|
|
02/01/08 PAJŠL A STŘEVA AMERICKÉHO SNU
Vypadá to trochu jako vtip na výstavu moderního umění. Tisíc a jedna hlava Toma Cruise, květiny přelité umělohmotným gulášem (snad z panenek Barbie?), obrazy z ptačích hovínek, americký horror bez příběhu, postmoderní voodoo – žádné lesklé obaly, žádné znaky impéria, žádné sebevědomí – taková je výstava Nejisté státy americké, kterou můžete do 24.2 navštívit v galerii Rudolfinum.
Výstava představuje díla 42 mladých autorů z celých USA. Všem je kolem třicítky a jen málokdo z nich se zatím stačil proslavit. Výjimku tvoří např. Paul Chan (* 1973), který na výstavě představuje animaci 1. světlo – jakýsi dětský sen o světě zbaveném gravitace. Kromě lidí na kolech a aut a ptáků tu přes obraz přelétávají zbraně a vojenská letadla. Tahle snová animace možná nejlíp vystihuje snící americkou duši, podivnou lehkost mezi blaženstvím a katastrofou. Nedá se u ní jednoznačně určit, jestli se objekty jen příjemně vznášejí, žene je nějaké nenechavé tornádo nebo snad padají z výšky do bezedné hloubky. Stejně jako Chanova animace, pochází i většina dalších vystavených děl z období po zásahu Dvojčat a všechny tak představují horké vize z tavícího tyglíku současnosti. Všechny ovšem poněkud rozvařené. Možná ale jen vytržené z kontextu.
U téhle výstavy trčí sterilita galerijního prostředí, kam se naskládají díla k „nakoukání“, jako odoperovaný prst zasazený do zlatého rámu. Kurátoři působí jako chirurgové, kteří díla vyříznou z původního prostředí a pak je hrozně chytře namíchají do galerijních sálů. Jenže podobné výstavy nemají být putovní sbírkami kuriozit, ale uměleckou kompozicí, která zasahuje duši. Možná to lépe dělat nejde, každopádně je to klasika. Nejlepší by totiž bylo přenést do Rudolfina celé Spojené státy nebo galerijní návštěvníky posílat za uměleckým dílem přímo do Ameriky. Jestli si divák před Duchampovou fontánou musel kontext přivolávat do galerie a umíral sladkým nadšením z rozboření zdí mezi galeriemi a vnějším světem, musí na této výstavě vyvinout úsilí téměř nelidské. Většina vystavených děl totiž s americkou realitou téměř splývá a jejich hodnota možná nejvíc záleží v téměř nepostřehnutelném posunu.
Hezky je to vidět na hovorovém filmu Piera Golia (* 1974) – Zabijácké krevety. Střídají se v něm známé scény z béčkových hororů – skupina zombií stíhá zbytek nenakažených jedinců, po zemi se válejí části mrtvých těl, krev stříká do všech stran – schází ale propojující děj. Snímek je zato prošpikován překvapujícími momenty, jako když herci začnou svůj dialog přezpívávat v mrazivě krásné hudbě, která kontrastuje se zbytkem filmu. Kdyby byl podobný snímek zařazen do běžného vysílání, musel by působit jako zjevení. Umělé keře Cristine Lei Rodriguez (* 1974) by se dobře vyjímaly v nějakém tanečním klubu a Voodoo sálAnthony Burdina v původní zástavbě americké periferie. Neplatí to určitě o všech vystavených dílech, ale většina jich je bez kontextu skoro nesrozumitelná a člověk si k nim Spojené americké státy musí evokovat jaksi komplet. Kdyby se mu ale povedlo, byť třeba částečně, spatří část reality, kterou za vnější tváří USA většinou vidět není.
|
|
