http://www.pragueout.cz Divadla v Praze, divadlo, programy divadel v Praze Wed, 05 Dec 2012 20:18:10 +0100 Wed, 05 Dec 2012 20:18:10 +0100 info@www.pragueout.cz (Cityout CZ) http://www.pragueout.cz http://www.pragueout.cz/images/cityout_logo.jpg cs-CZ info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Nový multižánrový projekt uskupení Spitfire Company tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu.
Nový multižánrový projekt uskupení Spitfire Company tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu. Koncept představení One Step Before the Fall se inspiruje životním příběhem Muhammada Aliho, přičemž v jeho prostředcích se fyzické divadlo plně slučuje s hudbou - v hlavních rolích Markéta Vacovská a Lenka Dusilová.  Legendární Cassius Clay aka Muhammad Ali opět ožívá v boxerském ringu. V něm se ovšem  neboxuje, ale tančí. Kdysi velkohubý boxer, dost možná nejlepší v celé historii, ale o to víc vychloubačný, který měl ve zvyku zesměšňovat své soupeře a prohlašoval se za prvního kosmonauta boxu (zatímco ostatní jsou jen piloty), již téměř 30 let bojuje s příznaky Parkinsonovy choroby. Na tuto nemoc projevující se nepředvídanými třasy, pohyby a ztrátou nad koordinací těla, jindy také přezdívanou třeslavá obrna, doposud neexistuje žádný lék. Jsou zde pouze prostředky, které příznaky mírní. Mottem představení je jeden z Aliho sebevědomých výroků: „Létám jako motýl, bodám jako včela. Tvoje pěsti nemohou zasáhnout to, co tvoje oči neuvidí.“ Citát je v případě One Step Before the Fall třeba chápat doslovně a v souvislostech s životním bojem Muhammada Aliho. Ten se do jeho čtyřicítky odehrává především v boxerském ringu, pak na poli humanitární pomoci a v boji za očištění islámu od nálepky víry teroristů, ale především v osobním souboji s neviditelným nepřítelem, jímž je zákeřná nemoc. Někteří z Aliho tehdejších boxerských protivníků mu dnes oplácejí tvrzením, že Parkinsona mu způsobily jejich tvrdé údery do hlavy. Ali kdysi nevědomky sám sobě předpověděl svůj osud a koncept režiséra Petra Boháče, vůdčí osobnosti fyzického divadla Spitfire Company, se tohoto silného tématu správně drží. Scéna je postavena věrohodně jako boxerský ring, jeho provazy jsou do hry brány jako taneční rekvizita i jako vizuální prostředek - když se jejich bělost efektně rozkmitá v naprosté tmě, poetizuje to Muhammadovu průpovídku o křídlech a létání. Tanec Markéty Vacovské má v sobě výbušné momenty, tak jako byla výbušná Aliho osobnost i rétorika a přesto má vždy blízko k pádu na zem, tak jako když nejednou sám inkasoval k.o. Těkavé a křečovité pohyby, při nichž tanečnice využívá své výjimečné fyzické schopnosti, jdou ruku v ruce s hudbou Lenky Dusilové, jíž zpěvačka živě vytváří v představení pomocí zacyklování zvuku a hlasu a staví ji na roveň taneční složce. S ledem, který se na konci představení vrací z úst tanečnice zpět do sklenice s vodou, podobně jako boxerský chránič na zuby, možná zjistíte, že v životě jsou a budou důležitější a ještě náročnější bitvy, než byla například slavná patnáctikolová bitka o titul z roku 1975 zvaná Thrilla in Manilla. V posledním kole na sobě oba k smrti vyčerpaní soupeři únavou viseli jako velcí přátelé a bílý ručník hodil do ringu až trenér Muhammadova největšího souputníka Joe Fraziera, když zjistil, že na jedno oko slepý boxer už na druhé prakticky nevidí... Nejbližší představení One Step Before the Fall se odehraje 6. prosince v NoD / Roxy.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/One-Step-before-the-Fall Wed, 05 Dec 2012 20:18:10 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/One-Step-before-the-Fall info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Na každého z nás čeká za rohem nějaký deadline... Z dílny Studia Studia Ypsilon nyní vychází inscenace Deadline.
Na každého z nás čeká za rohem nějaký deadline... Z dílny Studia Studia Ypsilon nyní vychází inscenace Deadline. Autor a režisér Braňo Holiček, hudba Tomáš Klus, scéna Maxim Velčovský...  Studio Studia Ypsilon vždycky tak trochu doplňovalo „tradiční“ repertoár Ypsilonky. Jeho diváky tvoří především mladá generace. Po úspěšném letitém tažení Jiřího Havelky a spol. na této scéně, se nacházejí ve Studiu pokračovatelé, kteří se soustřeďují, jak je zde zvykem, na autorské projekty. Jedním z nich je mladý režisér Braňo Holiček, který aktuálně nasazuje do repertoáru Studia inscenaci Deadline.  Zavřete různé charaktery do jedné místnosti, zamkněte dveře a chvíli je tam nechte smažit. Dřív nebo později tu vznikne konflikt, ze kterého se lehko vytěží dramatická linie. V tomto směru nepřináší Deadline nic nového, podobný „systém“ se hojně objevuje jak v literatuře, tak ve filmu či divadle. Jenomže Holiček zavřel do jedné místnosti sedm kariéristů, u kterých touha po vyšplhání se na vyšší schod a to znamená také touhu po moci, znamená více než cokoli jiného. Jsou jí ochotni obětovat leccos... Manažerka Anna svolá na firemní party několik odborníků z různých oborů pod záminkou vytvoření nové buňky zaměřené na expanzi na high rizikové trhy a hledá mezi nimi leadera týmu. Zpočátku idylický večírek s teambuildingovým nábojem se ale tak trochu vymkne kontrole. Rozehrává se na něm hra, ve které city musí stranou. Ve finále je každá z postav, ať už je to marketingovým slovníkem nabušený Norbert (Andrej Polák), Monika, která si svoji současnou pozici vysloužila přes postel (Barbora Vyskočilová), kokainový exhibicionista Ariel – respektive Libor (Tomáš Klus), životem předčasně semletý překladatel Michal (Daniel Šváb) nebo maminčin mazánek a mimoň Tomáš (Jakub Slach), ochotná se vyšplhat po zádech druhého. A co, že si ještě před malým momentem leželi v alkoholovém sentimentu v náručí. Nakonec vzniká vyhrocená situace, v níž nenávidí každý každého, nikdo nikomu nevěří a nebylo by daleko ani k zabití. Všichni jsou zapojeni do hry hledání krysy v týmu a všichni zároveň krysou jsou. Holiček rozsekává linii příběhu střídáním časových rovin, které působí jako sekundové flashbacky a vede inscenaci k překvapivé zápletce. Ve hře o moc se vždycky dřív nebo později najde někdo mocnější, někdo, kdo je o krok napřed. „V dnešní době stačí málo k tomu, aby člověk podlehl dojmu, že vládne světu. Že má moc, která ho opravňuje zacházet s lidmi jako s loutkami,“ říká režisér k projektu, pro který skládal hudbu Tomáš Klus a scénu si vyzkoušel Maxim Velčovský.             Ptáte se, jak se designér jako Maxim Velčovský dostal ke scénografii? „Za všechno asi může náhoda a moje sbírka lisovaného skla, která obsahuje i návrhy od Jana Schmida. Jednou jsem Jana Schmida zahlédl v metru a jako fetišista sbírající sklo jsem ho v davu na Dejvické začal zpovídat. Vyptával jsem se na dobu, kdy odešel k divadlu a zanechal za sebou kariéru sklářského designéra. Měsíc po tom mi zavolal Braňo Holiček a zeptal se mne, jestli taky nechci odejít od skla k divadlu,“ popisuje své angažmá v projektu Velčovský.  Foto Martina Venigerová
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/deadline Tue, 25 Jan 2011 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/deadline info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) „Dnes odhoďte ega a vzpomeňte si na dobu, kdy jste byli ještě dětmi a hráli jste si se vším, co jste viděli,“
„Dnes odhoďte ega a vzpomeňte si na dobu, kdy jste byli ještě dětmi a hráli jste si se vším, co jste viděli,“ pronáší na začátku představení téměř od stropu (ze svých dvou metrů na baru postavený) Vojta Dyk. Kultovní představení uváděné v La Fabrice, které i sami autoři (Jakub Prachař, Vojta Dyk a režijní tandem SKUTR) nazývají zkouška, může začít. ...a mají pravdu, nejde o inscenaci v pravém slova smyslu. Spíše o sestavu na sebe s větší či menší lehkostí navazujících skečů a scének, při nichž si oba hlavní protagonisté hrají jako malí kluci. Hrají si hlavně s hudbou, jíž na scéně živě vytváří pomocí nejrůznějších akustických i jednoduchých elektronických zvuků a efektů. Zvuk stojí v první linii. Jsme svědky radostného improvizování s hlasem (excelentní Dykovy hlasové dispozice v tomto případě nemohou zklamat), do hry se zapojují nejrůznější, zdálo by se nehudební, předměty – náprstky vyťukávající rytmus do mikrofonu, mávátka, zubní kartáčky, ba i vibrátory... I když se zvukař při takové práci musel zapotit, žádný klasický nástroj vlastně neuslyšíte. Scénky a výstupy přepadávají jedna do druhé jako voda v horském potoce, aniž byste to ještě čekali, na konci se věčné téma dětství překvapivě zaoblí do poetického mostu.   Kultovní představení nese typické rysy režijní práce Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. I tento kus musel vznikat za pochodu, improvizovaně na zkouškách jako otevřený koncept, který se vyprofiluje tím, že vytěží z přirozených vloh a talentu herců maximum. Černá díra, ve které se zalesknou hvězdy, z nul se narodí čísla... Jakub Prachař a Vojta Dyk již nejednou potvrdili, že na sebe slyší, i když nejde o hudbu. Jistá interaktivita, vtahující diváky do hry, také není pro SKUTR žádnou novinkou. Není to představení, které by vás vystřelilo do nebes a ani si takové ambice asi nedělá. Kultovní představení totiž naschvál mate jménem. S tím jak často stojí na hranici koncertu, divadla a kabaretu, na hranici dětství a dospělosti, ale také balancuje na hranici trapnosti (například scéna s fiktivním dikobrazem je toho ukázkovým příkladem), je to spíš milé, že samo sebe ustojí. Podmínkou však bude, že se otevřete a budete schopni sdílet radost z objevování banalit, nezatíženi touhou po hlubokém smyslu, protože u dětské hry je smyslem hra samotná. „Vždycky někdo udělá nějakou blbost a pak to všechno skončí,“ dehonestuje s humorným nadhledem celý projekt jedna z posledních vět v představení. Nejbližší termíny Kultovního představení v holešovické La Fabrice:  14. září., 20. září, 1. a 30.listopadu od 20hod.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kultovni-predstaveni-skutr Sat, 11 Sep 2010 12:20:54 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kultovni-predstaveni-skutr info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Ačkoli premiéra proběhla nedávno, Divadlo Letí dopředu anoncuje, že v případě hry Terminus irskéko dramatika Marka O´Rowea uvede jen několik málo repríz. Nejbližší šance je 9. května ve Studiu Švandova divadla.
Ačkoli premiéra proběhla nedávno, Divadlo Letí dopředu anoncuje, že v případě hry Terminus irskéko dramatika Marka O´Rowea uvede jen několik málo repríz. Nejbližší šance je 9. května ve Studiu Švandova divadla. Zdálo by se, že současná dramatika s kritériem české premiéry, na níž se Divadlo Letí specializuje, bude mít své hranice, ale výběr nejčerstvějšího celovečerního titulu tohoto souboru znovu překvapí. Irský dramatik Marc O´Rowe poprvé uvedl svoji hru Terminus (ve vlastní režii) teprve před dvěma lety v Londýně, dnes už je možné ji vidět v českém provedení právě díky autorskému týmu Divadla Letí. Jedná se vlastně o generační divadlo - herci, režiséři, produkce, scénografové, hudebníci, překladatelé i další spolupracovníci, díky nimž tenhle stroj dobře šlape, jsou vesměs stejná generace narozená na začátku 80. let. V případě hry Terminus je více než jindy záhodno vyzdvihnout práci na překladu. Terminus je totiž v originále veršovaným textem, básní na divadle s výjimečnou zvukomalbou, rytmus veršů má chtě nechtě blízko k rapovému uchopení. Takovým text zůstal i po nepochybně mravenčí práci překladatelky Ester Žantovské, aniž by se ovšem do rapové stylizace nutil za každou cenu, jeho kadence spíš správně využije jen v jistých dramatických momentech. Už úvodní reprodukovaná skladba od Portishead a úpěnlivý hlas Beth Gibbons vás uvrhnou do temného světa, který se ani tak neskrývá v Dublinu, v němž se děj odehrává, nýbrž v postavách samých. Neuslyšíte žádný klasický dialog. Vzájemně se střídají monology třech postav, které se až do samého vyústění odehrávají jako by bezděčně a podtrhují nevyřčenou samotu svých hrdinů, dokud se neprolnou i dějově a vztahově, podobně jako v nějakém povídkovém filmu. Pokud se srovnáte s O´Roweovým světem, který se ve hře Terminus z ničeho nic nečekaně převrací z reality do fantasmagorických výjevů, ve kterých se s poetikou místy ne nepodobnou Nebi nad Berlínem vznášejí nad městem andělé nebo visí démoni za vlastní střeva na rameni jeřábu, máte vyhráno. Pak už se vlastně nejednou jedná o působivé básnické obrazy, jejichž přemrštěnost, která ovšem může být blízká generaci, jež vyrostla na počítačových hrách, bezpečně zachraňuje fascinující jazyk. Proud básně nebo spíše poémy, v níž překladatelce jen párkrát ujede nějaký toporný rým typu láska – páska, má prakticky bezchybné metrum. Velmi brzy si stačíte uvědomit, že to sedí hlavně Richardu Fialovi, který ve hře ztvárňuje sériového vraha, a své herecké kolegyně (Marcela Holubcová a Pavlína Štorková) tentokrát přebije až neskutečnou empatií pro rytmus textu, s nímž dokáže plout doslova i tělem. Násilí, jímž je jeho postava determinována stejně jako obsedantní závislostí na karamelkách, je v jeho rukou radostným a slastným požitkem: „I po pádu si ďábel pamatoval, jaké to bylo v ráji,“ - O´Rowe by měl z toho hereckého rozkolu hravé ironie a kruté nepředvídatelnosti jistě radost. Scénografické řešení využívá chytře otevřených pojízdných krychlí, v nichž se probouzí každá z postav nejprve sama, aby se nakonec vše pospojovalo. Hercům to umožňuje využít vlastně novou variabilní dimenzi prostoru. Neméně důležitým je vizuální ilustrace textu VJ Aeldryna, který přímo na scéně experimentálně a hravě kombinuje úsečné filmové projekce s živými kolážemi, které přenáší přímo na plátno. Tyto prvky byly pro náročnost sledování veršovaného textu a děje v podstatě nutné a režisérka Martina Schlegelová dobře věděla proč jich využít. I když jsou místa, kdy se rytmus představení lehce ztrácí (zvláště po excelentních výstupech Richarda Fialy), jako celek je Terminus (v latině hraniční kámen nebo v římské mytologii bůh, který střežil hranice) progresivním kouskem, který se sympaticky vydává za hranice běžné dramatické tvorby. Foto Divadlo Letí
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/terminus-4987 Wed, 05 May 2010 08:55:18 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/terminus-4987 info@pragueot.cz (kaca) Měl ženu, milenku, energii, talent a slibnou kariéru před sebou. Měl ale také deprese, záchvaty, pochybnosti a všechno to utápěl v alkoholu a drogách. Ian Curtis. Zemřel během své zběsilé jízdy, ale nikdo nevěděl přesně proč. Po možných podmínkách jeho situace a hlavně po osudech dvou žen, které zanechal bez vysvětlení se pokouší v novém tanečním představení Kdo je Annik? za pomoci tanečnic ze souboru NANOHACH pátrat slovenská choreografka Petra Fornayová. Divadlo Ponec.
Měl ženu, milenku, energii, talent a slibnou kariéru před sebou. Měl ale také deprese, záchvaty, pochybnosti a všechno to utápěl v alkoholu a drogách. Ian Curtis. Zemřel během své zběsilé jízdy, ale nikdo nevěděl přesně proč. Po možných podmínkách jeho situace a hlavně po osudech dvou žen, které zanechal bez vysvětlení se pokouší v novém tanečním představení Kdo je Annik? za pomoci tanečnic ze souboru NANOHACH pátrat slovenská choreografka Petra Fornayová. V Divadle Ponec. Širší veřejnost se s komplikovanou osobností Iana Curtise měla možnost blíže seznámit zhruba před rokem, kdy měl v našich kinech premiéru biografický film s názvem Control. Právě v něm se pokusil původem holandský režisér Anton Corbijn vykreslit osobnostní profil neklidného frontmana kapely Joy Division. Podle reakcí se mu to povedlo výborně. Recenzi zmíněného filmu najdetezde.Nicméně ani sebedůkladnější portrét nedokáže zodpovědět ty úplně nejzákladnější otázky těch nejbližších, kteří jeho smrtí osiřeli. Tím spíš, že se jedná o dvě ženy, manželku a milenku. A tím spíš, že z jeho strany šlo o sebevraždu.Do pátrání v prostoru, který po Ianu Curtisovi zůstal mezi těmito dvěma ženami, které se dost možná ve skutečnosti vlastně osobně nikdy nesetkaly, se pouští slovenská tanečnice a choreografka Petra Fornayová. Představení Kdo je Annik? je podle jejích slov založeno na kontrastu v pohybovém výrazu obou tanečnic (Elišky Kašparové a Marty Trpišovské), které představují postavy manželky Deborah a milenky Annik.  „Ptala jsem se sama sebe, čím se tyto dvě ženy lišily a v čem si byly podobné. Toto je téma, které zkoumám a na jevišti ho svým pohybem vyjadřují tanečnice Marta a Eliška. Říkám si, že to jsou spíše detaily, které hrají roli. Nechávám tanečnice existovat vedle sebe, vytvářím na jevišti jakousi fikci jejich přímého setkání, konfrontace. Vztah, který nikdy nenastal, se tak realizuje na scéně, ale není to o výčitkách a přílišných emocích, neptám se na to, proč se tam ocitly, obě jsou teď v jednom v prostoru a v jednom čase a já sleduji jejich postupné střety. Vytvářím vlastně reálnou iluzi situace, která se nikdy nestala. Pojítkem je smrt Iana Curtise, která obě ženy zasáhne a zanechá jejich vztahy k němu neukončené, nevyřešené,“uvedla o představení Petra Fornayová v rozhovoru pro Divadlo Ponec.Premiéru představení Kdo je Annik? uvede Divadlo Ponec v pondělí 21.9. a následně v úterý 22.9. vždy od 20.00. Další reprízy se uskuteční 7. října od 20.00, 28. listopadu od 15.00 a 15. prosince od 20.00 hodin.  Další informace o představení najdete tady          
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kdo-je-annik-ian-curtis-divadlo-ponec-4578 Thu, 19 Nov 2009 11:50:17 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kdo-je-annik-ian-curtis-divadlo-ponec-4578