasu a staví ji na roveň taneční složce. S ledem, který se na konci představení vrací z úst tanečnice zpět do sklenice s vodou, podobně jako boxerský chránič na zuby, možná zjistíte, že v životě jsou a budou důležitější a ještě náročnější bitvy, než byla například slavná patnáctikolová bitka o titul z roku 1975 zvaná Thrilla in Manilla. V posledním kole na sobě oba k smrti vyčerpaní soupeři únavou viseli jako velcí přátelé a bílý ručník hodil do ringu až trenér Muhammadova největšího souputníka Joe Fraziera, když zjistil, že na jedno oko slepý boxer už na druhé prakticky nevidí... Nejbližší představení One Step Before the Fall se odehraje 6. prosince v NoD / Roxy.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/One-Step-before-the-Fall Wed, 05 Dec 2012 20:18:10 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/One-Step-before-the-Fall info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) ...říká ve hře Mein Kampf Adolf Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“.
...říká ve hře Mein Kampf Adolf  Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“. U nás doposud nepříliš uváděný text George Taboriho odvážně zinscenovali ve Švandově divadle na Smíchově. Maďarský Žid Goerge Tabori, který stačil před holokaustem uprchnout do Londýna, měl větší štěstí než tři čtvrtiny jeho rodiny, jejíž členové padli za oběť koncentračním táborům. S touto újmou se však ve svém díle nevyrovnává hysterií ani zahořklostí - naopak blízký je mu humor a ironie. Na sklonku 80. let napsal Tabori na objednávku vídeňského Burgtheatru hru Mein Kampf, jejíž název ne náhodou kopíruje Hitlerův „bestseller“. Taboriho teologická fraška se v inscenované verzi Anny Petrželkové odehrává na ulici, v blíže neurčeném prostředí, kde poblíž schodů k honosné vídeňské budově přespávají lidé bez střechy nad hlavou v jakési lidské, ale i intelektuální pospolitosti. Jednoho večera bez pozdravu dorazí drzý, zženštilý a směšný spratek odkudsi z Braunau na Innu a začne si mezi ostatními stlát. Druhý den hodlá svými obrazy dobýt místní Akademii a zbořit dosavadní umělecký svět. To však ještě netuší, že rektor jej s jeho mazanicemi odkáže na jediné místo, kde by mohly být užitečné. Zneuznaného Hitlera se ujme dobrácký žid Šlomo (Filip Čapka), naučí jej jak přežít a leckdy si i nechá nepoučitelným a ambicemi přerostlým mladíkem ukousnout z vlastního. Hitlerova počáteční bezvýchodná průměrnost začne náhle růst, přičemž vláhu saje z dobrých lidí, protože zlo se nebojí činit zlo. Formuluje první politické názory a mezi tím vykrádá pasáže ze Šlomovy knihy, dokonce si pro svoji „Bibli nenávisti“ půjčí název Můj boj - ne nadarmo Šlomo v Taboriho textu neslavně prodává po ulicích Bibli skutečnou. Když si pro něj přijde personifikovaná Smrt, schová se zbaběle na záchodě a Šlomo jej zapře. Později však vyjde najevo, že Smrt přišla Hitlera požádat o spolupráci... Z herců má logicky největší prostor pro kreativitu Tomáš Pavelka v roli Hitlera - hravě zvládá ventilovat náhlé návaly vzteku své postavy i její dětinskou marnivost. Fistule, kterou mluví jen podtrhuje hrůznou grotesknost člověka, který v negativním smyslu psal dějiny 20. století. Scéna Toma Cillera funguje jako multifunkční prostor, schody ukrývají nejrůznější propadla, trampolínky a další nečekaná variabilní řešení, navíc sama o sobě nabízí dramatický pohyb. Trochu rozpačití budete moct být z kostýmů, respektive z jejich výtvarné neujasněnosti. Odvážnost tu patrně hrála prim... A tak absurdně fungující Hitlerův indiánský kostým z druhé půle (Hitler miloval Karla Maye), kočičí kožíšek Smrti nebo Hitlerův poskok - pierot, jehož hranatý kostým jako by vypadl z avantgardních obrazů Josefa Čapka (ten, jak známo, zemřel v koncentračním táboře), se ve výtvarném názoru bijí s nerozklíčovatelným a obludným kostýmem Šlomova přítele Lobkowitze nebo nahotou nešetřícími igelitovými oblečky ze sex shopu, do kterých je upnuta Šlomova láska Markétka (Martina Krátká). V tomto případě by bylo méně dozajista více, po kostýmní stránce by se možná vyplatilo sledovat i vzájemné estetické vztahy.                 S největší pravděpodobností neodkryjete všechny mimotextové narážky, odkazy a symboly, kterými inscenátoři hru doslova prošpikovali. Jsou jich desítky. Osvěžovač vzduchu do auta (známý stromeček) namísto žluté hvězdy na klopě údajně čpícího Žida, jako oko chráněná bysta Hitlerova oblíbeného skladatele Richarda Wagnera, kočárek jako vagon transportního vlaku, půlky dobytka na háku... Možná je to někdy mnoho a jejich navršením vzniká až příliš velký groteskní cirkus, rozhodně je však režijní přístup Anny Petrželkové vůči divákům nepoplatný a do jisté míry riskující, protože má diváka za partnera a ne za zvířátko, které je třeba za jeho peníze pobavit. Už to tak vypadá, že po třech letech od nástupu Dodo Gombára do funkce se pomalu ukazuje „kdo je tady umělecký šéf“, a že i Švanďák má na víc než na řachandy umatlané z jinak dobrých severských filmů.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Mein-Kampf Mon, 08 Oct 2012 10:37:04 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Mein-Kampf info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Na Malé scéně Divadla ABC zinscenoval soubor Geisslers Hofcomoedianten první úplný překlad zápisu scénáře hry Láska ke třem pomerančům reformátora italské komedie dell´arte Carla Gozziho...
Na Malé scéně Divadla ABC zinscenoval soubor Geisslers Hofcomoedianten první úplný překlad zápisu scénáře hry Láska ke třem pomerančům reformátora italské komedie dell´arte Carla Gozziho... Sám autor píše v předmluvě ke hře: „Snažil jsem se zjistit, zda by tento pohádkový žánr, pokud by se uvedl na scéně, diváky oslovil. Šlo o velmi odvážné představení na hranici lehkomyslnosti. Taková inscenace s naprostou absencí vážných rolí a plná komických postav dosud nebyla uvedena.“ Dle výše řečeného inscenační tým Geisslers Hofcomoedianten s chutí deklamuje, že herci „si v této komedii o šíleně smutném princovi a jeho neutuchající lásce ke třem pomerančům hrají.“ A v tom má bezpochyby pravdu. „Geissleři“ přišli s jednoduchým scénografickým prvkem vztahujícím se k tématu, kterým je obyčejná krabice od ovoce. Použijete-li jich však kolem dvaceti nabídne vám to ohromné možnosti, jak posouvat významy i děj. A tak jedna přestavba střídá druhou (s krabicemi manipulují pouze herci), přitom bez zbytečných prostojů, v některých chvílích příběh fičí opravdu jako průvan. Ne na více než třech čtverečních metrech, které z jeviště zbudou, dokáže soubor zdánlivě s minimem prostředků vyjádřit prakticky cokoli - mnohdy fantaskní místa, jinou časovou i příběhovou linii, neustálý pohyb i jasný vizuální názor. Technická stránka zahrnující desítky reprodukovaných zvuků, výkřiků, přesně zacílené práce se světlem a počítačovými projekcemi nebude už ovšem vůbec tak jednoduchá, jak hladce a až pubertálně hravě výsledek působí. To vše je prošpikované současným humorem a v dobrém smyslu přebubřelým herectvím, odpovídajícím žánru komedie dell´arte, jenž se snažil Gozzi rehabilitovat. Ve výsledku je tato hra v rukou Geisslerů bláznivou komedií, na kterou musíte mít otevřenou mysl a chuť si hrát - Carlo Gozzi by se takového označení ale také nebál. Ve hře Láska ke třem pomerančům si mimo jiné po svém vyřizoval účty se svými rivaly Carlem Goldonim a Pietrem Chiarim, jejichž dílo považoval za dobovou blamáž.               Autorka překladu Kateřina Bohadlová ke Gozziho hře uvádí: „V kontextu světových dějin divadla (nejen) 18. století představuje Gozziho Láska ke třem pomerančům důležitý mezník vývoje literární komedie. Díky ztracenému původnímu scénáři vznikl staronový scénář - recenze, který autor s časovým odstupem kriticky komentuje a obohacuje popisem inscenace včetně reakcí publika. Více, než jsme ztratili, jsme možná získali. Gozziho composizione drammatica je skvělým příkladem alegoricko - parodistické komedie 18. století, žánrových proměn divadelního textu a v neposlední řadě i nezanedbatelným dokumentem doby.“ Geisslers Hofcomoedianten jsou divadelní společností mladých profesionálních umělců, kteří  se již 10 let úspěšně pokouší o oživování barokní kultury v Česku propojováním barokního umění s výrazovými prostředky a metodami současného divadla. Ve své dramaturgii cíleně objevují a rekonstruují prameny „dávno zašlé doby“, a v druhém plánu také na základě barokních předloh a principů tvoří současné a živé divadlo vyjadřující se k dnešní době. Geisslers vytvořili již 16 inscenací, vydobyli si uznání publika i kritiky (nominace na inscenaci roku v anketě Divadelních novin), s úspěchem navštívili řadu festivalů v tuzemsku i zahraničí. V současnosti jsou stálým hostem Městských divadel pražských. Nejbližší uvedení hry Láska ke třem pomerančům na malé scéně Divadla ABC: 29. září a 28. října 2012.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/laska-ke-trem-pomerancum Wed, 26 Sep 2012 12:18:34 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/laska-ke-trem-pomerancum info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Americký básník a spisovatel Ezra Pound je nelehko uchopitelným autorem, stejně jako jeho životní příběh.
Americký básník a spisovatel Ezra Pound je nelehko uchopitelným autorem, stejně jako jeho životní příběh. Za války žil v Itálii a stal se aktivním Mussoliniho stoupencem. Za to byl později „vlastními“ odsouzen a trýznivě vězněn, což nakonec vedlo k jeho dlouhodobému povinnému pobytu v ústavu pro choromyslné. U této kapitoly života se zastavuje režisér Miroslav Bambušek, který v Divadle Na Zábradlí nechává nahlédnout do Poundových myšlenek a teorií. Divadelním textem prostupují úryvky z Cantos - nikdy nedokončeného obsáhlého Poundova díla, kterým toužil postihnout fungování evropské civilizace. Objevují se v něm politická, filozofická, ekonomická i kulturní témata, která Pound poetizuje. Miloslav Mejzlík jako Ezra Pound zavřený v blázinci působí jako zručný interpret replik. Ty jsou mu však svojí významovou složitostí pravděpodobně cizí a tak ani nemůže být s rolí ztotožněn tak, aby to na jevišti často nepůsobilo z dramatického hlediska vysoustruženě a toporně. Z Pounda udělal Bambušek do jisté míry podobnou postavu jakou je Randle v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ostatní postavy duševně chorých spoluvězňů (hrají je Ladislav Hampl, Petr Čtvrtníček a kulisák Ivan Voříšek) mu slouží jako herci a ilustrátoři jeho poetizovaných teorií o hledání ideální vlády, založených na způsobu vládnutí v konfuciánské Číně. Do jisté míry jde o divadlo na divadle (kterému přihlíží do blázince nově vtažené, symbolizující postavy - Igor Chmela a Natálie Řehořová), což by do jisté míry legitimizovalo níže zmíněné prvoplánově působící výrazové prostředky, kterých režisér užívá.  Přesto, že myšlenky obsažené v Cantos rozhodně nepatří historii a dají se aktuálně stáhnout na naší současnou politickou destabilizaci, zanechá Bambuškova inscenace v nejednom předem nepřipraveném divákovi pravděpodobně snůšku expresivních obrazů, složitě uchopitelných replik a citátů, s jejichž vzájemnými vztahy a vystavěním dějové linie bude mít problém. Nehledě na to, že Bambušek na to jde často násilně. Výrazové prostředky, které fungují v site specific projektech, tedy v divadle vycházejícím z konkrétního místa, můžou na kamenné scéně působit často levně. Jednoduchý efekt pak snadno překřičí samotný smysl vyjádření. Osobně mám problém s lascivními pohybovými kreacemi polonahé dívky před reflektorem a dalším režijně „neuřízeným“ používáním světel - prosvicování barevných prostěradel nebo okatě užitá stínohra. Jistě by se také dalo diskutovat o (ne)zbytečné míře nahoty, jíž inscenace záměrně pěstuje estetiku ošklivosti, v závěru gradující k lidskému peklu a dobrovolné nesvobodě na Zemi. „...ve jménu lásky, odvahy a míru,“ bijí se pak v jedné z nejsilnějších a konečných pasáží hry navzájem dva psychicky narušení vězni.             Cantos jsou ve výsledku spíše angažovanou scénickou básní. Plusem jsou v krátkém časovém horizontu fungující výšlehy syrovosti a autenticity (především v kombinaci s undergroundově, dutě znějící hudbou Petra Kofroně) - jako by Bambušek čistě a svobodně vykřikoval společně s již duševně nemocným Poundem, mínusem pak nedostatek dramaturgické odvahy tuto ryzí režijní surovost a nezřízenost krotit. Nicméně, pokud budete v Poundově Cantos hledat nějaký jednotící prvek, najdete taktéž neuchopitelnost všehomíra. Zbývá tedy chaos...
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/cantos Tue, 12 Jun 2012 16:41:42 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/cantos info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár zinscenoval s místním souborem vlastní text Crash u potoka.
Umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár zinscenoval s místním souborem vlastní text Crash u potoka. Ten je do současné doby převedenou divadelní adaptací více než 150 let starého románu Karolíny Světlé Kříž u potoka. Gombárova volná adaptace zachovává románové postavy, charaktery i základní zápletku. Anotace prozrazuje - Crash u potoka je příběhem mladé Evičky, odhodlané čistou láskou spasit svého milého Štěpána, který je tak trochu do větru... To by však bylo příliš jednoduché. Po počátečních rozpacích, kdy se divákovi věší na krk otázka, co Gombára vedlo k tomu, uchopit příběh současnýma rukama (začátek hry je opravdu poněkud strnulý a prvky - často podružné „fóry“, které umisťují děj do současnosti, působí poněkud násilně a vykonstruovaně), přichází naštěstí úleva. Záhy objevíte princip jednoty místa, času i děje. Vše se odehrává během jediné svatební noci, v jedné místnosti venkovské vily (pravděpodobně kdesi na Moravě, kde lidové zvyky ještě tiše žijí - alespoň při zvláštních příležitostech). Jednoduše sevřenost, ze které není úniku, dává záhy prostor k otevírání temných zákoutí duše účastníků záměrně malé rodinné svatební oslavy. Dodejme, že novomanželé se znají pouhých 14 dní. S vypitými skleničkami vše na malém prostoru brzo graduje, charaktery se obnažují na kost - jako bychom bolest byli schopni skrývat a hru na štěstí (navenek a pro ostatní) byli schopni hrát jen do určité chvíle. Nad tím vším doslova pluje z dnešního pohledu nadpozemská čistota nevěsty. Karolína Světlá píše, že v Eviných očích je něco velebného, nadpozemského. I Evička (Martina Krátká) se s Gombárovým vedením opravdu několikrát takřka vznese nad scénu, kde sledujeme vzájemně se překrývají mikropříběhy lidského zmaru. Tyto momenty jsou však jen jedním z příkladů silných inscenačních nápadů, kterým dobře slouží i scéna (vile dominují velká okna a za nimi trčí potemnělé obrysy holých větví) a kostýmy Evy Jiřikovské. Dominující je v inscenaci i hudební složka, jak reprodukovaná, tak živá. Jak bylo výše řečeno, některé „humorné hlášky“ (i současný text by se bez nich obešel) fungují a některé ne. Autoři si sami nazvali žánr Crashe u potoka trapnou komedií a těžko říct, jestli k jeho udržení za každou cenu, nedostávají sami sebe do pasti. Pro další uvedení by možná stálo za to tyto momenty zrevidovat, stejně jako dostanou šanci na reparát v podobě hodiny navíc díky posunutému času postavy na jevišti. Naštěstí to ale zásadním způsobem neubírá inscenaci na celkovém dojmu. Co mohou diváci očekávat shrnuje režisér Dodo Gombár: „Netroufám si nikomu nic radit ani doporučovat. Diváci by měli přijít s otevřenou myslí, nebudeme je šetřit nenáročným divadlem, ani je bezstarostně bavit. Doufám ale, že je budeme inspirovat. Vždycky očekávám diváka – partnera, věřím v něj.“
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/crash-u-potoka Mon, 21 May 2012 13:30:02 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/crash-u-potoka info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Divadlo Komedie a soubor Pražského komorního divadla se ve své poslední premiéře s diváky loučí bez špetky patosu.
Divadlo Komedie a soubor Pražského komorního divadla se ve své poslední premiéře s diváky loučí bez špetky patosu. Inscenace Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, na motivy stejnojmenné hry Petera Handkeho, je důstojným epilogem za výjimečnou érou, na níž se sluší pozvednout sklenku. Představte si, že svět je obrazem. Obrazem blíže neurčeného prostranství, třeba náměstí. A že to začne tím, že náměstí někdo přeběhne. „Pak z jiného směru další, stejným způsobem. Pak se diagonálně kříží cesty dalších dvou, jdoucích stejným způsobem, následovaných třetím a čtvrtým v nevelkém a neměnném odstupu. Pauza.“ Tak začíná svoji hru Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli rakouský dramatik Peter Handke. A představte si, že režisér Dušan D. Pařízek při čtení této hry nacházel, co se týče postav, řadu styčných bodů s postavami nejrůznějších her, které po deset let uvádělo Pražské komorní divadlo na jevišti Divadla Komedie. S pomocí dramaturga Hermanna Seelera se Pařízkovi podařilo uchopit Handkeho koncept po svém a uvést výše uvedeným způsobem naposledy v život desítky postav, jež skrze své autory, herce i inscenátory promlouvaly k divákům, formovaly a profilovaly scénu Divadla Komedie. „Odehrávají se zde malá dramata, příběhy jsou načaty a znovu a znovu přerušovány. Vzniká prchavý, místy i poetický sled obrazů všedního dění proloženého snovými sekvencemi. Panoramatický záběr společnosti vytvořený během okamžiku a na jediném místě?,“ uvažuje o Handkeho textu dramaturg inscenace. Aniž by tvůrci cokoli z výše řečeného neakceptovali, vytvořili zároveň ucelený pohled na svoji dlouholetou práci. Koncept, kdy se postavy různých her, období i autorů potkávají na nezvykle velkém prostoru jeviště (scéna je obnažena doslova na žebra) a navazují mezi sebou krátkodobé, ale i opakované vztahy, nabídl autorům inscenace řadu absurdních situací. Ty samozřejmě lépe ocení divák, hlouběji seznámený s místním repertoárem, ovšem i jako zcela nezasažení, byste měli proplout touto groteskní koláží beze slov hladce. Děje se tak díky důrazu na rytmus představení (místy braný ve hru jako samotný nástroj), dobře časované hudbě Ivana Achera, a hlavně díky humoru, kterým je s nadhledem a sebeironií představení prošpikováno jako šťavnatý špíz. A pak že se v Komedii nezasmějete... Řekl bych, že i herci, i když neskutečně vytížení častým převlíkáním a změnou kostýmů, si to náležitě užívají. V Hodině, ve které jsme o sobě nevěděli se objevuje celý soubor Pražského komorního divadla, technici, inspektorka hlediště i několik dobře známých hostů. A nikdo z účinkujících si ani na chvíli nevydechne.          Hra o divadle a o Divadlo Komedie pomalu končí. Patos, ani slzy ale nečekejte. K ostudě pražského magistrátu a zcela vědomě v této nenahraditelné sestavě končí Pařízek, Jařab a jejich tým v tom nejlepším. Co se týče dramaturgie, bylo toto divadlo po celá léta bezesporu nejvyhraněnějším pražským divadlem. S ucelenými sezónními plány zaměřenými na různé celky evropské dramatiky, neustále inklinující ke středoevropskému prostoru, rakouské a německé dramatice posledních pěti desetiletí, často experimentální autorskou tvorbu nevyjímaje. Homepage www stránek divadla už dlouho odpočítává dny, které zbývají do konce sezóny. Ten ale může směle být, stejně jako konec Hodiny, ve které jsme o sobě nevěděli, zaslouženým večírkem po výborné práci. Tak už odpalte ten šampus!
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hodina-ve-ktere-jsme-o-sobe-nevedeli Tue, 15 May 2012 23:09:49 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hodina-ve-ktere-jsme-o-sobe-nevedeli info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Po podzimní premiéře Čechovových Sester si Divadlo v Dlouhé v zimě nadělilo uvedení další ruské klasické hry. Volba padla tentokrát na Hráče Nikaleje Vasiljeviče Gogola.
Po podzimní premiéře Čechovových Sester si Divadlo v Dlouhé v zimě nadělilo uvedení další ruské klasické hry. Volba padla tentokrát na Hráče Nikaleje Vasiljeviče Gogola.    V rámci inscenování tohoto slavného Gogolova námětu by bylo pohledem do historie k čemu vzhlížet. V roce 1982 uvedli Hráče v režii Ladislava Smočka v Činoherním klubu s takovými hereckými hvězdami jako Josef Abrhám, Petr Nárožný, Jiří Kodet nebo Oldřich Vízner a stejně úspěšný jako inscenace byl i televizní záznam z představení. V Dlouhé se chopili režie hned dva režiséři - Jan Borna a překvapivě také především herec Miroslav Hanuš. Do hlavní role Ichareva neváhali obsadit Jana Medunu, který je v souboru poměrně nováčkem (alespoň v porovnání se jmény jako Vondráček nebo Táborský...). V době, kdy se rozjížděli soudní přelíčení s předními českými politiky podezřelými z korupce (sami často připomínající divadelní frašku), se nezdá být nasazení titulu právě neaktuální. Režie z toho i částečně těží a do hry zařadila několik jasných narážek. Možná je škoda, že se víc a těsněji nepřimkla ke gangsterské stylizaci (klobouky, dlouhé pláště, pouzdra na hudební na nástroje v kterých byste čekali zbraně a také hudební motivy a písně), kterou „nakousla“ na začátku inscenace, a že čistěji nevyužila pověstných hudebních schopností souboru. Každopádně, když se karetní hráči stávají částečně i hráči – muzikanty, není to špatný vtip. Jinak není původní Gogolův text nijak výrazně aktualizován. Některé změny tu přece jen patrné jsou – například z bankovního úředníka Zamuchryškina udělali v Dlouhé bankovní úřednici Zamuchryškinu (Marie Turková v alternaci s Ivanou Lokajovou) a pozměněn, respektive zacyklen byl i konec hry.  Děj se odehrává v zaprášeném hotelu na maloměstě,  kde si větší i menší lži a úplatky podávají kliku. Nový host hotelu Icharev (sám podvodník a narcis) je nakonec „absorbován“ skupinkou karbaníků, v níž nikdo ani na chvíli nepřemýšlí o poctivé hře. Může být podvodník ve světě plném podvodníků považován za oběť? Jinak poměrně klasická scénografie Jaroslava Milfajta upgradovala jeviště o další jeviště, stvořila vlastně divadlo na divadle a dala tak prostor k jakémusi vypadávání ze hry – najednou jako by postavy vystoupením ven získávaly sami nad svým jednáním přehled. „Hráči jsou hra o tom, jak podvodníci podvedou podvodníka, a máme pocit, že v současné době téměř není aktuálnějšího tématu. Doba se za 200 let bohužel nehnula a dnes vlastně žijeme v hodnotovém světě Gogolovy hry. V situaci, kdy si ani podvodník není jistý před ostatními podvodníky. Velmi bychom stáli o to, aby se nám Hráče povedlo zahrát nejen jako grotesku, ale také jako detektivku, která bude pro diváky skutečně napínavá. Příběh, odehrávající se v umělém, zinscenovaném světě, který hlavní hrdina vůbec neprohlédne a my jako diváci také ne. Byli bychom rádi, kdyby naše inscenace byla zároveň aspoň trošku existenciální a končila opravdovou hrůzou člověka, který najednou vůbec neví, jak se pohybovat ve společnosti, jež pro něj nemá žádná pravidla,“ říkají o hře režiséři Jan Borna a Miroslav Hanuš.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hraci-divadlo-v-dlouhe Thu, 26 Apr 2012 07:28:23 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hraci-divadlo-v-dlouhe info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Druhou inscenací z cyklu Ťeď přichází zákon ve Švandově divadle je hra V(ý)chod. Podobně jako tomu bylo u cyklu Hyde Park, jde i u tohoto projektu tak trochu o dobrodružství.
Druhou inscenací z cyklu Ťeď přichází zákon ve Švandově divadle je hra V(ý)chod. Podobně jako tomu bylo u cyklu Hyde Park, jde i u tohoto projektu tak trochu o dobrodružství. „Po loňském ohlase a rezonanci projektu Hyde Park ve Studiu Švandova divadla jsme se rozhodli právě probíhající sezónu Druhý dech – The Second Service, zasvětit koncepčnímu celku s názvem Teď přichází Zákon. V komorním podzemním prostoru, který k tvořivé alternativě svojí energií přímo vyzývá, vzniknou postupně tři samostatné inscenace, které bude spojovat linie třech silných starozákonních témat (Kain a Abel, Mojžíš a Jób), zachycených očima a emocemi současných dramatiků,“ říká o projektu Teď přichází zákon autor tohoto cyklu Dodo Gombár. Na každé z výše zmíněných témat byla vyhlášena dramatická soutěž, přičemž vítězné texty se realizují v jevištní podobě ve Studiu Švandova divadla. Zájem o vypsanou soutěž inscenátory povzbudil v přesvědčení, že Kain a Abel, Mojžíš i Jób (tituly jsou inscenované v této logické časové ose) v sobě nesou silné archetypální kódy a že mnohoznačnost vidění a výkladu těchto témat inspiruje k úvahám o paralelách se současností, kterou žijeme. Po listopadové premiéře hry KAI/ABE 2011 Barbory Hančilové, mají nyní diváci možnost vidět inscenaci inspirovanou tématem Mojžíš. Ze 13 autorů nakonec umělecký šéf Dodo Gombár, spolu s dramaturgyněmi Lucií Kolouchovou a Martinou Kinskou a režisérem inscenace Davidem Šiktancem zvolili text Hany Lehečkové (nar. 1990) nazvaný V(ý)chod. Podobně jako tomu bylo u cyklu Hyde Park, i u cyklu Teď přichází zákon jde tak trochu o dobrodružství. Především uváděné texty, i v případě V(ý)chodu cíleně doupravované dramaturgy či režisérem, ani nemohou být prověřené časem. Podle režiséra Davida Šiktance je výhoda jednoznačná: jedná se o dobrodružný proces, pro který neexistuje žádné měřítko, žádné srovnání. Příběh vás uvrhne do klaustrofobicky malé hospody nebo spíš výčepu (scéna Anety Grňákové plní ve výtvarné podobě přesně svůj účel - působí zakonzervovaně, špinavě i teple), kde se upíjí rodina (otec a syn jako jediní štamgasti a dcera jako výčepní) třech ztracenců. Malá ušmudlaná, potemnělá a zakouřená místnost je jim více domovem a místem poskytujícím bezpečí. Především pak pro syna, který trpí fobiemi z venkovního prostoru a je takto absurdně svým otcem (Kamil Halbich) ochraňován před světem venku. Děje se tak možná více než z lásky spíš proto, aby otec neztratil svůj rodičovský vliv a převahu, když nad svým vlastním životem převahu už dávno nemá. Syn (Jaroslav Šmíd) si dovoluje o životě venku snít, cítí že uvnitř už nenapíše ani řádku, ale přitom se bojí i otevřeného okna. Vykročení ale není schopen udělat sám a tak sní o jakémsi mesiáši, který jej vyvede na světlo. Ten se nakonec objeví (Filip Čapka), je sám ovšem frustrovaný, tím, jak se nedokáže venku uplatnit, možná více než oni ve svém skrývání. Věci se začnou přesto hýbat, nový host dokonce stmelí věčně rozhádanou rodinu, ale když se pokusí otevřít jim cestu ven, je ve rvačce otcem nechtěně zabit. Výčitky a vina? Znali jej vůbec? Neuklouzl sám? A nebude to tak přece jen lepší, žít si tady ve své malé jistotě? Výše zmíněná dobrodružnost vzniku textu a jeho inscenování s sebou nese samozřejmě limity. Jde spíše o scénickou črtu, která by si zasloužila dopilovat a rozvíjet, charaktery dokreslit. Závěrečný konflikt na jevišti uskuteční kupodivu tak nějak bezděčně. Rytmus představení je, ať jde o poklidné dialogy nebo rvačku, celkově plochý, podobně jako herecké výkony (až na uhrančivého Filipa Čapku), které sice nepostrádají profesionalitu, ale s postavami jako by se nedokázaly ztotožnit a žít je na jevišti. S tím se ovšem u projektu jako je Teď přichází zákon musí počítat, zkrátka proces vzniku je zajímavější a důležitější.        
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/vychod Wed, 07 Mar 2012 11:44:05 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/vychod info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) „Nejsprostší inscenace v historii Dejvického divadla.“ Popisek, který v dnešní době spíš láká, než odrazuje diváka.
„Nejsprostší inscenace v historii Dejvického divadla.“ Popisek, který v dnešní době spíš láká, než odrazuje diváka. Inscenace Ucpanej systém, která vznikla jako divadelní adaptace krátkých povídek a scénáře Irvina Welsche k filmu Acid House, se nepochybně zařadí k repertoárovým hitům souboru.   Skotského spisovatele Irvina Welsche katapultoval na začátku 90. let ke slávě jeho poměrně pozdní (vyšel v jeho 35 letech), za to velmi kontroverzní román Trainspotting. Co nestačila udělat kniha o edinburghské feťácké scéně, udělal velmi záhy stejnojmenný film. Ve velmi krátkém čase se o Trainspottingu nemluvilo jinak, než jako o kultovním díle. Jména, která předtím málokdo znal, byla rázem skloňována v mnoha jazycích: Irvine Welsch, režisér Danny Boyle, herec Ewan McGregor, kapela Underworld a jejich hit Born Slippy... K dalším Welschovým raným dílům patří také kniha krátkých povídek Acid House, jež byla rovněž zfilmována podle jeho vlastního scénáře. Pro Dejvické divadlo adaptoval literární a filmové povídky do podoby divadelního scénáře slovenský dramaturg Daniel Majling a nutno říci, že odvedl skvělý výkon, který dal výtečný základ další inscenační práci. Ze vzájemně nepropojených příběhů vytáhl jejich společné (ba i společensky důležité) rysy, vybral nejzajímavější charaktery a uvrhl je ve stejném čase do stejného prostoru. Dokonce se nebál míchat postavami a nově jim přisuzovat vzájemné vztahy, které se ve zhuštěném místě jen nabízely. Tímto místem je zaplivaná edinburghská hospoda, pro jejíž stálé osazenstvo je násilí denní chléb, přehlíženou závislostí je alkoholismus, láskou je hrubý sex, náboženstvím je pokrytectví a rodinou i vírou je příslušnost k fotbalovému mužstvu. Život se s nimi nepáře a oni se nepářou s ním, už jsou adaptováni na přežívání na základních pudech a pocitech. A stejně jako oni je sprostý, přímý a přízemní i jejich jazyk. Opravdu v málokteré replice se neobjevují vulgarismy. Jinak se na vás valí během hry ve stovkách, možná tisících a stále zní z úst dejvických herců opravdově, přirozeně a netrapně a přitom jsou rovněž opodstatněným prostředkem.           Slovenský režisér Michal Vajdička je častým spolupracovníkem dramaturga Daniela Majlinga, společně se nezalekli charaktery některých postav oproti předloze od podlahy měnit. Tak se například oproti filmu mění v podání Lenky Krobotové Boabova (Václav Neužil) přítelkyně Evelyn. Z cool holky, co „to má ráda“ a „chce opravdovýho chlapa“ ve smyslu, že nechce mít doma loosera, na upjatou obrýlenou zaměstnankyni městských kanalizací, jejíž za každou cenu komediální herecké uchopení bude možná vyvolávat salvy spontánního potlesku, ale v rámci celku je zbytečně exhibičně přestřelené. Ne vždy tedy tato snaha vyjde, nicméně je to pouze jedna ze dvou výtek, které lze inscenaci vyčíst. Druhou je občasná ztráta tempa představení v jeho druhé půli, kdy se scéna výrazně vylidní a často se vede dialog jen dvou postav. Přesto má Ucpanej systém jasné inscenační vrcholy, ke kterým se cíleně směřovalo, a také jasné sdělení, jež divákovi možná připomene leccos z vlastního života či okolí a přitom jej i znejistí. Nemůže se vám stát, že byste zaspali při dramatické bitce nad přízemnost místních štamgastů povýšených profesorů Ornsteina a McGlonea (Martin Myšička a hostující Martin Pechlát). Nezaspíte ani když nacamraný Bůh snáší svůj hněv mezi desítkami nadávek na líného ubožáka Boaba, který předtím za jediný den byl vyhozen z fotbalového týmu i bytu rodičů, dostal kopačky od Evelyn, nakládačku od fízlů a padáka v práci. Welsch se nebojí Bohu vkládat do úst věty jako: „Stvořil jsem vás k obrazu svému. Tedy líný a apatický, stejně jako jsem já. Jenže sebe nemůžu potrestat, jsem nesmrtelnej, tak potrestám tebe, Boabe, protože můžu!“ Říkáte si, že jsou na světě i větší hříšníci, než jeden prachobyčejný kluk, který se nesnažil i když mohl? Jak to, že nepotrestá Bůh je? Možná ano, možná ne. Je to na nás. Nečekejme, že by měl být svět sám o sobě spravedlivý.            V neposlední řadě je v případě Ucpanýho systému třeba zmínit scénu dalšího pravidelného spolupracovníka hostujícího režiséra Vajdičky. Pavolu Andraškovi se podařilo vytvořit kompaktní a realisticky působící celek, který na výbornou plní výtvarnou i funkční stránku. Prostředí hospody je odpozorované z českých umakartových čtyřek: místo dřeva dřevotříska, z pípy se čepuje pivo do umatlaných půllitrů, na nástěnce visí tabulka oblastního přeboru, i jako byste zrovna cítili známou zatuchlinu chlastu a cigaretového kouře, z oken vidíte na horizontu pole a kontury stromů bez listí a máte tak dojem neobvyklé hloubky prostoru. Podobně ani kostýmy nekopírují film - postavy mají cizí jména, ale tohle jsou tepláky typické spíš pro český „vidlákov“. Dobře že autoři nevybavili herce šusťákovými soupravičkami skotských rowdies, blbými účesy a pozlacenými řetězy a nesnažili se ani jinak hrát na cool notu (natož hudební), k níž by je mohla předloha vábit.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/ucpanej-system-dejvicke-divadlo Sun, 26 Feb 2012 20:14:16 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/ucpanej-system-dejvicke-divadlo info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Do středu hry Asanace, kterou čerstvě uvádí Divadlo Na Zábradlí, zasadil Václav Havel skupinu architektů, kteří za vyvýšenými hradebními zdmi připravují demolici malebného středověkého městečka v podhradí, kde má být vystavěno panelové sídliště pro dva tisíce obyvatel...
Do středu hry Asanace, kterou čerstvě uvádí Divadlo Na Zábradlí, zasadil Václav Havel skupinu architektů, kteří za vyvýšenými hradebními zdmi připravují demolici malebného středověkého městečka v podhradí, kde má být vystavěno panelové sídliště pro dva tisíce obyvatel...  Premiéry se bývalý jevištní technik divadla, osvětlovač a posléze i dramaturg a autor uváděných her o necelý měsíc nedožil. Nasazení Asanace do repertoáru „Zábradlí“ nelze podezřívat z kalkulu s Havlovou památkou, jelikož hra se začala připravovat už v březnu minulého roku a dramaturgie po ní sáhla především proto, že jí zapadala do letošního dramaturgického plánu. Ten tématizuje angažovaná otázka: „Čí je to město?“, která vyjadřuje důvodné obavy o změnách vztahů v našem nejbližším okolí a vůbec vlivu obyvatel na prostředí, ve kterém žijí. Autoři inscenace v průběhu zkoušení nepřímo, skrze fotografa Bohdana Holomíčka, s Václavem Havlem komunikovali. Jeho připomínek k některým inscenačním změnám, které oproti textu hry Asanace provedli, se již však nedočkali. Ostatně nebylo jich tolik, jako změn, jež se týkají významu. Havlova hra je z roku 1987 a zcela zřetelně odkrývá jednotlivé etapy, kterými si u nás prošlo budování socialistického státu. Už jen tato linie je sama o sobě dostatečně absurdní. Ne že by režisér David Czesany základní rámec neprohlédl, to spíše naopak. Významy textu na jevišti aktualizuje, což by bylo snad k dobru věci, kdyby se tak nedělo někdy až násilným způsobem.  Proč má krátké opojení Pražského jara zcela jasné znaky Sametové revoluce a proč se mezi nevkusnými kostýmy z 80. let neustále zapojuje do hry nevkus naší doby – automat na kávu? Protože ho zná téměř každý a spokojí se s ním, když je třeba? A jeho kasu vybírá Tajemník, který si svojí židli ustojí v jakékoli době? A proč se jistě potřebná diskuze o odvážné a svébytné architektuře zvrhne v alkoholovém rauši v trapné defilé neumělých molitanových napodobenin nejslavnějších projektů moderní architektury včetně Kaplického „Blobu“? Takový kočkopes, přenášející se i do scénografie, dává jednoduché odpovědi na složité otázky. Působí to, jako by pojem „absurdní“ se rovnal nutně také nevkusný. Jednotlivé nápady se zkrátka nezabývají celkem, o nějaké celistvosti jevištní atmosféry nemluvě. Tajemníkovi obavy z jakékoli návštěvy (vlastního názoru občanů) zdola jsou na scéně vyjádřeny zdlouhavě tím, že jakmile se návštěva objeví, spustí se poplašné zařízení, které vypne proud, Tajemník seběhne z horního patra hradu a návštěvníci jsou osobně prohledáni, jestli nemají zbraň. Přitom hra v sobě skrývá mnoho obecně platného a přenosuschopného i do současnosti, v níž se moc politická jistojistě skrývá za mocí peněz necitlivých developerů – jen tolik netlačit na pilu. A vztah jedince k morálce, vlastnímu svědomí nebo (ne)dobrovolnému přisluhovačství evidentnímu zlu ve vlastním zájmu, jde přeci zcela mimo časové roviny. Stejně tak mezilidské vztahy a na malém prostoru až zdegenerovaný propletenec lásky, tak trefně komentovaný architektem Kuzmou (Igor Chmela).   Každý ví, že Na Zábradlí nejsou špatní herci – naopak. Ani tentokrát za svými kvalitami nezůstali. Nevím ale, jestli Havlovy dialogy připadaly Davidu Czesánymu někdy tak nudné, že je musel skrz naskrz prošpikovat všudypřítomnými situačním gagy, i když výtečně zahranými - zakopávání všech na schodech kvůli opojení láskou, stále opilá postava architektky Macourkové ztvárněná Natálií Drabiščákovou... Jejich nadbytek spolehlivě odpoutává pozornost od myšlenek obsažených v textu a seškrtání na polovinu by bylo asi stále mnoho. Nádherné srovnání si naopak zaslouží práce s herci při sehrání výměny inspektorů – Ladislav Hampl a Miloslav Mejzlík – taková nadsázka Havlovu textu skvěle sedí. Asanace Na Zábradlí tedy stojí za to nejen kvůli textu nebo velmi střídmému uvádění této hry.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/asanace Tue, 14 Feb 2012 11:51:31 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/asanace info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Jednou z posledních inscenací v bohužel „dosluhujícím“ Divadle Komedie je Srdce Temnoty.
Jednou z posledních inscenací v bohužel „dosluhujícím“ Divadle Komedie je Srdce Temnoty. Režisér David Jařab promítl do divadelního scénáře, postaveného na základě novely Josepha Conrada, také vliv C. G. Junga.    U Davida Jařaba už jsme zvyklí na jeho příklon k surrealismu, sklony k mystériím a na české poměry nezvyklou zálibu v ohledávání zvláštností a skrytých míst lidské duše. Shrneme-li jeho dosavadní divadelní i filmovou tvorbu (celovečerní snímky zastupují Vaterland a Hlava, ruce, srdce) jedno se musí nechat: Jařab se nebojí. A to především být jiný, jde si tvrdě za svými vizemi, které jsou nejednou mírně řečeno – nejednoduché, a něco jako poplatnost divákovi je termín, který snad ani nezná. Určující je pro Jařabovu divadelní tvorbu většinou literární zkušenost. Ta jako by ani tentokrát nestačila – inscenace je postavená na základě novely Josepha Conrada (1857 – 1924) Srdce temnoty, v níž postava vypravěče Marlowa (Stanislav Majer) otevřeně otvírá otázku dědictví „našeho“ kolonialismu a psychologickou složitost lidského jednání člověka vyvázaného ze světa „naší“ civilizace. Dále však do hry vstupují citace z Červené knihy psychoanalityka C.G. Junga. Tento tlustý rukopis vázaný v červené kůži má své vlastní mystérium. Od smrti svého tvůrce ležel v trezoru jedné švýcarské banky, protože Jungova rodina považovala zápisky za příliš intimní a fantastické a bála se zveřejnění. Teprve v roce 2000 se podařilo domluvit se s dědici na jejím vydání. Inscenace Srdce temnoty má tedy dvě tématické linie. První je neohrožená výprava do temných stránek lidské duše a tou druhou je snaha o reflexi pachutě kysele chutnajících plodů evropského kolonialismu. „Moje srdce temnoty je výpravou za zlem do pralesa nevědomí, stejně tak je však i výpravou za zlem praktickým, zištným a sebestředně bezohledným. Marlowova cesta je v mém pojetí cestou vlastního poznání, cestou k dospělosti a odpovědnosti, kterou lemuje pokušení dosadit sebe samého na pozici boha,“ vysvětluje David Jařab. Minimalisticky pojatá scéna, která ovšem plní svůj vizuální a především funkční úkol, je v Komedii dobrou tradicí, kterou není třeba opouštět. V Srdci temnoty ji tvoří bazének vprostřed scény, v němž voda samozřejmě zastupuje několikero významů, a sem tam nějaká projekce spíše nekonkrétních ale místně cílených obrazů. Stejně jako v případě Legendy o svatém pijanovi, čerstvě oceněné Pražským festivalem německého jazyka, je jejím autorem režisér David Jařab, jenž v této inscenaci opět dokazuje hladké zvládnutí trojnásobného úkolu: je totiž podepsán, jak bylo výše naznačeno, i pod scénářem. Kromě známých tváří ze stálého souboru (kromě Stanislava Majera hrají v dalších rolích Roman Zach, Martin Finger, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Dana Poláková) hostují v Srdci temnoty Marek Daniel a Lamine Gueye. A hercům prostě není co vytýkat. Dokáží být popisně střídmí, ale i výbušně expresivní,   - na to už musí být stálý divák Komedie jednoduše zvyklý. Jařabovo Srdce temnoty má v sobě spoustu agrese, ale ve výsledku napíná všechny divákovy smysly, aby účinkem vysoustružilo alarmující nadstavbu otázky po „přirozenosti“ lidského zla.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/srdce-temnoty Tue, 13 Dec 2011 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/srdce-temnoty info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V Divadle Disk hrají od prosince výbornou a znepokojující hru Olivera Bukowského Hosté...
V Divadle Disk hrají od prosince výbornou a znepokojující hru Olivera Bukowského Hosté...   Tomu, kdo zná alespoň něco z repertoáru divadla Komedie, zvláště pak německé sezony, bude po pár minutách jasné, že hra Hosté, jíž uváděla i Komedie, mu něco připomíná. Minimálně díky jazyku - mnohdy toporně, ale účelně vršenému do neohrabaného slovosledu, z jehož obsahu vytéká jakýsi zahnívající symbolismus. Podobně jako u Wernera Schwaba nebo u Elfriede Jelinekové jsou jazyk a téma nerozlučně spjaty ve svazku, který tímto spojením nabývá na účinku. Neustále si uvědomujete, že něco je zde deformované, nemocné, uvedeno ad absurdum vlastně i úchylné. Překlad Tomáše Kafky lze považovat v tomto směru za kongeniální. A ne náhodou získal autor hry Oliver Bukowski za tento kus v roce 1999 Mühlheimer Dramatikerpreis - nejvýznamnější německé ocenění pro současnou divadelní literaturu. S Hosty se ocitáme na vesnici (skutečné periferii daleko od „města“), kde se otvírá nový hotel „U Kačenky“. Pro Něho (Erika) a Ní (Kačenku) má být záchranou a cestou z bezvýchodné situace. Zde by se mělo dařit nejen finančně, ale i lidsky, zde by měla být založena rodina. Jenže jde o přestavěný prasečák a ten idylický vztah? To je pozlátko postavené na haldě výkalů. Bukowski to naznačuje od první chvíle notnou dávkou sarkasmu. Utopický hoteliérský projekt se navíc stává nadějí pro ostatní obyvatele vesnice - ztracence v novém světě, v jistém smyslu fanatiky i lenochy zároveň, alkoholiky, Egon Bondy by řekl prcálisty, odříznuté a nedoceněné osobnosti. Všichni čekají na první hosty jako na spasení a po dlouhých týdnech host přichází... Hru Hosté lze interpretovat jistě několika způsoby. Šlo by se těsněji přimknout k reáliím počátku 90. let ve východní Evropě - respektive bývalé NDR (však ono to od českých reálií nebude tak daleko), kdy došlo k všudypřítomnému podnikatelskému nadšení a boomu a především k výměně společenských hodnot. Něco jako úspěch, zvláště pak finanční, tedy vydělat za každou cenu „love“, mohlo před rokem 1989 především na zapomenutém venkově málokoho zajímat. I z našeho prostředí asi každý zná nějaký příběh rozvratu, co všechno byla nejen ona první podnikatelská generace ochotna úspěchu obětovat... Pomineme-li, že se spolu s postavami ocitáme kdesi na periferii (v kostýmech se sice objeví směšné německé pumpky, ponožky a kšandy, ale také se identifikujete se známými českými modráky, hadovkou, pivem a buřty), asi v 90. letech, vychází Hosté z rukou hostujícího režiséra Štěpána Pácla spíše v rovině obecné. Místo aby se přikláněl k časovému a místnímu určení, je výsledkem zevšeobecňující obraz. Připustíme-li si na něj upřímně pohlédnout, je to obraz dnešní společnosti se všemi jejími krizemi - ekonomickou, etickou, hodnotovou, náboženskou, rodinnou i mezilidskou... Text Hostů si dramaturgové v Disku mírně upravili. Například ve jménech postav jde bezesporu o dobrý krok, usnadňující lepší uchopení charakteru. Například Kathrin je Kačenka (což je typicky české, evokuje to jednoduchost a obyčejnost, a zároveň má dráždivý podtext), anebo věčně zpitý farář Lutz je Lulan, což podtrhuje jeho zhýralost nejen v chlastu... Premiérová inscenace v Disku měla trochu pomalejší rozjezd. Prvních několik obrazů k sobě tempem a v práci s prostorem nesedělo úplně přesně. Studenti 4. ročníku činoherního herectví DAMU také nebyli úplně uvolnění, což lze jistě přiřknout premiérové nervozitě, nicméně vše se to začne vynahrazovat ještě před polovinou představení. Od té doby totiž Páclova inscenace po všech stránkách přirozeně vzlíná, aniž by se tlačilo zbytečně na pilu, a dovádí diváka tam, kam má. K přemýšlení o světě kolem nás. Jestliže jedné z postav - paní Stoklasové, která na venkov přišla dobrovolně z „naší metropole“, jak deklamuje, chyběla ve městě opravdovost, zde ji tedy má. A opravdovost se v Bukowského utopickém obraze rovná šokujícně upřímné ztrátě mezilidských vztahů, vlastním zájmům a krutosti: „Sousedů tu máme spoustu, ale sousedství žádné.“ Aneb je v tomto světě, v této hře o žití a soužití, kdokoli kdykoli opustitelný?
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hoste-disk Tue, 06 Dec 2011 19:54:42 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hoste-disk info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Divadlo Letí uvádí 20. listopadu ve Švandově divadle scénickou skicu Rolanda Schimmelpfenniga Peggy Pickitová vidí boží tvář.
Divadlo Letí uvádí 20. listopadu ve Švandově divadle scénickou skicu Rolanda Schimmelpfenniga Peggy Pickitová vidí boží tvář. V této horké novince, autor napsal hru teprve loni, hrají Jana Janěková ml., Gabriela Pyšná, Igor Chmela a Marek Němec. Hru a kontext jejího uvedení přibližuje režisérka Martina Schlegelová... Naposledy na sebe Divadlo Letí upozornilo v souvislosti s konkurzem na nového provozovatele divadla Komedie. Můžete ve zkratce přiblížit jaký jste měli koncept? Byl podobný tomu dosavadnímu – čili jasné soustředění na současnou dramatiku? Ano, bylo to logické vyústění naší šestileté práce – šlo o centrum současné dramatiky. Takové divadlo má skoro každá evropská metropole, ale v Praze dosud není. Divadlo, které uvádí pouze současné hry, je napojené na evropskou síť podobně zaměřených divadel, vyměňuje si kvalitní texty, autory, režiséry... Ostatně, kdo má zájem se s naším projektem seznámit, může – visí na našich webových stránkách.Jak by se proměnilo fungování vašeho divadla, pokud byste získali do správy kamennou scénu? Mohli bychom lépe držet krok s našimi zahraničními partnery, dělat toho víc, soustředěněji, mohli bychom zvát do Prahy víc špičkových umělců – dramatiků a režisérů. Dokázali bychom Praze dát festival nejzajímavějších inscenací současných her, bohatý doprovodný program, rozjeli bychom víc programů pro veřejnost – dramatické soutěže, dílny a další.Jakým způsobem si Divadlo Letí vybírá texty? Jde o to, co konkrétního režiséra ze současné dramatiky zaujme, nebo existuje nějaký dlouhodobější dramaturgický plán? Letí se obvykle neřídí přáním režisérů – naopak, pro autory a jednotlivé texty hledá ty nejvhodnější režiséry – v tom je v kontextu České republiky výjimečné. Texty vybíráme podle témat. Chceme hrát o tom, co diváky dnes zajímá, co sami řeší, o čem přemýšlí nebo z čeho si chtějí dělat legraci.Hra Peggy Pickitová vidí boží tvář upozorňuje podle jejího autora Rolanda Schimmelpfenniga skrze konkrétní lidské osudy na dnešní globální problémy. Na repertoáru máte také například Sikorův politicky a společensky aktuální text Zpověď masochisty... Jsou pro vás angažovanost nebo společenský apel v divadle důležité? Je pro nás důležité mluvit o dnešním světě. Divadlo je místem pro diskuzi. Nebaví nás hrát konvenční hry, které mohly být napsány před sto lety a nikdo by si nevšiml žádného rozdílu.Čím vás text Rolanda Schimmelpfenniga zaujal? Zaujalo nás téma i způsob jeho uchopení. Schimmelpfennig má specifický způsob, jak pracuje s příběhem. Nejprve ho rozdělí do jednotlivých fragmentů a ty pak na sebe navrství, spojí komentářem. Výsledek je velmi působivý. O čem hra ve zkratce pojednává? Všichni obdivujeme lékaře bez hranic. Myslíme si, že dělají skvělou práci. Občas jim třeba pošleme peníze, kvůli čistému svědomí. A radši se neptáme, jaké je to tam doopravdy. Jaké to je vrátit se. Je to hra o střetu dvou životních cest. Jeden manželský pár si buduje kariéru na Západě, založí rodinu, druhý pracuje na misi někde ve třetím světě, a i oni si svým způsobem pořídí rodinu. Jenže pak se chtějí vrátit. A musí obětovat skoro všechno. Nebo nemusí?
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/peggy-pickitova-vidi-bozi-tvar-divadlo-leti Thu, 17 Nov 2011 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/peggy-pickitova-vidi-bozi-tvar-divadlo-leti info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V Žižkovském divadle Járy Cimrmana hostuje soubor 3D company - 17. října zde v premiéře uvede komedii Woodyho Allena Central Park West.
V Žižkovském divadle Járy Cimrmana hostuje soubor 3D company - 17. října zde v premiéře uvede komedii Woodyho Allena Central Park West.    Hra Central Park West Woodyho Allena je mistrně napsaná komedie, která nepostrádá nečekané zvraty, absurdní situace, ale zároveň není jen pustou zábavou. Za vším humorem se skrývá přesah. Jak je u Allena zvykem, hra nás zavádí do vztahu mezi manželi a do úskalí partnerství, nahlíží, jak jednotlivé postavy tyto dílčí krize řeší. Režisér Martin Vokoun k tématu dodává: „Myslím, že každý na jevišti uvidí situaci, která mu v něčem bude povědomá, protože už jí zažil. Woody Allen vystihuje v postavách v nadsázce charaktery, které každý z nás zná. Asi každý se může s nějakou z postav identifikovat.“ Herci obsazení v této hře (Michal Kern, Anna Fixová, Diana Šoltýsová, Petr Stach, Henrieta Hornáčková nebo Bianka Ištoková) jsou lidé, se kterými režisér Martin Vokoun již v minulosti spolupracoval alespoň na jednom projektu. Znal dobře jejich práci a věděl, co od nich může očekávat. Zajímavé je, že v případě hry Central Park West byl postup obsazování v podstatě obrácený něž obvykle. Režisér věděl s kým chce spolupracovat a pro tyto konkrétní herce hledal text, který jim bude sedět a vyhovovat. „Věděli jsme, že chceme dělat komedii a narazili jsme na tuto hru. Byla to podle mě docela přesná trefa,“ říká Martin Vokoun. S tím vlastně souvisí i název divadla. "3D company" v sobě spojuje dva zdánlivě odlišné pojmy -  v dnešní době moderní termín 3D - tedy trojrozměrnost, protože divadlo bylo je a bude trojrozměrné, a pak termín "company". Ten se hlásí ke slovu "kompanie" tedy jakási společnost -  v tomto případě herecká... Snahou režiséra je budovat něco jako soubor, tedy základnu lidí, kteří se budou kolem společnosti pohybovat a budou se podílet na jejích projektech. Zatímco Allenův Central Park West se v Žižkovském divadle Járy Cimrmana bude hrát zhruba jedenkrát měsíčně, už se chystá další projekt 3D company, tentokrát autorský. Pokud vše vyjde dle plánu, tak už 5. prosince bude mít tento kus premiéru opět v Žižkovském divadle. „Název zatím není definitivní. Jediné, co mohu prozradit je, že se opět bude jednat o současnou komedii, která bude řešit vznik a průběh jednoho partnerského vztahu, ovšem nahlíženého a komentovaného z vědeckého hlediska,“ vyjadřuje se režisér Martin Vokoun. Dalším plánovaným projektem 3D company by pak mělo být představení, které bude kombinovat klasickou činohru s pohybovým divadlem a pantomimou. Realizace se plánuje na jaro 2012. Snahou 3D company zůstává nabízet divákům nové a netradiční divadelní tvary, které však vycházejí z tradice klasického evropského divadla. Nejbližší představení hry Central Park West v Žižkovském divadle Járy Cimrmana jsou 17. října, 28. listopadu a 16. prosince.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/central-park-west-3d-company Mon, 10 Oct 2011 13:38:48 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/central-park-west-3d-company info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Divadlení divák, který si nenechal v Divadle v Dlouhé ujít Dostojevského Běsi v Camusově dramatizaci a režii Hany Burešové (hrají se zde již téměř deset let), bude jistě po takové odmlce nad ruskými autory zvědavý, jak se soubor vyrovná s Čechovem.
Divadlení divák, který si nenechal v Divadle v Dlouhé ujít Dostojevského Běsi v Camusově dramatizaci a režii Hany Burešové (hrají se zde již téměř deset let), bude jistě po takové odmlce nad ruskými autory zvědavý, jak se soubor vyrovná s Čechovem. Jeho Tři sestry ostatně patří již desetiletí mezi nejčastěji uváděné hry na českých jevištích. Do konce října bude kvůli rekonstrukci soubor Divadla v Dlouhé hostovat na scéně Divadla Pod Palmovkou. V inscenaci od první chvíle upoutává scéna Marka Cpina, který se už v Dlouhé skvěle uvedl prací (a nominací na Radoka) na Macbethovi. Přesně naplňuje slova hostujícího režiséra Františáka, když hovoří o práci se starší estetikou - nabízí řadu retro znaků z druhé poloviny minulého století. Neinklinuje, stejně jako režisérské uchopení, k přílišné sentimentalitě a patosu, jejichž úskalí s sebou text nese. Naopak, zpočátku možná budete mít problém ve všudypřítomné a chladné imitaci interiérového mramoru vůbec vydržet. V průběhu hry se řada  výtvarných prvků spojuje či doplňuje, změna kostýmů u sester ilustruje vývoj či spíše propad jejich postav, nad scénou se rozsvěcují a zhasínají tři stropní lampy anebo prosvětlené okenní tabule. Bezbarvý chlad jevištního prostoru ale o to více postrkuje do popředí jednotlivé postavy, z nichž se režisér soustřeďuje hlavně na sestry Mášu (Helena Dvořáková), Olgu (Marie Turková) a Irinu (Magdalena Zimová) a postavy důstojníků či manželů, které jsou s nimi spjaty partnersky. Tito vyvolení dokonce čas od času otevřeně vystupují na předscénu a pronáší repliky přímo do hlediště. A jsou to většinou pocity promarnění a marné hledání smyslu existence, které ze života dělají ironickou frašku. Baron Tuzenbach (Martin Matejka): „Tady uschnul strom, ale přesto se s ostatními kývá ve větru. Mám pocit, že kdybych umřel, budu stejnou součástí života jako doteď.“ Irina: „Život se od toho pravého života neustále vzdaluje.“ Plukovník Veršinin (Jan Vondráček): „Štěstí pro nás neexistuje a nebude existovat. My po něm jenom toužíme.“ Ostatní, jako například doktor Čebutykin, jsou jim jakýmsi pozadím, neustále se míhajícím životem v domě, kde společenský ruch a zábava „na úrovni“ zastupuje spíše osobní zoufalost a samotu každého přítomného. Především v druhém dějství do vizuálního klidu, v němž eskaluje neklid vnitřní, do všeho zasahuje výrazně postava Nataši, která se (jako náplava - žena mladičkého bratra sester Andreje) i přes svůj droboučký vzhled stává nekorunovanou paní domu. Běhá po scéně v rudých šatech (jediná skutečná barva čnící z inscenace) jako ďábel a prská na všechny kolem. Tragikomičnost a ironii textu vystavují tvůrci inscenace hlavně v sekundových okamžicích. Ty představují například ironické a neupřímné úsměvy a pózy při fotografování, svíčka, která nejde sfouknout, protože, jak říká Čechov: „Žít se musí,“ herci jsou dokonce nápadně přelíčeni (u některých zvláště to působí jako maska), na klavír se hraje jen na oko (jako na stůl)...  I když má inscenace sem tam problém s udržením tempa, někdy se jednotlivé obrazy rozkližují a Františákovo vystředění postav asi nabízelo větší konflikt a snůšku emocí, než jakou ve výsledku představuje, ve výsledku nepohřbené poselství Čechovova textu je natolik silné a nadčasové, že takové nedostatky spolehlivě spolkne. Ano, člověk musí něčemu věřit a musí něco hledat, máme právo na naději. Přesto neustálý a neuskutečněný sen o životě v Moskvě, o životě někde jinde (jako by to jinde bylo lepší, jako by to někdy bylo lepší), se v domě sester rozpíjí do finální rezignace, kterou přesně vystihuje během hry tolikrát opakovaná a také závěrečná replika Čebutykina: „Není to prašť jako uhoď?“
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/tri-sestry-v-dlouhe Mon, 26 Sep 2011 11:26:39 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/tri-sestry-v-dlouhe info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Téměř půl století uplynulo od legendárního nastudování hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle.
Téměř půl století uplynulo od legendárního nastudování hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle. Na sklonku letošního května se sem vrátila pod režijní taktovkou J.A.Pitínského. Porovnávat mohou jen pamětníci, současného diváka nejspíš nová inscenace přiměje k zaujmutí vyhraněného postoje. Josef Topol psal hru přímo pro Národní divadlo, ale nakonec ji premiérově uvedlo v roce 1962 Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci a teprve po dvou letech se dočkala nastudování v Národním divadle. Dnes je považována za českou klasiku, nezapře však, že kráčí ve šlépějích antické tragédie a shakespearovských dramat. Délka hry, linie příběhu spějící k tragickému vrcholu, to vše jasně odkazuje na inspiraci klasikou nejklasičtější. Dobře známý námět trochu jinak Samotný námět hry není nijak vyjímečný. Svědectví o tom, jak na přelomu 50. a 60. let minulého století probíhala kolektivizace české vesnice přineslo bezpočet především literárních a filmových zpracování, podávaných jak z pohledu zástupců znárodňovatelů, tak vyvlastňovaných, přičemž prezentace toho druhého nebyla samozřejmě stranou a vládou dlouho tolerována. Režisér Pitínský se rozhodl vyprávět Topolův příběh po svém na základě za prvé znalosti následujících historických souvislostí, za druhé z přesvědčení, že i zdánlivě pouze negativní postava je v jádru složitější. Tak přistoupil ke stěžejní postavě holiče zvaného Smrťák, k němuž vedou všechny nitky příběhu nebo naopak on je tím, kdo za nitky tahá.Král je mrtev, ať žije Smrťák? A pak je tu hlavní postava chalupníka Krále, který je posledním z vesničanů, kdo se ještě nepřidal. Poslední, kdo neodevzdal polnosti a nevstoupil do JZD. I když jeho hospodářství je v celostátním či i okresním měřítku vlastně titěrné, je třeba ho získat, protože jeho postoj narušuje stoprocentní jednotu. Postava Krále, jak ji prezentuje Pitínský, je přitom nadčasová. Charakterní člověk, který se drží stranou, pracuje, nepomlouvá, zajímá ho jen jeho hospodářství a rodina, nemá v žádné společnosti šanci na klidný život. Byl, je a bude jí vždy trnem v oku. Královou spojnicí s okolním světem jsou jeho dvě děti, které, jak bývá pravidlem, jsou úplně rozdílné a mají také jiné představy o životě. Něco mají přece společné. To, že už neberou se samozřejmostí oddanost rodinnému hospodářství, úzkému rodinnému kruhu. Jsou mladí, chtějí se bavit, navazovat vztahy. Syn prosťáček je pro místní vděčným objektem šprýmů. V průvodu maškar mu pod vedením Smrťáka přiřknou úlohu mrtvého, vyparádí ho a donesou otci před dům jako symbolické pohřbívání soukromého sektoru. Jenže, kdo s čím zachází... Masopustní zábava se změní v tragickou realitu. Ačkoli je děj vymezen krátkým časovým úsekem a na představení charakterů jednotlivých postav tu není dostatečný prostor, přesto se postupně alespoň zčásti odkrývají, neboť žádný skutečný příběh nemá jen střed, žádná postava se v něm neocitá bez minulosti a jen jedna nebo omezený počet postav má právo na nekompromisní postoj, na označení za bílou nebo černou.Konec, který se nekonal O čem ale hra v této nejnovější podobě je? Je soubojem dobra a zla, poctivosti a prospěchářství, odpovědnosti i bezstarostnosti, ale zdá se i neplánovaně soubojem činohry a pohybového divadla, které tu zastupují maškary přebírající úlohu klasického řeckého chóru.  Nutno říct, že maškary vyhrávají. Ovládají nejen prostor jeviště, ale i děj, takže vypjaté scény včetně tragického vrcholu hry se ztrácejíí v maškarním reji. A když už s nadcházejícím závěrem předseda MNV vyzve k vyklizení hospody a přestavění židlí na improvizovanou soudní síň, očekáváte, že teď přijde katarze, postavy si vše vyříkají, vše do sebe zapadne, ouha, namísto toho se zavírá opona. Ne, že byste si nemohli domyslet, jak soužití po smrti mladého Krále bude ve vsi vypadat, ale ona gradace, po níž už nic nepřichází, vyvolává, když ne přímo pocit ochuzení, tak alespoň rozpačitost, která se na premiéře projevila tím, že se opatrný potlesk rozezněl až během zavírání opony.Herecké kreace Co se týče hereckého ztvárnění postav, pak jednoznačně vede postava Krále. Igor Bareš jí obdařil onou typickou mezkovitou umíněností a citovou rezervovaností a kostým jen dokreslil jeho natolik realistický vzhled, že skoro pochybujete, že na jevišti nestojí pravý zarytý hospodář. Nevelký prostor beze zbytku zužitkovala Iva Janžurová v lehce groteskní roli bývalé milostpaní a s Radúzem Máchou, stylizovaným do bezstarostného mladíka z lepší rodiny,ovanul dříve narozené diváky ztracený dech jejich mládí. Tak by se dalo pokračovat ve výčtu více či méně zapamatovatelných postav, z nich utkví v paměti chameleónská postava Smrťáka a jeho sestry, obětavé staré panny, která kupodivu nestihla zahořknout. Dále nezáviděníhodná role prkenného tajemníka či až škrholovská postava předsedy atd. A na skok ještě zpátky k maškarám, jež tu mají prim, což určitě poslouží prezentaci studentů DAMU, protože se tu velmi výrazně projevuje jejich talent, aniž by museli používat lokty v boji o dobré místo na scéně. Za nejlepší maškaru bych označila Kristinu Sitkovou. Hrála velmi dobře, ale přitom neexhibovala, navíc její výrazný vzhled ještě podtrhl kostým a výrazné líčení.Kdy do Národního zajít Nejbližší představení hry Konec masopustu se hraje ve středu 15. června. Více se dočtete tady. foto ND: Viktor Kronbauer
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/konec-masopustu-nd Mon, 06 Jun 2011 15:30:36 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/konec-masopustu-nd info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) 15. května uvede Divadelní spolek Kašpar v premiéře další z řady speciálních májových titulů. Shakespearovskou etapu vystřídají Draci noci, jakožto výběr z nejstarších veršů světa.
15. května uvede Divadelní spolek Kašpar v premiéře další z řady speciálních májových titulů. Shakespearovskou etapu vystřídají Draci noci, jakožto výběr z nejstarších veršů světa. Představení, ve kterém mimo jiné vyroste na podiu bambusový stan pro herce i diváky, představuje v rozhovoru režisér Jakub Špalek.    Jakým způsobem jste vybírali použité básně? Šli jste koncepčně po historických obdobích, národech či lokalitách anebo se prostě jen „listovalo“?Nejde o vlastivědně historický výlet ani o nahodilé listování. Na začátku jsme měli před sebou více materiálu, který jsme sbírali několik měsíců, nakonec do nejužšího kola prošly básně z Egypta, Číny, Japonska a z Aztécké říše. Hledali jsme to, co je nám dnes blízké, co bylo schopno přežít tisíce let a stále platit, stále vzrušovat. Vtip scénáře je v pořadí – byli jsme schopni vytvořit jemný příběh, kdy na sebe jednotlivé básně navazují, nálady a situace se přirozeně přelévají z jedné do druhé.  V čem se liší poezie Aztéků od básní starého Egypta, Číny či Japonska a v čem se naopak potkává? Je nutné si uvědomit, že překlad do češtiny ty verše už přetvořil, zmutoval je směrem k nám. Originály by se lišily víc. Ty básně jsou si až neuvěřitelně blízké – shodují se v životním pocitu – žiješ tady a teď – užívej života, nedej si vzít svobodu, nestarej se o hmotné statky, važ si chvílí s přáteli, miluj. Já osobně nejsem žádný velký fanda poezie, ale tyhle kousky jsou skvělé.  Můžete přiblížit některou z básní, která vám utkvěla v hlavě?Těžko vybírat, ale asi nejradši mám „toulací“ čínské – jsou o samotě poutníků v horách. O chvílích, které patří jen vám. Básně, které nemají příběh, jen klid a prostor. A pak dvě aztécké – jedna začíná: „Aby mě vyléčil, namaloval kouzelník tvůj obraz v písku...“ Je jasné, o čem je, že?! A druhá je lovecká a je krásně stručná, krutá – je o kráse zabíjení, o vzrušení z lovu.     A autoři?Li Po je známý, ale asi i díky tomu, že většinou se v Dracích noci jedná o neznámé autory. Pamatuji si, že egyptské sepsal písař pohřebiště Nachtsobek.  Jak probíhala týmová režijní spolupráce (režisér a dva výtvarníci...)?My si to dost užívali. Probíhalo několik kol porad, více zkoušek v dekoraci, mluvilo se a mluvilo, nespěchalo na výsledek, pomalu se hledal tvar jednotlivých obrazů. Z mého pohledu šlo o velmi demokratickou režii – věřím, že se to kladně podepíše na výsledném tvaru představení. Ale nečekejte nějaké výrazné výtvarné překvapení – šlo spíš o to, vytvořit dobrý prostor a jeho náladu tak, aby v něm mohly básně a kontakt s divákem fungovat příjemně a přirozeně.   Proč jste pro scénu nakonec vytvořili stan, ve kterém sedí herci i diváci?  Počkejte, až si tam k nám sednete a my spustíme – je tam moc dobře! A nezapomínejme, že se jedná o májový speciál – představení, které se bude uvádět jen výjimečně. Takže jsme si mohli dovolit nějakou tu výstřednost, což velký bambusový stan pro herce i diváky určitě je.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/draci-noci-kaspar Wed, 11 May 2011 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/draci-noci-kaspar info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Ano, nepletete se. Nová inscenace Švandova divadla má opravdu co dělat s "božským Kájou",
Ano, nepletete se. Nová inscenace Švandova divadla má opravdu co dělat s "božským Kájou", který je jednou z postav a jeho muzeum tu jednak představuje absurditu dnešního světa a zároveň je parafrází na věčnost, kam míří hrdinové i antihrdinové novodobých českých dějin, kteří už nejsou online. Na Gottland rozhodně nechoďte unaveni, po prohýřené noci nebo snad s nastupující migrénou. Akční začátek, kdy jsou postavy přesouvány podle pokynů úředníků věčnosti po jevišti coby figurky na šachovnici života, vám bezděky vyladí srdeční tep do nepříjemného staccata, kterého se zbavíte až ve chvíli, kdy se začnou odvíjet samotné příběhy vybraných ikon českého národa a kultury. Tehdy také pochopíte smysl této režijní variace na "škatulata hejbejte se".    Polský rozbor české povahy Autoři scénáře Petr Štindl a Dodo Gombár vycházeli ze stejnojmenného knižního bestselleru polského novináře Mariusze Szczygieła, který se formou esejistických reportáží mapujících posledních sto let české historie snaží zodpovědět otázky, jak to bylo doopravdy s hrdinskými činy, velkými aférami či co je pravdy na lidových šeptandách typu: "Vyrazila Śtrougalová Vondráčkové zuby nebo ne?" Staví proti sobě drobné bolístky i velká příkoří, jenž mnohdy odstartovaly jednání konkrétních reálných osobností a staly se příčinou jejich vzestupů i pádů. Prostřednictvím nich se snaží pochopit mentalitu těchto lidí jako jedinců i příslušníků určitého národa. Ve scénáři k inscenaci se jednotlivé osudy postav vyhrotily, dostaly se do souvislostí, a tím je postavily proti sobě. Jako paralelu k reálnému dění na jevišti zvolili autoři ještě vytváření linky děje pomocí internetové sociální sítě. Vstup do příběhu a komunikace jednotlivých postav tak probíhá zároveň na velkoplošné obrazovce nad jevištěm. To jim umožnilo propojit střípky osobních příběhů do uceleného pohledu na vývoj české společnosti v uplynulém století a názorně ukázat, že dějiny se opakují a pro silné individuality není ve společnosti nikdy místo.Padouch nebo hrdina Pestrou několikagenerační mozaiku tvoří podnikatelé Jan Antonín Baťa, Tomáš Baťa a Tomáš Baťa jr., novináři Egon Ervin Kisch, Milena Jesenská a Renata Kalenská, herečky Lída Baarová, její sestra Zorka Babková, Adina Mandlová či Jiřina Švorcová, zpěvačky Helena Vondráčková a Marta Kubišová, zpěváci Václav Neckář, Jiří Korn a Karel Gott, sochař Otakar Švec, malíř a vůdce Adolf Hitler, ministr propagandy Joseph Goebbels, komparsista Josef Stalin, prezident Antonín Zápotocký, ministr Zdeněk Nejedlý, politik Alexander Dubček, prezident Václav Havel a další. Děj se uzavírá v nedávné minulosti dodatečně připsanou postavou architekta Jana Kaplického, jehož osud nebyl v době vzniku knihy ještě dopovězen, a právě na něm autoři poukazují na věčné opakování společenského nepochopení, které vede až k tragickým koncům.Český divák je veselá nátura Režisér Petr Štindl správně odhal reakci českých diváků, když o hře řekl: “Inscenace Gottland by měla být dílem, nad nímž by Češi měli plakat, ale zase se budou smát." Do smíchu vám určitě při každé scéně nebude, ale těžko se mu ubránit, když neodbytný Karel Gott neustále proniká na jeviště se svojí včelkou Májou. Nejbližší představení hry Gottland/Masky tragické bezradnosti se hraje ve Švandově divadle 21.4. Více se dočtete zde. Foto: Patrik Borecký
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/gottland Tue, 19 Apr 2011 09:42:58 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/gottland info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Z cyklu Hyde Park ve Švandově divadle na Smíchově poněkud vybočuje projekt Šoa.
Z cyklu Hyde Park ve Švandově divadle na Smíchově poněkud vybočuje projekt Šoa. V Hyde Parku jde o osobní výpovědi a postoje oslovených tvůrců a režisérů, ze kterých vznikají mini-inscenace. Šoa je spíše přepisem dvou závažných životních příběhů do podoby divadelního scénáře. V Šoa se jedná v podstatě o dvě paralelní vyprávění, monology, o dva lidské osudy, které se v době nacistické okupace prolínají nejen osobními zážitky, ale i místně. Režisér Daniel Hrbek a dramaturgyně Lucie Kolouchová na scéně Studia Švandovo divadla hledají paralely mezi životem sportovce Miloše Dobrého a herečky Hany Pravdové. Nezačíná ona krásná paralela už u obou příjmení? Paradoxní však je, že tito dva se nikdy vzájemně nepotkali. Oba se ovšem ve stejné době stali obětí antižidovských nálad, které vyvrcholily transporty do koncentračních táborů. Do Terezína, jenž byl pro oba hrdiny proti následnému transportu do Osvětimy a před koncem války proti pochodům smrti jen slabým odvarem hrůzy... Nejzávažnější momenty Šoa je tedy třeba hledat v samotných monolozích, které se trefně střídají, narážejí na sebe a mají bezesporu silnou výpovědní hodnotu. Jedná se více o scénickou skicu, než hotovou inscenaci. Neměnnou a funkční scénu rozřezávají vprostřed koleje plné poházených bot (podobně, jako to můžete vidět v osvětimském muzeu), po stranách stojí několik našikmo postavených kufrů, které okrajově suplují postavy a zároveň z výtvarného hlediska působí v perspektivě jako němí svědkové tragédie obou zúčastněných. Tedy tragédie... Fascinující je totiž životní entuziasmus Dobrého i Pravdové, se kterým se s křivdami, na nich páchanými, vyrovnávali. Ani v jedné rodině nešlo příliš o náboženství.  Sportovec Dobrý, aby mohl hrát fotbal, strhával si tajně povinnou židovskou hvězdu, zatímco herečka tehdejšího Švandovo divadla Pravdová hrdě chodila se žlutou hvězdou Prahou, zavěšená do básníka Františka Halase. Ze svých vášní neslevili ani v prostředí lágrů a snad i díky nim si uchovali naději, že „to se přežije.“ Oba monology jsou samy o sobě úžasné, když dokáží pojmout i vtip, ale hlavně mrazivé: „Příděl potravy spočítaný na 800 kj denně vás za tři měsíce spolehlivě zničí, i když těžce nepracujete při vození kamení nebo mrtvol. Je to spočítáno vědecky tak, aby za šest měsíců přijel nový transport a lidé z toho předešlého byli zlikvidováni.“ Miloš Dobrý při pochodu smrti spořádal se svými vyhladovělými spoluvězni celé fotbalové hřiště pampelišek, jedl kopřivovou polévku z kastrolu, nad kterým se houpaly nohy exemplárně oběšeného kamaráda, Hana Pravdová prosila strážícího esesáka, ať ji na místě zastřelí nebo nechá při pochodu smrti uprchnout. A po návratu z koncentráku to neměl ani jeden z hrdinů lehčí, zažívali další křivdy, tentokrát však od vlastních. V tom tkví síla představení Šoa. V odžitém vyprávění, v silných lidech a osudech. Režisér Daniel Hrbek se ani na nic jiného nesoustředil a přiznává to. Herci Zuzana Onufráková a Miroslav Hruška zvláště, ani tak nehrají jako vypráví. Jevištní akce i pohyb jsou otesány na minimum. Řada částí monologů je odříkána čelem k divákům, kdy herec stojí s rukama podél těla, avšak za ostnatým drátem. Ilustrující zvukové efekty, sem tam nějaká pára, maximální realismus... Nic vnějšího, efektního, co by diváka mohlo byť jen na chvilku odvést od příběhu, a nad čím by si lámal hlavu. A dobře zvolená délka představení, kterou může taková skica unést.  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/soa Thu, 17 Mar 2011 09:16:07 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/soa info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Poker. Zdánlivě nudné téma na divadelní hru přináší v podání herců Dejvického divadla a režie Jana Pokorného další perlu ve zdejším repertoáru. Čekáte v pokeru spravedlnost?
Poker. Zdánlivě nudné téma na divadelní hru přináší v podání herců Dejvického divadla a režie Jana Pokorného další perlu ve zdejším repertoáru. Čekáte v pokeru spravedlnost? Britský dramatik, scénárista a režisér Patrick Marber začínal jako sóĺový komik v žánru stand-up comedy. Již ve třiceti však prorazil se svojí dramatickou prvotinou Dealer´s Choice, s níž získal mnoho cen, stejně jako s druhotinou Na dotek (uvádělo m.j. Divadle Na Jezerce). Před lety se u nás také hrála další Marberova úspěšná hra Howard Katz ve Vinohradském divadle.   Dealer´s Choice představuje v rámci pokeru situaci, kdy jednotliví hráči (resp. ten kdo právě rozdává) mají postupně právo zvolit si variantu pokerové hry (například Omaha, Five card draw nebo Texas Hold´em alias Texásek v podání Dejvického divadla...). V jakékoli variantě ovšem pokerová hra končí dvěma způsoby - buď vysokými sázkami donutíte ostatní hráče karty složit a pak vyhráváte bank bez nutnosti ukazovat karty, nebo zůstane na konci hry více hráčů a poté přichází na řadu porovnávání výherních kombinací. Ty se mohou v jednotlivých typech hry lišit. Hráč s nejsilnější výherní kombinací vyhrává. Každý, kdo o pokeru něco ví, však může potvrdit, že tato hra není o kartách... „Nehraj s kartama, hraj s tím druhým...,“ zní jeden z dialogů. Patrick Marber nám od první chvíle předestírá, že poker je především vášeň. Alespoň pro šestici zaměstnanců středostavovské restaurace, kteří si jednou týdně dávají ve sklepě tajně partičku. Sázet se ve svém amatérismu nebojí, ve svých finančních možnostech a někdy i více než je záhodno za nimi. Dialog je základním stavebním prvkem Marberových her, v nichž se nevyskytuje nic příliš neuvěřitelného. Nedal bych nic za to, že ani v tomto případě se někde v Londýně nevyskytuje podobná skupinka pokerových „nadšenců“. První půle Marberovy hry v podstatě připravuje půdu pro skutečné drama, které se odehraje až v druhé části. Nahlížíme velmi detailně do charakterů a objevujeme životní situace, vazby a očekávané vzorce jednání, které se u všech postav naplno rozehrají až v průběhu hazardní hry, ve které už nejde jen o peníze. Postavy jsou skvěle napsané a i jejich vzájemné vztahy jsou nakombinované tak, že konflikt už přichází vlastně sám. Logicky z toho ústí výjimečné příležitosti pro herce a závislost na jejich vzájemné souhře. S tím ovšem ansámbl v Dejvickém neměl nikdy problém... Nad ostatními vyniká postava a výkon Davida Novotného, který hraje Stephena - majitele celé restaurace, kde týdně probíhá interní karban. Poker pro něj není jako pro ostatní jen vzrušením z výhry či prohry, ale pokládá jej i za projev sebekázně a prostředek k pilování charakteru. Jediný z celé skupiny je studený a klidný, vizuálně, střídmostí gest i neprůstřelnou mimikou nápadně připomíná Philipa Seymoura Hoffmana z tématicky spřízněného filmu Případ Mahowny. Pozornost si zaslouží rovněž Sweeney, zatraceně nařachaný a o to víc v protipólu fyzickému zjevu citlivý kuchař, jenž po svém způsobu vsadí i to nejbližší, co má. Do této role byl režisérem Janem Pokorným výtečně obsazen Hynek Čermák. Václav Neužil se zase měl možnost vyžít v postavě číšníka Mugsyho - latentního a naivního „pošuka“, který by s pokerem snad ani neměl mít nic společného. Všichni ze skupiny hráčů padají v průběhu noci do úskalí výhry a prohry, jen každý jiným způsobem, aby prohra byla nakonec všeobecná, totiž osobní.   Dealer´s Choice v Dejvickém nevybočuje ze zdejšího „dobrého“ zvyku - inscenace bývá beznadějně vyprodána. Nicméně, kdybyste se někdy pustili do pokeru, sehnat si lístky na toto představení bude jako držet v ruce Royal Flush - královskou postupku, která bývá neporazitelnou karetní kombinací.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dealers-choice Tue, 22 Feb 2011 09:52:59 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dealers-choice info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Názorný návod k (ne)zvládnutí situace, když se sex na jednu noc změní v dlouhodobý poměr, přináší divadelní inscenace na motivy oscarové komedie Na úrovni.
Názorný návod k (ne)zvládnutí situace, když se sex na jednu noc změní v dlouhodobý poměr, přináší divadelní inscenace na motivy oscarové komedie Na úrovni. Jako světovou premiéru ji v divadle Broadway uvádí divadelní společnost ON STAGE! s.r.o. Filmové komedii Na úrovni sice už táhne na čtyřicítku, ale ze své aktuálnosti nic neztratila a není proto divu, že si ji Roman Štolpa a Martin Novotný vybrali pro svůj další režisérský počin. Její děj ovšem přenesli z filmového plátna na divadelní prkna. Variace na věčné téma Vše se točí kolem znuděného Američana, žijícího s rodinou v Londýně, jež si jednotvárnost života okořeňuje náhodnými románky a rozvedené Angličanky, matky dvou dětí, která na jeho nezávaznou nabídku přistoupí. Posléze je však zaskočí láska. To, co dělá z jinak banální zápletky něco víc, jsou břitké dialogy a groteskní, leč reálným životem mnohokrát ozkoušené situace, v nichž se povedená ústřední dvojice ocitá ne vždy svým přičiněním a divákům dělá dobře, že alespoň pro tento večer nejsou některými z aktérů oni.  Divadelní přepis je slavnému filmu „o milencích, jež nemohli být bez sebe, ani spolu“ věrný nejen obsahově, ale i co se týče výběru hlavních protagonistů. Michaela Dolinová vypadá po opětovném přebarvení vlasů, které je mimochodem pro její typ daleko přirozenější a slušivější, jako rodná sestra Glendy Jackson, původní představitelky Vicki Allessio. Filipovi Blažkovi se na tváři usadil stejně ublížený a ufňukaný výraz, charakterizující Steva Blackburna v podání George Segala. Jen ten vyfoukaný účes alá 70. léta a hladce vyholená tvář mu do přesné podoby schází. Tvůrci nevynechali ani kulturní akce, z nichž Steve utíká pod nejrůznějšími záminkami za Vicki. V inscenaci dostávají prostor jako malé fraškovité vsuvky. Kromě ústředního páru jsou všechny ostatní role alternované, takže v tomto směru mohu okomentovat jen jedno nastudování. K tomu lze říct, že Tomáš Savka si roli šíleného dirigenta i postav ze slavných her a muzikálů vysloveně užívá, stejně jako další drobné role, které mu připadly v rámci hry samotné. Naplno se věnuje svým proměnám i Jan Révai, který dostal pro publikum jednu z nejvděčnějších postav - homosexuálního Vickiina asistenta Cecila, kterého v průběhu večera střídá s uťápnutým sekretářem Steva, aby se v zápětí změnil v líného španělského recepčního, kterého probere jen španělská hudba. Sérií drobnějších rolí leteckého personálu baví také Jitka Sedláčková. Na reakce pobavených diváků si nemohou stěžovat ani protagonisté dalších rolí. Vzpomínku na společnou dovolenou ve Španělsku navozuje ohnivé flamenco, které tančí Lola Karpenko. Určitým mínusem může pro někoho být délka představení, které včetně přestávky trvá 3 hodiny. Očekáváme to, když jdeme na Shakespeara, ale u novodobého kousku nás takový čas trochu zaskočí. Délka je dána tím, že už film měl na tehdejší dobu nezvykle dlouhou stopáž 105 minut a přenesením na divadelní prkna, kde je nutné přestavovat scénu, se čas ještě prodloužil. S kým se setkáte Jak už zaznělo výše v hlavních rolích se představuje Michaela Dolinová a Filip Blažek. Dále v alternacích hrají: Martin Zounar / Mojmír Maděrič, Dana Morávková / Hana Sršňová, Jan Révai / David Suchařípa, Jitka Sedláčková / Marcela Nohýnková, Zuzana Dřízhalová / Perla Kotmelová, Kateřina Macháčková / Petra Doležalová, Vlastimil Korec / Tomáš Savka, Dalimil Klapka / Tomáš Turek, Lola Karpenko – umělecká skupina Magia Flamenca a ,,Broadway girls”. Nejbližší představení se hraje 23.2. v divadle Broadway. Více o hře, včetně on-line rezervace vstupenek najdete tady. Foto: ON STAGE!
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/na-urovni Sat, 19 Feb 2011 09:17:28 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/na-urovni info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Na každého z nás čeká za rohem nějaký deadline... Z dílny Studia Studia Ypsilon nyní vychází inscenace Deadline.
Na každého z nás čeká za rohem nějaký deadline... Z dílny Studia Studia Ypsilon nyní vychází inscenace Deadline. Autor a režisér Braňo Holiček, hudba Tomáš Klus, scéna Maxim Velčovský...  Studio Studia Ypsilon vždycky tak trochu doplňovalo „tradiční“ repertoár Ypsilonky. Jeho diváky tvoří především mladá generace. Po úspěšném letitém tažení Jiřího Havelky a spol. na této scéně, se nacházejí ve Studiu pokračovatelé, kteří se soustřeďují, jak je zde zvykem, na autorské projekty. Jedním z nich je mladý režisér Braňo Holiček, který aktuálně nasazuje do repertoáru Studia inscenaci Deadline.  Zavřete různé charaktery do jedné místnosti, zamkněte dveře a chvíli je tam nechte smažit. Dřív nebo později tu vznikne konflikt, ze kterého se lehko vytěží dramatická linie. V tomto směru nepřináší Deadline nic nového, podobný „systém“ se hojně objevuje jak v literatuře, tak ve filmu či divadle. Jenomže Holiček zavřel do jedné místnosti sedm kariéristů, u kterých touha po vyšplhání se na vyšší schod a to znamená také touhu po moci, znamená více než cokoli jiného. Jsou jí ochotni obětovat leccos... Manažerka Anna svolá na firemní party několik odborníků z různých oborů pod záminkou vytvoření nové buňky zaměřené na expanzi na high rizikové trhy a hledá mezi nimi leadera týmu. Zpočátku idylický večírek s teambuildingovým nábojem se ale tak trochu vymkne kontrole. Rozehrává se na něm hra, ve které city musí stranou. Ve finále je každá z postav, ať už je to marketingovým slovníkem nabušený Norbert (Andrej Polák), Monika, která si svoji současnou pozici vysloužila přes postel (Barbora Vyskočilová), kokainový exhibicionista Ariel – respektive Libor (Tomáš Klus), životem předčasně semletý překladatel Michal (Daniel Šváb) nebo maminčin mazánek a mimoň Tomáš (Jakub Slach), ochotná se vyšplhat po zádech druhého. A co, že si ještě před malým momentem leželi v alkoholovém sentimentu v náručí. Nakonec vzniká vyhrocená situace, v níž nenávidí každý každého, nikdo nikomu nevěří a nebylo by daleko ani k zabití. Všichni jsou zapojeni do hry hledání krysy v týmu a všichni zároveň krysou jsou. Holiček rozsekává linii příběhu střídáním časových rovin, které působí jako sekundové flashbacky a vede inscenaci k překvapivé zápletce. Ve hře o moc se vždycky dřív nebo později najde někdo mocnější, někdo, kdo je o krok napřed. „V dnešní době stačí málo k tomu, aby člověk podlehl dojmu, že vládne světu. Že má moc, která ho opravňuje zacházet s lidmi jako s loutkami,“ říká režisér k projektu, pro který skládal hudbu Tomáš Klus a scénu si vyzkoušel Maxim Velčovský.             Ptáte se, jak se designér jako Maxim Velčovský dostal ke scénografii? „Za všechno asi může náhoda a moje sbírka lisovaného skla, která obsahuje i návrhy od Jana Schmida. Jednou jsem Jana Schmida zahlédl v metru a jako fetišista sbírající sklo jsem ho v davu na Dejvické začal zpovídat. Vyptával jsem se na dobu, kdy odešel k divadlu a zanechal za sebou kariéru sklářského designéra. Měsíc po tom mi zavolal Braňo Holiček a zeptal se mne, jestli taky nechci odejít od skla k divadlu,“ popisuje své angažmá v projektu Velčovský.  Foto Martina Venigerová
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/deadline Tue, 25 Jan 2011 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/deadline info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Jaká je čerstvá inscenace KALD DAMU s tajemným názvem Ptačí sněm?
Jaká je čerstvá inscenace KALD DAMU s tajemným názvem Ptačí sněm, Divadlo Disk? Autorem hry (respektive epického divadelního vyprávění s minimem dialogů) Ptačí sněm je francouzský dramatik, scénárista a herec Jean-Claude Carriére. Jeho jméno se skloňuje i ve filmovém oboru – spolupracoval například s Luisem Buňuelem, Milošem Formanem (filmy Valmont nebo Taking Off), Andrzejem Wajdou, napsal scénář ke slavnému Plechovému bubínku nebo k Nesnesitelné lehkosti bytí. Ptačí sněm napsal na konci 70. let a nechal se v něm inspirovat rozsáhlou básní perského mystika Farríduddína Attára z 12. století. Četné alegorie ukryté v textu a postavy desítek ptáků, notně připomínající lidské charaktery, byly pro autorský tým stejnojmenné inscenace uváděné v Disku výzvou i přes značnou nedivadelnost textu, který je hlavně formálním vyprávěním. Děj začíná na sněmu všech ptáků světa, kde vystoupí Dudek, který byl vnuknutím povinován, aby zvěstoval legendu o bájném králi všech ptáků Simorgovi. Toho nikdy nikdo neviděl, všichni ale i přesto slepě věří v jeho existenci. Dudkovi takový vztah přijde vzdálený a duchovně nedostatečný a vyzývá k cestě za Simorgem. Z počátečního nadšení se v jednotlivých druzích ptáků ukazují v pravém obraze lidské charaktery a jejich chyby. Andulka má svoji klec přeci ráda: „Proč opouštět klidné štěstí, které si užíváme...“ V diskuzi, zda se na cestu vydat či ne, se střídá čiré nadšení ze změny stereotypního a nenaplněného života: „Na cestu! Ale proč? Já nevím, pojďme!,“ i alibismus: „Jsem Vrabec, jsem slabý a zbabělý, takový jsem.“ Skupina ptáků se na cestu nakonec skutečně vydá - v podání 4. ročníku „alterny“ DAMU celkem vtipně ve vraku starého polského Fiata. Bez pochyby je to cesta symbolická, lidská cesta hledání lásky, moudrosti, smyslu, víry i Boha. A je to také cesta strastiplná, náročná, smrtonosná a zcela nejistá. Podle perské tradice je putování za Simorgem protkáno řadou poučných (i skrze anekdotické vyjádření) setkání s nejrůznějšími mudrci, hledači a poutníky, kteří v poušti života a věků ztraceni podobně jako ptáci, cosi zásadního hledají. Jaké je pak překvapení přeživších ptáků, když po letitých útrapách před Simorgovým chrámem zjišťují, že jejich život pro vesmír nic neznamená a že snad ani nebudou vpuštěni. Možná ani není kam! Možná je Simorg v nás samých, ale spatříme jej jen skrze bolest ukrytou v hledání sebe, možná bude cesta stále otevřená, dokud se nedokážeme sami sobě podívat do očí. A jak Carriére v závěru naznačuje - možná jenom žvaníme a na žádnou cestu jsme se skutečně ještě nevydali. Aby vyzněla symbolická a alegorická sdělení, která se vynořují téměř z každé věty Ptačího sněmu, vyžádala si inscenace i jednoduchou scénu, jíž tvoří obyčejné lešení. Až na jednu autorskou živou píseň neuslyšíte ani žádnou hudbu. Jediné, kde bylo možné se vyřádit, byla kostymérna. Herci jsou navlečeni do šustivých oblečků posešívaných z igelitových pruhů s příznačně rozklíčovatelnými drobnými doplňky, které dokreslují jednotlivý ptačí druh a zároveň i lidský charakter, předem už trefně vybraný fyzickými předpoklady herců. V celoroční produkci absolventských představení se jistě jedná o komornější titul, který se asi nestane generačním kultem. Ptačímu sněmu chybí drobná dávka jevištní energie, dynamiky, která by nás místy vytáhla z textu, kde každé větě přiřazujete mudroslovné významy a hledáte v ní hloubku. Nemělo by se tak dít ale za cenu, aby se šlo na úkor sdělení, jehož se autoři drží zuby nehty. V nepřemrštěně dlouhém představení se jej režisérovi Šimonu Spišákovi a dramaturgovi Vítu Nezvalovi každopádně podařilo zachovat. 
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/ptaci-snem Mon, 29 Nov 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/ptaci-snem info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) „Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Ať si možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující...
„Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Ať si možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující... Č. Koliáš, J. Wohanka, V. Vondráček, T. Turek, M. König Hostující režisér Jan Mikulášek se svým dvorním scénografem Markem Cpinem od počátku představení úspěšně naplňují svoji ambici vyjadřovat se obrazem, znakem a symbolem. Jejich interpretace klasické shakespearovské tragédie se odehrává na obřím stole obloženém platy od vajíček - zde se neschová žádná křehkost, hlavně ne svědomí, a kdo ví, co za hrůzu se na něm z chorých hlav manželů Macbethových ještě vylíhne... ...ale nepoužívá se toto obložení rovněž v amatérských hudebních poměrech k tlumení hluku? Symboliku a znaky lze hledat v desítkách dalších případů: královské koruny se stříhají ze zlatého papíru, vyznamenáním jsou pytlíky čaje (jejich louhování by se mělo přesně dávkovat, jinak může být čajíček zatraceně hořký), na vraždy se ostatní postavy dívají skrze skleněné tabulky. A dál: nebezpečné a sykavé je cvakání nůžek Lady Macbeth, když už Macbeth neví čí je, režisér obrátí židle vzhůru nohama. Je vlastně strašně zábavné to všechno objevovat, aniž by to vyžadovalo přílišné zaujetí, které by zasáhlo vnímání epické linie.     Č. Koliáš, J. Wohanka, M. Matejka, M. König Mikulášek se s inscenací Shakespearovy tragédie vyrovnává dvojsečně. V jednom směru její patos přizná na samou hranici snesitelnosti a v druhém jej shazuje na úroveň frašky. Děje se tak především na herecké rovině ve chvílích, kdy se odkrývají charaktery a záměry postav bažících po moci. Zářným příkladem je výstup Lady Macbeth (Klára Sedláčková-Oltová) -  věčné našeptávačky a také strůjce Macbethova prvního zločinu, která odříkává svůj part místy v poloze praštěné teenagerky: „Uááá, duchové naplňte mne krutostí,“ vyprskne, „proměňte mé srdce v led!,“ poulí oči, bavíce sama sebe. Zajímavé je, že tento přístup zesměšňování velkých divadelních gest a zcela otevřené přiznání hry nebo její nadsazení - krev je barva a je jí v Macbethovi více než dost - nerozmlátí koncepci a soudržnost celku, který působí neobyčejně kompaktně: dynamikou, příběhem, vizuálně i hudebně. I Macbeth (Jiří Vondráček) musí přeskakovat z polohy do polohy, což mu nedělá sebemenší potíže. V závěru se herci a jejich postavy dostávají do jakési loutkoherecké spirály, kdy jako by jejich těla ovládalo cosi silnějšího, než jsou oni sami.          Hudební složka představení je veskrze současná a opět tématicky nosná. Už před první replikou si herci pobrukují In The Army od Status Quo, v představení řežou smyčce Arvo Pärta i zneklidňující industriální symfonie György Ligetiho, nosnými melodiemi jsou pak protichůdně působící songy - prastarý a tisíckrát různě interpretovaný hit Sonny Boy a Bowieho píseň Heroes s doslova popisným refrénem: „I will be king / And you / You will be queen / Though nothing will / Drive them away / We can beat them / Just for one day / We can be Heroes / Just for one day,“ abychom se v závěru, kde už se hovoří prakticky jen obrazy, ve videoklipových gestech dostali až k nesmlouvavě ostrým kytarám Trenta Reznora z Nine Inch Nails. Jistá inspirace filmovým jazykem i střihem je zcela patrná. Druhý plán scény zasazený vysoko ve stěně s křeslem, lampou, i červeným závěsem notně připomíná lynchovskou atmosféru, Jiří Vondráček se nejednou šklebí nepodobně Jacku Nicholsonovi. Janu Mikuláškovi se podařilo v Macbethovi vytvořit atmosféru vpravdě hororovou - neleká se zastavit některé herce v čase, zatímco ostatní dále hrají, pracuje se s napětím: tikání budíků, postavy hovoří do zapnutého větráku, o dno šálků nesnesitelně škrábou lžičky, vědmy, které zvěstovaly Macbethovi jeho „slávu“, jsou ve svých strašidelných alžbětinských kostýmech a s napudrovanými tvářemi více oživlými přízraky a všudypřítomnými svědky Macbethova úpadku.                   Těžko si představit, aby se Macbeth v Divadle Dlouhé v žádném směru nedostal do nominací na Ceny Alfréda Radoka. Směle může aspirovat i na představení roku.M. Matejka, M. Veliký a M. HanušK. Sedláčková-Oltová Foto Martin Špelda
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/macbeth-divadlo-v-dlouhe Mon, 22 Nov 2010 10:38:36 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/macbeth-divadlo-v-dlouhe info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Návod pro muže jak zvládnout nezáviděníhodnou situaci, když se probudí ve vlastní posteli se ženou, kterou nikdy neviděl, ale která tvrdí, že je jeho zákonitou chotí, předkládá hra Dioptrie růžových brýlí. Jako novinku letošní sezóny ji uvádí Švandovo divadlo.
Návod pro muže jak zvládnout nezáviděníhodnou situaci, když se probudí ve vlastní posteli se ženou, kterou nikdy neviděl, ale která tvrdí, že je jeho zákonitou chotí, předkládá hra Dioptrie růžových brýlí. Jako novinku letošní sezóny ji uvádí Švandovo divadlo. Jedno takové kalné ráno se Honza probudí a zjistí, že vedle něho leží atraktivní dívka, která ovšem vůbec nevypadá jako jeho milovaná manželka a ani se tak nejmenuje. Přesto tvrdí, že ona je tou, kterou si vzal. Ostatně, všechno tomu nasvědčuje, její vyprávění, občanka, fotky na stěnách... Přesto tu něco nehraje. Z dezorientace mu nepomůže ani kamarád psychiatr, který, jak tomu bývá, potřebuje sám odbornou pomoc nejvíc. Po čase se Honzovi začne zjevovat ta, o níž je přesvědčen, že je tou pravou a snaží se ho v tom sama utvrdit. Současná manželka ji nevidí a přizvaný psychiatr opět selže. Sice ji vidí, ale je přesvědčen, že jde o sdílenou iluzi. Na plátně v pozadí běží čas i vzpomínky pozpátku, jak se s Honzou divák snaží dobrat pravdy. Je pravá manželka Vanda nebo Alice? Je Alice vůbec skutečná? Nakonec se ukáže, že náš hrdina není takový jeliman, jak vypadá, když situaci, která začíná přesahovat čtyři stěny pokoje, rázně vyřeší. Ke své spokojenosti.Xindl nasazuje růžové brýle Hra je divadelní prvotinou Ondřeje Ládka, prezentujícího se pod pseudonymem Xindl X. Divadelním debutem je inscenace i pro jejího režiséra Jakuba Sommera. A má i další prvenství - je zároveň světovou premiérou. Výběr představitelů nelze označit jinak, než za skvělý. Honza Viktora Limra je jako chameleon, nenápadný, snad pomalejší, ale přesto schopný vyhodnotit situaci a v pravý čas lapit provokující nebo jen neopatrnou kořist. Eva Leimbergerová tu hraje další ze svých spíše submisivních hrdinek, čímž jí ovšem začíná hrozit zaškatulkování. Expresivní, hlučný projev Tomáše Pavelky velmi dobře vystihuje neurotického psychiatra Maxe, který nenápadně, ale o to nebezpečněji překročil hranici šílenství. Zatímco předchozí trio tvoří stálí členové Švandova divadla, pro roli Vandy si režisér vypůjčil Barboru Vyskočilovou ze Studia Ypsilon. Je dokonalým protipólem Alice. Vzhledem, dravostí, ale i nešťastnou povahou, která jí nedovoluje porozumět sama sobě a jít správnou cestou za štěstím.Kdy se hraje Nejbližší představení Dioptrií růžových brýlí se hraje v sobotu 9.10. od 19 hod. ve Švandově divadle. Více o představení se dočtete tady. Foto: Hubert Hesoun
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dioptrie-ruzovych-bryli Tue, 05 Oct 2010 08:40:59 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dioptrie-ruzovych-bryli info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Rané dílo rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho, které ve své době dělalo ve světové dramatice revoluci, uvádí po 45 letech od jeho prvního uvedení Divadlo Komedie. I když se aktuálnost Spílání publiku - „mluvohry“ (jak nazývá své divadelní kusy sám autor) může zdát z dnešního pohledu sporná, po premiérovém uvedení se přijdu mile rád podívat znovu na reakce bežného publika...
Rané dílo rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho, které ve své době dělalo ve světové dramatice revoluci, uvádí po 45 letech od jeho prvního uvedení Divadlo Komedie. I když se aktuálnost Spílání publiku - „mluvohry“ (jak nazývá své divadelní kusy sám autor) může zdát z dnešního pohledu sporná, po premiérovém uvedení se přijdu mile rád podívat znovu na reakce bežného publika... Představte si situaci, kdy se divadlo neodehrává v obrazech, kdy scéna je prázdná a neexistuje jevištní prostor, kdy herecká gesta nic neznamenají, kdy pauzy nemají význam. Kdy divadelní prkna neznamenají svět, protože jsou sami o sobě světem! Kdy se stírají v zažitém vztahu divák - herec role, kdy „vy“ a „my“ může být za jistých okolností jenom „my“.  Představte si situaci, kdy „my“ jako diváci jsme tématem, kdy jsme objeveni, kdy se na nás po celou dobu představení upírají světla, kdy si začínáme uvědomovat, proč se tak rádi noříme do tmy... V té chvíli totiž přestáváme existovat jako individualita, ztrácíme vlastnosti, stáváme se jednotou, množným číslem, stáváme se diváky. Neznamená to také, že jsme ke vnímání divadla vycvičeni? Že se necháváme zaujmout, že prožíváme díky vzdálenosti jeviště a hlediště mrtvý čas? Že jsme se nechali spoutat? Takto a podobně znejistil v 60. letech existenci dramatického umění teprve čtyřiadvacetiletý Peter Handke v „mluvohře“ či „předmluvě“ Spílání publiku. Autorský tým Pražského komorního divadla nemohl začít svoji Rakouskou sezónu asi výraznějším kusem. Málokdy se totiž můžete cítit v divadle vyloženě nepříjemně... Jenomže se cítíte nepříjemně proto, že ve Spílání publiku vám není programově předkládáno, ale najednou se s vámi počítá, autor se vás prostřednictvím herců nepříjemně ptá, útočí na vás a nebojí se tnout do živého. I samotná realizace v Divadle Komedie vám více než výrazně dokáže předhodit faleš, s kterou by se k vám jako divákům mohlo přistupovat. Slavnostní smutek ukrytý v opulentnosti divadla jako společenského fenoménu (vyjádřeno větou: „Už jsme dlouho, tatínku, nebyli v divadle...“) není ničím jiným než kusem syrového masa. Ovšem, to byste museli být asi úplně na jiné scéně než v Komedii, kde Handkeho hrou deklarují - tak takhle mi to dělat nebudeme, nic od nás nedostanete zadarmo. Jenomže ve finále dostanete daleko víc...               V Komedii si Spílání publiku upravili pro své potřeby. Herci (Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Stanislav Majer a Martin Finger) vystupují pod svými jmény, pošťuchují se a zraňují na reálných základech vztahů „ze šatny“, s humorem se dívají shora sami na sebe, bilancují a také zpochybňují to, co se o jejich divadle v poněkud povrchních zkratkách traduje: „Chladné. Německé. Minimalistické - jen herec a text, prázdný prostor!“    Jaký může mít tedy dnes význam více než 40 let stará Handkeho hra pro samotné divadlo Komedie? „Za smysluplné považujeme jít do sebe, analyzovat (naši) současnou situaci, vrátit se k začátkům působení našeho souboru, snažit se uvažovat o práci posledních let s odstupem, přemýšlet nejen o městě, ve kterém a pro které pracujeme, ale i o sobě,“ vysvětluje režisér Dušan D. Pařízek, jenž ve hře koneckonců zhmotní i sám sebe, to když se všichni herci v jednu chvíli převléknou do jeho typického outfitu, vtipně parodují jeho režijní vedení a možná i otvírají skryté komplexy. Tak schválně, kdo z vás budoucích diváků, vydrží bez uzardění závěrečnou téměř patnáctiminutovou palbu nadávek směrem k publiku? V Pařízkově úpravě Spílání publiku se nachází snad všechno, co by nás jako „čecháčky“ mohlo pálit a to z pohledu historie i současnosti. Desítky, možná stovky nadávek: čumilové, hospodský kecalové, vy, co vždycky tiše souhlasíte, vy, co jste vyhnali sudeťáky... Budete za to hercům na konci tleskat?
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/spilani-publiku Tue, 14 Sep 2010 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/spilani-publiku info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) „Dnes odhoďte ega a vzpomeňte si na dobu, kdy jste byli ještě dětmi a hráli jste si se vším, co jste viděli,“
„Dnes odhoďte ega a vzpomeňte si na dobu, kdy jste byli ještě dětmi a hráli jste si se vším, co jste viděli,“ pronáší na začátku představení téměř od stropu (ze svých dvou metrů na baru postavený) Vojta Dyk. Kultovní představení uváděné v La Fabrice, které i sami autoři (Jakub Prachař, Vojta Dyk a režijní tandem SKUTR) nazývají zkouška, může začít. ...a mají pravdu, nejde o inscenaci v pravém slova smyslu. Spíše o sestavu na sebe s větší či menší lehkostí navazujících skečů a scének, při nichž si oba hlavní protagonisté hrají jako malí kluci. Hrají si hlavně s hudbou, jíž na scéně živě vytváří pomocí nejrůznějších akustických i jednoduchých elektronických zvuků a efektů. Zvuk stojí v první linii. Jsme svědky radostného improvizování s hlasem (excelentní Dykovy hlasové dispozice v tomto případě nemohou zklamat), do hry se zapojují nejrůznější, zdálo by se nehudební, předměty – náprstky vyťukávající rytmus do mikrofonu, mávátka, zubní kartáčky, ba i vibrátory... I když se zvukař při takové práci musel zapotit, žádný klasický nástroj vlastně neuslyšíte. Scénky a výstupy přepadávají jedna do druhé jako voda v horském potoce, aniž byste to ještě čekali, na konci se věčné téma dětství překvapivě zaoblí do poetického mostu.   Kultovní představení nese typické rysy režijní práce Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. I tento kus musel vznikat za pochodu, improvizovaně na zkouškách jako otevřený koncept, který se vyprofiluje tím, že vytěží z přirozených vloh a talentu herců maximum. Černá díra, ve které se zalesknou hvězdy, z nul se narodí čísla... Jakub Prachař a Vojta Dyk již nejednou potvrdili, že na sebe slyší, i když nejde o hudbu. Jistá interaktivita, vtahující diváky do hry, také není pro SKUTR žádnou novinkou. Není to představení, které by vás vystřelilo do nebes a ani si takové ambice asi nedělá. Kultovní představení totiž naschvál mate jménem. S tím jak často stojí na hranici koncertu, divadla a kabaretu, na hranici dětství a dospělosti, ale také balancuje na hranici trapnosti (například scéna s fiktivním dikobrazem je toho ukázkovým příkladem), je to spíš milé, že samo sebe ustojí. Podmínkou však bude, že se otevřete a budete schopni sdílet radost z objevování banalit, nezatíženi touhou po hlubokém smyslu, protože u dětské hry je smyslem hra samotná. „Vždycky někdo udělá nějakou blbost a pak to všechno skončí,“ dehonestuje s humorným nadhledem celý projekt jedna z posledních vět v představení. Nejbližší termíny Kultovního představení v holešovické La Fabrice:  14. září., 20. září, 1. a 30.listopadu od 20hod.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kultovni-predstaveni-skutr Sat, 11 Sep 2010 12:20:54 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kultovni-predstaveni-skutr info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Divadelní prázdniny jsou v plném proudu, ale některá prkna, co znamenají svět, nezahálejí a dokonce hostí premiéry, jako v případě slavného muzikálu, který je hlavním lákadlem letošního METROpolitního léta hereckých osobností.
Divadelní prázdniny jsou v plném proudu, ale některá prkna, co znamenají svět, nezahálejí a dokonce hostí premiéry, jako v případě slavného muzikálu, který je hlavním lákadlem letošního METROpolitního léta hereckých osobností. METROpolitního léto je už pevně zakotveno v pražském kulturním dění, ale dosud většinou představilo komornější inscenace. Hello, Dolly! je jistě nejambicioznějším projektem, produkovaným Studiem DVA. Přišel jsem, jen půlku viděl jsem... Je-li vám umožněno zhlédnout pouze druhou polovinu generálky, těžko můžete hodnotit celkový dojem z představení, soustředíte se na výkony jednotlivých protagonistů v dané alternaci, choreografii, scénu, kostýmy a hudební doprovod, i když určitý obrázek si lze udělat i o režii. Z mála hodně Protože nedávno běžel v televizi slavný film s Barbrou Streisand a Walterem Matthauem, neubráníte se srovnání. Omezený jevištní prostor nedisponuje možnostmi jaké má film. Nelze tu pro dokreslení obrazu použít působivě stylizované exteriéry, ani zinscenovat davové taneční scény, přesto se tvůrcům podařilo, i přes komornější ladění, uchovat nezaměnitelný Kellyovský styl, který především tanečními výstupy číšníků dělá z prostinkého příběhu nezapomenutelnou muzikálovou podívanou. Děj šlape, čemuž napomáhá nemalou měrou svižná choreografie Renáty Suchánkové. Autoři scény Adam Pitra a Renata Weidlichová si poradili s omezeným prostorem jeviště a pro děj nevhodným přestavováním kulis, použitím multifunkční scény, k jejíž proměně v kupecký krám, hudební klub nebo newyorskou ulici dochází pomocí hudby a doprovodných zvuků. Živá kapela, doprovázející děj z balkónu nad restaurací, je pro vytvoření dobové atmosféry nepostradatelná. Hvězda za hvězdu Muzikál takového věhlasu, jakým se Hello, Dolly! stalo díky filmové adaptaci, znamená pro autory vždy velkou výzvu. Vsadit se tu musí vše na jednu kartu - na hlavní postavu, tudíž na její představitelku. Barbru Streisand nelze nahradit jen tak někým, a tak i na české divadelní scéně bylo třeba najít herečku odpovídajícího formátu, která bez problémů roli utáhne a diváky okouzlí. Ivana Chýlková je pro ni jako zrozená. Ovlivnění filmovou Dolly je zřejmé, ale vůbec není na škodu. Dolly Ivany Chýlkové je stejně okouzlující i nesnesitelná jako ta v podání Barbry Streidand. Věříte jí, že její hlavní zbraní je jazyk, nabroušený, drzý, připravený omíláním svých pravd udolat každého. Jenže na muzikál by to nestačilo. To, že Ivana Chýlková bude zvládat i pohybovou část, u bývalé adeptky baletu tolik nepřekvapí, ale že si se ctí poradí i s pěveckým partem, už takovou samozřejmostí u činohereček není. Co se týče výběru jejího protihráče Horáce Vandergeldera, je velmi příjemným překvapením alternující Josef Carda. Ten, ač vešel do povědomí diváků pitvořením na televizních obrazovkách ve společnosti Suchánka a Genzera, dokonale splynul s charakterní rolí škrobeného lakomce se srdcem nedobytným stejně jako jeho sejf. Trochu moc crazy Zásadní výtka se však týká změny charakterů některých postav, jimž byla odňata lidská důstojnost. Z prostších, naivních, ale slušných lidí jako je filmový Kornelius Hackel a jeho kolega se tu staly karikatury, jejichž laciným shazováním si autoři zřejmě chtěli pojistit přízeň publika. Tento trend zveličování a polopatismu na způsob amerických komedií, kde malé dítě uštědřuje lekci imbecilnímu zloději, se spolu se samoúčelnými vulgarismy bohužel šíří i českými divadly. Pokud neznáte původní verzi, pak se oněm trapným scénám určitě zasmějete, pokud ano, pokazí vám to nejspíš dojem. Nemluvě o tom, že je tím shazována úroveň lidí doby, do níž je muzikál zasazen. Těžko by někdo zaměstnával modistku dloubající se v restauraci v nose, stejně jako byste nevěřili, že si lakomý obchodník bude držet příručího, který vypadá a chová se jako druhořadý sňatkový podvodník. Podobně dopadla i Dollyina známá, která se, z poněkud ordinérní najaté herečky, jež v původní verzi přesto zvládla svou roli bohaté paničky Ernestiny Zámožné, proměnila v novém pojetí v přestárnou šlapku, zklamanou životem. Divákovi tak musí být protagonistů vedlejších rolí líto, přestože své herecké i pěvecké party zvládli, jako v případě Yvonne Přenosilové na víc než výbornou. Jsou tu vlastně jen pro pobavení a jen málokdo z diváků bude vnímat smutný podtext jejich obyčejných nezáviděníhodných životů. Proměnu charakterů postav navíc podtrhují kostýmy, jež jsou směskou dobového oblečení a varietních kostýmů. Například umělecký záměr obout příručí do barevných botasek působí spíš jako (ne)skrytá reklama. O vymódění Ernestiny už není třeba dodávat vůbec nic. Naopak nadsázka použitá u rekvizit a choreografie je správně vybalancovaná a vyvolává očekávaný účinek u diváků bez nátlaku. Koho uvidíte Jak už bylo řečeno Ivanu Chýlkovou v roli Dolly Leviové. Horáce Vandergeldera v podání Jaromíra Dulavy a Josefa Cardy, Kryštofa Hádka s Michalem Slaným jako příručího Kornelia Hackela, Simonu Babčákovou a Moniku A. Fingerovou v roli kloboučnice Ireny Mollové či Mojmíra Maděriče coby vrchního v Harmonii. V roli Ernestiny Zámožné se budou střídat dvě legendy české populární hudby Naďa Urbánková a Yvonne Přenosilová. Režisérem muzikálu je Ondřej Sokol, dirigentem a autorem hudebního nastudování Kryštof Marek. Premiéry se uskutečnily 6. a 7. července. V srpnu se Hello Dolly! hraje ve Švandově divadle v těchto termínech: 16. – 19. 8. 22. – 25. 8. 29. – 31. 8. Více info o muzikálu si přečtete zde. Foto: Kamila Polívková, Tomáš Beran a Zuzana Ottová
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hello-dolly-8745 Tue, 10 Aug 2010 12:19:32 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hello-dolly-8745 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Razantní způsob jak se vypořádat s ranami osudu je námětem nejnovější hry Švandova divadla. Její protagonisté vám ho vyloží velmi naturalistickou formou třeba už 24.5.
Razantní způsob jak se vypořádat s ranami osudu je námětem nejnovější hry Švandova divadla. Její protagonisté vám ho vyloží velmi naturalistickou formou třeba už 24.5. Chcete-li přestát všechny životní prohry a vyjít z nich nakonec jako vítěz, buďte k sobě poctiví, přestaňte se schovávat za rádoby pozitivní přístup a pusťte ven všechny negativní myšlenky a pocity. Alespoň ve hře Kurz negativního myšlení, nastudované ve Švandově divadle podle celovečerního filmového debutu norského scénáristy a režiséra Barda Breiena, to funguje. Nastavené zrcadlo Film a po něm i hra si bere na paškál všechna ta samospasitelná terapeutická sezení, která mají v tomto případě pomoci lidem vyrovnat se a naučit žít s fyzickým handicapem. Autor tím reagoval na křečovitý trend ve společnosti, kde se, podle jeho slov, všichni soustředí na to být v jednom kuse pozitivní. Příběh není inspirovaný žádnou konkrétní osobou, ale vychází z jeho osobních zkušeností z práce s alkoholiky na detoxu: „Potkal jsem tam spoustu zajímavých, negativních osobností. Ale víc je to o dvojlomnosti ve mně samém, to asi spousta lidí zná, ten boj mezi pozitivitou a nadějí a potřebou destrukce." Snímek se stal v roce 2007 diváckým hitem karlovarského festivalu a odnesl si odsud hlavní cenu za režii. Pokud jste ho neviděli ve Varech, před časem ho uváděla také Česká televize. Ať už Vám vyvstane v paměti nebo je pro vás úplnou novinkou, na divadelních prknech má stejnou výpovědní hodnotu, ale díky přímému kontaktu působí autentičtěji. Přestože autoři inscenace varují, že tentokrát nepůjde o žádnou taškařici jako v předchozí severské inscenaci Kdo je tady ředitel, nudy se bát nemusíte. O humor a šílené situace není nouze, tedy o značně drsný humor, odhalující protagonisty téhle seance až na kost. Inscenace kombinující psychologické drama se sžíravou černou komedií má však právě absurditou, která se přetavuje na humor s tou předchozí přeci jen něco společného. Zaručený recept - léčba šokem Hlavní postavou je Geirr, po autonehodě upoutaný na invalidní vozík a ještě k tomu impotentní, který se ani po dvou letech nedokázal se situací vyrovnat a trápí nejen sebe, ale i svou manželku Ingvild, pro níž, ze svého pohledu, představuje obtížné závaží a dělá všechno proto, aby jí ho zbavil. Ta se upne na poslední možnost, jak jeho veskrze negativní přístup zvrátit a pozve na návštěvu k nim domů skupinu tělesně postižených, se kterou pracuje nechutně pozitivní a sebevědomá psycholožka Tori. Cílem je probudit pomocí názorné ukázky pozitivního myšlení v Geirrovi motivaci, jak jinak než pozitivní. Když se dostaví ona žalostná skupinka, odmítne s ní Geirr nejdřív komunikovat, ale sílící nátlak ze strany terapeutky i manželky do dožene k protiútoku, který se změní pro všechny zúčastněné ve skutečný očistec. Brzy zmizí široké úsměvy, v nichž se skrývá hořkost poznané pravdy. Terapeutka situaci nezvládne a zbaběle vyklidí pole, vyzývajíc své pacienty, aby šli s ní. Ti odmítnou a podstoupí živelnou Geirrovu terapii, v níž nechybí alkohol, drogy či ruská ruleta. Úsměvy padají a nahrazují je obvinění, výčitky, doznání i milostné návrhy, které nezůstávají bez odezvy. Ač se zdá, že se tu všechno zvrhlo a Geirr je přinejmenším ďáblův advokát, tahle očistná kůra má nečekané výsledky - dodá všem odvahu podívat se na skutečnost realisticky, což je první krok ke svobodě, ne-li fyzické, tak duševní. S rolemi srostlí Do role Geirra obsadil režisér Daniel Hrbek na scéně Švandova divadla už prakticky zdomácnělého Michala Dlouhého, jehož tradiční plné nasazení dodává sarkastickému vzteklounovi na opravdovosti a uvěřitelnosti. Možná by jen mohl maličko ubrat ve svém typickém rozhořeném projevu na důrazu slov, kterým v danou chvíli jakoby sklouzával do jedné unifikované postavy. Naštěstí jen na krátký čas. Ztrápená manželka připadla Kristýně Frejové, které tak rozšířila plejádu štěstím opomíjených žen. Tentokrát jí alespoň scénář nepředepsal odkvétající ženskost a dovolil jí rozehrát více charakterových poloh. Se ztrátou svůdnosti i důstojnosti se tu potýká všemi členy rodiny opuštěná Lillemor, trpící neurotickým strnutím šíje, v podání na své dřívější domovské scéně hostující Jaroslavy Pokorné. Ještě více na dně se zdá být mrtvicí z aktivního života vyřazený Asbjorn, v civilním uměřeném a právě proto velmi uvěřitelném podání Miroslava Hrušky, jehož flegmatičnost a neschopnost mluvit se nakonec ukáže jen jako zástěrka před dotěrným rozkazováním terapeutky Tori, která ostatně není tak veskrze pozitivní, jak by okolí ráda namluvila. A nakonec je tu trvale šťastná Marte, která za své úplné ochrnutí vděčí nedostatečnému manželovu jištění při lezení po skalách. Její neustále nasazený až imbecilně pozitivní úsměv jí vymezuje málo sympatickou úlohu. Jenže při posunu děje je zbytkem skupiny označena za nejnešťastnější, což se ukáže jako dobrý pozorovací odhad a Eva Leimbergerová, která má pro změnu ve Švandově divadle už pomalu ale jistě statut naivek, může obecenstvo přesvědčit o opaku a přetáhnout na svou stranu. V tom jí napomáhá Gard Kamila Halbicha, kterému hra na pravdu postupně strhává roušku oddaného soucitného manžela. Opomenout nelze jak spolupráci s Janem Potměšilem, který k realizaci specifického tématu přispěl mnohými cennými radami a postřehy, nejen v pohybové oblasti, tak architekturu scény, jež je dílem Petra Masopusta, a který se musel vypořádat s jevištní podobou patrového domu včetně úprav pro mobilitu vozíčkáře a mola vedoucího do jezera, které symbolicky naznačil rampou zabíhající do hlediště. Informace na závěr Hra Kurz negativního myšlení měla premiéru 27. dubna 2010, nejbližší představení se hraje 24. května. Více o inscenaci a termínech dalších představení se dočtete zde Foto: Martin Špelda  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kurz-negativniho-mysleni-svandovo-divadlo Sat, 22 May 2010 00:00:00 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kurz-negativniho-mysleni-svandovo-divadlo info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Ačkoli premiéra proběhla nedávno, Divadlo Letí dopředu anoncuje, že v případě hry Terminus irskéko dramatika Marka O´Rowea uvede jen několik málo repríz. Nejbližší šance je 9. května ve Studiu Švandova divadla.
Ačkoli premiéra proběhla nedávno, Divadlo Letí dopředu anoncuje, že v případě hry Terminus irskéko dramatika Marka O´Rowea uvede jen několik málo repríz. Nejbližší šance je 9. května ve Studiu Švandova divadla. Zdálo by se, že současná dramatika s kritériem české premiéry, na níž se Divadlo Letí specializuje, bude mít své hranice, ale výběr nejčerstvějšího celovečerního titulu tohoto souboru znovu překvapí. Irský dramatik Marc O´Rowe poprvé uvedl svoji hru Terminus (ve vlastní režii) teprve před dvěma lety v Londýně, dnes už je možné ji vidět v českém provedení právě díky autorskému týmu Divadla Letí. Jedná se vlastně o generační divadlo - herci, režiséři, produkce, scénografové, hudebníci, překladatelé i další spolupracovníci, díky nimž tenhle stroj dobře šlape, jsou vesměs stejná generace narozená na začátku 80. let. V případě hry Terminus je více než jindy záhodno vyzdvihnout práci na překladu. Terminus je totiž v originále veršovaným textem, básní na divadle s výjimečnou zvukomalbou, rytmus veršů má chtě nechtě blízko k rapovému uchopení. Takovým text zůstal i po nepochybně mravenčí práci překladatelky Ester Žantovské, aniž by se ovšem do rapové stylizace nutil za každou cenu, jeho kadence spíš správně využije jen v jistých dramatických momentech. Už úvodní reprodukovaná skladba od Portishead a úpěnlivý hlas Beth Gibbons vás uvrhnou do temného světa, který se ani tak neskrývá v Dublinu, v němž se děj odehrává, nýbrž v postavách samých. Neuslyšíte žádný klasický dialog. Vzájemně se střídají monology třech postav, které se až do samého vyústění odehrávají jako by bezděčně a podtrhují nevyřčenou samotu svých hrdinů, dokud se neprolnou i dějově a vztahově, podobně jako v nějakém povídkovém filmu. Pokud se srovnáte s O´Roweovým světem, který se ve hře Terminus z ničeho nic nečekaně převrací z reality do fantasmagorických výjevů, ve kterých se s poetikou místy ne nepodobnou Nebi nad Berlínem vznášejí nad městem andělé nebo visí démoni za vlastní střeva na rameni jeřábu, máte vyhráno. Pak už se vlastně nejednou jedná o působivé básnické obrazy, jejichž přemrštěnost, která ovšem může být blízká generaci, jež vyrostla na počítačových hrách, bezpečně zachraňuje fascinující jazyk. Proud básně nebo spíše poémy, v níž překladatelce jen párkrát ujede nějaký toporný rým typu láska – páska, má prakticky bezchybné metrum. Velmi brzy si stačíte uvědomit, že to sedí hlavně Richardu Fialovi, který ve hře ztvárňuje sériového vraha, a své herecké kolegyně (Marcela Holubcová a Pavlína Štorková) tentokrát přebije až neskutečnou empatií pro rytmus textu, s nímž dokáže plout doslova i tělem. Násilí, jímž je jeho postava determinována stejně jako obsedantní závislostí na karamelkách, je v jeho rukou radostným a slastným požitkem: „I po pádu si ďábel pamatoval, jaké to bylo v ráji,“ - O´Rowe by měl z toho hereckého rozkolu hravé ironie a kruté nepředvídatelnosti jistě radost. Scénografické řešení využívá chytře otevřených pojízdných krychlí, v nichž se probouzí každá z postav nejprve sama, aby se nakonec vše pospojovalo. Hercům to umožňuje využít vlastně novou variabilní dimenzi prostoru. Neméně důležitým je vizuální ilustrace textu VJ Aeldryna, který přímo na scéně experimentálně a hravě kombinuje úsečné filmové projekce s živými kolážemi, které přenáší přímo na plátno. Tyto prvky byly pro náročnost sledování veršovaného textu a děje v podstatě nutné a režisérka Martina Schlegelová dobře věděla proč jich využít. I když jsou místa, kdy se rytmus představení lehce ztrácí (zvláště po excelentních výstupech Richarda Fialy), jako celek je Terminus (v latině hraniční kámen nebo v římské mytologii bůh, který střežil hranice) progresivním kouskem, který se sympaticky vydává za hranice běžné dramatické tvorby. Foto Divadlo Letí
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/terminus-4987 Wed, 05 May 2010 08:55:18 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/terminus-4987 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Je tomu stočtyři let co stála Ibsenova Heda Gablerová poprvé na jevišti Švandova divadla. Tehdy měla českou premiéru. Jaká je dnes, po tolika letech hraní v divadlech po celém světě? Tu současnou můžete poznat už 30. března.
Je tomu stočtyři let co stála Ibsenova Heda Gablerová poprvé na jevišti Švandova divadla. Tehdy měla českou premiéru. Jaká je dnes, po tolika letech hraní v divadlech po celém světě? Tu současnou můžete poznat už 30. března. Jak to u přepisů klasických děl bývá, rozdělila i nejnovější inscenace Hedy Gablerové ve Švandově divadle diváky a kritiky do dvou táborů. I když přenesení hry z konce 19. do druhé poloviny 20. století není u Ibsena tak razantní jako například u podobných experimentů se Shakespearem, je pro zastánce klasického zpracování tento posun a především úpravy a škrty v původním textu špatně akceptovatelný. Ti, kdo se ztotožňují s vizí režiséra Daniela Špinara, že toto Ibsenovo dílo vyzní daleko aktuálněji transformované do současnosti, budou spokojeni. Ke které skupině se přiřadíte, poznáte asi mnohem dřív než spadne opona. Kdo je Heda Gablerová? Pokud jste se s Hedou Tesmanovou, rozenou Gablerovou dosud neměli možnost seznámit, snad něco napoví její krátké CV: Heda stojí na prahu třicítky. Před časem se vdala a uvědomuje si, že by měla konečně dospět, zároveň se toho děsí. Dospět znamená odhodit bezstarostnost a žít podle nudných pravidel. Proto se přece nevdávala, naopak si od manželství slibovala, že za ni někdo převezme zodpovědnost, že se stále bude jen bavit a role mladé ženušky bude další hrou, i když dobře věděla, že tak jednoduchý zase život není, že je to jen její romantická a dětinská představa. Možná by se jen dál nudila a prováděla malé soukromé vzpoury, kdyby jí do života znovu nevstoupila osudová láska - Eilert Løvborg. Snílek, stejně nezodpovědný, požitkářský, neklidný, vášnivý jako ona sama. To on je tou příslovečnou rozbuškou. Následný výbuch emocí rozmetá zdánlivý, až mrtvolný poklid rodinné vily a nemůže skončit jinak, než jak to u velkých dramat bývá. Heda to nikdy neměla snadné V době napsání hry spatřovali kritici v postavě Hedy často monstrum, zrůdný výplod autorovy fantazie, který nemá žádný předobraz v reálném životě. Dnes ji paradoxně někteří kritici označují za neaktuální, neboť podle nich má dnešní žena na výběr, může se postavit na vlastní nohy. Realita kolem nás, zaplněné psychologické poradny či diskuze na dámských webech i zprávy z černé kroniky dokazují, že syndrom "vdavek", vtloukaný do holčičích hlaviček konzervativními matkami a příbuzenstvem skoro se stejnou vervou jako kdysi, stále vytváří další a další Hedy Gablerové, které se se svěrací kazajkou manželství vypořádávají obdobnými excesy a najdou se i takové, které se bojí samostatnosti nebo jen nedokáží oželet pohodlný blahobyt a řeší svoji situaci radikálně jako Heda. Rozporuplné jednání Hedy je vyústěním její výchovy. Kdo vyrůstá v rodině generála, bude jednou taky generálem nebo se bude naopak programově vyhýbat odpovědnosti, bouřit proti zaběhlým konvencím a řádu, ale zároveň se nedokáže zcela zbavit jistot, které toto uspořádání poskytuje. Proto hledá Heda útočiště v bezpečném manželství, s poněkud nudným leč snaživým mužem, který by jí stěží dokázal rozkazovat. Připočteme-li k tomu dobu, kdy byla hra napsána, a kdy měla dívka prakticky jen dvě možnosti, buď se narodila do natolik bohaté rodiny, že jí žádné existenční starosti v budoucnu nehrozily nebo se musela dobře vdát, má z řady vybočující hrdinka o bezvýchodnou situaci předem postaráno. Co bylo dřív, představitelka nebo role? Režisér Daniel Špinar od první chvíle viděl jako představitelku hlavní role Janu Strykovou nebo spíš obráceně, hledal výraznou roli, v níž by mohl herečku režírovat. Když mu bylo nabídnuto režijní hostování ve Švandově divadle a několik her na výběr, Heda Gablerová se ukázala tou pravou. Jana Stryková je, řečeno jeho slovy, přesně ten druh romantičky, která si klade přehnané cíle, a zároveň je natolik inteligentní, že si vzápětí dokáže odpovědět, že jejich naplnění je nereálné – a právě tenhle střet je stěžejní i pro postavu Hedy. Nezbývá než dodat, že Jana Stryková představu "věčného dítěte" naplňuje i vzhledově. Éteričnost štíhlé postavy umocňují černé šaty, tmavé, uhrančivé a přesto plaché oči dokreslují podobu rozmazleného netrpělivého i naivního dítěte. Přidá-li herečka pochopení pro postavu a ukáže divákovi více vrstev jejího charakteru, postava ožívá a podmaňuje si nejen své spoluhráče, jak jim to káží role, ale i celé hlediště. Z hysterické zhýčkané potvory, jak byla vnímána kdysi, se stává osobnost, bránící se stát loutkou v rukou manžela i celé společnosti, protože si až příliš pozdě uvědomila jak těžkou úlohu si dobrovolně zvolila. Neméně dobře vystavěl svou pochybnostmi i alkoholem rozervanou postavu Løvborga Martin Pechlát. Mezi ním a Hedou to na jevišti skutečně jiskří, takže je od jeho vstupu do děje jisté, že zničující detonace nemůže milence minout. Heda Gablerová v režii Daniela Špinara měla premiéru 27. února letošního roku, nejbližší představení se hraje 30. března. Více o inscenaci se dočtete zde. Prostřednictvím webových stránek divadla si můžete také zakoupit vstupenku on-line. Foto: Petr Neubert  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Heda-gablerova-3698 Tue, 23 Mar 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Heda-gablerova-3698 info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V Divadle v Dlouhé uvádějí novou hru Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni. Jak ukazuje režisér Jan Borna a všichni účinkující - ona i s takovým Adolfem Hitlerem, o němž se traduje, že neměl smysl pro humor, může být docela legrace...
V Divadle v Dlouhé uvádějí novou hru Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni. Jak ukazuje režisér Jan Borna a všichni účinkující - ona i s takovým Adolfem Hitlerem, o němž se traduje, že neměl smysl pro humor, může být docela legrace... „Lidi si někdy myslí, že ti, co hýbou světem, jsou obludy a zrůdy, ale oni to jsou docela milý lidé,“ zahajuje sám Arnošt Goldflam představení. A tak se v úvodní scéně potkají na peróně brněnského nádraží dva mladíci s velkými plány. Jeden cestuje do Vídně, aby se přihlásil na architekturu, druhý míří za obchody do Švýcarska. „Josef Visarionovič Stalin,“ říká první. „Těší mě, Adolf Hitler,“ na to ten druhý. Mají asi hodinu do přestupu, tak usednou na lavičku a pohovoří si. Hlavy plné snů a ideálů - široká ruská poetická duše překvapivě nenaráží na německou klasicistní strohost a mýtický patos. Naopak se v Goldflamově dialogu strhujícím způsobem a vtipně doplňují, je to vlastně jen jiný jazyk podobných vizí, které se v mladících již teď formují. Když se loučí, líbají se na tvář a slibují si, že udělají vše proto, aby se jejich sny naplnily. A chytrý černý humor nás provází i dále, je vlastně základním stavebním prvkem celého představení, složeného ze šesti obrazů. Mezi ně vklínil režisér Jan Borna operetní pěvecké výstupy, pod podium se dokonce vešel celý malý orchestr, jehož členy jsou i někteří z herců. (Muzikantské schopnosti ansámblu z Dlouhé, ale není třeba představovat.) Ocitáme se u Hitlera v jídelně, kde se nezřízeně cpe bábovkou a pod nátlakem slibuje Evě Braunové potomka, který bude počat za velkolepých okolností, anebo jsme svědky absurdního probuzení Vůdcova talentu na vymýšlení anekdot. Mimochodem, Jan Vondráček si to v této scéně nezřízeně užívá. Herci se v roli Hitlera střídají tak dlouho, až dojde i na Magdalenu Zimovou - ostatně předposlední obraz s Himmlerem, Goebbelsem a Göringem, kteří dovádějí jako malí kluci, je prakticky čistou groteskou. Vrcholem jednotlivých obrazů jsou výborně odpozorované dramatické heroické řečnické výjevy, jež Adolfa Hitlera parodují takovým způsobem, že jej málem začnete mít rádi. A přesto vám nejednou přeběhne mráz po zádech. Komiksově laděné jevištní kresby Petra Hlouška jsou samy o sobě funkčním a zábavným dekorem, který vynáší děj do popředí. Před každou scénou se autor textu personifikuje, uvede jí vtipnou glosou a opatrně odchází, jako by na své dílo dohlížel... U Hitlerů v kuchyni máte spíš pocit, že jste někde v šantánu nebo kabaretu. Tato pestrá divadelní forma jako by si přímo říkala o televizní záznam. A jistě by jí i slušel. Nejbližší nevyprodaná představení 9, 16 a 22.4.2010, Divadlo v Dlouhé. Další informace o představení čtěte zde. Foto Divadlo v Dlouhé  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/u-hitleru-v-kuchyni Tue, 23 Feb 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/u-hitleru-v-kuchyni info@pragueot.cz (Markéta Žižková) Známá kniha Vladislava Vančury i film Františka Vláčila zpracovaly téma přeměny nevinné dívky zaslíbené Bohu v ženu, která je ochotna bojovat za svou pozemskou lásku k muži. Příběh Markéty, dcery Lazarovy se nyní dočkal i divadelního zpracování ve formě absolventské inscenace studentů činoherního herectví DAMU.
Známá kniha Vladislava Vančury i film Františka Vláčila zpracovaly téma přeměny nevinné dívky zaslíbené Bohu v ženu, která je ochotna bojovat za svou pozemskou lásku k muži. Příběh Markéty, dcery Lazarovy se nyní dočkal i divadelního zpracování ve formě absolventské inscenace studentů činoherního herectví DAMU vi divadle DISK. Námět příběhu, který zpracoval ve své knize Vladislav Vančura, pochází z časů středověkých. Lupičské bandy bojují s králem, který je chce káznit, i mezi sebou navzájem. A jako každý silný příběh i tato balada obsahuje prvky zrady, násilí, lásky a odpuštění. Režisér Pavel Ondruch, který inscenaci připravil s pomocí dramaturga Zdeňka Janála, se nesnažil hru vybudovat na převyprávění dějů dávno minulých, ale převedl příběh do stavu, kdy není tak důležité, o jaké století se to vlastně jedná. Vždyť lidské touhy jsou v každé době podobné. Hlavní myšlenkou příběhu Markéty Lazarové je její přerod z nevinné dívky, která je zaslíbená Bohu, v ženu bojující o svou lásku k muži. Na začátku je Markéta až „nepříjemně čistá“. Provází ji aureola mravní čistoty doplněná o naivitu a sklony ukazovat ostatním na jejich hříchy. Její otec Lazar, který si uvědomuje tíhu svých vlastních provinění, doufá, že Markéty zbožný život bude i jeho vstupenkou do nebe. V dalším dějství hry je ale Markéta unesena Mikolášem, synem znepřáteléného lapky. Ten ji sice zachrání před smrtí, kterou by ji nejraději potrestali ostaní čleové tlupy, zároveň ji ale ve své touze připraví o to pro ni nejvzácnější – její čistotu. Uplyne však nějaký čas a Markétiny výčitky svědomí a touha po návratu k životu zaslíbenému Bohu se přemění v city k Mikolášovi a radost z tělesné rozkoše. Podobné příběhy ale nemívají šťastné konce, a tak do děje vtrhne král odhodlaný potrestat vzpupné lapky a kolotoč bojů a nenávisti se znovu roztáčí. Markétu ve hře ztvárnila Klára Klepáčková, která je ze začátku křehká a nevinná. Přesně tak, jak by měla Lazarova dcera být. Postupem času ale přichází její přeměna, která je signalizována i postupnou změnou jejího oděvu od zářivě bílé po černou. Kláře Klepáčkové však ve výrazu zůstává možné více naivity, než by se pro „zralou“ Markétu hodilo. Jejího milence Mikoláše hraje Jiří Suchý z Tábora, který přesvědčivě zpodobňuje lapku a muže divokého srdce. Převažuje však u něj cit nad drsností Mikoláše z knižní předlohy. Role Lazara pak byla svěřena Tomáši Klusovi. Hraje tak muže podstatně staršího, než je on sám. To ale pro něj není v této hře žádným handicapem. Na jevišti se prostě stává starým, ale rázným mužem ukrytým pod oblečením z kožešin. Celým příběh navíc provází postava komediantky – Marie Štípkové, která děj doplňuje o potřebnou dávku humoru, sarkasmu i drsnosti. Příběh o přerodu osobnosti a v podstatě také jisté formě dospívání je vždy aktuální a má potenciál se diváka dotknout. A tyto jeho přednosti inscenace Markéty, dcery Lazarové v divadle DISK určitě využívá. Během představení tak můžete sledovat uvěřitelný příběh o tom, jak se křehká dívka s pohledem upřeným k nebi změní v ženu zahleděnou do svého milence. Další informace o představení naleznete zde. Nejbližší představení, na které není vyprodáno - 16.3 od 19:30hod. Foto foto: Jan Faukner (www.pictoria.cz)
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/marketa-dcera-lazarova-3978 Thu, 18 Feb 2010 10:22:47 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/marketa-dcera-lazarova-3978 info@pragueot.cz (Hana Rojková) Berthold Brecht chtěl Žebráckou operou provokovat, zdvihnout publikum a divadelní kritiky ze židlí. A povedlo se mu to, i když trochu jinak, než očekával. Ze židlí se zvedli proto, aby mu ve stoje zatleskali. Hra se stala hitem. Po osmdesáti letech si konečně našla cestu i na prkna Národního divadla. Aplausu ve stoje se ale zřejmě nedočká.
Berthold Brecht chtěl Žebráckou operou provokovat, zdvihnout publikum a divadelní kritiky ze židlí. A povedlo se mu to, i když trochu jinak, než očekával. Ze židlí se zvedli proto, aby mu ve stoje zatleskali. Hra se stala hitem. Po osmdesáti letech si konečně našla cestu i na prkna Národního divadla. Aplausu ve stoje se ale zřejmě nedočká. Jedna z nejhranějších her na české divadelní scéně vypráví známý příběh o gangsterovi Macheathovi (Vojtěch Dyk), který jako Mackie Messer vládne londýnskému podsvětí. Jenže „žralok, co má zuby jako nože“ (píseň o Mackie Messerovi až neskutečně zlidověla) se ožení a jeho ženou se stává Polly (Antonie Talacková), dcera žebráckého krále Jonathana Jeremiaha Peachuma (Jan Novotný). Ten se nemůže smířit s tím, koho si jeho dcera bere, a dělá vše pro to, aby policie gangstera dopadla. Do celé komplikované akce sázející na to, že Mackie je záletník, se zapojuje i Pollyina matka (Eva Salzmannová), zkorumpovaný policista Jackie Brown (Alexej Pyško) a dvě Macheathovy milenky – prostitutka Jane (Sabina Králová) a těhotenství předstírající Lucy (Eva Vrbková). Hra v režii Ivana Rajmonta působí dojmem, že se za každou cenu snaží přiblížit současnému divákovi a ještě více zaktualizovat Brechtův nadčasový text vycházející z Třígrošové opery Johna Gaye. Snaha o aktuálnost dýchá na diváka ve všech možných podobách, nejpatrnější je v moderní jazykové úpravě. Překladatelka Daria Ullrichová se snažila přiblížit původní text současnému jazyku. Kdo ví proč je tak hra až příliš prošpikovaná vulgárními slovy, které sice mohou na začátku šokovat, ale po chvíli již ruší a nudí. Po mnohem vulgárnějším slovníku sáhl ještě Jan Tošovský, který se ujal překladu písní na hudbu Kurta Weilla. Není tak výjimkou, kdy na jevišti zazní slova jako „My se**m na barák.“ nebo „svou ženu bys kur**l“. Upozorňuji, že nejsem žádný puritán, ale cpát do jedné z nejranějších a neoblíbenějších inscenací samé vulgarity jen kvůli tomu, aby autoři dokázali, jak jsou „cool“, mi přijde samoúčelné. Stejně tak mi uniká smysl vyskakujícího obřího penisu z postele. Scéna Martina Černého je totiž zajímavě pojatá, minimalistická, proto je zbytečné dodávat do ní takovéhle detaily, co jen ruší a nejsou dodatečně vysvětleny. Stejně jako na Hynaisově oponě nasprejovaný nápis „Otevřete svá srdce!“, se kterým nikdo nijak nepracuje, takže divák stěží pochopí, proč tam nápis je. Naopak kostýmová aktualizace je příjemná, posouvá hru do historizující současnosti. Zatímco Mackie nosí cylindr a smoking, Pollyina žebrácká rodina je oblečena do oblečení ze secondhandů a asijské tržnice. Tím, co hru drží při životě, je charisma a hlavně zpěv Vojtěcha Dyka, který zvládl pojmout legendárního gangstera s veškerou ctí a sebevědomím, které tato postava potřebuje. Ze všech herců navíc díky své muzikální průpravě zvládl svůj pěvecký part bez nejmenšího zaškobrtnutí (a zpívat vleže zamotaný do folie asi není žádný med). Jen dojem záletníka se mu nějak nepodařilo vykouzlit. Naopak Eva Vrbková se naprosto ztotožnila s komediální podobou Lucy, která, aby se k ní Mackie vrátil, předstírá těhotenství. Většina herců zvládá svá pěvecká čísla sice s námahou, ale uši diváků rozhodně netrpí. Možná by se hercům zpívalo a pohybovalo mnohem lépe, kdyby měli k dispozici mikroporty. Nemuseli by tak zápasit s umisťováním mikrofonu do stojanu a Dyk by pak nemusel zpívat svůj závěrečný výstup do oprátky. Žebrácká opera v režii Ivana Rajmonta a v dramaturgii Martina Urbana působí tak trochu nedodělaně a je škoda, že se v této rozpačité podobě objevila právě v Národním divadle. Nezachrání to ani herci, kteří se snaží, seč mohou, ani příjemná scéna. Přitom stačilo se jen trochu ubrat na vulgaritách a čtyřhodinovou úmornou hru prokrátit. Nejbližší termíny představení naleznete zde.  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/zebracka-opera-nd-8952 Tue, 29 Dec 2009 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/zebracka-opera-nd-8952 info@pragueot.cz (kaca) Jednu z nejkontroverznějších Shakespearových her uvedlo 12. listopadu na svůj repertoár Stavovské divadlo. Komedie Kupec benátský mnoho záminek ke smíchu nepřináší a zůstane u toho i po autorském zásahu režiséra Martina Čičváka. Ten její hrany ovšem obrousil možná až příliš.
Jednu z nejkontroverznějších Shakespearových her uvedlo 12. listopadu na svůj repertoár Stavovské divadlo. Komedie Kupec benátský mnoho záminek ke smíchu nepřináší a zůstane u toho i po autorském zásahu režiséra Martina Čičváka. Ten její hrany ovšem obrousil možná až příliš. Nejbližší představení 30. listopadu. Svoji kontroverzi čerpá Kupec benátský z mnohasetletého konfliktu judaismu a křesťanství a jeho společenských důsledků. Potenciálně antisemitskou hru, jejíž námět ale dalece překračuje vzájemné teoretické výhrady obou náboženství k jednoduché otázce po tom, co si myslíme, že znamená být člověkem, provází řada inscenačních úskalí. Ty se bezprostředně variují podle dobového kontextu a diskursu, ve kterém se hra ocitá. Hlavní zápletkou hry je podivná smlouva uzavřená kupcem Antoniem a lichvářem Shylockem. Všemi slitovnými ctnostmi se honosící křesťan Antonio (Igor Bareš) slíbí hrabivému židu Shylockovi (Jiří Štěpnička), že pokud ve stanovené době nesplatí peněžitý dluh, bude si moci Shylock jako daň vyříznout z Antoniova těla libru masa. Žádný ze zpackaných obchodů by Antonia nepřinutil k tak absurdnímu závazku, než beznadějná láska k mladíkovi. Ten jeho lásku sice opětuje, nicméně zatouží též po ženě, a aby se jí mohl dvořit, vypůjčí si zmíněné peníze od svého věrného Antonia. Shylock v podání Jiřího Štěpničky potvrzuje všeobecnou stereotypní představu o hamižném a zatvrzelém židovském obchodníkovi, který před soucitem k druhému upřednostňuje jen vlastní prospěch. Jeho ztvárnění legendárního krvežíznivce sice není nijak strhující, na druhou stranu se nedostává do polohy přepjaté karikatury, jak se v inscenacích této komedie občas stává. Na jevišti vidíme člověka, který se nedovede podívat na svůj život z odstupu a sebemenší křivdu si zařezává hluboko do paměti. Když mu uteče jediná dcera Jessika (Pavla Beretová) za mladým křesťanem, rozhodne se pomstít na Antoniovi. Antonio v podání Igora Bareše je stárnoucí homosexuál, který se svého miláčka snaží zavázat vlastní obětí. Jelikož mu to ale není nic platné, téměř celou hru by proplakal, kdyby mohl. Působí proto jako zlomený člověk, kterého už nemůže zasáhnout ani ztráta celého majetku a jeho gesta milosrdenství vypovídají spíš než o lásce k bližnímu o nelásce k sobě samému. A tak, když si na závěr jeho oblíbenec Bassanio (Jan Hájek) v doprovodu dalších dvou mileneckých párů odvádí svou vyvolenou Porcii (Lucie Žáková), vytahuje Antonio místo, aby mu popřál vše nejlepší, opět svůj kapesník. Jediným momentem, kdy se obecenstvo probouzí ve spontánní potlesk, je epizodka, během níž navštíví krásnou Porcii aragonský princ (Alexandr Minajev) se svou matkou (Marika Skopalová), aby se pokusil v nerovném boji s náhodou a prozíravostí, vybojovat ji za svou ženu. Ale to je na celou inscenaci asi opravdu trochu málo. Minimalistická scéna Hanse Hoffera ani živý mini orchestr hrající původní hudbu Petra Kofroně celkový dojem nespraví. Kulantně řečeno, Kupec benátský uváděný v Národním divadle po dlouhých padesáti letech neurazí, ale ani nenadchne. Mohl by poukazovat ke xenofobii rozmáhající se v české společnosti, mohl by se dotknout otázky spoluzodpovědnosti za současnou finanční krizi, mohl by zkrátka být mnohem víc konfrontační. Ale není. Více informací najdete zde
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kupec-benatsky-stavovske-narodni-divadlo-2244 Wed, 02 Dec 2009 10:50:35 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kupec-benatsky-stavovske-narodni-divadlo-2244 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Divadelní adaptace stejnojmenného filmu Kdo je tady ředitel? je sice především bláznivou komedií, ale vykresluje lidské charaktery a vztahy na pracovišti natolik věrně, že si po jejím zhlédnutí už nemůžete být jisti, co je váš kolega opravdu zač. Uvádí Švandovo divadlo.
Divadelní adaptace stejnojmenného filmu Kdo je tady ředitel? je sice především bláznivou komedií, ale vykresluje lidské charaktery a vztahy na pracovišti natolik věrně, že si po jejím zhlédnutí už nemůžete být jisti, co je váš kolega opravdu zač. Uvádí Švandovo divadlo.O tom, jak to chodí v dánských firmách asi u nás ví málokdo, a o tom, jak se obchoduje s islandskými byznysmeny asi ještě míň. Pokud jste ovšem neviděli film Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, anebo nejnověji jeho divadelní zpracování ve Švandově divadle pod taktovkou Daniela Hrbka. Snadno tak zjistíte, že lidé jsou v základu všude stejní, tedy až na Islanďany.            Lars von Trier ovšem nijak neznámý není, je autorem proslulých filmů jako například Dogville a Manderlay, a i v případě komedie Kdo je tady ředitel? je hlavním tématem manipulace s lidmi. Přidejme ještě vždy přítomný egoismus, strach z nicoty a zapomnění a touhu zalíbit se, kterými trpí oba hlavní hrdinové a osa příběhu se začíná rýsovat. Záchodová generálka na generálního Ten odstartuje v poněkud nepatřičném prostředí pánských záchodků, kde se koná konspirační schůzka skutečného a fiktivního ředitele IT firmy, a možná už samo místo předurčuje, jakou naději na úspěch celé "divadýlko" má. Ravn založil před deseti lety firmu, která má nyní velmi slušnou cenu, takže nejrozumnější je, prodat ji, dokud si tak dobře stojí. Má to však háček, Ravn se jaksi před kolegy, kteří mu pomáhali impérium vybudovat, nezmínil, že on je jeho majitelem i ředitelem. Důvod je sice bláhový, leč prostý. Ravn ví, že ředitel musí vydávat i příkazy, a ty jsou většinou nepopulární. A právě to je problém, protože on chce být vždy a za všech okolností miláčkem davu. Vymyslí si tedy fiktivního ředitele, který s firmou komunikuje jen prostřednictvím mailů a dopisů, které posílá sám. Jenže teď nastal čas, aby se ředitel dostavil osobně a podepsal prodej s netrpělivým islandským zájemcem. Protože Ravn nemá odvahu přiznat, že je ředitelem, natož, že chce své kolegy podfouknout a připravit je o zaměstnání, rozhodne se najmout pro tento účel neúspěšného herce Kristoffera. Ten vidí v "roli" ředitele velkou příležitost prokázat svůj talent, ale není zas tak mimo, aby neměl obavy z toho, představovat ředitele reálné firmy, když o počítačích a informačních technologiích neví zhola nic.  Nesnadná role ředitele... Po krátké, leč náročné záchodové generálce ředitelova entrée, se Kristoffer Ravnovi upíše na smlouvu o mlčenlivosti a vyzbrojen Ravnovým: „Říkejte na všechno "ano“, a kdyby bylo nejhůř, musíte být direktivní. Nekompromisní a trvat na svém. Jste přece ředitel!“, vykročí vstříc největší roli své kariéry. To, že se slůvkem "ano" dlouho nevystačí a naopak mu způsobí nemalé pracovní i osobní potíže, netřeba skoro dodávat. Zaměstnanci jsou naivní jako děti, a jejich skutečný i fingovaný ředitel jsou dvě velké děti, neschopné unést odpovědnost a důsledky svých činů, zato stále připravené něco hrát. I když nutno přiznat, že herec v sobě nalezne překvapivě více odpovědnosti a smyslu pro kolegialitu, ale všechno má své meze a přízeň je potvora vrtkavá, to už Kristoffer ví, a tak jednu příležitost neváhá vyměnit za jinou, zvláště, když se jedná o jeho milovaného autora Gambiniho, stejně nepochopeného jako je on sám. Když najde spřízněnou duši, asi jedinou ve vesmíru, která tohoto autora obdivuje, vůbec mu nevadí, že je jím do té chvíle úhlavní nepřítel, který svým egocentrickým a tvrdě obchodnickým přístupem hodlá zasáhnout do životů všech zaměstnanců. Potom už je jedno, kdo je skutečně ředitel, víc záleží, kdo je jaký člověk. A to jednoznačné není, protože postavy nejsou, stejně jako skuteční lidé, vůbec černobílé. Dlouhý i Halbich jsou jako opravdoví Režisér Daniel Hrbek, prý měl o výběru postav jasno hned, jak se začal myšlenkou převedení filmu na divadelní prkna zabývat. V postavě Kristoffera si okamžitě představil Michala Dlouhého a do postavy Ravna si zase dosadil Kamila Halbicha. Jistě, herce svého souboru dobře zná a ví, co od nich může očekávat, ale možná ani on netušil, jak moc opravdově budou působit. Kamil Halbich jako Ravn je zpočátku se svým řešením situace spokojený, aby ke konci hry svým pohledem spráskaného psa vysílal do všech stran prosebné volání: "mějte mě všichni rádi" a Michal Dlouhý je Kristofferem, tělem i duší. Jako vždy hraje s vervou sobě vlastní, takže z jeviště odchází o nějaké to kilo lehčí. Rolí islandského byznysmena se jako host doslova prořve herec ND Alexej Pyško a je jasné, že ze všech nejméně, byste chtěli mít za šéfa právě jeho. Překladatel sotva stačí vodopádu islandských nadávek, kterými komentuje prodlužování podpisu smlouvy. Nesourodou, ale pevně spolu držící skupinu zaměstnanců firmy, z nichž někteří spíš připomínají chovance psychiatrického ústavu hrají Klára Cibulková, Klára Pollertová-Trojanová v alternaci s Janou Strykovu, Eva Leimbergerová, Luboš P. Veselý, Robert Jašków a Pavel Juřica j.h. Druhou stranu zastupují právnička a bývalá manželka Kristoffera v podání Kristýny Frejové a jako překladatel Jaroslav Šmíd. Pokud máte rádi trochu drsný humor a také na divadle byste rádi viděli akci, nikoliv jen pronášení vybroušených veršíků, pak tihle dva ředitelé budou bezesporu vaši hrdinové.Na každý pád strávíte příjemný a zábavný večer se společnosti jedné z nejlepší současných her Švandova divadla. Další informace najdete tady       Foto: Petr Pustina a Švandovo divadlo     
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kdo-je-tady-reditel-svandovo-divadlo-3789 Thu, 19 Nov 2009 10:58:47 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kdo-je-tady-reditel-svandovo-divadlo-3789