KATYŇ: DALŠÍ RÁNA DO TÝLA

Filmová premiéra: V roce 1940 bylo sovětskými jednotkami v katyňském lese zastřeleno několik tisíc polských důstojníků. Rusové dodnes tuto brutální genocidu neuznali. Očekáváte objasnění celé události? Zbytečně, tady se hraje s jinými kartami. A je mezi nimi i několik černých Petrů.

Andrzej Wajda patří ke stále žijícím a stále tvořícím legendám, a to i ve svých dvaaosmdesáti letech. Už jedny z jeho prvních děl, snímky Kanály (1957) a Popel a démant (1958), se setkaly s mezinárodním ohlasem, který vyvrcholil v roce 2000 Oscarem za celoživotní dílo. Díky zlatému naháčovi Wajda konečně sehnal finance k natočení filmu, o kterém už dlouhou dobu snil. Katyň je pro něho velmi osobní záležitostí, jelikož jedním z popravených byl také režisérův otec. A sám v rozhovorech zmiňuje, že se na něm toto tragické odloučení silně podepsalo.

Trailer s anglickými titulky

Proto není aktuálně přicházející historické dramaklasickým převyprávěním, jak to tenkrát během 2. světové války s tím zabíjením polské inteligence vlastně bylo. Ve středu zájmu jsou pozůstalí, které sledujeme díky krátkým epizodám, přičemž převažují manželky a dcerky čekající na své muže v klamné naději, že všechno bude fajn. Během těchto mikropříběhů se také dozvídáme reálná fakta o silné propagandě obou tyranizujících stran. Nejdříve z masového zabíjení vinilo Německo Rusy. Jenže poté se na polském území začali producírovat ve velkém právě Rusové a viníci byli rázem opační.

Půlminutový teaser v polském znění

Tyto věci jsou však řečeny bez jakéhokoliv dramatického hlásání. Není jim věnována příliš velká pozornost, a tak by klidně mohli někomu uniknout. Prostor je zde dán skutečně především těm, které masakr v katyňských lesích citově zasáhnul. A s jejich pomocí by Wajda také rád nějaké ty emoce přenesl na diváka, jenže ono to dost dobře nejde. Kratičkých příběhů se zde vyskytuje příliš mnoho a charaktery jednotlivých postav jsou načrtnuty jen velmi stroze na to, abyste s nimi smutnili. S tím souvisí také celková roztříštěnost. Katyň nemá hlavního hrdinu a neustálým přeskakováním z jedné figury na druhou se souvislé vyprávění vytrácí. Nulové pouto s účinkujícími rovná se klesající zájem o celý film.

Možná ti, kteří mají k samotnému případu sovětských vražd osobně blízko, budou klasika filmové tvorby plácat po lopatkách za hodnověrné ztvárnění, jenže co ti ostatní? Pakliže toho o vyhlazovacích praktikách Sovětů v Polsku moc nevíte, po skončení Wajdova kousku budete stále na tom samém. Samotní polští důstojníci se zde také objevují, jenže souvislý prostor mají pouze v úvodu a závěrečných minutách, přičemž nikdo nezodpoví ty nejpodstatnější otázky. Proč se takové množství bojovníků nepokusilo o odpor a vydalo se napospas nečestné smrti? Z jakého důvodu se vlastně masakr odehrál?

Těžko říct. Na samotném konci ale Wajda předvede, že zkomponovat působivou scénu stále umí. Nebude žádným nečekaným spoilerem, že těmi silnými momenty jsou ukázky vražedného běsnění, kdy ruští vojáci s naprosto neutrálním výrazem střílí bezbranné zezadu do hlavy, jako by to byl dobytek. Díky několika minutám pekla se ale nesmažou mdlé dojmy z předchozích událostí. Katyň působí jako příliš bezkrevná pocta mrtvým bojovníkům, která nezainteresovaným nemá krom průměrného zážitku co nabídnout. Ještě tedy může dodat bídné postsynchrony (zvukaři by si měli dát za „rozhlasové“ hlášení vyloženě lepáka), ale to asi moc lidí nenaláká. Takže raději pouštní Tobruk než suchou Katyň.
Místa a časy projekcí najdete zde

Napsal: Martin Čuřík