JANE AUSTENOVÁ – NEŠŤASTNÁ ZAMILOVANÁ ŽENA?

Byla jedna z největších anglických spisovatelek historie zapšklá a upjatá stará panna, co si všechny milostné příběhy vycucala z palce, aniž by sama něco zažila? Někteří literární historici v čele se spisovatelem Jonem Spencerem tvrdí, že právě naopak – skutečně poznala pravou lásku. Tu, která ji inspirovala k napsání jejích nejznámějších a nejoceňovanějších děl: Pýcha a předsudek či Rozum a cit. Po stopách životní lásky Jane Austenové se vydává snímek Vášeň a cit.

I když film vychází z faktů známých z několika mála dopisů, které se dochovaly, děj čerpá především z obsahů jejích románů a z fantazie scenáristů. Představuje se nám jiný rozměr staropanenské spisovatelky přelomu 18. a 19. století. Setkáváme se se vzdělanou, ale tvrdohlavou dvacetiletou dívkou (Anne Hathaway), která věří, že manželství nemusí být jen obchod, ale v první řadě láska. I když ví, že na jejím sňatku závisí osud celé rodiny, která neoplývá zrovna velkým bohatstvím, odmítá bohaté nápadníky. Její srdce si pomalu získává advokát z Londýna Tom Lefroy (James McAvoy) s nepříliš lichotivou pověstí. Zprvu k němu cítí opovržení a nechuť, stejně jako postava Elizabeth Bennet v Pýše a předsudku k panu Darcymu, postupně se ale mezi oběma rozvíjí milostné pouto, které vede až k pokusu o společný tajný útěk. Jak ale čtenáři ví, Jane Austenová se nikdy neprovdala, a tak ani tento příběh na rozdíl od spisovatelčiných románů nemá happyend.

Ve Vášni a citu vystupuje kromě ústředního páru mnoho dalších postav, které většinou reálně existovaly – od nápadníků, přes bohatou Lady Greshamovou (ve skutečnosti Lady Tuitovou) v podání Maggie Smith až po rodinné příslušníky v čele se sestrou Cassandrou (Anna Maxwell Martin), se kterou si byly velmi blízké. Všechnu pozornost i na úkor hlavní představitelky však na sebe strhává James McAvoy. V roli právníka oplývá vším, co lze jedním slovem nazvat charisma. Je uličnický, mírně drzý, nezodpovědný, ale navíc velmi milý až roztomilý. A i když to mezi ním a Anne Hathaway jiskří, je to právě on, kdo působí přirozeněji. Hathaway se na rozdíl od všech Austeniných hrdinek jeví jako neslaná nemastná, nezáživná a většinu ironických slovních soubojů podává jako leklá ryba.

Na snímku je znát inspirace nejen samotnými knihami známé autorky, ale i vizuální napodobování předchozích zfilmování románů. Bohužel z toho Vášeň a cit vychází spíše s prohrou, nedosahuje takových kvalit jako Pýcha a předsudek a navíc stylizace Lefroye do podoby pana Darcyho se zdá víc než náhodná.

Film se mimo jiné snaží o malou sondu do počátků emancipace. Na konci osmnáctého století ženy neměly téměř žádná práva, na což v mnoha místech snímek naráží. Nejen, že povolání spisovatelky bylo opovrhování hodné („Co dělá?“ „Píše“ „Dá se s tím něco dělat?“), ale údělem dcery bylo výhodně se vdát a zajistit rodině jmění. Na lásku se tehdy nehrálo. S tím se snaží operovat i Vášeň a cit, i když ne vždy mu to vychází.

Podání příběhu o pravděpodobné lásce spisovatelky k městskému právníkovi postrádá „šťávu“, místy nudí a děj zbytečně protahuje. Znát je také to, že film si s osudem Austenové pouze pohrává, ale nenapsala ho ona. Možná v tom je největší problém snímku. Pokud si v duchu vystřihnete některé zdlouhavé pasáže, vyjde vám z toho všeho celkem průměrné romantické kostýmní drama s pěknými scenériemi a příjemnou hudbou, ale se stěží uvěřitelnou vášní a citem.

Časy a místa projekce filmu naleznete zde