BATHORY: VELKOLEPOST, ALE I VYHOZENÉ MILIONY, NUDA A TRAPNOST

Velkolepý, výpravný historický film Juraje Jakubiska, který očistí jméno Čachtické paní, jež se koupala v krvi svých panenských obětí. Tak touhle verzí nás promo spoty a reklamní upoutávky krmí už nějaké dva roky. Přidejte k tomu to, že se jedná o nejdražší film v české historii, aféru kolem ukradeného DVD, několikeré přestříhávání už hotového filmu a neustálé odsouvání data premiéry. Co z těchto ingrediencí vzniklo? Radši nemluvit…Uvnitř ukázky.

Na český film úctyhodných 140 minut se věnuje hraběnce Alžbětě Bathoryové (Anna Friel) už od dětství – od svatby s Nadasdym (Vincent Regan), přes jeho zálety, vášnivé dopisy manželce psané z mnoha bitev s Turky, milostné vzplanutí s malířem Caravaggem (Hans Matheson), až ke smrti manžela, nutnosti hájit rodový majetek před lstivým Thursem (Karel Roden) a odsouzení za vraždy. Ani tolik nevadí koncept Alžběty jako ženy trpící chudokrevností (asi), koupající se proto v lázni z červených bylinek připravené dvorní bylinkářkou Darvulií (Deana Horváthová), která jí zaručovala krásu a „věčné mládí“. To jde ještě překousnout – něco podobného by teoreticky mohlo být možné (tedy až na setkání s Caravaggem).

Jakubisko hraběnku Bathory představuje jako chytrou a silnou emancipovanou ženu, která měla drobné psychické problémy, trpěla posedlostí po kráse a mládí a pro svou vzdělanost a bohatství byla všem na obtíž. Alžběta tak z toho vychází jako téměř svatá žena, proti které se spikl celý svět. Naivita a snaha očistit její jméno tak dýchají téměř z každého záběru, až to místy obtěžuje a působí rušivě.

Barhory zřejmě hodně utrpěla neustálým přestříháváním snímku. Ve finále působí jen jako sled scén bez ladu a skladu. Pokud by se polovina z nich vynechala, divák by nic nepoznal (naopak, možná by to bylo i divácky vstřícnější a ne tolik nudné). Příběh je mimořádně plochý, plný nelogických souvislostí a za některé fráze by Jakobisko zasloužil klepnout přes prsty s odůvodněním, že to už trochu přehnal (i když hlášky „Ty se líbáš s katolíkem? Padej si umejt hubu!“ se upřímě smálo celé kino, ostatní smích byl už jen škodolibý).

Celkově z Bathory dýchá inspirace Jménem růže a Pánem Prstenů. Ke dvojici mnichů (Bolek Polívka a Jiří Mádl) snad nemá cenu se vyjadřovat. Co jejich postavami chtěl Jakubisko říct, je mi záhadou, ale jejich přítomnost irituje hned od prvních minut, kdy se objeví na scéně. Jejich charaktery se pohybují mezi už zmíněným Jménem růže (jenže tam ty vynálezy tolik nebily do očí a vše mělo svou logiku! – co tady mají proboha znamenat kolečkové brusle na klíček, hrací strojek, lampa à la plamenomet, padák nebo náznak foťáku?!) a postavami forbínových bavičů známých z posledních českých muzikálů (odkazovat na Wericha s Voskovcem by byla urážka jejich jmen!).



Bathory rozpačitě přešlapuje na místě, jako by se Jakubisko nemohl rozhodnout, jak film pojme. Vydává snímek za historické drama, přesto do děje podsouvá proplánovaný až trapný humor a zbytečně a bezúčelně zařazuje příliš erotických scén a sprostých slov (v jiných filmech mi to nevadí, ale tady to v některých částech vyloženě ruší).

Bathory je jedna velká mediální bublina, u níž je jen otázkou času, kdy praskne a Jakubisko bude splácet dluhy ještě větší než Pomeje za svou Andělskou tvář. Nechce se ani věřit, že „tohle“ stálo přes 300 milionů! Ano, je to velkolepé a pompézní dílo – Čachtická paní a další postavy tu vystřídají 5000 krásných kostýmů, natáčelo se na 42 lokacích a natáčení se účastnili zahraniční herci – ať již v hlavních či vedlejších rolích (štěk Franca Nera jako krále Matyáše mi přijde naprosto zbytečný). Ale ve finále všechny ty peníze a práce okolo nejsou vidět! Bathory totiž působí jako průměrný velkolepěji podaný historický film. A v průměru se drží vlastně úplně ve všem. Bohužel!

Místa a časy projekcí filmu naleznete zde















Hanka Rojková (autorka je redaktorkou deníku 24 HODIN)

Foto Bontonfilm