JIŘÍ JE GÉNIUS

Jiří Petrbok o své práci řekl, že může být čtena jako jakýsi deník jeho života. Postavy, které se objevují v jeho obrazech, odkazují k němu samotnému nebo k někomu, koho zná. Zní to vlastně docela banálně. Tedy jen do té doby, než ty obrazy uvidíte.

Výstava, kterou pro Galerii hlavního města Prahy připravil kurátor Petr Vaňous, je rozdělena do dvou částí. První z nich, kterou najdete v dolním prostoru galerie, přestavuje Petrbokovy starší práce. V nich se motiv “duhové“ – barevného spektra slunečního záření objevuje pouze volně, aniž by obraz koncepčně určoval. 

V těchto starších pracích jakoby se Jiří Petrbok pokoušel vytáhnout na světlo nevědomé procesy uložené hluboko v duši. Zkušený psychoanalytik by si jistě lebedil. Objevuje se tu motiv smrti (vzorek lebky na punčochách a hlavě podivné tyrkysové postavy z obrazu Zatiší se smrtí) nebo odkazy k infantilním impulsům, které se leckdy promítají i do vědomí dospělého. Dál tu máme jednotlivými barvami duhy orámované krvelačně animální Čelisti, nebo podivné postavy v maskách či skafandru navozující dojem snové atmosféry a vzájemného pronikání umělého s organickým, přičemž ale vzniká úplně nová forma.

Zatímco spodní část galerie nás zasvěcuje do ranějších fází Petrbokovy tvorby, v horní části najdeme obrazy, které reprezentují jeho tvorbu současnou. V první chvíli můžete mít pocit, jako kdybyste vystoupili z temných, amorfních krajin, kde se zjevují nevyzpytatelné přízraky, do světa jasných vizí, do světa světla. Záhy ovšem zjistíte, že to nebude tak jednoduché.

Předtím, než rozvinul Jiří Petrbok ve svých obrazech všechny barvy duhy, věnoval se určitou dobu intenzivně pouze jediné barvě, a to červené. Postavy, které si prošly její výhní, na obrazech sálají zbytkovou energií, která byla ale pro samotného malíře podle jeho vlastních slov příliš negativní. Už zde ale můžeme vysledovat příznaky toho, co se mnohem více projeví v “duhových obrazech“, totiž rozpouštění figury. Tam, kde u červené zůstávají její rysy ještě poměrně jasné, se u duhové definitivně vytrácejí.

Zde vystupuje do popředí světelné spektrum jako hlavní konstitutivní prvek. Motivy, které na obrazech najdeme, hledá často Jiří Petrbok v reklamních časopisech. Barvy duhy referují přímo k prostředí marketingu a médií, které rafinovaně útočí na nepřiznané infantilní slasti (podle J. Sterna). Právě zde by se mohla najít pojící nit mezi formálně tak odlišnými polohami, které Jiří Petrbok předvádí ve dvou patrech Staroměstské radnice.

Jak sám uvedl pro rozhlasovou Mozaiku, ke spektru sáhl proto, že se pokoušel najít pozitivní východisko ze situace, do které ho dostala náročná práce s významově přetíženou červenou barvou. Podle vlastních slov mu ale ani duhové variace nakonec takové východisko neposkytly a pocit negace zůstal. Nedá se říct, že by podobné nálady nebo pocity přenášel z obrazů i na své diváky a to i přesto, že katarzi, kterou si při jejich tvorbě sám prošel, bychom nejspíš potřebovali všichni.

Více se o výstavě dozvíte zde

kacab