28/05/07

VÝCHODONĚMECKÝ LYNCH

Podobné formáty se dříve daly vidět jenom na nádražích: dojička velká jako kráva podává džbán sekáči trávy. V obrazech Neo Raucha, které jsou do 5. srpna k vidění v Galerii Rudolfinum, by ale místo džbánu držela jeřáb nebo obří houbu a sekáč by se před ní modlil. Rauchovy obrazy jsou jako sorela ponořená v americkém podvědomí, retro, divoký sen tvůrce prázdných utopií, vize přeformátované socialistickou reklamou. Autor by s touhle charakteristikou stoprocentně nesouhlasil. Nesouhlasili by asi ani kurátoři a obchodní agenti, kteří Rauchovy obrazy draží za více než třičtvrtě milionu dolarů.

Zdrženlivost kritiky je v případě Rauchových obrazů možná dána i jejich cenou a rozměry. Zní to směšně, ale jen málokdo skutečně reflektuje zdroje Rauchovy tvorby na pozadí jeho uměleckého vývoje a prostředí, ve kterém působí. Je to jako s hodnocením Dalího od 50 let. Dalí je prostě génius, jehož obrazy se musí vyvažovat zlatem a hotovo. Sám autor jde v odporu nechat se jakkoli přiřadit k sorele všem příkladem. V rozhovoru pro Deutshe Welle prohlásil, že kdyby lidé nevěděli, že pochází z východního Německa, nikdo by ho podobně neznačkoval. Faktem je, že od začátku 80. let studoval na Hochschule für Grafik und Buchkunst v Lipsku, odkud vycházeli prověření výtvarní kádři, kteří východoněmecký prostor zdobili rozměrnými idylami socialistického ráje. Rauchova novost dle mého nespočívá ani v koncepčním ani stylotvorném oddělení od těchto zdrojů, ale v ryze osobním způsobu, jakým se s nimi vyrovnává.

Výuka v lipské výtvarné akademii zahrnovala náročné studium, v němž si adepti umění osvojovali všechny tradiční způsoby malby. Věnovali se především figurativnímu umění a drželi si odstup od konceptualismu a abstrakce. Díky tomu dnes práce nejlepších absolventů lipské školy působí jako zjevení. Představují protiváhu současným výtvarným trendům, od kterých se odlišují i skvělou technikou. Největší ohlas mají ovšem na západě a vůbec nejoblíbenější jsou v USA. Možná i proto, že částečně zapadají do stylového rámce amerických reklam, komiksů, pop-artu nebo obrazů Edwarda Hoppera. Mezi další inspirace určitě patří surrealismus a sám autor říká, že malování je pro něj „pokračováním snu jinými prostředky”.

Z těchto zdrojů ale čerpá volně a bez hotového konceptu. „Pro svou práci čerpám z široké škály námětů, kterou nelze časově ani tematicky vymezit. Nápady, které mám, nemají žádný systém. Novou formu a řád jim dávám až na plátně. Vznikne vzor, který může připomínat nedávnou minulost. V podstatě se ale spíš snažím zmocnit současnosti,“ říká o způsobu tvorby. Intuitivní přístup mu umožnil probourat ideologický koncept sorely, ale výsledek vypadá, jakoby se v surrealistických krajinách jen zabydleli barvotiskový socialističtí dělníci. Pro někoho je to možná málo, ale jiného to fascinuje. Třetí za to zaplatí třičtvrtě milionu dolarů.