Článek o výstavě a fotografie najdete tady

(15.1.- 8.2.2009)
Štěpánka Šimlová: NEON 

Karlin Studios
Praha 8 - Karlín, Křižíkova 34
 
http://www.karlinstudios.cz  
Otevřeno : út – ne 12 – 18 h

Projekt Stíny pro prostor Karlín Studios je „site-specifický“ projektem. Hlavní těžiště výstavy se nachází v instalacích a objektech, víceméně nehmotných, respektive jejich hmota bude skryta. Prostor bude touto „tušenou hmotou“ modelován za pomocí světel a stínů. Tématicky se bude výstava zabývat archetypy a temnou či odvrácenou stránkou nás samých. Toto téma však nebude nijak narativně podáno, vše bude záviset na vytvořené atmosféře. 

V prostorovém řešení se bude vycházet z architektury výstavního prostoru rozděleného do polokójí. Čtyři tyto prostory budou pojednány celistvou instalací, která se bude blížit enviromentu a zbylé prostory budou doplněny velkoplošnými kolážemi, světelnými obrazy a projekcí stínového divadla. 



Štěpánka Šimlová již koncem 90. let výrazně spoluurčovala způsob, jakým se mediální obrazy nově vměšovaly do českého výtvarného umění. Činila tak originálním způsobem, který sofistikovaně expresivním jazykem médií odhaloval jejich vlastní sklon k romantizaci a dojemnosti, a který elegantní vábivost spojoval s melancholickou ironií.
Š. Š. si je naštěstí dobře vědoma vývoje, který se odehrál za posledních dvacet let jak na (nejen české) výtvarné scéně, tak i v jejím vlastním díle. Právě proto se v poslední době odpoutala od práce s počítačem a vrací se různými způsoby zpátky k bezprostřednějším, „umělečtějším“ způsobům tvorby. Už ve své poslední výstavě v Karlín Studios (Tisloki, 2006) i v loňském projektu Vzduch Temže (huntkastner artworks) se postupně odvracela od jednoznačných alegorií k podprahovosti vjemů, které se o to víc zarývají do vědomí, jenž je nakonec vždy a zcela individuální.
V poslední době můžeme sledovat snahy o vyvrácení postkonceptuální praxe, kdy se umění vrací nikoliv k tomu, co dokážeme zproblematizovat, ale k tomu, co je nám dáno bez ptaní a s čím se dá jen zlehka vyrovnávat. Jsou věci, z kterých se nevyzujeme, jen je můžeme stále dokola promýšlet, aby se nám přitom stále více rozpíjely do abstraktních tvarů. Výstava je tak vlastně postavena jako koncept, který je ovšem za hranicí jednoznačné čitelnosti, a který své jádro teprve hledá během každého čtení, tak jako abstraktní sen. Lyrická detektivka? Abstraktní konceptualismus?
Otázkou celé výstavy „Neon“ je v podstatě to, do jaké míry lze konkretizovat či naopak abstrahovat pojem idyly, s její neodvratitelnou lákavostí a skutečnou nedosažitelností. Ta se zde rozpadá do podoby několikadílného různorodého dioramatu, postaveného na jazyce současné abstraktní malby, estetice 60. let i amerických filmech. Je to napůl divadlo a napůl výstava, jak je ovšem u Š. Š. běžné. Mohly by to být obrazy, pokud by to nebylo až moc jednoduché. Mohlo by to ve výsledku být abstraktní horrorové video, kdyby to nebylo až moc nudné. Mohly by to být srdcervoucí poslední záběry filmů, kdyby to nebylo až moc dojemné. Mohlo by to také být osobní, kdyby to nebylo až moc divné.

Pavel Vančát, 7. 1. 09

.