04/06/07

DADA DOMÁCNOST

Průchod Galerií Futura připomíná cestu podzemním labyrintem. Začíná se u Hotelu Start, který je vyrobený z ponožky a několika špendlíků a pokračuje kolem Kontroly pneumatik, ze které trčí lilie. O kus dál je nástěnný obraz, který má schválně přidělané nohy, aby se nedal pověsit a v úzké pasáži se stěží protáhnete kolem obrovského nebeského hovna. A když se odsud vymotáte a zamíříte do Karlin studios, kde výstava pokračuje, připravte se na rozdvojení. Některé objekty se tu ve variantách opakují a začnete mít pocit jakoby jste se znovu octli v labyrintu, jenže jaksi na druhé straně zrcadla. Výstavu Forma následuje…risk můžete navštívit až do 29. července.

Podle tiskové zprávy představuje výstava současnou sochu a architekturu. Přímých architektonických citací, inspirací nebo vůbec arhitektonicky pojatých děl tu ale naleznete poskrovnu. Pokud tu jsou, jsou autory vybrány zástupně, a to i v dílech několika málo vystavujících architektů. Výstava daleko spíše prezentuje nejmladší generaci umělců včetně několika starších autorů, kteří do ní, jako Jiří Kovanda, zapadli dík inovátorství a časovému předstihu. Exponáty se spíše vztahují k jakémusi konceptuální designu a často je tu frekventované téma rodiny a vztahů.

Každé dílo působí jako malý rébus. Třeba Stékané rámy Evžena Šimery připomínají zároveň kus neužitečného nábytku, čtvercové veřeje vytržené ze stěny, podstavec stolu, nebo nějakou prolézačku z pískoviště (viz. obrázek). Jejich plochy jsou pokryty stopou po stečené barvě, která jim dodává zvláštní živost a energii náhody. Oživlé barevné proužky a prázdno v rámu navozují dojem pohledu. Jakoby bych ty rámy nosil na očích, stékané barvy a formy věcí s prázdnem uprostřed. Vlastně jde o takový existenciálně percentuální nábytek. Podobných dobrodružství si při luštění exponátů užijete několik. Magicky působí videoartové instalace Rollanda Kollnitze a Petra Zubka. U obou musíte sledovat paralelně puštěné záznamy, které se vzdalují a přibližují a působí zvláštní pocit rozdvojení časů. U Ansámblů Petra Zubka jednotlivé záznamy vytvářejí hudební a významovou skrumáž, která připomíná jakýsi podivný elektronický organismus.

Některé exponáty jsou vyloženě vtipné, třeba Uši Jiřího Kovandy. Jsou tam na mou duši. Jiné způsobují zvláštní těžkou závrať, jako umyvadlo pokryté igelitem jako blánou neskučného času. A závrať stoupne, když si člověk přečte název: Maminka mi řekla, abych žil navěky. Jiná díla působí prostě hravě, jiná jsou neprostupná jako Duchampovy sny a další nemotorná jako těžkopádná poezie. Třeba zásnubní stopa Lukáše Rittsteina. Člověk si ji ale aspoň vryje do paměti. Ta špína z nádobí, peřina z povinné postele uvízlá za zásnubním prstenem, kdysi něžná ruka rozežraná špínou a rozpuštěná v každodenním mytí! Člověk aby zůstal radši svobodný.

Tiskovou zprávu si můžete přečíst ZDE