ZÍTRA SE BUDE

Hudba: Aleš Březina
Autor libreta: Aleš Březina / Jiří Nekvasil
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Daniel Dvořák
Sbormistr: Jiří Chvála / Jan Krejčík
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Účinkují: Soňa Červená / Jan Mikušek


Dále účinkují: Kühnův dětský sbor www.kuhnata.cz, Canti di Praga, instrumentální soubor PurPur

Opera - proces
Prvním impulsem pro vznik tohoto díla bylo přání napsat celovečerní hudební projekt pro Soňu Červenou. Od počátku nám bylo jasné, že se zaměříme na osud nějaké významné české ženy a brzy jsme dospěli k závěru, že těžko najdeme téma důležitější a ve své zrůdnosti více fascinující, než jaký nabízí komunistický proces s JUDr. Miladou Horákovou. Na jeho počátku byla snaha totalitní moci odstranit všechny nekomunistické hrdiny protifašistického odboje, na jeho konci stála šibenice se čtyřmi oběšenými a nespočet dalších zdevastovaných osudů v procesu nepokrytě a okázale zmanipulovaném.
Při studiu nesčetných archivních materiálů, donedávna nedostupných, vycházelo čím dál tím více najevo, že budeme pracovat takřka výlučně s autentickými dobovými texty. Jednak proto, že jsou ve své ambivalentnosti fascinující (pokora a smířlivost Milady Horákové versus hysterie a nevzdělanost prokurátorů a celé soudní mašinérie), jednak proto, že celý proces byl vědomě budován jako divadelní inscenace, využívající všech možností tehdejších masmédií s cílem zastrašit a násilně sjednotit „pracující lid“. O spolupráci na textu jsem požádal režiséra Jiřího Nekvasila, který do něj vnesl řadu zásadních dramaturgických podnětů a pomohl převést množství autentických dokumentů do uzavřeného jevištního tvaru. Ústřední postavou naší opery není Milada Horáková, ale proces proti ní, který ve svém neodvratném směřování k vraždě hlavní představitelky a mnoha jejích spoluobžalovaných nese rysy antické tragédie. Milada Horáková, plně si vědomá zbytečnosti jakéhokoliv boje o holý život a smířená se smrtí, stojí v jejím středu.
Z hudebního hlediska jsme upustili od myšlenky personifikace konkrétního osudu konkrétním představitelem. Jednotliví účinkující ztvárňují střídavě různé historické postavy. Dopis, který napsala Milada Horáková na rozloučenou – a který byl tehdejší justicí adresátům zatajen, aby jim byl předán až v roce 1990! – tedy například nepřednáší jednotlivec, nýbrž polyfonně vedený dětský sbor, který dává vyniknout až neosobně transcendentální kráse jejích posledních slov: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním – abych splnila zákony Boží a zachovala své čisté lidské jméno. Neplačte! Neteskněte moc! Je to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo.“