|
|
19/09/07 OPOŽDĚNÁ ZPRÁVA Z ĎÁBLOVY DÍLNY
Filmové drama o největší padělatelské operaci v dějinách budí ohlas už kvůli historickým faktům. Část ze závratné sumy 132 miliónů liber, vyrobených nacistickými padělateli, se totiž dostala do běžného oběhu. Téměř každá čtvrtá libra byla po válce falešná a upozorňování na tento fakt mohlo destabilizovat ekonomiku. Poslední padělané bankovky byly staženy koncem 60. let. Filmové drama o supertajné operaci s krycím názvem Bernhard, se dostává do kin teprve teď.
Po uvedení filmu na letošním Berlinále, aplaudovali diváci ve stoje 15 minut. Důvodem mohla být i přítomnost očitých svědků – židovských vězňů, ze kterých nacisté udělali padělatele. Jedním z nich byl autor předlohy scénáře Adolf Burger, kterému je dnes devadesát let a žije v Praze. Poté co byl film za Rakousko nominován na Oskary, stal se přes noc celebritou.
Podle Burgera se sice některé scény odehrály jinak, ale v jádru film odpovídá realitě. Hlavní postavy jsou nejednoznačné a jediným kladným hrdinou je paradoxně právě Burger – ve filmu komunistický idealista, kterým zůstal v osobním životě dodnes. Příběh se otáčí kolem postavy nejslavnějšího meziválečného padělatele Salomona Smolianoffa, v podání skvělého Karla Markovicse. Před válkou si tiskl peníze, které pak rozhazoval v kasínech, nacisté z něj udělali říšského padělatele a údajně zemřel v šedesátých letech v Argentině. Ve filmu vystupuje jako protřelý lump, který si sice tykal s kriminálníky všech řemesel, ale svému bezprostřednímu okolí vždycky pomáhal.
Morální dilema podstupovali všichni „padělatelé“. Na jedné straně se podíleli na zločinnostech nacistů, na druhé straně jim za neuposlechnutí příkazů hrozila smrt. Každý se se situací vypořádal jinak. Bankovní úředníci, kteří měli v dílně na starost kontrolu a třídění padělků, si chladili žáhu na Smolianoffovi, který byl podle nich jen sprostým zločincem, někdo se chtěl zavděčit a práskal kolegy, jiný se snažil sabotovat výrobu. Frustrovaní byli všichni. Žili si ve srovnání s ostatními vězni koncentračního tábora jako dobře vykrmení brojleři. Pocitem viny ale (na rozdíl od většiny přeživších esesáků) po válce trpěli všichni vězni koncentráků. Vidět ostatní umírat, nemoct jim pomoci, hledět si vlastní suché kůrky, byla jen část příčin, které stály za tímto paradoxním komplexem. Pro další se těžko hledají slova.
Přímočařejší odsudky se jistě dostanou postavám esesáků. Většinou se jednalo o čiré prospěcháře, zločince a násilníky s šíleným ideologickým koktejlem v hlavě. U některých vězňů ale měli méně jednoznačné vizitky. Režisér filmu vzpomíná jak se setkal s posledními žijícími „padělateli“ Burgerem a Plapplerem. Dohadovali se prý, jestli byl Bernard Krüger, který za nacisty padělatelskou dílnu vedl, vrah či zachránce. Bylo to skoro symbolické. Podobné otázky se prolínají celým filmem a díky svědectví žijících protagonistů se vtírají i do mysli diváků. Proti kladnějšími hrdinovi Schindlerova seznamu to pro diváky představuje problém a problém s hodnocením možná bude mít i Americká filmová akademie. Důležitější ale je, že se tak film víc dotýká skutečného života.
turban
|
|
