VÍŠ PŘECE, ŽE NESLYŠÍM, KDYŽ TEČE VODA

Autor: Robert Anderson

Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert), které nám autor líčí, jsou velice směšné, ale velice lidské. V jistých obměnách mohou potkat každého z nás.

Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert), které nám autor líčí, jsou velice směšné, ale velice lidské. V jistých obměnách mohou potkat každého z nás. První z nich - to je zdrcující touha uplatnit se, zviditelnit se, dosáhnout úspěchu stůj co stůj; druhá je o tom, jak veškeré vžité představy o “posvátném svazku manželském” mizí, jakmile více než zralému muži přeběhne přes cestu půvabné mládí; a konečně třetí - dialog starých manželů, jimž se vzpomínky na minulý život a lidé, s nimiž měli co dělat, pletou až k absurditě. Všechny ty postavy pojednal autor s bujarým humorem, ale současně s láskou; smějeme se jim, ale nevysmíváme, protože nás současně dojímají a cítíme k nim sympatii - mnozí možná i empatii.

Smích nemusí znamenat výsměch
Když roku 1967 došlo na Broadwayi k premiéře veselohry Víš přece, že neslyším, když teče voda, patřil už její autor Robert Anderson hezkou řádku let k nejpřednějším a nejpopulárnějším americkým dramatikům. Měl za sebou několik úspěšných her (Čaj a sympatie, Tichá noc, osamělá noc, Nikdy jsem svému otci nezazpíval atd.). Kromě toho psal pro rozhlas, pro televizi a několik filmových scénářů, jeden z nich (Příběh jeptišky s Audrey Hepburnovou v titulní roli) byl odměněn Oscarem. Dva roky po premiéře v New Yorku uvedla Andersonovu hru tehdejší Městská divadla pražská v Divadle ABC, kde patřila rovněž k nejúspěšnějším inscenacím. V té době už dosáhlo broadwayské provedení přes tisíc repríz a hra se hrála téměř ve všech evropských a několika jihoamerických státech.Tehdy u příležitosti pražské premiéry jsme autorovi poslali několik otázek. Jedna z nich zněla: „Pracujete pro film, televizi, rozhlas a divadlo. Který žánr je vám nejbližší?“ Odpověděl: „Nejraději píšu pro divadlo. Domnívám se, že lidé mají ze hry s živými herci daleko víc, než v kině nebo v televizi. V divadle mají diváci mnohem hlubší pocit sounáležitosti. V živém divadle z nás první salva smíchu udělá jednu rodinu a tento pocit pospolitosti v nás trvá, ještě když z divadla vycházíme...“ Ota Ornest

O čem pojednávají jednotlivé příběhy?

V prvním – Poznání šokem – řeší ředitel divadla (Petr Nárožný) s avantgarním autorem (Jiří Ptáčník) v době vzniku hry (1967) choulostivý záměr uvést na scénu nahatého chlapa. Ředitel chce dokázat, že nenajdou herce, který by si takovou roli chtěl zahrát, ale připlete se do toho ke všemu odhodlaný šmírák a aby dostal šanci, je ochoten udělat cokoli (Václav Vydra).

Hrají: Petr Nárožný, Jiří Ptáčník, Václav Vydra, Dana Morávková

Ve druhém – Stopy holubic – řeší unavený manželský pár (Jana Brejchová a Jiří Ptáčník) s prodavačem nábytku (Václav Vydra) problém odděleného lože, dokud se k tomu nenachomýtne mladá samička (Dana Morávková), která zatím touží po loži společném.

Hrají: Jana Brejchová, Jiří Ptáčník, Dana Morávková, Václav Vydra

Poslední – Já jsem Herbert – je divácky vděčným zážitkem: dialog věkem již popleteného páru, zapomínajícího nejenom co řekli před okamžikem, ale přimíchávajícího do rozhovoru jména a milenecké historky, které prožili s někým jiným. Publikum získávají bezprostředností okouzlující Květa Fialová a explukovnicky zdravě natvrdlý Petr Nárožný. 

Hrají: Petr Nárožný, Květa Fialová