|
|
25/09/07 SVŮJ DŮM SI NOSÍM V HLAVĚ A HLAVU V ŠUPLÍKU,
dvakrát měsíčně si peru, jdu ven a zase domů, potkávám se s lidmi, chodíme do lesa a po louce a městem a pak se zase vyperem a rozvěšíme na prádelní šňůry. Obrazy Jiřího Sopka, vystavené do 18. listopadu v Galerii Rudolfinum, koncentrují jeho vlastní i obecně lidskou zkušenost. Lehce absurdní, leč barevně zázračnou. Chtěl bych mít jeho obraz doma, ale zatím jsem doma jenom v jeho obrazech. Paňáca jsem a viděl jsem se v Rudolfinu.
Výstavu jsem viděl dvakrát. Při zahájení se v atriu Rudolfina tísnilo stovky návštěvníků, což odpovídá významu instituce i vystavovaného autora. Jiří Sopko(66) je od roku 2002 je rektorem AVU, a jeho výstava tak má i společenský rozměr. Ne vidět, být viděn je účelem vernisáží. V neděli nebyla na výstavě ani noha, vyjma dvou, které snad patřily Sopkovu studentu, protože si všechno znamenal do malého notýsku. Nebýt aktuální situace autora tohoto článku, snad by mě výstava ani nezaujala. Sehnal jsem zrovna malý byt a domečky na Sopkových obrazech velké stejně jako postavy, mně ho neodbytně připomínaly. Je zajímavé, že i sám Sopko žil v mládí v domku jako dlaň. Obývali společně 1+1 v Dubí pod Kladnem s rodiči, čtyřmi sourozenci, babičkou a jednou nemocnou tetou. Kulohlavci z jeho obrazů jsou mu všichni podobní a k mnohým situacím na plátně najdete paralely v jeho životě. Zároveň ale všechny vyjadřují sdílenou zkušenost. Jako na titulním obraze výstavy, kde paňácové udiveně hledí k obloze, ze které padá sníh.
Žlutá barva mi evokuje zlato pravoslavných ikon. A stejně jako v ikonách, zachycují i Sopkovy obrazy základní lidské situace a vztahy. Proti ikonám je ale svět jeho obrazů groteskní a nejednoznačný. Třeba jako na obraze, na kterém jeho paňácové užasle hledí na neonové světlo. V úvodní části expozice narazíte na plastiky hlav, které u Sopka podle jeho zastupují člověka. Mají několik tváří, jsou duté, mají svou vnitřní tvář a je jich celá série. Instalace se jmenuje „Náhradní díly“. Je to výmluvné i temné. Žádná selanka. Sopko není barevný obrázkář s legračními postavami. Naivní a skoro dětskou malbou vyjadřuje absurdní a absolutní. Míjení, civící zástup hlavounů, svěšené hlavy před obrazem labyrintu, bezbarvé postavy visící na prádelní šňůře. Jinými obrazy ale prosvítá humor a bezbrannost lidské situace. Jako v tom, z něhož vám Sopkův kulohlav mává na pozdrav. Naivní figurace vytváří v jeho obrazech odstup, někdy humorný, ale možná také (humorně) vyjadřující nemožnost se plně nahlédnout.
Palčivou barevnost objevil Sopko při návštěvě Kypru. „Bylo to jako rána mezi oči,“ popsal svou zkušenost v rozhovoru pro Reflex. Snad vyjadřovala i kontrast se socialistickou šedí. Snad sám život, zázrak života, který se na Sopkových obrazech objevuje vedle absurdity.
Jedinou výtkou výstavě budiž výběr obrazů. Rudolfínští kurátoři totiž režii výstavy plně přenechali autorovi, který ji pojmul jako možnost představit své obrazy z posledního období. Většina jich je datována po roce 2000. Průřez celou tvorbou mohl na jeho dílo poskytnout úplnější pohled. Rektorovi AVU se ale těžko říká ne.
turban
|
|
