21/02/08

RAMBO: KREV, BLÁTO A POZNANÁ NUTNOST

Filmová premiéra: Pokud vám nedělá dobře krev, létající vnitřnosti a štěkot kulometu, raději na ten film nechoďte. Pokud máte rádi sofistikované zápletky, plné nečekaných peripetií, zůstaňte raději doma. Pokud máte ovšem rádi Ramba a chcete vidět syrovou, na kost ořezanou pohádku z barmské džungle, běžte do kina.

Jestliže třetí Rambo, válcující Sověty v Afghánistánu, posloužil Američenům jako protikomunistická propaganda, mohla by čtyřku využít například česká vláda v tažení za důchodovou reformu. Podívejte se, co ten chlápek dokáže v dvaašedesáti – a vy byste chtěli v tomhle věku do důchodu? Pravda, Stallone už raději neukazuje naolejovanou muskulaturu jako kdysi, ale vcelku působí i v akčních scénách podivuhodně autenticky. Rozhodně se nemusíte bát trosky, vrávoravě rozdávající kašírované rány, ve kterou se svého času proměnil třeba Bud Spencer. Stallone dobře ví, kde jsou jeho hranice a staví Ramba jako postavu, která dokáže vypadat drsně i unaveně a která těží především ze svých zkušeností. Není vyloučeno, že brzy získá další. „Není to atlet,“ říká k tomu sám Stallone a dodává: „Nevidím tedy důvod, proč by nemohl pokračovat nějakým dalším dobrodružstvím.“ Každopádně vsadím boty, že až ten čas nadejde, Rambovi se zase nebude chtít z klobouku ven. 



I tentokrát se totiž Rambo do boje zapojuje proti své vůli, tlačen snad osudem, snad nutností. Příběh čtyřky je prostý a nikoliv nepodobný třetímu dílu. Stárnoucí Rambo loví hady v zapadlé Thajské vesnici, chce mít klid od prohnilého světa a do ničeho se nechce plést. Jednoho dne ho však skupinka křesťanských dobrovolníků požádá, aby je na své lodi dovezl po řece do sousední Barmy, kde probíhá vleklá občanská válka a vojáci místí junty masakrují civilisty. Rambo se dlouho zdráhá, ale nakonec je tam neochotně vezme. Když se o pár týdnů dozví, že výprava (včetně sympatické Sáry) byla zajata, přidá se k partě žoldáků a jde ji vysvobodit. Zbytek už si domyslete, jen napovím, že na všechno se řítí provazy tropického deště a nikdo si nemůže být jist životem.

Absencí dnes tak oblíbené ironie a strohou jednoduchostí Rambo nabývá až jakýchsi archetypálních rozměrů. Dokonce bych řekl, že v něčem navazuje na Odysea, který vytržen od pluhu musí chtě nechtě do trojské války (ale upřímně, intelektuálové se na tenhle film asi nepohrnou, tak nač takové spekulace?). Po valnou většinu filmu si Stallone vystačí s jediným neměnným výrazem, v pravé chvíli cukne koutkem při průstřelu ramene a síly si šetří na lehký úsměv, kterým na konci kvituje jedno šťastné shledání.

Naopak vy se možná budete usmívat docela často (tedy otrlé publikum předpremiéry na Festivalu otrlého diváka se smálo často a nahlas). Možná vás pobaví citace předešlých dílů (které si ovšem užijí hlavně znalci), možná schematičnost postav a předvídatelnost děje, snad se zasmějete nad občas až dojemně směšnou upřímností některé scény. Ovšem hned v následující scéně, kdy vesničané vybuchují v minovém poli a na mrtvolách bzučí mouchy, vás smích přejde. V míře brutality a počtu mrtvých na minutu čtvrtý díl Ramba skutečně překonává své předchůdce. Zároveň se však v něčem vrací ke kořenům, k prvnímu Rambovi a především k literární předloze Davida Morella: k veteránovi se zjizveným tělem i duší, který má ještě daleko k plastovým panďulákům z chlapeckých pokojů, jimiž se stal později. 



Je tu zcela zřejmé, že válka je svinstvo, Rambo by chtěl být někde jinde a jestliže zabíjí, dělá to proto, že lepší řešení zkrátka neexistuje – to je samozřejmě optika filmu, se kterou leckdo nemusí souhlasit, ale toto přesvědčení je podáno opravdu přesvědčivě. „Chlapi jako my mohou buď žít nadarmo, nebo pro něco zemřít,“ říká Rambo – na rtech otrlého diváka cynika zahrá ironický úsměv, kdesi vzadu však přesto lehce zamrazí.

V dobách, kdy se ve filmech navzájem kosí statisícové digitální armády, aniž by na zem skápla byť kapka krve, je poctivý, občas až dokumentární realismus Ramba rozhodně příjemnou změnou. Tedy: slůvko příjemné asi není to pravé slůvko, ono to je vlastně dost nepříjemné, ale nemohu si pomoci, snad tak nějak správnější, opravdovější. (Kdybych chtěl být hodně poetický, řekl bych, že opět po čase někdo prodává růže s trny, ale to už je možná od barmského pekla přeci jen trochu daleko.) Je samozřejmě otázkou, jak by to vypadalo, kdyby se taková brutalita ve filmech stala normou – neokoraly bychom pak i vůči skutečnému násilí ještě více, než jsme okorali dosud? A není všechno to násilí, které má prý krom jiného upozornit na krutý barmský režim, jen zástěrkou chabého děje? Nejsem si odpovědí zcela jistý, takže si ji asi bude muset zodpovědět každý sám.

Místa a časy projekcí filmu nazeleznete zde











Vratislav Kadlec