04/06/07

VYPRÁVĚNÍ LENKY REINEROVÉ

Lenka Reinerová mi trochu nahání strach. Je jí 91 let a její myšlení je přesné a svěží, chodila do stejných kaváren jako Franz Kafka, Max Brod, Čapek, Hoffmaister a E. E. Kisch a s některými z nich se znala osobně. Její vyprávění se podobá literatuře a její knížky vyprávění. Je živým dokumentem, podle nějž si kritici a historici musí stále rovnat údaje. Narodila se v německo-židovské rodině v Praze, což už je samo o sobě slibný začátek příběhu. Utekla před nacisty do Francie, kde ji zavřeli, pak do Maroka, kde si pobyla v internačním táboře, pak do Mexika, do Jugoslávie a znovu do Čech a do vězení. Mluví šesti jazyky, stále píše a je strašně zvědavá.

Stejně jako v minulých knížkách, svázala Reinerová tok svého vyprávění jediným tématem. Čekárny mého života vyrůstají z variací na moment čekání. Čekání na odbavení v bance, na letišti, před svatbou, před televizním vystoupením, u lékaře, na zprávu od blízkých, na miláčka na nádražním perónu, na smrt. Čekárny Lenky Reinerové jsou ovšem uzlovými čekárnami 20. století. Musela čekat v samovazbách a uprchlických táborech, na úřadech, kde podstupovala nekonečná řízení o vydání výjezdní doložky, ve špinavých porodních sálech poválečného Bělehradu, ale také v hledišti před představením Osvobozeného divadla, na které osobně přišel prezident Beneš, nebo na náměstí ve Versailles, kde měla být s Egonem Erwinem Kischem svědkem poslední popravy gilotinou.

Vyprávění se točí kolem různým příhod na těch nejpodivnějších místech. Příjemných i nepříjemných. Snad nejvíc času strávila v čekárnách onkologických zařízení. Bojuje s vracející se rakovinou už od roku 1948, za což by si možná zasloužila onkologický kříž prvního stupně; tedy kdyby se nějaký takový uděloval. Svým nadhledem a empatickým přístupem si aspoň vysloužila bonboniéru od jedné spolupacientky.

Reinerová píše jako mnoho spisovatelů, jejichž zkušenosti dokonale nahradily fabulaci. Styl je úsporný a popisný a příběhová linka kudrnatá a spirálovitá, jak letitá a bohatá zkušenost káže. Skoky mezi časy a místy připomínají vyprávění spatra, ale to mu z druhé strany dodává na osobitosti. Vypráví intuitivně a z předválečných zážitků přeskakuje do nedávné minulosti. Výhodou takového způsobu psaní je možnost srovnání. Třeba jako u dvou dětí, z nichž první, desetiletý kluk, se kterým se Reinerová potkala v Maroku, měl už na svědomí vraždu a druhý, ještě nezrozený mexičánek, si mohl díky chudé, ale cílevědomé matce plánovat život v lepší společnosti. Reinerové zkrátka stačí vyprávět. Vyprávění je jako řeka příběhů a příběhy jsou loďky, které nese život.

Z rukopisu německého originálu Das Geheimnis der nächsten Minuten přeložila Olga Walló. Knihu provází dvacet černobílých fotografií intimních zákoutí autorčina pražského bytu.

100 stran, váz., 169 Kč. Nakladatelství LABYRINT