JAK SE ŽIJE POD HLADINOU TICHA

Jaké to asi je žít v tichu, jak silná je touha se svého ticha zbavit a být konečně „taky normální“? Ale znamená vůbec „slyšet“ totéž, co „být normální“? To a ještě mnoho dalšího ze života Neslyšících poodhaluje hra Apoleny Vynohradnykové Pod hladinou ticha. Vidět ji letos můžete až do 28. prosince v divadle Minor.

Jednoduchý příběh bez vedlejších zápletek, kterým inscenace Pod hladinou ticha bezesporu je, je zároveň zřejmým signálem toho, že její hlavní sdělení je někde jinde než v explicitních obrazech. Přesto přese všechno je toto sdělení vyjádřeno způsobem, jakému mu porozumí i menší děti, a tak určitě nelze přehlédnout ani vysoce integrační smysl celé hry.

Její děj nás průběžně zavádí hned do dvou rovin života mladé neslyšící dívky Aničky. Tou první je svět vizuální, svět obrazů, nedozírné imaginace a světa, kam Anička utíká, když má strach. Je to svět ticha, svět hluboko pod hladinou. Druhou rovinu zde pak představuje svět reálný, místo, kde Anička nachází nejen porozumění ze strany svých stejně handicapovaných rodičů, slyšícího bratra a několika přátel, ale mnohdy bohužel také neopodstatněné pohrdání. A právě v tomto světě potkává hlavní hrdinka svou platonickou lásku, jež je současně posledním impulsem k jejímu rozhodnutí – chce slyšet a být jako její vrstevnice. Nevěří totiž, že by si jí jako nedoslýchavé někdy nějaký chlapec vůbec všiml. Její rozhodnutí je sice unáhlené, ale zároveň natolik pevné, že je ochotna jít přes překážky a „vzdát se rodného jazyka“, jen aby dosáhla svého cíle. Třeba se jí v tom novém životě podaří získat kluka svých snů... A nebo zjistí, že ticho je vlastně důležitá součást života každého z nás?

Znaková řeč pro slyšící

Byť je inscenace určena především slyšícímu publiku, nebála se autorka v zájmu dosažení maximální autenticity zvolit v určitých momentech i zcela nonverbální promluvy, tedy znakovou řeči bez překladu. Nejenže se jí tak podařilo zapojit fantazii i těch nejmenších diváků, ale především dokázala demonstrovat, jak se ti, kdo žijí v tichu, asi cítí mezi slyšícími.

Spatřit znakovou řeč na divadelní scéně je vůbec docela řídký jev. „V roce 2003 mě oslovila Česká komora tlumočníků znakového jazyka, která tehdy obcházela divadla a žádala je o spolupráci. Do té doby se divadelní tlumočení v Čechách vůbec nedělalo a většině režisérů se do toho z různých důvodů nechtělo. Pro mě to byla jasná výzva,“ vzpomíná autorka. „Jevištní síla znakového jazyka pro mě spočívá v jeho podprahovém působení. Představení (Pod hladinou ticha) je určeno slyšícím divákům, mluví se v něm, je v něm spousta hudby, ale hlavní představitelka je Neslyšící a její repliky vyznívají abstraktně. Pro nás slyšící jsou krásným tancem plným emotivního napětí,“ říká o své nejnovější hře.

Ze své zkušenosti navíc může vysvětlit, proč někteří Neslyšící odmítají nápravu svého handicapu, která je právě leitmotivem její inscenace. „Uvědomila jsem si, jak těžké je nepřemýšlet z pozice většiny, kterou předsudky nutí vnímat jinakost jako nedostatek a která nechápe, že může existovat skupina lidí, která byla stvořena k tomu, aby neslyšela a jako taková je stejně úplná a dokonalá jako ti ostatní,“ říká.

Nádherný scénický prostředek

Apolena Vynohradnyková byla dlouholetou ředitelkou divadla Nablízko. Svou první hru v Minoru uvedla teprve minulý rok a od té doby je jeho stálou režisérkou. Divadlem pro Neslyšící a hlavně o nich se zabývá, jak už bylo řečeno, přibližně pět let. Do té doby podle svých slov neměla se znakovou řečí žádné zkušenosti a o životě Neslyšících „nevěděla zcela nic“, ale znakový jazyk ji okamžitě zaujal. „Je to nádherný scénický prostředek,“ říká.

Kdyby se tak nestalo, byla by možná hra Pod hadinou ticha jen jednou z těch mnoha typických teenagerovských her o lásce a (ne)porozumění. Jenže – kdyby se tak nestalo, režisérka takových kvalit, jaké má Apolena Vynohradnyková, by žádnou typickou teenagerovskou hru o lásce určitě ani psát nezačala...

Pozn.: Slovo Neslyšící je v citaci režisérky Vynohradnykové i ostatním textu užito záměrně. Tato gramatická nuance je podrobněji kupříkladu na serveru www. ruce.cz vysvětlena následovně: „Podle logiky slyšící většiny by největším přáním neslyšícího člověka mělo být vyléčení hluchoty. Jenže tito lidé nechtějí ,vyléčit nemoc´, chtějí být spíše přijati i s touto nedokonalostí. Cítí se být menšinou se svým vlastním jazykem – znakovým – (...) a podobně jako například Romové se píší s velkým N na začátku. Mezi Neslyšící se počítají lidé od narození neslyšící, ohluchlí, se šelestem, ale i slyšící, kteří přijali jazyk a kulturu neslyšících za své.“

Více o představení tady













Lucie Černá