|
|
09/04/09 NEÚČAST EMOCÍJe možné zachytit prázdnotu. Najdete ji na fotografiích holandského fotografa Erwina Olafa, který se představuje v Langhans Galerii Praha. Výstava nazvaná Choreografie citů přináší výběr z fotografických souborů z posledních let i jednu ze sérií, která jej téměř před dvaceti lety uvedla do širšího povědomí. Jeho vůbec první výstava u nás potrvá do 7. června.
Erwin Olaf (obě jsou to křestní jména) se fotografii věnuje soustředěně už více než dvacet let a hned na první pohled je znát, že jeho vytříbený styl dostal základní školu v reklamním průmyslu. Důmyslnou inscenací a skoro až filmovým osvětlením vytváří Olaf obrazy, které mohou pro někoho balancovat až na hranici kýče. Jeho pečlivá péče o zevnějšek ale odkrývá komplikovaný vnitřní svět. Diváky svádí vizualitou i nejasnou událostí, která koketuje s nejednoznačností.
Ve všech pěti fotografických cyklech z let 2004 -2008, které mají zastoupení na současné výstavě, vytváří Erwin Olaf důmyslnou polaritu mezi odtažitostí a tím, co pohled diváka vábí. Dosahuje toho specifickým vyšinutím z formy. V takřka dokonalém obrazu se náhle objevuje jakási chyba, která komplikuje jednoznačné čtení. Umocňuje to i fakt, že na začátku práce na cyklech nazvaných Déšť, Naděje, Žal a Pád byla v jistém smyslu právě chyba.
Impulsem k první ze zmíněných sérií s názvem Déšť (Rain, 2004) se stal překvapivě útok na Spojené státy 11. září 2001. Jako odpověď na hlasy o tom, že si Amerika takový útok zasloužila, se fotograf rozhodl „vytvořit optimistický obraz oslavující americkou liberální demokracii“. Inspiraci čerpal v idealistických obrazech malíře Normana Rockwella vyobrazujících americkou společnost jako šťastnou rodinu.
Když se ovšem pokoušel sám inscenovat výjevy ve svých fotografiích podobným stylem zjistil, že onu obávanou hranici směrem ke kýči nejspíš překročil. Nechal proto své modely na oko vydechnout a vyfotografoval je právě v tento moment, kdy vypadli ze svých rolí. Ke svému překvapení prý zjistil, že to je právě to, co hledá. A tak místo optimistického cyklu s pracovním názvem Šťastní, otevřel Olaf novou kapitolu své fotografické práce, která získala oproti původnímu záměru mnohem pochmurnější tón.
Déšť, 2004
Už v Dešti, přestože vznikl svým způsobem náhodou, začíná Olaf uplatňovat motiv, který se bude stále vracet i v dalších cyklech a který sám nazývá „okamžik mezi akcí a reakcí“. Jde o moment, který odvádí divákův pohled od vnějšku směrem k tomu, co se děje uvnitř. Okamžik introspekce ale odhaluje, že tu není nic než prázdnota. Postavy na fotografiích vystupují jako nezúčastněni aktéři vlastního dramatu. Pozastaveni, jakoby na něco nejasného čekali. Fotografie mají velmi zvláštní atmosféru evokující pocit nenaplnění a nesmyslnosti.
Výjevy z této série stejně jako ze všech ostatních dotváří Olaf krátkým filmem. Takto vypointovaný na výstavě najdete ale jen soubor s názvem Poslední výkřik (Le Dernier Cri, 2007). I v něm rozvíjí Olaf koncept prázdnoty. Tentokrát směrem k reklamnímu průmyslu, který se snaží probudit v lidech touhu po dokonalosti. Stáváme se tak svědky setkání dvou fyzicky velmi nestandardně upravených žen, jejichž prázdné tlachání odhaluje nekonečnou prázdnotu jejich duší. A nic na tom nezmění dokonalý interiér domu jedné z nich. Olaf kritizuje svět módy a reklamy, svět, který jako reklamní fotograf sám moc dobře zná.
Podobně dokonalý interiér ve stylu 50 a 60. let minulého století tvoří kulisy souboru Žal (Grief, 2007). Zde Olaf rozehrává zvláštní souboj elegance a emocí, na který odkazují leckdy jen detaily. Stejně jako v Dešti i zde najdeme postavy ve zvláštním pozastavení, které pouze naznačuje tušený emocionální prožitek.
Tuto pozastavenost fotografovaného obrazu potom Olaf rozvíjí i ve svém posledním souboru s názvem Pád (Fall, 2008). Svoje krásné objekty zachycuje právě ve chvíli, kdy mrknou. V okamžiku, který nebývá zrovna konstruktivním prvkem fotografického obrazu. Zde se ale stává ústředním motivem, který poslouží jako brána do světa za obrazem. Kromě těchto vyzrálých prací najdete na výstavě i jeden z Olafových raných souborů, soubor s názvem Černé (Blacks, 1990). Oproti současným pracím je v něm ještě dost patrná tematizace sexuality, která byla jedním z ústředních témat Olafových raných fotografií..
„V díle Erwina Olafa naleznete několik symetrií. Narativní fotografie doprovází videopříběh, výjevy v interiérech adekvátní počet samostatných portrétů, u Fall každý portrét květina. Ve svém výběru využívám možnost jednat asymetricky Domnívám se, že tím divákovi umožňuji zapojit fantazii a stát se strůjcem vlastního příběhu, pokud o něj stojí,“ komentuje kurátor výstavy Jiří Ptáček důvody, které jej vedly k tomu, proč sestavil výstavu právě takto. Ostatní krátké filmy Erwina Olafa paralelně na začátku dubna uvedlo kino Světozor. Kdo tuto příležitost promarnil, může je shlédnout na osobních stránkách fotografa.
Výstava je součástí chystaného Festivalu současné nizozemské kultury NethWorks, který proběhne ve dnech 22.5. až 6.6.
rozhovor s Erwinem Olafem
Žal, 2007
Žal, 2007
Naděje, 2005
Pád, 2008
.jpg)
Pád, 2008
Poslední výkřik, 2007
foto zdroj - erwinolaf.com
kacab
|
|
