ONCE: JEDNOU V DUBLINU

Občas se člověku nějaký film zalíbí natolik, že se mu pak ani nechce psát recenze. Přesně to je teď můj případ. Jako bych svými slovy jenom rozpatlával něco krásného a jemného. Jenže se zřejmě nedá nic dělat, jestli chci, abyste se vydali do kina, budu se asi přeci jen muset trochu rozepsat. Uvnitř video.

 

Film Johna Carneye (původně člena Hansardovy kapely The Frames) vznikl jako nezávislý, nízkorozpočtový projekt – když se z něj posléze stal hit festivalu Sundance a amerických kin, bylo to tudíž trošku překvapení. Ani se nechce věřit, že hudebníci Glen Hansard a Markéta Irglová byli do hlavních rolí, které se jim zdají být šité na míru, obsazeni vlastně náhodou – původně prý režisér Carney svého bývalého spoluhráče poprosil jen o pár písniček, nějaké historky ze života pouličního muzikanta a také o tip na herečku-pianistku z východní Evropy. Nakonec si Hansard s mladou, do té doby téměř neznámou Češkou vystřihl hlavní roli v příběhu osudového setkání; podobně osudové se ovšem ukázalo i jejich setkání v skutečném životě – jen s trochu jiným rozuzlením.

 

 Snímek je postaven samozřejmě především na hudbě. (Tomu, komu hudba a jméno Glena Hansarda nic neříká, snad alespoň napovím, že písně tohoto známého irského muzikanta zazněly také v českém filmu Kráska v nesnázích.) Neokázalé, jemné a přitom nečekaně naléhavé melodie doprovázejí příběh pouličního kytaristy, jenž si přivydělává jako opravář vysavačů, a české pianistky, toho času prodavačky květin, kteří se setkají v irském Dublinu.

 

Počáteční přátelství začne zvolna přerůstat v něco hlubšího než pouze v hudební souhru. Oba dva cítí onu zvláštní spřízněnost, která visí ve vzduchu – jako by se však báli nahlas vyslovit klíčová slova. Jak napovídá název filmu, takové setkání se může uskutečnit právě jen jednou v životě – zároveň slovíčkem once začínají anglické pohádky… Bylo nebylo: tentokrát už ovšem od začátku tušíme, že na konec asi nepřijde svatební hostina.

 

Komorní milostný příběh se obejde bez typických milostných scén a stejně tak písně nejsou doprovozeny žádnými efektními muzikálovými výstupy. Film vznikal v ulicích Dublinu s minimálními prostředky a je z velké části obsazen neherci, což mu dává příjemně civilní tvář, výborně korespondující z Hansardovou hudbou. Silný náboj, který přesto z příběhu cítíme, je jakoby skryt právě v tom, co se nestane, k čemu nedojde, co nevidíme.

 

Lehce podzimní melancholie (to neznamená, že se film odehrává na podzim, ale zkrátka mi to tak přijde) se mísí s humorem, podaným jakoby mimochodem. Český divák se navíc spiklenecky pobaví u těch několika českých vět, jejichž smysl zůstane zbytku světa utajen. V jedné z nich zazní i klíčové vyznaní: kolik by se změnilo, kdyby se to odvážila říct anglicky?

 

Místa a časy projekce filmu naleznete zde

 

Vratislav Kadlec