06/09/07

HLÍDKUJEME VE DNE V NOCI

Sergej M. Ejzenštejn, Andrej Tarkovski nebo Nikita Michalkov. Když přijde řeč na Rusko, někteří si v první řadě vzpomenou na úplně jiná jména, přesto se východní kinematografie chlubí hned několika světoznámými tvůrci. Timur Bekmambetov ke klasikům sice nepatří, jeho Denní hlídka je však v zemi původu kasovním trhákem. Zaslouženě?

„Ten umí to a ten zas tohle, já z toho dohromady udělám pak moc,“ to si asi zpíval Timur Bekmambetov, když natáčel Noční hlídku, první díl knižní trilogie od spisovatele Sergeje Lukjaněnka. Režisérův vizuál v sobě totiž nezapřel inspiraci západními kolegy z akční branže, a tak jeho snímek v některých scénách nápadně připomínal Bladea, Underworld nebo Matrix. Jednalo se však pouze o vypůjčení určitých stylových momentů, protože Noční hlídka jinak staví na svých vlastních pravidlech, jedinečném světe a osobitém prostředí. Příběh o tom, jak mezi námi žijí i Jiní, vyvolená kasta stoupenců sil Světla a Tmy, kteří na sebe vzájemně dávají pozor a rafinovaně se pokouší zvyšovat svoji vládu, v sobě ukrýval spoustu zajímavých nápadů, přesto trpěl značnou nedotažeností a ohromnou zmateností. Bez znalosti předlohy spíše každý ponechal děj svému osudu a jen pozoroval dynamickou akci, využívající řady filtrů, zběsilého střihu a efektních zpomalených záběrů.

A dvojka je téměř úplně stejná. Jistě, zápletka se od minule posunula dál. Syn hlavního hrdiny Antona, Jegor, byl v souboji dobra a zla pomyslným jazýčkem na vahách vítězství. Na konci Noční hlídky jsme se však dověděli, že syn kroky svého otce následovat nehodlal a přidal se na stranu temné noci. Síle dne se naštěstí podaří sehnat mocnou náhradu v podobě kouzelnice Světlany, která má Jegora vyzvat na souboj. Jenže to by se Antonovi povraždily dvě nejmilejší osoby, jelikož Světlanu miluje. Vydává se tedy najít Křídu osudu, aby mohl přepsat minulost.

Lepší volbou by ale bylo přepsat scénář, osekat ho o některé vedlejší linie a celkově ho uklidnit, protože v současném stavu na plátně opět jen pozorujete špatně stravitelný maglajz. Denní hlídka do sebe podobně jako starší sestřička láduje příliš velká sousta. Chce spořádat všechno a hned, přesto by pro její zažívání bylo mnohem lepší, kdyby si degustátorsky vychutnávala jednotlivé kousky postupně, vybírala si a případně nějaké dobroty raději vynechala. Univerzum, v němž se veškerý děj odehrává, je opravdu rozsáhlé a plné atraktivních nápadů (upíři mohou například bodnout do zad své oběti jehlu a následně si v klidu z dálky ucucávat krev brčkem z papírové krabičky), zpřehlednění a občasné vysvětlení, co se zrovna odehrává na plátně, by ale neuškodilo.

V tomto stavu většinu času opět jen strávíte snahou vydedukovat, proč a co se vlastně děje, a očekáváním akčních scén, které vás z bezduchého bádání alespoň na chvíli vyvedou na cestu zábavy. Tedy pakliže přijmete fakt, že tu jsou čistě jen pro efekt. Auto jedoucí vertikálně po hotelu a parkující v něm, autobus narážející čelně do jedné z postav nebo utržené ruské kolo ženoucí se městem, to jsou některé zběsilosti, kterými Bekmambetov okořenil svoji filmovou adaptaci. Rozpočet se oproti minulému dílu navýšil, což se ukázalo především v onom trikovém megalomanství. Špína a temnota ruského prostředí oproti tomu zůstává zachována.

A také se drží neokoukanost prostředí, tudíž se stále dá na Denní hlídku dívat. Chce to ovšem vložit značnou benevolentnost k vnímání zápletky, která je skutečně ohromně zmatená. Je tedy otázkou, zdali by bylo lepší jít do kina na více než dvouhodinový film nebo zaskočit na centrifugu. Hlavu zamotá obojí stejně a za hezkými obrázky není nutné chodit jen do potemnělého kinosálu. V tomto případě se asi skutečně více vyplatí náš reálný svět před fantasy prostředím.

Denní hlídka, Rusko 2006, 132 minut
Akční fantasy
Režie: Timur Bekmambetov
Scénář: Alexander Talal
Kamera: Sergei Trofimov
Hudba: Yuri Poteyenko
Hrají: Valeri Zolotukhin, Konstantin Khabensky, Marija Porošina, Vladimir Menshov, Aleksei Chadov, Galina Tunina a další

Česká premiéra: 6. září 2007 

Místa a časy projekce naleznete zde.

Napsal: Martin Čuřík