Archiv

Upírské drama ze švédského sídliště

2010-01-11 13:18

Ona je upírka. On je obyčejný chlapec. Šikanovaný spolužáky. Oba jsou stejně staří. Je jim 12 let. Jaký bude jejich vztah budovaný na ponurém švédském sídlišti? Obrazově působivý snímek Ať vejde ten pravý vám dá odpověď. Do českých kin přichází 12. listopadu.

Na první pohled zaujme forma filmu Ať vejde ten pravý. Pomalá „náladotvorná“ kamera, kompozičně bezchybné scény i efektní rudá krev kapající na bílý sníh dělají ze snímku švédského režiséra Tomase Alfredsona vysoce umělecký počin. Záběr, na němž čeká mladičká upírka Eli v podchodu sídliště na svou oběť, je bezesporu působivý. A ve filmu není zdaleka jediný.

Mnohdy forma vysoce zvítězí nad obsahem nebo hereckými výkony. U snímku Ať vejde ten pravý tomu tak ale není. I když hlavní dějová linie může působit jednoduše. Oskar je outsider, kterému občas spolužáci uštědří nějakou tu ránu. Na sídliště, kde bydlí, se jednoho dne přistěhuje tajemný soused s dcerou Eli. Oskar se s dívkou pomalu nesměle seznamuje. Později zjistí, že je upírka. Co bude dál? Tak by mohlo znít zjednodušující shrnutí. Tento film má ale něco navíc.

Vztah Oskara a Eli je křehký, romantický a dojemný. Zároveň ale logický a bez zbytečného patosu. Nehraje na lacinou notu. Obsahuje napětí i vývoj. Dětská nevinnost a platonická láska provázána s přátelstvím se mísí s drsnou krvelačností upírky Eli i krutostí Oskarových trapitelů. Dětský svět prostě nemusí být tak nevinný a čistě bílý. Mohou na něj pomalu skapávat kapky čerstvé krve.

Ovšem také herecké výkony představitelů Oskara a Eli mají podíl na kvalitě filmu. Zasněný, někdy možná trochu „připitomělý“ Oskarův pohled i výraz nestvůry probouzející se v Eli je zahraný velmi přesvědčivě. Nejsou to dvě bezradné děti vhozené na scénu, nad kterými byste občas velkoryse přimhouřili oči. Jsou to herci s výrazem, který by jim mnozí mohli závidět. Stejně tak jsou pro film důležití i všichni herci obsazení do menších rolí. Obyvatelé sídliště, děti i jejich učitelé.

Film je označován za horor. K tomu také upírské téma přímo vede. Přesah má ale i do jiných žánrů. Těžko bychom ho zaškatulkovali pouze sem. Pro někoho možná ani nemusí být hororem jako takovým. Jeho provotní snahou není diváky vystrašit, nebo udržovat v napětí, kdo koho zakousne a vysaje. Je to spíše drama o osudu dvou ne tak úplně obyčejných dětí.

Hororového žánru se snímek snaží přidržet. Někdy úspěšně, někdy je mu to možná spíše na škodu. Upírčiny rozšířené oční zorničky a hrubý hlas přecházející ve zvířecí chrapot je výhružný až děsivý. Až vás z něj zemrazí v zádech. Kočky zběsile drápající nově nakaženou upírku už tak dokonalé nejsou. Ve filmu působí spíše neptařičně. Upozorní vás na to, že stále ještě sledujete horor. Možná byste je ale raději přeskočili nebo vymyzali a vrátili se k tomu hlavnímu, silnému příběhu přátelství Oskara a Eli.

Snímek Ať vejde ten pravý toho přináší opravdu mnoho - melancholii a dojetí, které vás po dobu trvání snímku ovládnou, umělecký zážitek, který si ze zhlédnutí filmu odnesete i atmosféru severských filmů, která je pro diváka navyklého především na americké filmy velmi nová a osvěžující. Mimo to přináší také dětsky nevinný polibek umazaný od krve.







Foto Cinemart