Archiv

Bojovnice mají od kašírky na hony daleko

2012-10-26 11:20

Autenticky postihnout ve smyšleném příběhu pravidla, která fungují v neonacistkém gangu, nebude jednoduché. Německému režisérovi Davidu Wnendtovi se to ve filmové podobě podařilo. Jeho snímku Bojovnice pravděpodobně uvěříte.

„V létě 1998 jsem pracoval na jednom fotografickém projektu ve východním Německu. Cestováním po zemi jsem potkával mnoho teenagerů, kteří byli snadno rozpoznatelní neonacistickým stylem oblékání. Překvapilo mne, že mezi nimi byla řada dívek. Když jsem s nimi hovořil, sdíleli své názory na svět a své divoké politické názory. Všichni označovali cizince za největší problém jejich životů a všeobecně Německa. Po těchto setkáních jsem začal více zkoumat subjekt fašistických dívek. Byl to aspekt neonacistické scény, které nikdo nevěnoval pozornost. Tento materiál jsem začal zpracovávat do scénáře Bojovnic. Bojovnice jsou realistickým, nepřikrášleným vyobrazením, které se varuje stereotypů, jež jsou často prezentovány ve filmech o neonacistech. Prozkoumává důvody a motivace, které vhání mladé dívky do náručí extrémistických demagogů,“ říká o svém filmu režisér David Wnendt, jenž mimochodem studoval jeden čas i na FAMU.



Scénáři předcházel rozsáhlý průzkum. David Wnendt investoval dva roky do prozkoumávání německé neonacistické scény. Hovořil s mladými ženami zapojenými do pravicového hnutí, trávil spoustu času s takto ovlivněnými partami, navštěvoval demonstrace a studoval literaturu. O filmu se nejen proto dá napsat, že zprostředkovává dotek reality. Přispívá k tomu rovněž výborná práce s ruční kamerou, jež je nejednou blíže, než dokáže vůbec zaostřit. Působí to potom, jako byste se snímanou postavou dýchali - nedokážete se sice ztotožnit s jejími „světonázory“, ale cítíte obrovský vnitřní neklid a osobní drama. 



Příběh Bojovnic nechme stranou, v jeho jednoduchosti a přímočarosti je síla - zdá se být dobře mířenou záminkou, aby vzniklo syrové a znepokojivé dílo, od kašírky na hony daleko. Neuvidíte v něm proto herce namaskované jako neonacisty, uvidíte v něm herce, které by jste si na ulici s neonacisty pravděpodobně spletli, obešli je obloukem nebo si hleděli přejít rychle na druhou stranu chodníku. Vynikající Alinu Levshin, která v roli Marisy odhaluje nejednoznačné nitro, psychologické pochody a nelehká rozhodnutí hlavní hrdinky, už kritici odměnili na filmovém festivalu v Mnichově. Postava Marisy je ve vztahu k divákům poměrně složitá - dochází u ní k přerodu anebo alespoň korekci z antihrdinky v “hrdinku s limity”. V tomto směru je třeba zmínit i výkon Gerdyho Zinta (Sandro - Marisin přítel), který ve své vedlejší roli předvedl, co mohl. Jestli film uvidíte, určitě vás nemine jeho nevyzpytatelný pohled - nelze od něj čekat nic než impulsivnost a frustraci hledající východisko v nenávisti. Ani v té nejintimnější chvíli si nemůžete být Sandrem jisti, jestli tenhle buldok z ničeho nic nenaloží také své milé za nějakou pitomost. Jak to s Marisou, která paradoxně díky afghánskému přistěhovalci jednoho dne zjistí, že na světě není pouze černá a bílá, dopadne, zjistíte v českých kinech od 25. října.

• kino, film, drama